Článek
Jindřich Rajchl na svém facebookovém profilu neskrýval nadšení a okamžitě se chopil příležitosti interpretovat Moravcův odchod jako své osobní vítězství. Ačkoliv v úvodu svého statusu s jistou dávkou falešné skromnosti připouští, že se nepovažuje za „hlavní důvod“ konce této televizní éry, vzápětí tyto pochybnosti shazuje ze stolu. S pýchou sobě vlastní deklaruje, že pokud jej sám Moravec jmenuje jako jeden z faktorů svého rozhodnutí, je mu „velkou ctí“ figurovat v roli jednoho ze spouštěčů moderátorova konce.
Ve své argumentaci se Rajchl účelově opírá o Moravcovo vyjádření pro deník Blesk, kde moderátor kritizoval narůstající tlaky na obsazování hostů podle stranických seznamů. Rajchl si však tato slova ohýbá podle svého gusta. Moderátora obviňuje z toho, že absolutně nepochopil svou roli pouhého zaměstnance placeného z koncesionářských poplatků. Ve svém statusu Moravce dokonce přirovnává k francouzskému králi Ludvíku XIV., když tvrdí, že moderátor nabyl dojmu, že „Česká televize je on“.
Příběh o umlčeném bojovníkovi
Rajchlova interpretace je v tomto směru zcela jednoznačná a černobílá: on a jeho názorový proud jsou v jeho očích těmi, které se Moravec snažil systematicky umlčovat a upozaďovat ve prospěch „jediného správného světonázoru“. Rajchl své příznivce přesvědčuje o tom, že právě jeho vytrvalý odpor a veřejná kritika byly tou poslední pověstnou kapkou, která zlomila moderátorovi vaz. Stylizuje se tak do role odvážného politika, který dokázal porazit mediálního giganta, čímž u svých voličů buduje narativ o vlastním vlivu.
Zatímco se ale šéf strany PRO snaží v rámci svého politického marketingu prodat příběh o tom, jak „zatočil s Moravcem“, sám moderátor ve svých obsáhlých vyjádřeních pro Seznam Zprávy a Blesk identifikoval zcela jiné, strukturální a mnohem zásadnější důvody. Rajchl v nich nefiguruje jako příčina, ale pouze jako symptom širšího tlaku na politický „booking“, kterému Moravec odmítal dál sloužit.
Hlavním a dlouhodobým jablkem sváru nebyly statusy mimoparlamentních politiků, ale opakované (ne)zvaní předsedy SPD Tomia Okamury. Tento spor, táhnoucí se už od roku 2017, vygradoval v posledních měsících, kdy vedení ČT naordinovalo koncept tzv. „slepé vyváženosti“. Moravec toto pojetí veřejné služby, kde se hosté do studia dosazují čistě na základě stranických kvót bez ohledu na věcný přínos k diskusi, označil za destruktivní.
Jasným signálem, že se půda pod Otázkami Václava Moravce začala bortit, bylo nucené odvolání dlouholeté dramaturgyně Hany Andělové. Ta byla pro moderátora „pravou rukou“ a garantem kontinuity pořadu. Její konec v týmu OVM na konci ledna byl pro Moravce definitivním potvrzením, že redakční autonomie byla nevratně narušena. Moderátor to pochopil jako vzkaz, že už není pánem nad vlastním obsahem a že dramaturgie je nyní řízena z vyšších pater televize.
K Moravcově rozhodnutí přispělo i soustavné, mnohdy až osobní ostřelování ze strany některých členů Rady ČT, zejména Pavla Matochy či Xavera Veselého. Rozhodujícím faktorem však byla ztráta „politického krytí“ ze strany nového vedení instituce. Generální ředitel Hynek Chudárek a šéfredaktor Michal Kubal se moderátora v klíčových momentech veřejně nezastali. Naopak, nastolení přímého „dozoru“ nad poradami redakce ze strany šéfredaktora vnímal Moravec jako nedůstojné a neslučitelné s garancí nezávislosti, kterou jako tvář pořadu sliboval svým divákům.
Kdo je tady skutečně „bezvýznamný“?
Při srovnání profesní váhy obou protagonistů působí Rajchlova snaha o přivlastnění zásluh až groteskně. Na jedné straně stojí Václav Moravec – novinář, který po 21 let definoval politickou diskusi v Česku, držitel řady diváckých cen TýTý a uznávaný akademik, který vychovává budoucí generace žurnalistů. Na straně druhé stojí politik, jehož hnutí PRO se v seriózních předvolebních průzkumech dlouhodobě pohybuje na hranici statistické chyby a v reálných volbách opakovaně propadlo. Představa, že by takto vlivná mediální figura „balila kufry“ kvůli nátlaku politika s tak mizivou voličskou podporou, je zkrátka racionálně neudržitelná.
Ve skutečnosti figuruje Jindřich Rajchl v celém příběhu pouze jako drobná, víceméně marginální epizoda. V Moravcových očích nebyl Rajchl příčinou jeho odchodu, ale pouze jedním z mnoha ilustrativních příkladů narůstajícího politického tlaku, kterému musí moderátor veřejnoprávního média čelit. Pokud jej Moravec ve svých vyjádřeních vůbec zmínil, pak nikoliv jako respektovaného soka, ale jako důkaz nepochopení role novináře. Rajchl se pro něj stal symbolem politiků, kteří si pletou kritickou žurnalistiku s reklamním prostorem.
Právě na příkladu Rajchlových požadavků Moravec demonstroval nebezpečný trend, kdy si politici začínají plést Českou televizi s jakýmsi politickým rezervačním systémem typu booking.com. Rajchlův narativ, že o složení hostů mají rozhodovat sekretariáty stran a nikoliv nezávislá dramaturgie, je přesně tím principem, který Moravec označil za likvidační pro veřejnou službu.
Sebevědomí jako marketingový nástroj
Jindřich Rajchl v tomto incidentu opět potvrdil svou pověst politika, který mistrně ovládá disciplínu „vytěžování cizích témat“. Jeho schopnost napasovat jakoukoli významnou společenskou událost na svůj vlastní příběh a prezentovat ji jako své osobní vítězství je sice z hlediska politického marketingu efektivní pro jeho bublinu, ale s objektivní realitou má společného jen pramálo.
Václav Moravec bohudík neodešel kvůli němu. Neodešel kvůli jednomu statusu na Facebooku ani kvůli kritice politika, který se s parlamentní politikou terpve seznamuje. Moravec se rozhodl ukončit svou jednadvacetiletou éru proto, že odmítl dělat ponižující kompromisy ve své profesní integritě.
Závěrem lze říci, že zatímco Rajchl slaví „skalp“ nepohodlného moderátora, česká mediální scéna přichází o svůj nejvýraznější symbol kritické žurnalistiky kvůli vnitřní erozi nezávislosti veřejnoprávního média. Pokud byl Rajchl vůbec nějakým faktorem, pak jen jako anonymní součástka v mechanismu nátlaku, který se Moravec rozhodl již dále nesnášet.
