Článek
V análech moderní kryptoarcheologie existuje jen málo příběhů, které by tak dráždily lidskou představivost a zároveň tak urputně vzdorovaly vědeckému ověření jako legenda o Tisulské princezně. Příběh, který se zrodil v zapadlé sibiřské vesnici Ržavčik v roce 1969, v sobě nese všechny atributy klasického thrilleru. Je však možné, aby uprostřed uhelné sloje odpočívala žena stará 800 milionů let, nebo se díváme na fascinující příklad moderního folklóru, který se vymkl kontrole?
Nález, který neměl spatřit světlo světa
Píše se září roku 1969. V Tisulském okrese, v srdci Kemerovské oblasti, probíhají rutinní práce v uhelném dole. Horník jménem Ivan Karnauchov (v některých verzích uváděn jako kovář či dělník) narazí v hloubce přes 70 metrů na neobvyklý odpor. Namísto dalšího uhelného sedimentu se před ním v jádru dvacetimetrové sloje objevuje obří kus precizně opracovaného bílého mramoru.
Práce jsou okamžitě zastaveny. Velitel úseku Alexander Masalygin nařizuje objekt vyzvednout na povrch. To, co dělníci vytáhnou, je dva metry dlouhý sarkofág, utěsněný záhadnou hmotou, která se podle svědků při kontaktu se slunečním světlem začne tavit a měnit v čirou tekutinu. Když je víko konečně uvolněno, naskýtá se přítomným pohled, který popírá vše, co se kdy učili v hodinách historie.
Sarkofág je až po okraj naplněn narůžovělomodrou krystalickou tekutinou. V ní leží žena, štíhlá, neuvěřitelně krásná, s evropskými rysy a velkýma modrýma očima, které jsou doširoka otevřené a upřené k nebi. Má na sobě jemné bílé krajkové šaty a u hlavy položenou malou černou kovovou krabičku. Její pokožka je bělostná, vlasy rudo-hnědé a na první pohled vypadá, jako by pouze spala.
Zatímco některé verze příběhu mluví o krásné ženě, pozdější a esoteričtější prameny přidávají detaily, které příběh posouvají do sféry sci-fi. Údajní vědci, kteří měli tělo tajně zkoumat, prý zjistili, že žena není tak úplně člověkem. Měla mít šest prstů na každé ruce, náznak třetího oka na čele a hvězdicovité tetování na hrudi.
Teorie o jejím původu se začaly množit. Byla to šamanka ztracené sibiřské civilizace? Nebo snad mimozemšťanka, která na Zemi havarovala před miliony let a byla uložena do regenerační tekutiny, aby se jednou probudila a dokončila své poslání? Někteří badatelé spekulují o telepatických schopnostech a napojení na „kosmické konflikty“. Podle těchto teorií nebyl sarkofág hrobem, ale pokročilou technologickou schránkou, jejíž materiál byl „tvrdší než kov a lehčí než vzduch“.
800 milionů let jako facka geologické vědě
Nejkontroverznějším bodem celé legendy je uváděné stáří nálezu: 800 milionů let. Toto číslo poprvé vynesl na světlo světa novinář Oleg Kuliškin v roce 2002, odvolávající se na anonymního plukovníka KGB. Z hlediska moderní vědy je ale tento údaj naprostým nesmyslem. Uhelné sloje v této oblasti pocházejí z období karbonu, tedy z doby před cca 300 miliony let. 800 milionů let nás vrací do prekambria – doby, kdy na Zemi neexistoval komplexní život, natož lidé, kteří by dokázali utkat krajkové šaty. Moderní člověk (Homo sapiens) se objevil před zhruba 300 000 lety. Přítomnost geneticky identického člověka před stovkami milionů let by znamenala kompletní zhroucení evoluční biologie.
Zastánci teorie o pravosti nálezu však kontrují: „Co když je naše chápání času a historie chybně nastavené?“ Tvrdí, že sovětská moc nález utajila právě proto, že by jeho zveřejnění vyvolalo totální chaos ve vědeckém světě.
Prokletí Tisulské princezny
Jedním z nejpůsobivějších prvků příběhu je tzv. „prokletí svědků“. Podobně jako u hrobky faraona Tutanchamona, i zde měli aktéři nálezu končit tragicky. Například Ivan Karnauchov údajně upadl do bezvědomí už při pokusu o první fotografii a později zemřel při nehodě na motocyklu. Anatolij Kuzněcov údajně ochutnal růžovou tekutinu ze sarkofágu. Krátce nato se u něj rozvinuly těžké psychické poruchy a zemřel na podchlazení po útěku z psychiatrické léčebny. Jurij Smirnov, vedoucí skupiny, který nález nahlásil úřadům, měl zmizet při náhlé povodni měsíc po nálezu a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Zatímco zastánci konspirací vidí v těchto úmrtích práci tajných služeb zametajících stopy, skeptici upozorňují na to, že v průběhu desetiletí se jména a osudy postav v různých verzích příběhu mění, což je typický znak rozvíjejícího se mýtu.
Co zjistili investigativci?
Když se do Ržavčiku vydali ruští novináři (např. Roman Jančenko v roce 2007), narazili na rozporuplnou realitu. Důl skutečně existoval, ale byl uzavřen už v roce 1973. Podařilo se jim mluvit s pamětníky, jako byl Nikolaj Garmanov, který v dole pracoval 33 let. Jeho odpověď byla strohá: „Žádné sarkofágy jsme nikdy nenašli.“
Historik a archivář Nikolaj Galkin navíc poukázal na to, že profese uváděných postav nesouhlasí. Masalygin nebyl náčelníkem úseku, ale mechanikem, a Karnauchov byl kovářem, který se k samotné uhelné sloji v hloubce 70 metrů pravděpodobně vůbec nedostal. Navíc hloubka 70 metrů v tehdejším dole neodpovídala technickým možnostem exploatace v dané lokalitě.
Přesto se v příběhu objevuje jeden pravdivý detail: Vykopávky u jezera Berčikul. Je doloženo, že v roce 1973 v této oblasti skutečně operovala velká archeologická expedice Kemerovské univerzity. Ačkoliv oficiálně zkoumali pohřebiště z doby železné, místní lidé dodnes mluví o „třívrstvém vojenském kordonu“ a naprostém utajení. Právě tyto reálné vojenské manévry mohly posloužit jako základ, na který se nabalila fantastická vyprávění o princezně.
Psychologie mýtu v digitální věku
Tisulská princezna je ukázkovou případovou studií toho, jak vzniká moderní mýtus. Její příběh poprvé publikoval Oleg Kuliškin v roce 2002 – tedy více než 30 let po údajném nálezu. V té době byl postsovětský prostor zaplaven zájmem o UFO, esoteriku a utajované složky KGB.
Příběh obsahuje všechny „správné“ ingredience:
- Potlačená historie: Pocit, že vláda nám lže.
- Vizuální síla: Obraz krásné ženy v růžové kapalině (motiv „Šípkové Růženky“).
- Esoterický přesah: Napojení na dávné civilizace.
I když moderní genetika a geologie příběh drtí na prach, Tisulská princezna žije dál v televizních dokumentech a na internetových fórech.
Pravda, nebo stín v uhelném dole?
Pokud bychom měli vynést rozsudek nad Tisulskou princeznou, musel by znít: „Vinná z nepravděpodobnosti, ale nevinná z fascinace.“ Neexistuje jediný hmatatelný důkaz, ani fotografie, ani kousek mramoru, ani vzorek záhadného tmelu. Všechna svědectví jsou z druhé ruky a všechna tvrdá data mluví proti ní.
Přesto nás tento příběh nutí k zamyšlení. Je možné, že se v hlubinách země skrývají artefakty, které by zničily náš obraz o minulosti? Možná. Ale Tisulská princezna jím s největší pravděpodobností není.
