Článek
Na severovýchodě Moravy, v krajině polského pohraničí, žije muž, kterého byste v davu přehlédli. Je to padesátník v nenápadném sportovním oblečení, který v panelovém domě na Těšínsku zastává funkci předsedy sdružení nájemníků. Sousedé si ho pochvalují – je věcný, klidný a o dům se stará příkladně. Jen málokdo z nich však tuší, že tento muž s brýlemi a mírným hlasem kdysi nesl jméno Jiří Straka. Jméno, které v roce 1985 paralyzovalo celé Československo hrůzou. Jméno „Spartakiádního vraha“.
Město v křeči: Jaro, kdy Praha přestala dýchat
Jaro roku 1985 mělo být pro normalizační Československo výkladní skříní úspěchu. Hlavní město žilo přípravami na 6. celostátní spartakiádu, gigantickou oslavu režimu, která měla na Strahovský stadion přivést stovky tisíc cvičenců. Ulice byly lemovány rudými prapory, výlohy zdobila hesla o míru a budovatelském úsilí. Režim potřeboval klid, řád a pocit absolutního bezpečí. Jenže pod tímto nablýskaným nátěrem se začala šířit nákaza strachu, kterou nešlo umlčet žádným oficiálním prohlášením.
V době, kdy neexistoval internet a média byla pod přísnou kontrolou cenzury, se zprávy o „fantomovi“ šířily skrze šeptandu v tramvajích, frontách na maso a u školních bran. Oficiální deník Rudé právo o útocích mlčel, aby neohrozil „bezpečnostní reputaci“ metropole před zahraničními delegacemi. Tato informační prázdnota však paradoxně vyvolala ještě větší paniku.
Ženy v Hloubětíně, Vokovicích a na Novodvorské přestaly chodit po setmění ven samy. Manželé čekali na své polovičky u zastávek tramvají, sousedé tvořili neformální hlídky. Praha, jindy v noci relativně klidná, se proměnila v místo, kde každý stín v podchodu nebo šustnutí listí v parku vyvolávalo mrazení v zádech.
Predátor s učebnicí v batohu
Zatímco kriminalisté sestavovali profil zkušeného, fyzicky zdatného a pravděpodobně trestaného recidivisty, skutečnost byla mnohem děsivější. Oním „fantomem“ byl šestnáctiletý učeň hornického učiliště ve Stochově. Jiří Straka nebyl svalnaté monstrum. Byl to kluk s dětskou tváří, který přes týden bydlel na internátě a o víkendech se vracel k rodičům do Prahy.
Jeho profil byl plný rozporů, které mate i dnešní psychiatry. S IQ 125 patřil mezi nadprůměrně nadané jedince, což mu umožňovalo plánovat útoky a zahlazovat stopy s chladnou logikou. Diagnóza psychomotorického neklidu z dětství se u něj v pubertě přetavila v naprostou absenci empatie. Straka později přiznal, že jeho útoky nebyly jen o sexu. Byly o moci. Fascinovalo ho sledovat ženy v okamžiku, kdy si uvědomily, že jsou v pasti. Ten zlomek sekundy, kdy se jejich tvář zkroutila hrůzou, byl pro něj silnější než fyzické uspokojení.
Sto dní teroru
Mezi únorem a květnem 1985 se Straka proměnil v efektivní stroj na násilí. Útočil v průměru každých devět dní. Jeho revírem nebylo jen centrum, ale především sídliště a lesoparky. Zatímco první útoky u Novodvorské připomínaly „jen“ neohrabané pokusy o znásilnění a loupež, s každou další obětí Strakova bestialita rostla. Učil se z vlastních chyb. Když mu jedna z obětí utekla, začal nosit škrtidla. Když ho jiná poškrábala, začal útočit zezadu. Během těchto tří měsíců napadl 11 žen. Pro tři z nich – Alici, Věru a Martu – se setkání s nenápadným učněm stalo osudným.
Cesta k první vraždě
Když kriminalisté ohledávali těla obětí, naráželi na detaily, které neodpovídaly běžnému profilu mladistvého násilníka. Straka nebyl impulsivní útočník, kterého by ovládla náhlá vlna amoku. Byl to metodický lovec. Jeho útoky byly výsledkem technologické přípravy, kterou si zdokonaloval na internátě ve Stochově, zatímco jeho spolužáci spali nebo studovali.
To, co vyšetřovatele šokovalo nejvíce, byla Strakova výbava. V jeho kapse se nenacházela náhodná zbraň, ale pečlivě upravené nástroje. Symbolem jeho chladnokrevnosti se stala čalounická nit. Straka věděl, že tenké vlákno se může při silném tahu třepit nebo přetrhnout, proto si její konce nad plamenem zatavoval do tvrdých kuliček. Tento drobný technický detail o vrahovi vypověděl, že vůbec neuvažoval o bolesti oběti, uvažoval o efektivitě nástroje.
Postupem času svou „výzbroj“ diverzifikoval. Používal gumové pásky z podprsenek, které měly specifickou pružnost, nebo kožené řemínky. Každý předmět měl v jeho mysli jasnou funkci – zlomit odpor, umlčet, ukončit život.
Strakova cesta k první vraždě byla lemována postupným odbouráváním posledních zbytků lidskosti. 8. dubna 1985 v zalesněné rokli u Novodvorské ulice překročil definitivní hranici. Třiadvacetiletou Alici P. nejenže brutálně napadl a znásilnil, ale projevil u toho rysy nekrosadismu. Bylo to absolutní popření lidské důstojnosti – oběť pro něj v tu chvíli nebyla bytostí, ale objektem.
Jako mrazivý důkaz absence jakýchkoli výčitek jí z krku strhl zlatý řetízek. Neodnesl ho do zastavárny, ani ho nezahodil. On ho nosil. Tato trofej na jeho vlastním krku byla symbolem vítězství nad životem druhého.
O necelý měsíc později, v květnu 1985, zaútočil na lékařku Věru F. Když se mu žena pokusila bránit, Straka se nezalekl. Její vlastní botou jí uvedl do bezvědomí. Bylo mu jedno, co použije jako zbraň.
Vrcholem jeho vražedné metodiky byl útok na Martu M. v suterénu domu na Puškinově náměstí. Zde Straka aplikoval to, co kriminalisté později nazvali „trojím jištěním“. Poté, co ženu uškrtil a znásilnil, si všiml, že stále vykazuje známky života. Namísto paniky zvolil racionální „dočištění“. Pomocí gumového pásku z podprsenky a koženého řemínku ze svetru dílo dokonal.
Tato trojitá smyčka byla pro vyšetřovatele jasným vzkazem: nemají co do činění s bláznem, ale s někým, kdo k vraždě přistupuje s chladnou logikou mechanika.
Metoda Markovič
Zatímco se Praha třásla strachem, v budově pražské správy Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici se rozhořel jiný boj – boj o čas a o správnou metodu. Případ dostal na stůl legendární vyšetřovatel Jiří Markovič, muž s intuicí, která se vymykala tehdejším tabulkám. Markovič nebyl jen policista, byl to hluboký znalec lidské duše, který věděl, že proti netvorovi nelze bojovat jen silou.
Situace byla kritická. Nadřízené orgány i ministerstvo vnitra byly v hysterii. Blížící se spartakiáda znamenala, že každá hodina, kdy byl vrah na svobodě, byla politickým selháním. Markovič musel podávat hlášení o průběhu vyšetřování každých šest hodin. Politické špičky požadovaly rychlé a tvrdé řešení. Markovič však odmítl podlehnout panice. Zatímco ostatní hledali svalnatého recidivistu, on se díval na detaily útoků a cítil v nich něco jiného: nezralost, klukovskou drzost a naprostou absenci brzd. Byl jako jediný přesvědčen, že vrahem je velmi mladý člověk, v podstatě dítě.
Když 22. května 1985 operativní skupina zadržela šestnáctiletého Jiřího Straku na internátě ve Stochově, mnozí očekávali brutální výslech plný křiku a nátlaku. Markovič však udělal něco nečekaného. Namísto lampy svítící do očí a pout zvolil empatii. Posaďte se, Jirko, pojďme si povídat.
První výslech trval až do čtyř hodin do rána. Markovič se Strakou nemluvil jako s bestií, ale jako otec se synem, kterého trápí nepochopitelný problém. Tato metoda byla pro Straku smrtící. Byl zvyklý na agresi, ale na klid a zájem o svou osobu neuměl reagovat. Pod tíhou této nečekané lidskosti se hradba mlčení zhroutila.
Straka popisoval své činy s děsivým, téměř mechanickým klidem. Jako by vyprávěl o nudném víkendu na chatě, líčil detaily škrcení a znásilňování. Neplakal, neprosil o odpuštění. Když se ho Markovič zeptal, co by dělal, kdyby ho nechytili, Straka jen věcně odvětil, že by pravděpodobně zavraždil dalších deset až dvacet žen.
Tento psychologický duel pokračoval i během rekonstrukcí na místech činu. Straka tam kráčel s absolutní citovou plochostí, předváděl vyšetřovatelům, jak utahoval smyčky a kam sypal hlínu. Markovič však v těchto chvílích musel plnit ještě jednu bizarní roli, zachránce svého vězně. Rozzuřený dav Pražanů, který se na místech rekonstrukcí srocoval, chtěl „spartakiádního vraha“ lynčovat na místě. Lidé na něj plivali, házeli kameny a pokoušeli se prorazit policejní kordon. Markovič, muž, který Strakou opovrhoval za to, co udělal jeho obětem, ho nyní musel vlastním tělem chránit, aby mohl být proces dokončen podle zákona.
Pouhých deset let za tři životy
Když v prosinci 1985 zazněl v soudní síni rozsudek, v sále zavládlo hrobové ticho, které vzápětí vystřídal šok. Tři brutálně zmařené životy, dvě ženy v bezprostředním ohrožení smrti a nespočet znásilněných a traumatizovaných obětí bylo vykoupeno pouhými deseti lety vězení. Pro veřejnost to byla nepochopitelná matematika. Avšak justice byla neúprosná. Straka vraždil jako mladistvý a tehdejší zákon neumožňoval pro šestnáctiletého pachatele vyšší trest, ani trest smrti, který by mu v dospělosti téměř jistě hrozil.
Výkon trestu se pro Straku stal bojem o přežití. Vězeňská hierarchie je k vrahům žen a dětí nemilosrdná. Ve Valdicích i na Pankráci čelil brutálním útokům spoluvězňů i dozorců. Údajně byl terčem pokusů o oběšení a jeho genitálie byly při potyčkách vážně zraněny. Právě tento fyzický teror, spolu s diagnózou sadismu a nekrosadismu, vedl k zásadnímu rozhodnutí: v roce 1989 podstoupil chirurgickou kastraci.
Tento zákrok neměl být trestem, ale terapeutickým prostředkem k utlumení jeho hypersexuality a agrese. Pro Straku to byla cena za budoucí svobodu. Zatímco se venku hroutil komunistický režim, vrah v cele procházel proměnou. Amnestie prezidenta Václava Havla v roce 1990 mu zkrátila trest o jeden rok, což vyvolalo další vlnu nevole, ale pro Straku to znamenalo jediné, dřívější přesun z vězeňské cely do ústavní péče.
Následujících deset let strávil v psychiatrických nemocnicích v Bohnicích a Opavě. Zde se začal budovat obraz „napraveného hříšníka“. Straka se v ústavech vyučil pekařem, nechal se pokřtít a začal se intenzivně zajímat o evangelickou víru. Odborníci sledovali jeho chování s maximální ostražitostí. Působil klidně, spolupracoval, nevykazoval žádné známky relapsu.
V roce 2004 dospěl Okresní soud v Opavě k závěru, který šokoval pozůstalé i vyšetřovatele Markoviče: „Ústavní forma léčení již splnila svůj účel.“ Podle znalců přestal být Jiří Straka společensky nebezpečným. Na Štědrý den roku 2004 se brány opavské léčebny otevřely. Symbolika tohoto data nebyla náhodná – měla znamenat nový začátek, znovuzrození. Aby však mohl přežít ve společnosti, která na jeho činy nezapomněla, musel původní Jiří Straka zemřít. Úředně si změnil jméno na Jiří Novák.
S novou identitou, invalidním důchodem a vizáží nenápadného muže středního věku se vydal na severní Moravu. Oženil se se ženou, kterou poznal v léčebně, a začal žít život, který se na první pohled neliší od života kohokoliv z nás. Stal se pekařem, který peče chléb pro své sousedy, a později předsedou nájemníků, který se stará o klid v domě.
Dnes tento muž žije životem řádného občana. Jako předseda sdružení nájemníků drží v rukou klíče od cizích domovů, kontroluje zámky a dohlíží na klid v domě. Je to fascinující a zároveň děsivý paradox. Člověk, který kdysi do domů vnikal jako predátor, aby v nich zabíjel, dnes symbolizuje sousedskou stabilitu a bezpečí.
