Stárnutí se dá zvrátit. Experiment ukázal, že to dokáže každý

U zrodu tohoto fascinujícího výzkumu, známého jako Counterclockwise Study (Studie obrácených hodin), stála profesorka psychologie z Harvardské univerzity, Ellen Langer. Byla skutečnou průkopnicí v oboru stárnutí a sociální psychologie a její význam podtrhuje fakt, že se stala první ženou, která kdy na Harvardu získala profesuru s trvalým úvazkem v oboru psychologie. Langer se po celou svou více než padesátiletou kariéru se zabývá zkoumáním „síly možnosti“. Její výzkum je o zpochybňování, zda je to, co přijímáme jako absolutní pravdu, opravdu tak neměnné.

Její základní a radikálně jednoduchá premisa zní: Naše přesvědčení a očekávání, zejména o stárnutí a omezujících faktorech života, mají monumentální a často podceňovaný vliv na naše fyzické zdraví a schopnosti. Langer tvrdí, že řadu fyzických omezení, se kterými se ve stáří setkáváme, si vytváříme sami nebo je přejímáme z okolního prostředí. Společnost, která spojuje stáří se ztrátou paměti, křehkostí a nekompetencí, nám do mysli vštěpuje vzorce, které naše těla nakonec napodobují. Jinak řečeno, nevnímáme, jak se naše mysl automaticky řídí externě nastavenými limity. Cílem jejího experimentu bylo právě toto bezmyšlenkovité přijetí zpochybnit a dokázat, že přepnutím vnitřního nastavení můžeme aktivovat netušený potenciál těla k regeneraci a zlepšení.

Tento pohled byl v roce 1979 v podstatě revoluční, neboť naznačoval, že by stárnutí nemuselo být jen jednosměrnou cestou k úpadku, ale procesem, který je do značné míry ovlivnitelný naším vnitřním přesvědčením.

Experiment Ellen Langerové z roku 1979 vstoupil do dějin experimentální psychologie jako fascinující test síly mysli nad tělem. Langerová shromáždila malou skupinu osmi mužů ve věku 70 až 80 let a odvezla je do rezidence, která fungovala jako dokonalý stroj času. Cílem bylo věrně zrekonstruovat sociálně-fyzické prostředí roku 1959, tedy dobu, kdy tito muži byli o celých dvacet let mladší a pravděpodobně na vrcholu sil. Zásadní otázkou bylo, zda se psychologické vrácení hodin zpět projeví i na měřitelných fyzických a kognitivních schopnostech. Nebylo pochyb o tom, že se jednalo o riskantní, ale potenciálně revoluční experiment, který by mohl zpochybnit mnohé, co se tehdy vědělo o stárnutí.

Klíčem k úspěchu nebylo pouhé nostalgické vzpomínání, ale plné ponoření do role sebe sama před dvaceti lety. Muži měli žít, věřit a chovat se, jako by hodiny skutečně ukazovaly rok 1959. Dům byl upraven do nejmenších detailů. Chyběla například zrcadla, aby nic nenarušovalo iluzi, a prostředí bylo zaplněno dobovými rekvizitami od starého rádia hrajícího Perryho Coma, přes černobílou televizi s pořady jako Ed Sullivan Show, až po noviny a časopisy s událostmi, o kterých měli muži diskutovat v přítomném čase. Místo povídání o vnoučatech tak probírali „aktuální“ zprávy o postupu Castra na Havanu nebo o americkém satelitu Explorer 1.

Už samotný příjezd stanovil tón celému experimentu a ukázal sílu očekávání. Muži byli požádáni, aby si svá těžká zavazadla do domu odnesli sami. Langerová záměrně neposkytla pomoc, čímž je donutila čelit jejich vlastním předpokladům o fyzických omezeních. Pokud by přijali poraženecký postoj, kufry by zůstaly ve voze. Tím, že to zvládli, i když s námahou, okamžitě překročili mentální bariéru a zpochybnili své přesvědčení o vlastní křehkosti. Po celý týden byli nabádáni k samostatnosti, pomáhali s přípravou jídel i úklidem, což byly pro mnohé aktivity, které ještě nedávno přenechávali druhým.

Po týdnu naprostého ponoření do mladšího „já“ přinesly závěrečné testy ohromující výsledky, které zdaleka přesahovaly pouhé zlepšení nálady. Muži vykazovali podstatné zlepšení ve fyzické oblasti, zlepšila se jim flexibilita, obratnost, síla úchopu a u některých se dokonce snížily projevy artritidy. Zaznamenáno bylo i zlepšení smyslů, konkrétně zraku a sluchu. Mimořádné bylo i zlepšení kognitivních funkcí a paměti. Nejenže se subjektivně cítili lépe, ale nezávislí pozorovatelé, kteří neznali kontext experimentu a hodnotili pouze fotografie, je v průměru hodnotili jako o dva roky mladší. Tyto závěry potvrzují stěžejní tvrzení Ellen Langerové, že „naše fyzická omezení nejsou primárně způsobena naším fyzickým já, ale spíše naším nastavením mysli ohledně našich fyzických limitů.“ Tělo se zkrátka přizpůsobilo novému mentálnímu rámci.

Experiment Obrácené hodiny se stal průkopnickým milníkem, jehož poselství o síle mindsetu rezonuje v moderní vědě dodnes. Langerová jasně artikulovala, že naším cílem by nemělo být zoufalé zabránění stárnutí, ale spíše aktivní odmítání bezmyšlenkovitého přijímání společensky vštípených představ o tom, co je pro náš věk nevyhnutelně normální. Zdraví je podle ní více než jen absence nemoci a naše vnitřní nastavení může být příčinou zbytečných limitů. Její výzkumy a závěry inspirovaly a potvrdily klíčové koncepty v několika moderních vědeckých oborech, které zkoumají propojení mysli a těla.

Studie je považována za ranou a názornou demonstraci neuroplasticity, tedy schopnosti mozku měnit svou strukturu a funkci i ve vysokém věku. Tento objev zcela vyvrátil staletí starou představu, že mozek je po dospívání fixní a neměnný. Zlepšení paměti, kognitivních funkcí a dokonce i motorických dovedností u starších mužů v experimentu ukázalo, že mentální aktivita a přesvědčení doslova přeprogramovávají neurologické dráhy. Síla myšlenky se projevuje i v jiných oblastech. Slavný experiment ukázal, že lidé, kteří si například pouze mentálně nacvičovali hru na klavír (pohyby prstů), vyvinuli potřebné jemné motorické dovednosti a odpovídající změny v mozku téměř stejně rychle jako ti, kteří cvičili na skutečných klávesách. Myšlenka tak dokáže měnit naši biologii a funkčnost těla.

V posledních desetiletích získala na významu epigenetika, vědní obor studující, jak naše chování, emoce a prostředí ovlivňují funkci našich genů. Epigenetické změny nezasahují do samotné DNA, ale ovlivňují expresi genů. Doslova je jako malé spínače „zapínají“ nebo „vypínají“. To znamená, že nejsme pasivními zajatci své genetické predispozice. V experimentu Langerové vedlo týdenní, hluboce změněné vnímání sebe sama a s ním spojená změna chování k tomu, že těla mužů začala dostávat nové signály (nové vnitřní prostředí), které se projevily fyzickými změnami. Zlepšení sluchu, zraku nebo flexibility bylo fyzickým důkazem toho, že nový mindset aktivoval geny způsobem, který podpořil zdraví a vitalitu.

Langerové přístup, který využívá ponoření do pozitivní minulosti, se stal důležitou inspirací pro terapeutické metody, zejména pro terapii vzpomínkami (Reminiscence Therapy). Tato technika je často používána u seniorů, zvláště u osob s demencí nebo poruchami paměti. Využívá fotografie, hudbu, filmy a každodenní předměty z minulosti k vyvolání specifických, pozitivních vzpomínek a s nimi spojených emocí. Cílem není jen vybavit si fakta, ale procítit radost, sílu a kompetentnost spojenou s daným obdobím. Výzkumy prokazují, že takovéto procítění minulosti má prokazatelně pozitivní účinky na náladu, sebevědomí, komunikační schopnosti a mezilidské vztahy u starších osob, a de facto tak uplatňuje Langerové princip, že vnitřní emocionální a psychologický stav formuje vnější pohodu.

Experiment Ellen Langerové zopakoval o několik let později Michael Mosley. Během tohoto experimentu se skupina celebrit vrátila do roku 1975. Výsledky byly podobně povzbuzující. Znovu se tak potvrdilo, že proces stárnutí nás nemusí definovat. Nejsme pouhými pasivními oběťmi biologického úpadku, ale máme možnost zpochybnit zažité předpoklady o vlastních limitech a aktivně přijmout novou realitu. Jde o klíčový posun od bezmyšlenkovitého přijetí k aktivní všímavosti vůči sobě samým a svým skutečným schopnostem.

Zkuste si upřímně položit otázku: Co kdyby se můj současný fyzický stav, včetně únavy, bolestí nebo pocitu omezení, částečně odvíjel od mých podvědomých předpokladů o tom, jak by se člověk v mém věku měl cítit? Společnost i média bohužel často neúmyslně šíří negativní asociace se stářím (křehkost, zapomnětlivost), které se v průběhu let stávají tvrdě zakořeněnými přesvědčeními v naší mysli. Tyto mentální bariéry pak doslova omezují výkon našeho těla, jak ukázala i jiná studie Langerové, kde účastníci čtoucí negativní slova o stáří začali spontánně chodit pomaleji.

Dobrou zprávou je, že k využití principů Langerové nepotřebujete celý časový kapsulový dům. I malý, vědomý posun v nastavení mysli (mindsetu) může spustit dominový efekt zlepšení vašeho zdraví a celkové pohody. Jde o aktivní mentální nácvik a převzetí kontroly nad volbami. Konkrétní akce zahrnují Aktivní výzvu. Začít dělat něco, co byste dříve považovali za „jen pro mladší“. Ať už jde o hodinu tance, studium nového jazyka nebo zrychlení tempa chůze. Dále je to Změna chování a role. Vžijte se na chvíli do svého mladšího, aktivnějšího já, které bylo plné energie a optimismu, a mluvte a jednejte, jako byste očekávali fyzickou zdatnost. A konečně Odstranění berliček. V kontextu Langerové to znamenalo nést zavazadlo, ve vašem životě to může být vědomé rozhodnutí udělat úkol sám, i když je náročnější, místo automatického spoléhání na pomoc.

Jak ukázaly výsledky, když lidé projevili více samostatnosti a vitality, jejich těla následovala mysl. Zlepšila se paměť, pohyblivost i sebedůvěra. Síla možnosti leží ve vašem rozhodnutí zkusit to, a ukázat svému tělu, že je schopnější, než jste mu dosud dovolili věřit. Jste připraveni tuto sílu využít?

Zdroje: BBC.co.uk, Dr. David Hamilton, BBC, The Care Side