Své ženy netvořili, protože byly příliš krásné. Seznamte se s kmenem Apatani

Hluboko v odlehlých a kopcovitých končinách severovýchodní Indie, ve státě Arunáčalpradéš, se rozprostírá úrodné údolí Ziro. Tato oblast, strategicky vklíněná mezi Bhútán, Barmu a Tibet, je domovem neobyčejného a relativně málo známého kmene Apatani. S komunitou čítající přibližně 60 000 členů představují Apataniové živoucí studnici kulturních paradoxů a jedné z nejgeniálnějších tradičních ekologických praxí na světě.

Podle historiků se kmen do tohoto údolí přesunul před zhruba čtyřmi staletími z Tibetu. Přestože původně obývali hluboké lesy a živili se lovem, hladomory a epidemie je přiměly k radikální adaptaci a přechodu na sedentární zemědělství. Právě v údolí Ziro vytvořili civilizaci, která je z jednoho pohledu šokující, z druhého natolik ekologicky geniální, že si vysloužili celosvětovou pozornost, včetně návrhu na zápis do seznamu UNESCO.

Bezpochyby nejvíce kontroverzní tradicí kmene Apatani je zvyk rituálního znetvořování žen, který je drastickým příkladem kulturní adaptace. Původ tohoto zvyku je přímo spojen s výjimečnou krásou apatanijských žen, které byly údajně proslulé po celém regionu. Tato krása se však stala jejich kletbou, neboť muži ze sousedních, často znepřátelených, kmenů je pravidelně unášeli do nucených sňatků. Kmen tak čelil neustálé ztrátě svých žen a ohrožení sociální struktury.

Zoufale se hledala účinná ochrana. Předpokládá se, že v roce 1970 (i když některé prameny naznačují, že zvyk má delší historii) vůdce kmene rozhodl o radikálním řešení: ženy musí být znetvořeny, aby se staly neatraktivní a ztratily přitažlivost pro cizí únosce. Rituál se prováděl v době první menstruace, kdy byla dívka považována za dospělou. Tělesná úprava zahrnovala dva hlavní prvky:

Dívkám byly propíchnuty nosní chrupavky a do dírek byly vloženy černé roztahovací disky. Tyto zátky byly vyrobeny z ratanových kroužků vyplněných hlínou a tukem a následně vypáleny. Vzniklo paradoxní pravidlo: čím krásnější žena byla, tím větší nosní zátky musela mít, aby potenciálního únosce spolehlivě odradila.

K estetické „degradaci“ přispělo i výrazné černé tetování (tippei), které se táhlo svislou čárou od středu čela až ke špičce nosu a pokračovalo pěti spojenými čárami na bradě. Jako barva se používal vepřový tuk a saze.

Tento drastický rituál je naštěstí dnes již vládou zakázán, a mladá generace Apataniů se již nezohavuje. Namísto toho následují moderní indické módní trendy. Avšak staré ženy kmene, které tyto bolestivé modifikace podstoupily, zůstávají živoucími pomníky minulosti a hrdou, i když tragickou, připomínkou této jedinečné a drsné strategie přežití.

K původu tetování a znetvoření se váže i několik lidových legend, které dodávají celému zvyku mystický rozměr. Podle jedné legendy se kdysi krásná, ale osamělá žena nechala tetovat na radu ze snu. Náhle se stala středem pozornosti, šťastně se provdala a měla mnoho dětí. Ostatní ženy ji proto následovaly. Jiná legenda pochází z dob válek, kdy se muži nevraceli z bojů. Duchové zemřelých manželů se však prý vraceli do obydlí, dělali hluk a pronásledovali děti. Ženy se proto začaly tetovat, aby je duchové nepoznali a nechali rodiny na pokoji.

Bez ohledu na to, která z teorií je pravdivá, zvyk odráží silnou vnitřní kulturu kmene a jeho neústupnou vůli chránit svou komunitu.

Zatímco některé zvyky kmene Apatani mohou být zarážející, jejich přístup k obživě je geniální a ekologicky udržitelný, což je důvod, proč bylo jejich údolí Ziro navrženo na zápis do seznamu světového dědictví UNESCO. Apataniové, kteří se museli adaptovat na omezené plochy úrodné půdy ve vysokohorském údolí, vyvinuli unikátní polykulturní systém, který demonstruje dokonalou symbiózu mezi člověkem a přírodou.

Základem jejich zemědělského úspěchu je mokré pěstování rýže na pečlivě udržovaných terasovitých polích. Hlavní inovace spočívá v tom, že rýžová pole nejsou pouze zavlažována, ale fungují jako kontrolované rybníky. Apataniové totiž současně chovají ryby (často kapry) v téže vodě, kde roste rýže. Ryby plní hned dvě klíčové funkce: jsou cenným zdrojem potravin pro komunitu a co je nejdůležitější, jejich exkrementy fungují jako přírodní a efektivní hnojivo, které neustále obohacuje půdu. Tím se snižuje potřeba externích hnojiv. Navíc, na vyvýšených mezích oddělujících jednotlivá pole pěstují proso (Eleusine coracana), čímž dosahují maximálního využití omezené plochy a vytvářejí stabilní a rozmanitý ekosystém.

Nejúžasnější na tomto systému je skutečnost, že je udržován výhradně ručně, bez pomoci tažných zvířat nebo moderních strojů. Terasy, zavlažovací kanály, nádrže a drenážní systémy, které přivádějí vodu z okolních lesů, byly vytesány do země holýma rukama během staletí. Apataniové si uvědomují potřebu neustále udržovat a zdokonalovat systém pro budoucí generace.

Díky propracované recyklaci,kdy jsou veškeré zbytky z kuchyně a posekané plodiny zaorávány do půdy, je zajištěno, že voda v polích je stále plná živin. Pole jsou v pravidelných intervalech nechávána odpočinout a zarůst řasami, které v dalším roce fungují jako skvělé hnojivo. Výsledkem jsou několikanásobně vyšší výnosy než u okolních kmenů, které stále praktikují primitivní žďáření.

Úspěch tohoto dokonalého zemědělství není jen o praktických dovednostech, ale i o silné sociální organizaci. Každá vesnice má svou radu starších zvanou bulyañ, která pravidelně zasedá a řeší veškeré postupy, plánování a údržbu společných ploch. Tato rada zajišťuje, že systém funguje v souladu se společnými hodnotami a posvátnou úctou k půdě, což vytváří model dokonalé interakce mezi člověkem a životním prostředím.

Kulturní život Apataniů, stejně jako jejich zemědělské metody, je hluboce zakořeněn v praktické nutnosti a tradici. Jejich domovy a stravovací zvyklosti odhalují jedinečný způsob, jakým kmen harmonizuje přežití s rituály a komunitním životem.

Tradiční obydlí Apataniů jsou stavěna výhradně z bambusu, materiálu, který je v oblasti hojně dostupný, a stojí na kůlech několik stop nad zemí. Přestože romantiku doškových střech, které se musely každoročně měnit, dnes často nahrazuje praktičtější plech, vnitřní uspořádání zůstává srdcem komunitního života. Dům obvykle tvoří veranda, jedna velká místnost a úložný prostor. Klíčovým prvkem je centrální ohniště uprostřed místnosti, kde se vaří a kolem kterého se shromažďuje celá rodina, včetně spánku, aby efektivně využila teplo. Nejpřekvapivější je však fakt, že tradiční domy nemají komíny. Kouř z ohně stoupá do interiéru, kde trvale udí celý prostor, i veškeré předměty v něm. Tento hustý kouř, ač ztěžuje dýchání, má i praktickou funkci, konzervuje potraviny zavěšené nad ohněm a zároveň odpuzuje hmyz.

Nad ohništěm je umístěna bambusová police či konstrukce, která slouží nejen k uzení masa, ale také jako oltář pro posvátné předměty získané od šamana. Tato konstrukce je tak důležitá, že si ji rodina bere s sebou při stěhování. Na této polici se také nechává fermentovat rýžové pivo (apang nebo modi), které se zde připravuje a konzumuje ve velkém napříč všemi generacemi, což je důležitý sociální rituál.

Strava Apataniů je jednoduchá a zdravá. Tvoří ji rýže, vařená zelenina a vařené maso nebo ryby. Živočišné produkty pochází často z chovu, kdy jsou zvířata ponechána v lese a pouze občas krmena, dokud nejsou poražena pro slavnosti. Největší zvláštností stravování je ale způsob solení. Jídlo se připravuje bez soli. Sůl, historicky cenná komodita, se podává zvlášť v misce, a každý si ji ke svému soustu přidává individuálně. Tímto způsobem Apataniové, ačkoliv konzumují hodně rýžového piva a červeného čaje, udržují své zdravé stravovací návyky, byť se mladší generace vlivem vnějšího světa stále častěji přiklánějí k bohatším a kořeněnějším jídlům.

Sociální a duchovní život Apataniů je stejně pozoruhodný jako jejich hospodaření a odráží hluboké spojení s přírodou a silnou vzájemnou závislost.

Hlavním náboženstvím kmene je Danyi-Pilo (v překladu Slunce a Měsíc), což je forma animismu, kde jsou uctívány nebeské objekty jako zdroje života a prosperity. Je neobvyklé, že toto tradiční náboženství nemá chrámy ani pevné náboženské budovy. Rituály jsou prováděny primárně šamany (Nyibu) v obydlích nebo na posvátných místech a jsou těsně spjaty se zemědělskými cykly.

Dva hlavní festivaly – Dree (v červenci, za dobrou sklizeň) a Myoko (v březnu, oslava přátelství) – přímo vycházejí ze zemědělského kalendáře setí a sklizně. Rodiny také umisťují totemy do svých domů, kde šamani pravidelně praktikují oběti zvířat, zejména volů mithun, pro zajištění štěstí a odvrácení zlých duchů.

Kult Danyi-Pilo a tradiční zvyky posilují nezdolné sociální vazby v komunitě. Typickým příkladem je festival Myoko, který trvá celý měsíc a je oslavou mezipartnerských a mezivesnických přátelství předávaných po generace. Vesnice se v hostitelství střídají a během festivalu otevírají své domy pro kohokoli, kde se hoduje a upevňují se pouta přátelství, která trvají po zbytek roku. Tato vzájemná závislost je klíčová pro přežití. Nejvýraznějším důkazem síly sociálního kapitálu je příběh o požáru, kdy sousední vesnice spěchaly na pomoc a celou zničenou vesnici dokázaly přestavět za jediný den. To ukazuje, že komunitní práce a vzájemná pomoc jsou hluboce zakořeněnými hodnotami, které se stávají efektivnějším nástrojem než jakýkoliv moderní sociální systém.

Kmen si udržuje silnou kontrolu nad svým prostředím a společností. Nejen zemědělství, ale i správa přírodních zdrojů je regulována radou starších bulyañ. Navíc je celá krajina protkána posvátnými háji a lesy, zejména bambusovými a modrými borovicovými, které jsou pravidelně sázeny a udržovány, ale zároveň uctívány jako posvátná místa a proto chráněny před nadměrnou těžbou. Tato kombinace organizace, silných kulturních zvyklostí a duchovní úcty k přírodě zajišťuje, že si kultura Apataniů udržuje svou jedinečnost a sílu i přes vlivy globalizace, včetně konverze části populace ke křesťanství.

Zdroje: Planeta lidí, Wikipedia, Poznat svět, Unesco, India Hikes