Velký vlastenecký výlet: Trosky jsou drahé kulisy a hroby padlých Ukrajinců divadlo

Mám pocit, že od té chvíle, co jsem opustil kinosál, ve mně něco umřelo a zároveň se něco probudilo – jakási palčivá, hluboká emoce, se kterou se nedokážu vyrovnat. Před zhruba měsícem jsem viděl dokumentární film, který ve mně zanechal stopu jako spálenina na kůži: Velký vlastenecký výlet. Byl jsem jím naprosto ohromený a šokovaný, přesto ve mně probudil i zvláštní druh pochopení pro nepochopitelné. Směs lítosti, bezedného smutku, ale především spalujícího vzteku, to je to, co cítím, kdykoliv si na ten film vzpomenu.

Režisér Robin Kvapil se pustil do něčeho, co se dá nazvat psychologickým experimentem na plátně. Cíl byl strašlivě jednoduchý: vzít tři zástupce naší lokální proruské scény – Iva, Nikolu a Petru – a postavit jejich pravdu tváří v tvář ukrajinské realitě. Tato trojice, přesvědčená o tom, že válka je podvod, média lžou, a že Rusové na Ukrajině jen „zachraňují“ a chrání svět před fašismem, se ochotně přihlásila do filmu, aby si dokázala svou pravdu.

Kvapil je naložil do auta a odvezl na místo, kde propaganda končí a začíná utrpení – těsně k linii fronty. A tam se odehrál ten děsivý rozpor. Měl jsem pocit, že sleduji panoptikum, kde se lidské bytosti transformují v bezcitné, hloupé a obzvláště nechutné entity. Jakmile se na plátně objevily, s jejich absolutní jistotou o vlastní pravdě, nemohl jsem uvěřit svým očím. Jejich proruské názory a papouškování propagandy zněly v bezpečí dodávky hlasitě a sebevědomě. Jakmile se ale ocitli v blízkosti skutečného nebezpečí, kde začaly svištět „přátelské ruské bomby“, najednou jejich odvaha byla ta tam.

To, co mi vrazilo dýku do srdce, byla jejich absolutní, děsivá netečnost k tragédii. Stáli uprostřed vybombardovaných obytných domů, školek a obchodů, dívali se na hromady sutin, kde ještě před pár dny žili lidé. A jejich reakce? Znovu a znovu opakovali, že vidí jen „drahé kulisy“ a že Rusové přece nezasahují civilní cíle. „Co mají dělat, když je v nemocnici vojenský štáb,“ dokázali cynicky prohlásit!

Další znak nefalšované arogance přišel na pietních místech. Pamatuji si scénu, která se mi vryla do paměti: hřbitov s čerstvě exhumovanými hroby ukrajinských vojáků. Jeden z účastníků si při nahlížení do hrobů bezostyšně pokuřoval cigaretu, jako by se díval na něco, co nestojí ani za špetku respektu. A jediná zástupkyně ženského pohlaví Petra? Při pohledu na čtyři stovky čerstvě vykopaných hrobů, včetně dětských, s ostatky a zbytky rakví, dokázala se zcela vážnou tváří prohlásit: „Já už vím, proč mi to tu přijde divné. Je to fake nachystaný pro nás.“

Celou bojovou frontu vnímali jako divadlo. Když kolem nich létaly bomby a houkaly sirény, vůbec to s nimi nehnulo. Žádná panika, žádné emoce. Vypadali, jako by sledovali jen špatné počasí, ne válečné běsnění.

Během sledování jsem ale cítil takové vnitřní napětí a doufal v nějaký zvrat. A ten zdánlivě přišel. V jednu chvíli jsem měl pocit, že se v nich skutečně něco pohnulo. Mluvili s oběťmi. Mluvili s pozůstalými, s lidmi, kterým ruská bomba zabila celou rodinu, včetně malých vnoučat. Viděli slzy, slyšeli křik bolesti. Zdálo se mi, že konečně projevují soucit, že v tom jejich tvrdém krunýři nenávisti vzniká trhlina.

Opravdu, na mou duši, jsem věřil, že se vrátí domů s jiným názorem. Že realita je tak zdrcující, tak hmatatelná, že musí rozjasnit i tu nejzastíněnější mysl. Happyend se ale neudál. V závěru filmu, na cestě domů, přišla ta klíčová otázka. A odpověď trojice byla naprosto nekompromisní a sjednocená: jejich názor se nemění. Zcela rezolutně prohlásili, že i nadále si myslí, že viníkem je Ukrajina, že je to zinscenované a že Rusko jen brání své zájmy.

I přes tu lavinu negativních emocí v sobě musím najít sílu k racionálnímu závěru. Nechci házet špínu na protagonisty filmu. Jejich názory mi nejsou vlastní, ale bez nich by film nevznikl. Jsou paradoxně hrdinové, protože ukázali to, co je skryto: jak vypadá fanatismus zblízka. Mají právo mít svůj názor, i když je odlišný od našeho.

Dokumentární film Velký vlastenecký výlet Robina Kvapila, který sleduje skupinu proruských českých občanů na Ukrajině, vyvolal silné reakce a rozdělenou kritiku. Jádrem sporu je otázka etického přístupu tvůrců k protagonistům a to, zda snaha o konfrontaci lži s realitou neznamená automaticky povýšenost.

Kritici, jako je Tomáš Stejskal, označují film za neživotný a tvrdí, že se režisérovi navzdory humanistickému záměru nepodařilo nic napravit, ale spíše prohloubil společenskou propast. Podle Stejskala působí snaha polepšit nenapravitelné hříšníky jako projev nadřazenosti tvůrců, lidí z „toho správného názorového tábora“. Stejskal vnímá cestu k troskám jako „zvrhlý typ turistiky“, kde se z míst utrpení stává skanzen pro „obětní beránky“. Film je formálně úmorný, postrádá koncepci a jeho hlavní sdělení je jen to, že náprava pomatených názorů je nemožná, čímž ve výsledku pouze utvrzuje diváky v přesvědčení, že jsou „lepší lidé“.

Oproti tomu Tomáš Koblížek toto obvinění z arogance striktně odmítá a obrací ho naopak proti protagonistům filmu. Poukazuje na to, že navzdory kritickým recenzím byla divácká reakce veskrze pozitivní. Koblížek se ptá, co by znamenala požadovaná „ne-nadřazenost“ – ustoupit lhářům a uznat, že „pravda je někde uprostřed“? Takový postoj by podle něj znamenal obětovat porozumění pro oběti lží. Koblížek zavádí pojem intelektuální arogance, kdy lidé tvrdošíjně odmítají argumenty. Právě v tomto smyslu je prý Velký vlastenecký výlet mimořádně nearogantní, protože tvůrci jako argument používají samu realitu, když odvezou názorové oponenty do centra válečných zločinů. To, že protagonisté tváří v tvář nejsilnějšímu argumentu nezmění své postoje, je projevem jejich arogance, nikoli filmařů. Koblížek navíc odmítá, že by neúspěch snahy o změnu přesvědčení automaticky znamenal neúspěch filmu, který i tak cenně ukazuje myšlenkový svět lidí odmítajících vzít utrpení vážně.

Zatímco Stejskal vidí ve filmu nefunkční experiment a nadřazenou moralizující boudou, která jen utužuje názorové tábory, Koblížek vidí cenný a odvážný dokument, který nekompromisně ukazuje sílu arogance a zaslepenosti, a to bez zbytečného ponižování protagonistů. Debata se tak točí kolem toho, zda měl být film pouhým záznamem nezdolné síly lži, nebo zda měl ambici být překlenujícím, humanistickým gestem, které se ovšem nezdařilo.