Věřil, že ho citronová šťáva udělá neviditelným. Bez masky šel vykrást banku

Byl zimní podvečer, 6. ledna roku 1995. Do jedné z poboček banky Mellon Bank v historickém městečku Swissvale nedaleko Pittsburghu vešel vysoký, poměrně korpulentní muž ve středních letech. Oblečen byl zcela obyčejně – měl na sobě džíny a fleecovou bundu. Na hlavě neměl kuklu, na obličeji žádnou masku, dokonce ani sluneční brýle neměl stažené přes oči, ale ležérně položené na temeni. Přistoupil k přepážce, vytáhl poloautomatickou pistoli a zcela klidným tónem požádal bankovní úřednici o vydání všech hotovostních zásob. Jeho společník nehnutě stál ve frontě za ním a kryl mu záda. Za pouhých pár minut si odnášeli 5 200 dolarů v neoznačených bankovkách. Téhož dne tato dvojice přepadla ještě druhou banku v sousední čtvrti Brighton Heights.

Bezpečnostní kamery v obou bankách zachytily obličeje obou mužů v dokonalém detailu. Muž s pistolí se do objektivu dokonce několikrát s úsměvem podíval, jako by pózoval na rodinnou fotografii. Nebyl to však projev zvráceného exhibicionismu ani genialita zločinného mozku, který by se chtěl vysmívat policistům do očí. Muž se jmenoval McArthur Wheeler a byl naprosto pevně přesvědčen, že je v tu chvíli pro bezpečnostní kamery i lidské oči zcela neviditelný.

Když ho o tři měsíce později pittsburghská policie na základě záběrů odvysílaných v televizních zprávách zatkla a konfrontovala s jasnými důkazy, Wheeler zíral na videozáznamy v naprostém šoku. S výrazem čistého zoufalství a nepochopení tehdy pronenesl větu, která přepsala sociální psychologii: „Ale vždyť jsem na sobě měl citronovou šťávu!“

Jak vlastně dospěje dospělý, svéprávný člověk k názoru, že ho potření obličeje citrónem promění v neviditelného? Příběh McArthura Wheelera a jeho komplice Cliftona Earla Johnsona ukazuje, jak nebezpečný může být řetězec polopravd, špatně pochopených informací a totální absence kritického myšlení.

Všechno to začalo, když se Clifton Johnson zmínil Wheelerovi o konceptu „neviditelného inkoustu“. Každé malé dítě ví, že pokud napíšete dopis citronovou šťávou, text po zaschnutí zmizí a objeví se až ve chvíli, kdy papír zahřejete nad plamenem svíčky nebo pod žárovkou. Johnson na základě této jednoduché vzpomínky z dětství zformuloval bizarní teorii: pokud citronová šťáva zneviditelní inkoust na papíře, musí přece po aplikaci na lidskou kůži zneviditelnit celý obličej.

Wheeler byl vůči této teorii zpočátku mírně skeptický. Rozhodl se tedy provést vědecký experiment, který měl hypotézu ověřit v praxi. Vzal citron, vymačkal z něj šťávu, důkladně si s ní potřel celý obličej a za pomoci fotoaparátu značky Polaroid si udělal selfie. Když vyjel snímek a po několika minutách chemického vyvolávání na něm Wheelerův obličej skutečně chyběl, byl výsledek jasný. Metoda fungovala!

Jak mohl Wheeler na fotografii chybět? Policisté nakonec dospěli k závěru, že neviditelnost nezpůsobil citron, ale jednoduše to, že Wheeler byl stejně špatným fotografem jako bankovním lupičem. Vzhledem k tomu, že ho silná kyselina citronová v očích strašlivě pálila, fotografoval se poslepu a objektiv fotoaparátu namířil úplně mimo svůj obličej, případně použil vadný či osvícený film. Pro Wheelera to však byl nezvratný důkaz. Vybaveni lahvemi s citrónovým džusem a zaslepeni vlastní naivitou se oba muži vydali na loupežnou výpravu.

Zatímco Johnson byl zatčen již několik dnů po loupeži, Wheeler spravedlnosti unikal až do dubna 1995. Jeho fotografie z banky byla odvysílána v televizním pořadu Pittsburgh Crime Stoppers. Během necelé hodiny od odvysílání dorazilo na policejní stanici několik anonymních tipů. Když policisté o půlnoci klepali na Wheelerovy dveře, našli muže, který byl upřímně zmatený z toho, jak ho vůbec někdo mohl poznat. Soudce Gary L. Lancaster vyměřil Wheelerovi nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 24 a půl roku.

Zpráva o neobvyklém pittsburghském lupiči se v novinách neobjevila jen jako kuriózní černá kronika. Případ upoutal pozornost Davida Dunninga, profesora sociální psychologie na prestižní Cornellově univerzitě. Dunning nemohl příběh dostat z hlavy. Spojil síly se svým tehdejším diplomantem Justinem Krugerem a rozhodli se tento fenomén podrobit důkladnému vědeckému zkoumání. Jejich výchozí hypotéza byla fascinující: lidé, kteří disponují Nejnižšími schopnostmi v dané oblasti, trpí dvojím břemenem. Za prvé dělají chyby a dospívají k chybné závěrům. Za druhé – a to je mnohem klíčovější – jim právě jejich nedostatek schopností odepírá metacognitivní nástroje potřebné k tomu, aby si své chyby vůbec dokázali uvědomit.

V roce 1999 publikovali Dunning a Kruger v odborném časopise Journal of Personality and Social Psychology průlomovou studii nazvanou „Neschopní a nevědomí si toho: Jak obtíže při rozpoznávání vlastní neschopnosti vedou k nadhodnocenému sebehodnocení“. Dnes je tento fenomén po celém světě známý jako Dunning-Krugerův efekt.

Výzkumníci podrobili skupiny vysokoškolských studentů testům z logického myšlení, gramatiky a humoru. Po dokončení testů měli studenti odhadnout, jak úspěšní byli v porovnání s ostatními účastníky. Výsledky byly šokující. Studenti, kteří se umístili v nejnižším kvartilu (tedy mezi 25 % nejhorších), masivně přeceňovali své schopnosti. Zatímco jejich reálné výsledky je řadily v průměru na 12. percentil, oni sami se přesvědčeně hodnotili tak, že dopadli lépe než 62 % jejich vrstevníků.

Proč k tomuto zkreslení dochází? Pokud chcete správně posoudit, jak dobře ovládáte nějakou dovednost (ať už jde o psaní pravopisně správných textů, hru na kytaru, řízení auta nebo posouzení finanční rozvahy), musíte mít o dané oblasti dostatečné vědomosti. Tytéž vědomosti a dovednosti, které potřebujete k tomu, abyste v něčem excelovali, jsou přesně tytéž vědomosti, které potřebujete k rozpoznání toho, že v tom selháváte.

Nezpůsobilý jedinec tak trpí zmíněným „dvojím břemenem“. Chybí mu vědomosti k tomu, aby podal dobrý výkon, a také mu chybí vědomosti k tomu, aby poznal, že jeho výkon je bídný, a dokázal jej porovnat s kvalitními výkony ostatních.

Tento jev se neomezuje pouze na akademickou půdu. Dunning a Kruger v navazujících studiích opustili laboratoře a navštívili například střelnici, kde testovali nadšence do zbraní z bezpečnostních pravidel. Ti, kteří dosáhli nejhorších výsledků v testu bezpečnosti, nejvíce přeceňovali svoje znalosti o zbraních. Podobné výsledky přinesly výzkumy mezi řidiči (kde se přes 80 % lidí považuje za nadprůměrné řidiče, což je ze statistického hlediska nemožné), lékaři diagnostikujícími vzácné choroby nebo manažery plánujícími firemní strategie.

Fascinující je také chování lidí na druhém konci spektra. Skutečně kompetentní jedinci v horním kvartilu mají opačný problém – svému výkonu přikládají nižší váhu, než si zaslouží. Protože je pro ně daná úloha snadná, podléhají iluzi, že musí být stejně snadná i pro všechny ostatní. Tento efekt se úzce prolíná s tzv. syndromem podvodníka, kdy si vysoce schopní lidé myslí, že jejich úspěch je jen souhrou náhod a okolí brzy odhalí jejich „neschopnost“. Podstatný rozdíl však spočívá v tom, že kompetentní lidé dokážou na základě zpětné vazby své sebehodnocení korigovat, zatímco nekompetentní lidé objektivní zpětnou vazbu ignorují nebo odmítají.

Jako každý významný vědecký koncept, i Dunning-Krugerův efekt čelil v průběhu let vlna kritiky ze strany metodologů a statistiků. Je důležité si uvědomit, co tento efekt znamená a co naopak neříká, protože v populární kultuře bývá často překrucován.

Lidový mýtus často tvrdí, že Dunning-Krugerův efekt znamená, že „hloupí lidé si myslí, že jsou nejchytřejší na světě“. To však původní výzkum nikdy netvrdil. Míra sebevědomí nekompetentních lidí sice dramaticky přesahuje jejich reálné dovednosti, ale v absolutních číslech bývá jejich sebevědomí stále o něco nižší než sebevědomí skutečných expertů. Efekt navíc neříká nic o všeobecné inteligenci člověka, ale týká se konkrétních specifických dovedností – i špičkový jaderný fyzik může podlehnout Dunning-Krugerovu efektu, pokud začne autoritativně debatovat o zahradničení nebo makroekonomii.

Mezi hlavní vědecké výhrady vůči původní metodologii patří statistická regrese k průměru, podle níž může být naměřený efekt pouhým matematickým artefaktem, jelikož u skupiny s nejhorším skóre se odchylky pohybují směrem nahoru, což v kombinaci s tendencí považovat se za lepšího než průměr vyprodukuje grafy identické s těmi od Dunninga a Krugera. Kritici poukazují také na šum v datech, kdy náhodné chyby při neschopnosti přesně odhadnout své skóre vypadají u nejhorších účastníků jako přeceňování a u nejlepších jako podceňování, a na ekonomický argument absence stimulace, ačkoli pozdější studie s finanční odměnou ukázaly, že nekompetentní jedinci nedokázali své dovednosti posoudit lépe ani přes vidinu peněz. David Dunning na tyto výhrady opakovaně reagoval s tím, že i když matematická regrese hraje v datech svou roli, psychologická podstata problému zůstává nezpochybnitelná a lidé se špatnými znalostmi v dané oblasti prostě nedokáží rozpoznat vlastní nekompetenci.

Lupič McArthur Wheeler nebyl prvním ani posledním členem pomyslného „Dunning-Krugerova klubu“. Historie kriminalistiky i každodenního života je plná lidí, jejichž nedostatek kompetencí jim zabránil vidět absurditu vlastního jednání.

V roce 2007 se například jistý muž pokusil přepadnout banku v New Hampshire s obličejem maskovaným tím, že si na hlavu izolepou připevnil větvičky a listí ze stromu. V roce 2009 zase dva lupiči v Iowě věřili, že je nikdo nepozná, pokud si na obličej nakreslí vousy a brýle černým nesmazatelným fixem. A teprve před několika lety proběhla americkými médii zpráva o dvojici mužů z Virginie, kteří vykradli banku s vyřezanými melouny nasazenými na hlavách.

Problém však přesahuje hranice kuriózních kriminálních přehmatů. V dnešním propojeném světě má Dunning-Krugerův efekt daleko závažnější dopady:

Díky internetu a sociálním sítím získal každý člověk okamžitý přístup k obrovskému množství informací. Tento jev však zároveň vytvořil falešný pocit odbornosti. Člověk, který si přečte tři blogové články a zhlédne dvě videa na YouTube, často získává pocit, že rozumí epidemiologii, klimatologii, monetární politice nebo vojenské strategii lépe než vědci, kteří se danému oboru věnují celý život.

Tento stav je nebezpečný v tom, že tito jedinci nepřicházejí do debat s pocitem nejistoty. Naopak – vyzbrojeni minimem znalostí pociťují absolutní jistotu o své pravdě. Jak napsal už Charles Darwin ve svém díle O původu člověka v roce 1871: „Mnohem častěji než znalosti plodí sebevědomí právě ignorance.“

Abychom se vyhnuli vlastnímu Dunning-Krugerovu efektu, musíme si podle profesora Davida Dunninga nejprve přiznat, že své „slepé skvrny“ máme absolutně všichni. Předcházet vlastní nekompetenci proto vyžaduje aktivní práci s egem, pěstování intelektuální pokory a schopnost přiznat si, že něčemu nerozumíme.

Klíčem k objektivnějšímu sebehodnocení je aktivní vyhledávání nezávislé zpětné vazby, ochota naslouchat kritice a záměrné hledání vlastních chyb skrze roli „ďáblova advokáta“. Stejně důležité je i neustálé vzdělávání. Jakmile totiž proniknete do hloubky jakéhokoli oboru, zjistíte, jak je komplexní, což vaše počáteční přehnané sebevědomí usměrní a postupně nahradí reálnými dovednostmi.

Zdroje: Wikipedia, QZ, Del Gazette, Wikipedia, Reflex