Z nahrávky rozhovoru s upáleným Janem Palachem mrazí

Vnímáme ho skrze bronzové busty, názvy náměstí v evropských metropolích nebo jako kapitolu v učebnicích dějepisu, která se s každým dalším výročím stává o něco více abstraktní. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 po půl třetí odpoledne to však nebyl národní symbol, ale především dvacetiletý student historie a politické ekonomie, mladý muž s vlastními sny a plány, který stál u kašny pod Národním muzeem. V tašce měl dvě nádoby s benzínem a v kapse krabičku zápalek.

Praha toho dne věrně odrážela náladu v celé zemi. Byla zahalena typickou zimní šedí, teploty se pohybovaly kolem nuly a vlhký chlad zalézal pod kabáty tisíců lidí, kteří spěchali Václavským náměstím. Mnohem mrazivější však bylo ticho, které se nad Československem rozhostilo necelých pět měsíců po srpnové okupaci. Po srpnovém vzdoru a počáteční jednotě národa zbyla jen vyčerpanost. Společnost se propadala do nebezpečně hluboké letargie, začínala se přizpůsobovat „novým pořádkům“ a rezignace se stávala každodenní strategií přežití. Jan Palach tuto plíživou morální smrt národa vnímal jako mnohem větší hrozbu než samotnou přítomnost cizích vojsk.

Právě tento kontext vyvrací všechny snahy komunistické propagandy i pozdějších skeptiků líčit jeho čin jako zkratkovité jednání labilního jedince nebo výkřik náhlého šílenství. Palachovo rozhodnutí bylo chladně vykalkulovanou, přísně racionální a politicky motivovanou akcí. Nešlo o sebevraždu v běžném slova smyslu – Jan Palach nechtěl odejít ze světa kvůli osobnímu neštěstí. Chtěl se stát nástrojem. Tento fakt potvrdila i mrazivá magnetofonová nahrávka, kterou den po jeho činu v nemocnici pořídila doktorka Zdenka Kmuníčková.

Dlouhá léta byl Jan Palach v obecném povědomí vykreslován jako plachý, tichý introvert, nebo dokonce tragicky osamělý podivín, jehož čin byl plodem uzavřené povahy. Tato verze historie se však v posledních letech, zejména díky svědectvím jeho nejbližších přátel z dětství, zcela hroutí. Stanislav Hamr, který s Janem vyrůstal ve Všetatech, po padesáti letech mlčení vykreslil obraz někoho úplně jiného. Jan byl v jádru „rváč“, nikoli v agresivním smyslu, ale jako člověk nesmírně vitální, aktivní a společenský. Byl to kluk, který nezkazil žádnou legraci, byl veselý a v přítomnosti přátel se projevoval až hyperaktivně. To, co mnozí považovali za jeho uzavřenost, byla ve skutečnosti hluboká přemýšlivost, která se ale okamžitě proměnila v gejzír energie, jakmile přišla řeč na témata, která ho pálila. Ve svém živlu byl tehdy, když se mohlo hodiny vášnivě debatovat o politice, filozofii nebo ideologii.

Tato vnitřní síla a pevnost nebyly dílem náhody. Palachův morální kompas byl pevně ukotven v sokolské tradici a v hluboké víře, kterou čerpal v libišském evangelickém sboru. Rodinné zázemí ve Všetatech mu vštípilo hodnoty osobní odpovědnosti a služby celku. Nebyl to slepý fanatik ovládaný emocemi, byl to vzdělaný mladý muž s vysoce vyvinutým smyslem pro spravedlnost, který už v raném věku pocítil tvrdost režimu na vlastní kůži. Přestože u přijímacích zkoušek na Filozofickou fakultu uspěl na výbornou, byl odmítnut kvůli svému „živnostenskému původu“ – cejchu, který si nesl po svém otci, jemuž komunisté v 50. letech znárodnili a zavřeli cukrárnu. Tento střet s nespravedlností v něm neprobudil nenávist, ale touhu po hlubším porozumění světu, v němž žil.

Právě touha po poznání ho paradoxně zavedla do samotného srdce tehdejšího impéria. Jako student se zúčastnil brigád v Sovětském svazu, včetně projektu zúrodňování kazašských stepí. Zatímco režim tyto cesty prezentoval jako budování bratrství, pro Palacha se staly klíčovou zkušeností, která mu definitivně otevřela oči. Viděl drsnou realitu sovětského systému, bídu a všudypřítomnou kontrolu. V dopise své matce z těchto cest zaslal varování, které dnes zní až mrazivě prorocky: psal o tom, jak se tamní politici úporně snaží izolovat své lidi od zbytku „kacířského světa“. Tímto kacířstvím myslel svobodu, kterou v tehdejším Československu ještě stále dýchali, ale o kterou, jak Jan správně tušil, mohli vlivem rezignace velmi brzy přijít. Tato konfrontace se sovětskou realitou v něm upevnila přesvědčení, že svoboda není samozřejmost, ale stav, o který je nutné bojovat každou minutu – i kdyby tou cenou měla být ta nejvyšší oběť.

Když 21. srpna 1968 vjely do Prahy sovětské tanky, Palach byl jedním z těch, kteří se aktivně účastnili protestů a studentských stávek. Ale s přicházející zimou viděl něco mnohem děsivějšího než cizí armádu: viděl rychlost, s jakou se národ, ještě před pár měsíci nadšený pro Pražské jaro, začíná ohýbat. Lidé si začali zvykat a začali se bát.

Palach hledal cestu, jak tento proces zastavit. Deset dní před svým činem navrhl studentskému vůdci Luboši Holečkovi obsazení budovy rozhlasu. Když tato iniciativa neuspěla, rozhodl se pro nejzazší formu protestu. Inspiroval se vietnamskými buddhistickými mnichy, kteří se upalovali na protest proti perzekuci, ale jeho požadavky byly ryze české.

Okamžik, kdy Jan Palach škrtl zápalkou, byl pro kolemjdoucí šokem. Dispečer dopravního podniku, který se ho snažil uhasit svým kožichem, i davy na Václavském náměstí viděly hořící postavu běžící k Washingtonově ulici. Palach utrpěl popáleniny na 85 % těla, přesto zůstal při vědomí.

Po převozu na specializovanou kliniku v Legerové ulici se Jan Palach stal pacientem pokoje č. 212. Jeho stav byl od počátku klasifikován jako neslučitelný se životem. V těchto chvílích, kdy by většina lidí propadla agónii nebo upadla do milosrdného bezvědomí, zůstával Palach díky silným tlumicím lékům, ale i neuvěřitelné vnitřní disciplíně, při vědomí. Právě zde, v sterilním prostředí nemocničního pokoje, se odehrávaly scény, které definitivně potvrdily, že jeho čin nebyl zkratem, ale hluboce promyšlenou obětí.

Doktorka Zdenka Kmuníčková a ošetřující personál byli svědky situace, která se vymykala všem lékařským zkušenostem. Palach s nimi nekomunikoval jako trpící pacient, ale jako mluvčí, který musí dokončit své poselství. Když se k jeho lůžku doktorka naklonila, odehrál se mezi nimi jeden z nejcitovanějších rozhovorů, který odhaluje Palachovo vidění dějin.

„Proč sis to udělal, Honzíku?“ zeptala se Kmuníčková s neskrývaným pohnutím. Palach, jehož hlas byl kvůli popáleným dýchacím cestám jen drsným šepotem, odpověděl: „Chtěl jsem vyjádřit nesouhlas s tím, co se děje, a vzbudit lidi.“ „Vzbudit lidi si chtěl a vyjádřit nesouhlas s tím, co se děje?“ zopakovala po něm lékařka otázkou. „Jo,“ odpověděl stroze Palach. „A s čím konkrétně?“ zeptala se doktorka. „Zapálit se,“ odvětil pacient. „Zapálit se… Vy jste se tak dohodli s někym?“ doptává se Kmuníčková. „Jo,“ odpoví popálený Palach. „S kým, Honzí?“ zajímá se lékařka. „No tak to už je moje věc,“ snaží se Palach ukončit rozhovor. „Já vim, že jo. A je vás víc?“ pokouší se zjistit lékařka. „Je,“ odpovídá Palach.

Tento krátký dialog není jen historickým střípkem. Je to klíč k pochopení Palachovy mentality. On sám sebe nevnímal jako sebevraha, ale jako pokračovatele linie těch, kteří v českých dějinách položili život za pravdu proti přesile.

Sestřička, která se o něj v jeho posledních hodinách starala, později vzpomínala, že Jan se o svůj osud zajímal jen minimálně. Jeho hlavní starostí bylo, zda jeho čin vzbudil ohlas, zda lidé pochopili jeho poselství. I v největších bolestech odmítal mluvit o svém utrpení a neustále se vracel k politické situaci. Když 19. ledna odpoledne naposledy vydechl, personál kliniky věděl, že právě odešel člověk, který svou smrtí definoval morální povinnost pro celé příští generace.

Jan Palach skonal 19. ledna 1969, ale jeho smrtí boj s totalitní mocí teprve začal. Pokud si komunistický režim myslel, že Palachův odchod ukončí nepokoje, mýlil se. Pohřeb konaný 25. ledna se proměnil v největší manifestaci proti okupaci od srpna 1968. Rakev vystavená v pražském Karolinu a následný nekonečný průvod desítek tisíc lidí, kteří v tichém a drtivém smutku obkroužili centrum Prahy, naháněly stranickým funkcionářům hrůzu. Režim v tu chvíli pochopil zásadní a nebezpečnou pravdu: mrtvý Palach byl pro ně mnohem nebezpečnější než živý.

Hrob na Olšanských hřbitovech se okamžitě stal národním poutním místem. Denně zde hořely tisíce svíček, lidé pokládali květiny a cizinci se zastavovali, aby zachytili pietu na své fotoaparáty. Státní bezpečnost zuřila, každý plamínek svíčky na Olšanech byl pro ni fackou do tváře normalizace. Proto se rozjela masivní operace na totální vymazání Palachovy památky z veřejného prostoru.

První fází byla dezinformační kampaň, která měla zdiskreditovat samotný motiv jeho činu. Vysoce postavený funkcionář Vilém Nový začal šířit lživou teorii o takzvaném „studeném plameni“. Veřejnosti tvrdil, že Palach byl zneužit a vylosován tajemnou skupinou intelektuálů a oklamán chemikálií, která měla hořet, ale nepálit. Cílem bylo udělat z hrdinské oběti tragický omyl naivního mladíka. Proti této státní lži se odvážně postavila Janova matka Libuše Palachová. Zastupována advokátkou Dagmar Burešovou podala na Nového žalobu na ochranu osobnosti, avšak v tehdejším soudním systému, kde spravedlnost sloužila straně, neměla šanci. Soudkyně žalobu zamítla s tím, že Nový měl „právo i povinnost“ Palachův čin kritizovat.

Když selhala lež, nastoupila hrubá síla a psychický teror. Absurdita a krutost režimu vyvrcholila v říjnu 1973. StB podrobila Libuši Palachovou nelidskému nátlaku: buď dá „dobrovolný“ souhlas k exhumaci a převozu ostatků svého syna z Prahy, nebo bude hrob zrušen silou, ostatky rozptýleny nebo vhozeny do anonymního hromadného hrobu, aniž by rodina věděla kam.

Samotná akce proběhla s mrazivou utajeností ve čtyři hodiny ráno, aby nikdo nemohl pořídit fotografie nebo vyvolat nepokoje. Z dokumentů StB dnes známe detaily tohoto státního zločinu. Třem hrobníkům, kteří pod dozorem tajné policie vykopávali ostatky studenta, koupili příslušníci dvě lahve koňaku v ceně 220 Kč. Měla to být odměna za práci v „nekřesťanskou hodinu“ a pojistka jejich mlčení.

Ostatky byly následně spáleny a urna putovala do Všetat. Aby byla likvidace paměti dokonalá, byl původní hrob na Olšanech přejmenován na jméno fiktivní Marie Jedličkové. Tato násilná změna identity místa měla vymazat Palacha z mapy Prahy i z myslí lidí. Režim se však přepočítal. I k anonymnímu hrobu „paní Jedličkové“ lidé dál neomylně přicházeli, pokládali květiny a zapalovali svíčky. Paměť národa se ukázala být odolnější než dezinformace.

Zatímco někteří, jako Josef Mašín, Palachův čin kritizovali jako „sebezmrzačení“, historie dala Janovi za pravdu v tom, že k probuzení národa bylo třeba otřesu. O dvacet let později, v lednu 1989, se Palachovo jméno stalo rozbuškou k tzv. Palachovu týdnu. Brutální zásahy policie proti demonstrantům uctívajícím jeho památku byly začátkem konce totality.

Palachův čin v sobě nese hluboké etické dilema, které zmínil jeho přítel Stanislav Hamr: „Bylo to hrdinské, ale zároveň zklamání, že se obětoval pro tak málo. Vnitřně jsem to chápal jako zradu, že spolubojovník je pryč.“ To je ta nejtěžší otázka – je lepší být mrtvým symbolem, nebo živým spolubojovníkem?

Palach si vybral cestu symbolu. Stal se „živou pochodní“, která sice nezastavila sovětské tanky, ale na chvíli ozářila tmu, která se nad Československem snášela. Jan palach nám i dnes připomíná, že největším nebezpečím pro svobodu není jen vnější nepřítel, ale naše vlastní rezignace a ochota si zvyknout.

Zdroje: Český rozhlas Dvojka, iRozhlas, Wikipedia, Seznam Zprávy,