Záběr dívky z nacistického vlaku pomohl odkrýt zapomenutý holokaust

Pro miliony lidí po celém světě se stala ikonou utrpení za holokaustu. Její tichý, vystrašený pohled, zachycený na sedmisekundovém filmovém záběru, který proniká z polozavřených dveří dobytčího vagonu, se vryl do kolektivní paměti. Po celá desetiletí byla známá pouze jako „dívka s šátkem“ a veřejnost, včetně historiků, se domnívala, že jde o mladou židovskou oběť.

Pravda, odhalená po padesáti letech usilovného pátrání, je však stejně srdcervoucí a odhaluje zanedbanou kapitolu nacistických zvěrstev. Dívka se jmenovala Anna Maria „Settela“ Steinbach a byla devítiletá nizozemská romská oběť holokaustu.

Settela se narodila 23. prosince 1934 v Buchtenu v jihovýchodním Nizozemsku. Pocházela z tradiční rodiny Sintů. Její otec se živil jako obchodník a byl hudebníkem v sintském orchestru, který hrával na vesnických festivalech a jarmarcích. Settela a jejích šest sourozenců žili kočovným životem, dokud nacistická okupace v květnu 1940 nezasáhla i do jejich světa.

Zpočátku se perzekuce soustředila na Židy, ale od července 1943 bylo Romům a Sintům zakázáno cestovat a byli nuceni se usadit ve střežených shromažďovacích táborech. Rodina Steinbachových se tomuto nařízení snažila vyhnout, ale nakonec byla deportována do centrálního tábora v Eindhovenu. Zde byl zatčen Settelin otec, který jako jediný člen blízké rodiny přežil válku, ale zemřel již v roce 1946.

1. května 1944 obdržela nizozemská policie rozkaz přesunout všechny „cikánské rodiny“ ze shromažďovacích táborů do tranzitního tábora Westerbork. Dva dny nato byla Settela se svou matkou, dvěma bratry, dvěma sestrami, tetou, dvěma synovci a neteří zadržena a transportována do tábora.

Ve Westerborku bylo shromážděno 574 Romů a Sintů. Přibližně polovina z nich byla propuštěna, protože buď nežili kočovným životem, nebo měli zahraniční pasy. Zbývajících 245 Sintů a Romů, včetně Settely, čekal tragický osud. Jako preventivní opatření proti vším byla všem Romkám a dívkám ve Westerborku oholena hlava. Na ikonické fotografii má proto Settela na hlavě uvázaný kus prostěradla jako šátek, aby zakryla svou pleš.

Dne 19. května 1944 byla Settela naložena spolu s dalšími Romy a židovskými vězni do dobytčího vlaku, který směřoval do Osvětimi-Březinky.

Předtím, než se dveře nákladního vagonu definitivně zavřely, Settela zvědavě vyhlédla ven, buď na procházejícího psa, nebo na německé vojáky. Její pohled, plný děsu a zranitelnosti, zachytil na film Rudolf Breslauer, židovský vězeň, který natáčel na příkaz velitele tábora. Záběr trval pouhých sedm sekund.

„Settelo, schovej hlavu dovnitř!“ křičela údajně její matka Emilia, jak později dosvědčila Crasa Wagner, která cestovala ve stejném vagonu a přežila hrůzy Osvětimi. Tento krátký, hrůzný fragment se po válce stal jedním z nejčastěji používaných obrazů holokaustu. Pohled anonymní dívky, převážené na smrt, symbolizoval oběť, nevinnost a neodvratný osud. Po desítky let byla ztotožňována s židovskou obětí – důsledek dlouholetého opomíjení Porajmos, při kterém nacisté vyvraždili 500 000 až 1 500 000 Romů a Sintů po celé Evropě.

Teprve v prosinci 1992 se nizozemský novinář Aad Wagenaar rozhodl odhalit identitu „dívky s šátkem“. Jeho detektivní práce byla precizní. Vycházel z čísla vagonu a popisu zavazadla, které bylo vidět na záběru. Rychle zjistil, že transport se uskutečnil 19. května 1944 a byl smíšený, vezl nizozemské Romy i Židy. Klíčový průlom nastal v únoru 1994, kdy se mu v táboře přívěsů v Spijkenisse podařilo najít Crasu Wagner, přeživší z onoho vagonu. Právě ona si vzpomněla na naléhavé volání Setteliny matky a potvrdila jméno dívky Settela Steinbach.

Díky Wagenaarově neúnavné práci, zdokumentované v knize Settela; the girl got her name back (Settela; Dívka dostala své jméno zpět), získala ikona holokaustu svou skutečnou identitu. Tím se Settela stala symbolem nejen pro Židy, ale konečně i pro oběti romského holokaustu.

Settela Steinbach a její rodina dorazili do Osvětimi-Březinky 22. května. Byli zaregistrováni a umístěni do takzvaného „cikánského rodinného tábora“. Ačkoli část Romů, kteří byli shledáni práce schopnými, byla později odvezena do továren v Německu, většina, včetně dětí, starých a nemocných, zůstala. V období od července do 3. srpna 1944 bylo zbývajících přibližně tři tisíce Romů zlikvidováno v plynových komorách. Settela, její matka, dva bratři, dvě sestry, teta, dva synovci a neteř patřili k této obrovské skupině zavražděných.

Památný den romského holokaustu se celosvětově připomíná právě v noci z 2. na 3. srpna, kdy nacisté hromadně povraždili poslední vězně romského tábora. Celkově nacisté připravili o život téměř 90 procent českých a moravských Romů. Z odhadovaných 6500 Romů v Protektorátu Čechy a Morava se domů z Osvětimi vrátilo pouhých 583 lidí. Settelin příběh je tak jen jedním z milionů, který osvětluje rozsah nacistické genocidy, která nerozlišovala mezi Židy, Romy, Sinty a jinými skupinami považovanými za „méněcenné“.

Zatímco deník Anne Frank dal tvář a hlas židovským obětem, Settela nezanechala nic kromě těch sedmi vteřin na filmu. Přesto, nebo možná právě proto, že je to tvář utrpení beze slov, stala se její podoba v očích veřejnosti tak silná. I dvacet let po odhalení Setteliny pravé identity je povědomí o romském holokaustu stále omezené. Příběh Settely Steinbach nám však připomíná, že se nesmíme spokojit s neúplnou historií. Její tvář volá po tom, abychom plně uznali a připomínali si všechny oběti nacistických zvěrstev.

Zdroje: Wikipedia, hmd.org, WWII Gravestone, Romasinti Genocide, Radiožurnál