Článek
Celé to začalo v padesátých letech u malého, slepého chlapce, který měl tak dokonalý sluch, že dokázal „mluvit“ s největším strojem své doby – celoplanetární telefonní sítí. Josef Engressia se stal legendou jménem Joybubbles, inspiroval zakladatele Applu a nakonec se rozhodl navždy zůstat pětiletým dítětem.
Symfonie v tónu 2600 Hertzů
Amerika roku 1957 byla zemí optimismu, chromovaných aut a rostoucího technologického impéria. Společnost AT&T, tehdy známá jako „Ma Bell“, budovala největší a nejsložitější „počítač“ světa – celonárodní telefonní síť. Byl to systém postavený na milionech mechanických relé, měděných kabelech a nové, revoluční metodě řízení zvané tónová signalizace.
Uprostřed tohoto technologického gigantu seděl v malém bytě v Richmondu sedmiletý Josef Carl Engressia Jr. Pro Josefa, který byl od narození nevidomý, nebyl Richmond městem budov a ulic, ale mapou zvuků. Slyšel věci, které ostatní ignorovali, jemné bzučení zářivek, rytmus projíždějících aut, ale především „hlas“ telefonu.
Telefon byl pro něj víc než komunikační nástroj. Byl to věrný společník. Zatímco jeho otec doma vytvářel atmosféru strachu a násilí, telefonní linka nabízela uklidňující, stabilní šum. Josefova matka, která vycítila jeho neobyčejné sluchové schopnosti, mu pomáhala pomocí lepicí pásky tvořit hmatové body na ciferníku. Josef se brzy naučil volat na službu „přesný čas“ jen proto, aby mohl poslouchat ten dokonalý, mechanický hlas.
Josef se stal brzy mistrem v tzv. „tappingu“. Zjistil, že když rychle za sebou stiskne a uvolní tlačítko, na které se pokládá sluchátko (hookswitch), vygeneruje elektrický impuls identický s tím, který posílá rotační číselník. Pokud chtěl vytočit číslo 3, stačilo mu třikrát bleskově „ťuknout“ do spínače. Byla to piplavá práce vyžadující strojovou přesnost, ale Josef ji ovládal dokonale. V pěti letech tak dokázal obejít zámky na telefonech a volat kamkoli, aniž by se dotkl číselníku. Už tehdy nevědomky manipuloval se systémem na jeho nejzákladnější úrovni.
Ten zlomový moment roku 1957 přišel jako náhoda. Josef zrovna poslouchal nahranou chybovou zprávu o odpojeném čísle. Byla to jeho oblíbená kratochvíle. Jak tam tak seděl, začal si do sluchátka ledabyle pískat melodii. V jednu chvíli se však strefil do tónu, který zněl čistě a pronikavě. V ten moment se ve sluchátku ozvalo mechanické „ker-chunk“ – zvuk, který phreakeři později popisovali jako zvuk padající gilotiny. Nahrávka okamžitě utichla a linka se uvolnila pro další příkaz.
Josef byl zmatený. Zkusil to znovu. Zavolal na jiné číslo, počkal na operátorku a pak znovu písknul tu stejnou notu. Výsledek byl stejný: spojení se přerušilo, ale on zůstal „napojen“ na dálkovou linku.
To, co následovalo, definuje Josefovu povahu. Místo aby se lekl, že něco rozbil, chtěl vědět, jak to funguje. Vytočil operátorku a nechal se přepojit přímo na technické experty v laboratořích AT&T. Na jedné straně linky špičkoví inženýři v bílých pláštích s tituly z MIT, na druhé straně sedmiletý slepý kluk, který se jich ptá: „Proč mi moje pískání odpojuje telefon?“ Technici mu po počáteční nevíře vysvětlili princip in-band signalizace. Systém byl tehdy navržen tak, že řídicí signály (instrukce pro ústředny) a samotný lidský hlas putovaly po stejném drátě. Inženýři předpokládali, že lidský hlas nikdy nevytvoří tak čistý a silný tón o frekvenci 2600 Hz, aby to systém zmátlo. Považovali to za statisticky nemožné.
Jenže nepočítali s Josefem. Jeho absolutní sluch mu umožnil generovat tón s přesností ladičky. 2600 Hz pro systém znamenalo: „Tato linka je prázdná a připravená na další hovor.“ Písknutím tak Josef „ukradl“ kontrolu nad dálkovou linkou. Ústředna na druhém konci si myslela, že hovor skončil, ale nechala linku otevřenou pro Josefa, který jí teď mohl pískat další tóny a nechat se spojit kdekoli po planetě.
Malý Josef Engressia právě našel slabinu v brnění největší korporace světa. Objevil, že tón není jen zvuk – v digitálním (nebo tehdy analogově-automatizovaném) světě je tón příkazem. Tento objev se stal základním kamenem celého hnutí phreakingu, které o dvě desetiletí později přímo vedlo k osobním počítačům a internetu, jak ho známe dnes.
„Telefony byly můj život…“
Josef, kterému se začalo přezdívat „The Whistler“ (Pískal), brzy pochopil, co jeho objev znamená. Pokud dokázal písknout 2600 Hz, mohl ovládnout dálkové linky a volat kamkoli na světě. Zdarma. V šedesátých letech, kdy stál meziměstský hovor jmění, se Engressia stal na University of South Florida celebritou. Studenti mu platili dolar a on jim „vypískal“ hovor do Kanady nebo na Havaj. Pro Josefa to ale nebyl podvod. Byla to láska. Jak později řekl: „Telefony byly můj život. Chtěl jsem o nich vědět všechno. Ten systém byl tak krásný a intimní.“
Nebylo to však bezpečné. V roce 1971 ho FBI po dlouhém sledování zatkla. Krátce nato vyšel v časopise Esquire kultovní článek Rona Rosenbauma „Tajemství malé modré krabičky“. Ten odhalil světu existenci „phone phreaků“ – subkultury technologických rebelů, kteří se do sítě nabourávali pomocí zvuků.
První kroky k Apple
Když v roce 1971 vyšlo zářijové číslo časopisu Esquire s článkem, bylo to pro tehdy neznámého dvacetiletého Steva Wozniaka jako zjevení. Okamžitě zavolal svému šestnáctiletému příteli Stevu Jobsovi. Dočetli se o neuvěřitelném Josefovi, který dokáže „vypískat“ hovor do celého světa, a o Johnu Draperovi, který k tomu používá plastovou píšťalku z cereálií.
Technický génius Wozniak byl v šoku. Do té doby věřil, že telefonní síť je nedobytná pevnost. Ale Joybubbles jim ukázal, že tato pevnost má trhlinu, a tou trhlinou je zvuk. Ještě ten večer se oba vydali do knihovny na Stanfordu, aby prohledali technické manuály AT&T a ověřili si, zda jsou frekvence popsané v článku pravdivé. Když v jedné z odborných příruček našli tabulku tónů, Wozniak vzpomínal: „Třásly se mi ruce. Bylo to tam. Všechny ty kódy byly černé na bílém.“
Wozniak se okamžitě pustil do práce. Zatímco Josef Engressia používal k ovládání sítě své hlasivky a John Draper mechanickou píšťalku, Wozniak se rozhodl pro čistou elektroniku. Sestrojil „Modrou krabičku“ (Blue Box) – digitální zařízení, které dokázalo generovat přesné sekvence tónů potřebných k ovládání ústředen.
Byla to dokonalá symbióza.Wozniak dodal genialitu v obvodech, Jobs dodal podnikatelskou dravost. Jobs okamžitě rozpoznal potenciál. Začali modré krabičky vyrábět a prodávat studentům na kolejích za 150 dolarů za kus. Byl to riskantní, ilegální, ale nesmírně lukrativní byznys. Jednou dokonce Wozniak, vydávající se za Henryho Kissingera, použil svou krabičku, aby se dovolal do Vatikánu a pokusil se mluvit s papežem (neúspěšně, papež zrovna spal).
Tento ilegální byznys byl pro budoucí Apple důležitější, než si mnozí uvědomují. Nebyl to jen způsob, jak vydělat peníze na součástky. Byla to lekce z moci. Steve Jobs o tom později ve svém slavném rozhovoru prohlásil: „Zkušenost s modrými krabičkami nám dodala sebevědomí. Zjistili jsme, že dva mladí kluci, kteří dohromady neměli skoro nic, dokážou postavit krabičku za 100 dolarů a ovládnout s ní infrastrukturu za stovky miliard dolarů. To byla neuvěřitelná lekce. Kdybychom neprodávali tyhle krabičky, Apple by nikdy nevznikl.“
Modré krabičky jim ukázaly, že zavedené systémy nejsou neomylné a že jednotlivec s technickým know-how může změnit pravidla hry. Tento princip „narušování zavedených pořádků“ se později stal základní filozofií Applu.
Apple 1
Miliardy versus samota
Zatímco se z Jobse a Wozniaka stávaly globální ikony a jejich cesta směřovala k založení Apple Computer, Josef Engressia, muž, který to všechno nevědomky odstartoval, kráčel opačným směrem. Josef zůstal věrný své čisté, téměř náboženské fascinaci tóny. Pro něj nebyl phreaking nástrojem k bohatství, ale únikem před realitou, která ho jako slepého muže s těžkým traumatem z dětství neustále zraňovala.
Když se Jobs s Wozniakem v polovině sedmdesátých let začali objevovat na obálkách časopisů jako vizionáři nové éry, Josef se stahoval do sebe. FBI ho sice v roce 1971 na čas zastavila, ale jeho skutečný pád byl vnitřní. Svět se kolem něj měnil na digitální, telefonní ústředny přestávaly na jeho pískání reagovat a jeho milovaný svět analogových symfonií mizel.
Zatímco v Cupertinu v Kalifornii vznikaly první počítače Apple I, otec phreakingu si uvědomil, že už ve světě dospělých nechce hrát žádnou roli. Zatímco Apple sliboval budoucnost, Josef Engressia se rozhodl hledat úkryt v minulosti – v onom magickém věku pěti let, kdy byl zvuk telefonu jeho jediným přítelem.
Úkryt před krutostí světa
Příběh Josefa Engressii, geniálního objevitele tónu 2600 Hz, v sobě nese hluboký stín, který se stal palivem pro jeho technologickou posedlost. Josefovo dětství nebylo idylou, ale bojem o přežití v akustické džungli. Jako nevidomý byl v noci vydán napospas děsivým zvukům násilí, které jeho otec páchal na matce. Uprostřed tohoto chaosu a strachu se však tyčil jeden pevný bod – telefonní linka. Uklidňující, stabilní hučení oznamovacího tónu bylo pro malého chlapce jediným předvídatelným přítelem v nepředvídatelném světě. Zatímco rodinný život byl rozbitý, telefonní síť byla dokonalá, logická a vždy tam byla pro něj.
Skutečná rána však přišla v katolické škole pro nevidomé v New Jersey. Právě tam, v místě, které mělo být bezpečným přístavem, byl Josef vystaven krutému sexuálnímu zneužívání ze strany jedné z řádových sester. „Nejvíc si pamatuji zvuk zavírajících se dveří,“ vzpomínal později s mrazením v hlase. Tento zvuk pro něj znamenal konec nevinnosti a začátek doživotního traumatu. Telefonní phreaking, tedy nabourávání se do sítí, se pro něj stal způsobem, jak utéct z těla, které mu způsobilo tolik bolesti, a rozplynout se v éteru, kde nebyl slepým a zranitelným chlapcem, ale všemocným pánem komunikace.
Zlom nastal v roce 1988. Josef, nyní žijící v Minneapolisu (kam se přestěhoval jen kvůli „krásné“ číselné kombinaci předvolby 612), se rozhodl k radikálnímu činu. Učinil šokující prohlášení: „Vracím se do svého dětství.“ Prohlásil se za pětiletého chlapce a v roce 1991 si změnil jméno na Joybubbles. Tento krok nebyl pouhým výstřelkem excentrika, byla to psychologická nutnost, jak se distancovat od Josefa Engressii, který byl obětí.
Jeho domov se proměnil v muzeum dětství, kde se místo technologických schémat vršily hračky, dětské knížky a tisíce nahrávek s pohádkami. Založil „Církev věčného dětství“ a stal se jejím jediným ministrantem. Své hluboké znalosti telefonního systému začal využívat k čisté radosti. Provozoval linky jako Zzzzyzzerrific Funline, kam mohl kdokoli zavolat a poslechnout si jeho vyprávění o neexistujících světech. Co však svět nevěděl, byla jeho tichá mise: Joybubbles trávil noci tím, že volal nevyléčitelně nemocným dětem v nemocnicích po celém světě, aby jim zpíval a vyprávěl příběhy, čímž jim vracel kousek radosti, kterou on sám tak složitě hledal.
Pouto plynoucího času se nakonec přetrhlo 8. srpna 2007, kdy Joybubblesovo srdce dotlouklo ve věku 58 let. Zemřel v obklopení svých milovaných plyšáků a telefonních přístrojů. Jeho odchod však nebyl provázen tichem. Komunita phreakerů a raných hackerů uspořádala unikátní tryznu – čtyřhodinový mezinárodní konferenční hovor, během kterého se digitální průkopníci z celého světa loučili s mužem, jenž písknutím ovládl svět.
Zdroje:
