Zemřela Jane Goodall: stydlivá aktivistka, která změnila svět

Cesta Dame Valerie Jane Morris-Goodall, DBE, zakladatelky Jane Goodall Institute (JGI) a Posla míru OSN, vedla od britské dívky, snící o divočině, až po celosvětově uznávanou ikonu vědy a aktivismu. Neměla to v životě jednoduché, ale díky své silné osobnosti si získala respekt celého světa. Její životní pouť skončila v 91 letech 1.10.2025.

Jane Goodall od samého začátku své průkopnické cesty v tanzanském Gombe chápala, že síla empatie a osobního spojení je mocnější než chladná vědecká objektivita. Tato mladá žena, která se v 60. letech 20. století vydala do terénu bez formálního akademického vzdělání, se okamžitě vzepřela vědeckému diktátu: odmítla používat čísla k označení šimpanzů a místo toho jim dala jména – Davida Greybearda, Flo, Figana. Tento jednoduchý, avšak radikální krok byl revoluční. Pojmenováním zvířat navrátila vědě lidskost a umožnila veřejnosti i skeptickým vědcům vnímat šimpanze jako jedinečné bytosti s komplexním vnitřním životem, osobností a sociálními vazbami, čímž položila základ pro etičtější pohled na celou zvířecí říši.

V pozdějších fázích svého života, kdy se její poslání rozšířilo od ochrany šimpanzů k všeobecnému aktivismu za práva zvířat a životní prostředí, zdůrazňovala Jane, že vyprávění příběhů je nejúspěšnějším nástrojem pro šíření soucitu. Vysvětlila to v rozhovoru s Jeffrey Flockenem: lidská společnost stále trpí „speciesismem“ – přesvědčením o naší nadřazenosti, které ospravedlňuje využívání a zneužívání zvířat jako pouhých „věcí“. Pro tyto lidi nemusí být šokující záběry utrpení zvířat v intenzivních chovech, získané skrytou kamerou, dostatečným apelem k trvalé změně. Tyto záběry sice mohou být znepokojivé, ale bez předchozího emocionálního základu je snadné je odsunout jako izolované případy.

Namísto šoku je podle ní potřeba nejprve zasít semeno porozumění. Toho se nejlépe dosáhne skrze pozitivní, překvapivé a fascinující příběhy, které demonstrativně dokazují inteligenci, emoce a osobnost zvířat. Goodall, která shromáždila nespočet takových příběhů o různých druzích – od opic přes krysy, ptáky, a dokonce chobotnice – věřila, že tyto příběhy vytvářejí emocionální můstek.

Goodall často uváděla konkrétní, přesvědčivé příklady, které okamžitě apelovaly na lidskou zkušenost a morální kompas, kterým je například Příběh prasete Pigcassy. Lidé se podle ní spíše zamyslí nad krutostí jatek, pokud se nejprve dozvědí o Pigcasse, prasnici zachráněné před porážkou, která se stala umělkyní a jejíž díla se prodávají za tisíce dolarů. Tento příběh demonstruje potenciál a individualitu, která je v systémech hromadného chovu nenávratně ztracena.

Hrdinkou dalšího příběhu, kterým se pokoušela Goodall upotat pozornost, je prasátko Betsy, která intuitivně přivolalo pomoc pro svou majitelku ležící v bezvědomí, čímž jí zachránila život. Tato akce ukazuje na kognitivní schopnosti a silné citové pouto.

Že mají zvířata s lidmi více společného, než si myslíme, měly dokázat například i záběry krávy hrající si s míčem, která bučí vzrušením a radostí. Goodall věřila, že teprve po takovém prožitku jsou lidé schopni pocítit skutečnou, hlubokou empatii k té samé krávě, která je uvězněna v přeplněném mléčném chovu a které je krátce po narození násilně odtrženo tele.

Goodall byla přesvědčená, že teprve poté, co lidé pochopí, že zvířata cítí radost, frustraci, strach a bolest – tedy celé spektrum emocí, které sdílíme – mohou začít jednat soucitněji a etičtěji. Tyto příběhy se staly klíčem, který odemykal morální kompas, vedoucí k požadovaným změnám ve spotřebitelských návycích (například přechodem na rostlinnou stravu, kterou propagovala) a k boji za přísnější zákony na ochranu zvířat.

Ačkoliv se aktivity Jane Goodall soustředila na ta nejzávažnější a nejnaléhavější témata, jako jsou klimatická krize, masové vymírání druhů a zneužívání zvířat v intenzivních chovech, Goodall si byla vědoma rizika, že se její publikum může cítit zahlcené a beznadějné. Proto se strategicky naučila používat humor, symboly a lehkost jako klíčové nástroje k prolomení napětí, navázání kontaktu a udržení pozornosti.

Na svých přednáškách, a to i těch pro nejvyšší politické a korporátní špičky, často nosila plyšová zvířátka nebo používala příklady z Gombe, aby přivedla lidské chování na zem. S oblibou popisovala podobnosti v chování dominantních šimpanzích samců a jistých politických figur: samci, kteří se „nafukují, ježí srst a kolébají se z nohy na nohy“, aby vypadali co největší a nejhrozivější. Tato analogie vždy vyvolala smích, zvláště když vtipně dodala: „Připomíná mi to jisté politiky. Záměrně nejmenuji.“ Použitím humoru Goodall dosáhla dvou věcí: snížila obranné mechanismy publika a nenásilně je připravila na přijetí vážnějšího poselství o zvířecím vnímání a nutnosti opustit destruktivní maskulinní modely dominance.

Její interaktivní přístup šel ještě dál. Goodall neváhala na začátku důležitých schůzek požádat i ty nejdůležitější muže v místnosti, aby s ní demonstrovali rituál pozdravu šimpanzí samice s dominantním samcem. To zahrnovalo, že se samec vzpřímil, aby vypadal zastrašujícím dojmem, zatímco ona, v submisivní roli, se k němu přiblížila, vzala ho za ruku, on ji poplácal po hlavě, a ona ho nakonec objala. Goodall toto cvičení někdy rozšířila na celé publikum. Tato momentální akce srovnávala lidské a šimpanzí chování, snižovala napětí a bourala bariéry v jednacích sálech.

Zatímco Jane Goodall byla ikonou, nikdy nechtěla být celebritou. Byla od přírody plachou dívkou, která si přála pouze zůstat v lese v Tanzanii. Jakmile si však uvědomila, že lesy a šimpanzi mizí, pochopila, že musí Gombe opustit a využít svou rostoucí slávu k záchraně toho, co miluje.

S časem se naučila přijmout a strategicky využívat svou „ikonickou roli“. Jak sama vysvětlila, začala vidět samu sebe ve dvou rovinách – vytvořila „dualitu Jane“. „Jsem stále tím člověkem, jakým jsem vždy byla. Zvládám to tak, že si uvědomuji, že existují dvě Jane. A tato Jane (ta reálná, která mluví s lidmi) musí využívat tu ikonickou Jane k získávání peněz pro všechny věci, o které se Jane Goodall Institute (JGI) – s 27 pobočkami po celém světě – snaží, aby dosáhl změny.“

Tento přístup byl aktem pragmatismu a hluboké oběti. Goodall nechala svou osobní nechuť k okázalosti stranou, aby mohla využít svou značku (která vedla k poctám, jako je zařazení do komiksů, filmů, a dokonce i k vydání panenky Barbie z recyklovaného plastu) k získání finančních prostředků a politického vlivu. Její popularita, původně vedlejší produkt jejího výzkumu, se stala jejím nejúčinnějším finančním nástrojem v boji za udržitelnost, zmírnění chudoby a ochranu zvířat. Jedině tak mohla zajistit, že její odkaz a práce JGI přežijí i její fyzický odchod.

Jednou z nejhlubších a nejdůležitějších kapitol v odkazu Dame Jane Goodall je její celoživotní víra v mladé lidi. Goodall, která si v raném věku sama vysnila nemožné, věděla, že sebedůvěra a možnost jednat jsou klíčové. V roce 1991, v reakci na obavy 16 místních tanzanských teenagerů, založila program Roots & Shoots (Kořeny a Výhonky), jak uvedla v rozhovoru s Marianne Schnall.

Goodall věřila, že většina dětí má přirozenou lásku ke zvířatům a přírodě, pokud ji dospělí nezadusí. Základní myšlenka Roots & Shoots je jednoduchá a účinná: program dává dětem a dospívajícím sílu k akci tím, že jim pomáhá identifikovat problémy, které je trápí v jejich vlastních komunitách. Každá skupina si volí tři projekty, které se soustředí na pomoc lidem, zvířatům a životnímu prostředí. Goodall poznamenala: „Jakmile mladí lidé pochopí problém… a jakmile dostanou možnost jednat, začnou vytvářet změnu.“ Změna přichází nejen v komunitách, ale i v rodinách, protože členové Roots & Shoots ovlivňují své rodiče a prarodiče k etičtějším volbám, například v oblasti recyklace nebo stravování. Pro Goodall to byl hmatatelný důkaz, že naděje existuje. Jedenáctiletý chlapec, který v programu pochopil, že zvířata cítí bolest, se zavázal, že už nikdy žádnému neublíží – taková transformace osobního přesvědčení byla cílem celé její práce.

Ačkoliv Goodall čelila alarmující realitě globálních hrozeb, od rostoucí poptávky po nelegálních produktech, přes devastující dopady klimatických změn, které viděla na vlastní oči, až po bezohledné ničení životního prostředí pro ekonomický zisk, nikdy nepodlehla beznaději. V posledních letech definovala své přesvědčení do čtyř pilířů naděje, které sloužily jako její osobní mobilizační heslo:

Vášeň a energie mládeže: Tento pilíř přímo navazoval na program Roots & Shoots. Goodall zdůrazňovala, že odhodlání, vynalézavost a nekompromisní morální kompas mladých lidí, jakmile se dozví o problémech a dostanou šanci jednat, jsou nejsilnější silou pro pozitivní globální změnu.

Lidský mozek: Goodall uznala, že i když je lidský rozum zodpovědný za mnoho škod, je zároveň naší největší devizou. Naše schopnost vynalézat – ať už jde o obnovitelné zdroje energie, nové metody zachycování oxidu uhličitého z atmosféry, nebo komplexní technologie, jako je Zoom, které ji udržovaly ve spojení se světem – nabízí řešení problémů, které jsme sami vytvořili.

Odolnost přírody: Tento pilíř byl založen na pozorování. Goodall byla svědkem toho, jak místa, která lidé „úplně zničili“, dokážou regenerovat a znovu podporovat divokou zvěř, pokud jim dáme šanci a možná i malou pomoc. Příkladem je komunitní projekt Tacare (Tanganyika Catchment Reforestation and Education). Ten odstartovala v reakci na to, že Gombe se v 90. letech stalo malým ostrovem obklopeným holými kopci. Zapojením místních obyvatel, kterým pomohla najít způsoby obživy bez ničení okolního lesa, se holé kopce znovu zalesnily. Tento projekt prokázal, že ochrana přírody musí jít ruku v ruce s řešením chudoby.

Nezlomný lidský duch: Poslední pilíř je emocionální a morální. Je to ta vnitřní síla, která nutí lidi čelit zdánlivě beznadějným problémům – a často v nich uspět. Goodall věřila, že tento duch je v každém z nás a musí být živen a směřován k vytvoření lepšího světa.

Jane Goodall učinila jedno z nejtěžších rozhodnutí, když si uvědomila, že musí opustit les v Gombe, aby se stala globální aktivistkou. Její největší a nejpřímější poselství pro budoucí generace shrnovalo celou její filozofii aktivismu: „Pamatujte, že každý jeden den, každý jeden z nás má dopad na planetu. A my se můžeme rozhodnout, co si koupíme, co si oblékneme, co jíme…“