Zemřou a nikdo si toho roky nevšimne. Fenomén Kodokushi je stále častější

Japonsko, země vycházejícího slunce, je často oslavováno pro svou technologickou vyspělost, hlubokou kulturní tradici a neochvějnou společenskou disciplínu. Pod touto precizní fasádou se však skrývá fenomén tak tichý a zároveň tak hrozivý, že dokáže zmrazit krev v žilách. Kodokushi, neboli osamělá smrt. Je to tichý, neviditelný příliv, který pohlcuje tisíce životů a odhaluje trhliny v samotných základech moderní japonské společnosti.

V tichu tokijského bytu, možná v hustě osídleném předměstí, jako je Tokiwadaira, zhasnou světla. Televize možná ještě tiše běží, ale ve vzduchu je jen prázdnota, která pohlcuje všechny zvuky. Po dny, týdny, někdy i měsíce nikdo o absenci života neví. Sousedé, ponoření do anonymity městského života, si nevšimnou, protože nemají důvod se ptát. Poštovní schránka se plní nevyzvednutými zásilkami. Objev přichází až později, třeba jen díky podivnému zápachu, který se začne šířit pod dveře, nebo na základě nevysvětlitelné, náhle vzniklé absence z běžného denního rituálu. Zjištění, že došlo k osamělé smrti, se pak stává součástí běžné a nepříjemně časté konverzace mezi obyvateli. Pocity těch, kteří se s takovým objevem setkají, jsou popsány jako zděšení, kdy pach po smrti zůstává v paměti navždy. Tato slova nejsou jen metaforou. Jsou krutou realitou pro ty, kteří musí přicházet a uklízet pozůstatky životů, které skončily v naprosté izolaci. Kodokushi, oficiálně definované jako smrt, při níž „osoba zemře bez jakékoli péče a její tělo je objeveno až po určité době“, se stává tragickým symbolem moderní doby.

Čísla, která předkládají japonské úřady, jsou alarmující a zároveň nepříjemně přesná. Japonská Národní policejní agentura (NPA) odhaduje, že každý rok zemře v osamění a nepovšimnuto přibližně 68 000 lidí. Přitom například v roce 2011 došlo pouze ke zhruba 27 000 takových případům. Alarmující je, že zhruba 80 % z nich bylo ve věku 65 let a více.

Z celkového počtu nalezených těl za první pololetí roku 2024 (přibližně 37 227) jich bylo téměř 4 000 nalezeno až po více než měsíci od úmrtí, což představuje více než desetinu všech případů. A nejpříšernější zjištění? Dokonce 130 těl zůstalo neobjeveno déle než rok. Tato čísla vypovídají o jedné z největších demografických krizí, jaké kdy moderní národ čelil. Japonsko se pyšní nejstarší populací na světě. Zatímco v roce 2020 žilo 7,38 milionu lidí starších 65 let osamoceně, tento počet má podle Národního institutu pro výzkum populace a sociální bezpečnosti vzrůst téměř na 11 milionů do roku 2050. Dnes už jednočlenné domácnosti tvoří téměř 38 % všech japonských domácností, což je nárůst o 13,3 % za pouhých pět let.

Tento trend není pouze otázkou seniorů. Ačkoliv se nejčastěji spojuje se starší generací, studie z Tokia mezi lety 2018 a 2020 odhalily, že 742 lidí ve věku 15 až 39 let zemřelo osaměle ve svých bytech, přičemž v 40 % případů byl jejich odchod odhalen až po několika dnech.

Tokiwadaira, rezidenční komplex v prefektuře Chiba, je odrazem celé země. Před více než šesti desítkami let to byl sen mladých rodin v době poválečného ekonomického zázraku. Radostné hlasy dětí se nesly alejí s cypřiši, které se dnes už majestátně tyčí nad 170 identickými panelovými domy. Dnes zde odhadem 54 % obyvatel přesáhlo 64 let a 1 000 ze 7 000 rezidentů žije samo.

Aiko Oshima, zástupkyně šéfa sdružení obyvatel, vzpomíná: „Ekonomika tehdy vzkvétala, rodiny chtěly bydlet tady. Byl to živý kout. Ale teď všichni stárnou.“ Tato tichá transformace byla traumatizována prvními případy kodokushi. Před dvěma dekádami zde objevili muže, jehož tělo leželo v bytě tři roky. Jeho nájem a účty byly placeny automaticky, a úřady jeho úmrtí zaznamenaly, teprve když se vyčerpaly jeho úspory. „Nebývalo to takové to místo, kde by se dalo předpokládat, že žije člověk sám,“ říká Oshima s hrůzou v hlase.

Tato komunita se však rozhodla jednat. V roce 2004 spustili kampaň „Nulová osamělá smrt“, která se stala modelem pro celé Japonsko. Zavedli horkou linku pro sousedy a zorganizovali dobrovolnické hlídky, které sledují varovné signály: prádlo ponechané na balkoně poté, co uschlo, zatažené závěsy během dne, nevyzvednuté noviny a pošta, nebo světla ponechaná celou noc. Letos dokonce zavedli kizuna („sociální pouto“) – monitorovací zařízení s pohybovými senzory, které potvrzuje, že se obyvatel bytu se pohybuje. Oshima přitom ukazuje album s fotografiemi obětí, jejichž tváře jsou skryté, ale jejichž osud je viditelný. „Toto je realita osamělé smrti,“ říká návštěvníkům, „a děje se to nyní, nedaleko Tokia.“ I přes veškeré snahy se kodokushi v Tokiwadaiře zcela nezastavilo, ale šance, že někdo zůstane ležet mrtvý týdny či měsíce, se snížily.

Proč Japonsko, národ s tak silným důrazem na vzájemný respekt a pořádek, dospěl k tomuto bodu? Kodokushi není jen demografický problém, je to kulturní otisk společenského zlomu. Prvním důvodem je rozpad tradiční rodiny. Na rozdíl od minulosti, kdy v rodinách žilo více generací pohromadě a smrt byla rituálně zpracovanou událostí za účasti celé komunity, moderní Japonsko preferuje mobilní, efektivní a nezávislé životy. Děti odcházejí za prací do vzdálených měst. Dalším faktorem je ztráta pracovní identity. Pro mnoho japonských mužů, zejména těch z poválečné generace, byla společnost jejich rodinou a kolegové přáteli. Po odchodu do penze, často znenadání kvůli ekonomickým změnám, tito muži, často svobodní, ztratí svou jedinou sociální strukturu a padají do propasti izolace. Antropoložka Miyako Takagi vysvětluje, že mnoho starších Japonců věří, že je „důstojnější nikomu nebýt na obtíž.“

Hluboce zakořeněným faktorem je i kulturní tabu smrti. Podle univerzitních profesorů moderní japonská kultura smrt ignoruje. Už nevidíme pohřby prováděné rodinou, smrt se odehrává v nemocnicích nebo ji řeší specialisté. Tato distance vede k sociální apatii a neschopnosti vypořádat se se stresem života i smrti. V neposlední řadě se zde projevuje anonymita velkoměst, kde miliony lidí žijí v neuvěřitelně hustých, ale anonymních obytných komplexech. Jsou si blízko fyzicky, ale vzdáleni emocionálně. Ironií moderní doby je i fakt, že digitální samoobsluha, automatické platby účtů a online bankovnictví efektivně maskují absenci lidské aktivity, čímž prodlužují dobu, než je zemřelý objeven.

Příběh Yoko Kohama, 87leté rezidentky Tokiwadairy, která žije sama od smrti svého manžela, je ilustrací tichého zoufalství. Poté, co celý život vedla obchod s oděvy a mahjongový salónek, nyní tráví dny u tabletu a zavařováním umeboshi (nakládané švestky). „Nevede se mi zrovna dobře,“ přiznává, když ji navštíví dobrovolnice. Od smrti svého psa, který ji držel při životě 18 let, se její svět zmenšil. Má sice skromný důchod, ale obavy o zdraví a samotu ji tíží. „Nemám tušení, jací jsou moji sousedé. Myslela jsem, že si tu udělám přátele, ale nestalo se.“ A pak ta věta, která rezonuje s tisíci dalších: „Kdybych řekla, že se nebojím umřít sama, lhala bych. Ale nemáme kontrolu nad tím, kdy a jak zemřeme. To už je na Bohu.“

Smrt v osamění se stala v Japonsku tak běžnou, že tu začaly vznikat agentury, které mají pomoci s úklidem po zesnulých.

Když je takto zemřelý odhalen, nastupují specialisté Tokushu Seisō. Tato práce je nesmírně náročná, nejen fyzicky, ale i psychicky. Tito lidé odstraňují nejen stopy smrti, ale i stopy samoty. Umělkyně Miyu Kojima, která v tomto oboru pracuje, své zkušenosti přetváří v umění. Vytváří miniaturní diorámata pokojů, kde objevila oběti. Tyto modely, které vystavuje v muzeích, nejsou prvoplánově šokující. Jsou pečlivými kompozicemi zapomenutých dopisů, převrácených šálků čaje, zanechaných vzpomínek. Jejím cílem je vyvolat reflektované uvědomění, tichou výzvu k empatii, která zviditelňuje to, co společnost tak vehementně potlačuje: denní život, který končí v osamění.

Japonsko se této tiché nepřízni osudu snaží čelit komplexně. Jedním z přístupů je systém Mimamori, což znamená „achtsames Beobachten“ (pozorné sledování). Sem patří pravidelné návštěvy pošťáků, kteří nabízejí i placenou službu, kdy při doručení zkontrolují stav seniora, dále dobrovolníků a sousedů. Systémy jako Kizuna využívají tzv. chytré prvky domácnosti k monitorování spotřeby vody či elektřiny. Absence dat spouští algoritmus, který alarmuje úřady. Je to fascinující pokus o vyvážení moderního pokroku s lidskou péčí.

Koneckonců, osamělá smrt je i finanční problém. Náklady na úklid a nájemní ztráty se pohybují v řádu tisíců eur, což vedlo ke vzniku speciálních Kodokushi pojištění. A pro ty, kteří nezůstali s nikým spjati, existují komunitní hroby a buddhističtí kněží, kteří slouží pravidelné mše, aby i tito lidé mohli najít důstojný odpočinek.

Kodokushi je důkazem, že i ta nejmodernější, nejefektivnější společnost může selhat v tom nejzákladnějším: v zajištění, že nikdo neodejde bez povšimnutí.

Zdroje: idnes, Japan Welt, The Guardian, Wikipedia