Žena brutálně utýrala svěřené dítě. Po propuštění z vazby zamířila do školy

Některé příběhy se do historie nezapisují pro svou hrdinnost, ale pro hloubku lidského selhání, která otřese i těmi nejpevnějšími základy společnosti. V říjnu roku 1965 nalezla policie v Indianapolis tělo šestnáctileté dívky, jejíž osud navždy změnil americké zákony a vnímání sousedské odpovědnosti. Případ Sylvie Likens zůstává dodnes mrazivým svědectvím o tom, jak snadno se může obyčejný dům na předměstí proměnit v dějiště nepředstavitelného sadismu, pokud mu okolí dovolí existovat. Tento příběh není jen kronikou brutality, ale také studií kolektivní viny, psychopatologie a hledání spravedlnosti, které trvalo půl století.

Vše začalo banální dohodou. Rodiče Sylvie, Lester a Elizabeth Likensovi, pracovali jako kolotočáři u kočovných lunaparků. Časté stěhování nesvědčilo vzdělání jejich dcer, a tak se rozhodli nechat Sylvii a její mladší sestru Jenny v péči Gertrude Baniszewski, matky sedmi dětí, kterou potkali jen krátce předtím. Za týdenní poplatek dvaceti dolarů slíbila Gertrude, že se o dívky postará jako o vlastní. Slib se však začal hroutit ve chvíli, kdy první platba dorazila s drobným zpožděním. Tato nepatrná finanční nepravidelnost posloužila jako spouštěč pro ženu, která byla ve svých sedmatřiceti letech fyzicky i psychicky na dně. Vyhublá, trpící astmatem a depresemi po několika neúspěšných manželstvích, začala Gertrude svou frustraci ventilovat na dívkách, které jí byly svěřeny.

Brzy se však násilí začalo soustředit téměř výhradně na Sylvii. Motivace byla podle pozdějších analýz kombinací patologické žárlivosti a potřeby dominance. Sylvie byla mladá, pohledná a v komunitě oblíbená. Gertrude, která se cítila životem zrazená a opuštěná, v ní viděla vše, co sama ztratila. Týrání gradovalo z občasných výprasků do rituálního ponižování. Do procesu se postupně zapojily nejen vlastní děti Gertrude, ale i mládež z okolí. Dům na New York Street se stal bizarním místem setkávání, kde si dospívající chlapci ze sousedství vybíjeli agresi na bezbranné dívce pod dohledem a s povzbuzováním dospělé autority.

Hrůzostrašnost situace podtrhuje fakt, že se nejednalo o izolovaný čin šílence v afektu, ale o systematické, měsíce trvající mučení. Sylvie byla vězněna ve sklepě, hladověla, byla pálená cigaretami a polévána horkou vodou, do které jí trýznitelé sypali sůl. Vrcholem sadismu bylo vypalování nápisů do její kůže rozpálenou jehlou. Nejděsivějším aspektem však zůstává mlčení okolí. Sousedé slyšeli křik. Školní sestra, která přišla situaci prověřit poté, co dívka přestala docházet na vyučování, se nechala odbýt lží, že Sylvie utekla. Apatie komunity byla pro osud dívky stejně smrtící jako rány, které dostávala.

Soudní proces, který následoval po Sylviině smrti v říjnu 1965, byl ve své době označován za nejdiaboličtější případ, jaký kdy stát Indiana zažil. Veřejnost byla konfrontována s detaily, které přesahovaly běžné chápání. Obhájci se snažili vykreslit Gertrude jako nepříčetnou ženu ovládanou léky na astma, zatímco u mladistvých útočníků argumentovali jejich věkem a vlivem dominantní osobnosti. Žalobce Leroy New však hovořil o kolektivním selhání lidskosti. Sylvie podle něj nebyla obětí šílenství, ale obětí promyšlené krutosti. Sestra Sylvie, Jenny, která byla sama nucena se na trýznění podílet pod hrozbou smrti, se stala klíčovým svědkem. Její tiché zašeptání policistům v den Sylviiny smrti ukončilo týdny teroru.

Rozsudky byly vyneseny v květnu 1966. Gertrude Baniszewski byla odsouzena k doživotnímu vězení za vraždu prvního stupně, její dcera Paula za vraždu druhého stupně. Ostatní účastníci vyvázli s tresty za zabití, které pro mnohé z nich znamenaly jen několik let v nápravném zařízení. Spravedlnost se však ukázala být vrtkavou. Po odvoláních a procesních chybách byla Gertrude v roce 1985 propuštěna na podmínku. Její propuštění vyvolalo vlnu protestů po celé Americe. Lidé, kteří si případ pamatovali, i nová generace aktivistů, podepisovali petice proti její svobodě. Gertrude se však usadila v Iowě pod novým jménem a až do své smrti v roce 1990 odmítala přijmout plnou odpovědnost za své činy. Svou vinu bagatelizovala vlivem léků a tvrdila, že si detaily mučení nepamatuje.

Další fascinující a znepokojivá kapitola příběhu se otevřela v roce 2012, kdy byla v malé škole v Iowě odhalena identita tamní asistentky pedagoga. Paula Pace, oblíbená zaměstnankyně pracující s dětmi se speciálními potřebami, nebyla nikým jiným než Paulou Baniszewski. Po desítkách let se minulost vrátila jako stín. Otázka, zda se člověk podílející se na takovém zločinu může skutečně napravit a být přínosem pro společnost v péči o děti, rozdělila komunitu. Škola ji okamžitě propustila pro uvedení nepravdivých údajů v žádosti o zaměstnání, ale morální debata zůstala otevřená. Může být vina někdy promlčena?

Ostatní aktéři případu prožili životy, které jako by odrážely temnotu jejich mládí. Richard Hobbs, jeden z nejaktivnějších mučitelů, zemřel mladý na rakovinu plic, jen pár let po propuštění. Coy Hubbard se stal recidivistou, který byl později souzen i za další vraždy. Naproti tomu John Baniszewski Jr. se v dospělosti stal laickým kazatelem a poradcem pro děti z rozvrácených rodin. Ve svých vyjádřeních připouštěl, že tresty v roce 1966 byly příliš mírné a že on i ostatní měli ve vězení strávit mnohem delší dobu. Tento rozptyl osudů ukazuje, jak hluboce tragédie poznamenala nejen oběť, ale i samotné viníky, z nichž někteří hledali vykoupení, zatímco jiní zůstali vězni své vlastní krutosti.

Trauma Jenny Likens nikdy neodeznělo. Prožila zbytek života ve stínu své sestry, závislá na lécích proti úzkosti, neschopná vymazat z paměti výjevy z onoho sklepa. Její jedinou formou satisfakce byla zpráva o smrti Gertrude, kterou oslavila krátkým vzkazem své matce. Případ Sylvie Likens však přinesl i něco jiného než jen bolest. Právě tato tragédie se stala přímým impulsem pro vznik zákona o povinném hlášení podezření na týrání dětí. Do té doby bylo soukromí rodiny vnímáno jako nedotknutelné. Sylviina smrt donutila zákonodárce v Indianě uznat, že ochrana dítěte stojí nad právem na soukromí sousedů.

Dům na East New York Street, kde se vše odehrálo, zůstal dlouhá léta prázdný. Místní mu přezdívali dům hrůzy. Pokusy přeměnit jej v azylový dům pro ženy selhaly pro nedostatek financí a nakonec byl v roce 2009 zdemolován. Dnes na jeho místě stojí parkoviště kostela, což je snad až příliš ironické zakončení příběhu plného hříchu a absence milosrdenství. V blízkém Willard Parku však stojí žulový památník. Jsou na něm vytesána slova o naději, síle a odhodlání policie i občanů chránit děti před podobným osudem.

Odkaz Sylvie Likens dnes žije v organizaci Sylvia’s Child Advocacy Center. Tato instituce poskytuje pomoc dětem, které se ocitly v situaci podobné té její – v situaci, kdy je nikdo neposlouchá. Jméno dívky, která zemřela v osamění a bolesti uprostřed obydlené čtvrti, se tak stalo symbolem bdělosti. Fascinace tímto případem, která trvá již šest desetiletí, není projevem morbidity, ale hlubokou potřebou porozumět tomu, jak zabránit rozkladu lidskosti v našem nejbližším okolí. Příběh Sylvie Likens nám připomíná, že největší zločiny se často nedějí v temných uličkách, ale za zavřenými dveřmi osvětlených obývacích pokojů, zatímco svět venku předstírá, že nic neslyší.

Závěrečná reflexe obhájce Forresta Bowmana, který se k případu vrátil po padesáti letech, mluví o frustraci z mnoha promarněných příležitostí. Kdyby sousedé zavolali policii o hodinu dříve, kdyby školní sestra trvala na vstupu do domu, kdyby rodiče byli ostražitější. Celý řetězec drobných selhání vedl k absolutní katastrofě. V tom spočívá skutečné poučení z případu z Indianapolis. Zlo nepotřebuje k vítězství geniální plán, stačí mu jen lhostejnost a ticho těch, kteří by měli promluvit.

Sylvie Likens odpočívá na hřbitově Oak Hill pod náhrobkem s nápisem Naše milovaná dcera. Její portrét z doby před létem 1965 ukazuje usměvavou dívku s nadějí v očích, která nemohla tušit, že se stane symbolem boje za práva dětí. Její smrt nebyla marná jen v tom smyslu, že probudila svědomí národa a vedla k legislativním změnám, které zachránily tisíce jiných životů.

Zdroje: Wikipedia, The Indiana Lawyer, People, ABC News