Článek
Vše začalo v moravské Kroměříži v rodině, kde se rodila krása slova – u Krylů, starých knihtiskařů. Idyla však skončila v roce 1950, kdy se malý Karel a jeho sourozenci stali svědky scény, která se mu vryla do duše: komunisté jim před očima rozbili a odvezli tiskařské stroje do šrotu. Rodina byla poté vyhnána do suterénu neudržovaného domku. Zděděná láska k poezii a poznaná brutální síla moci v něm zažehly plamen, který už nikdy neuhasl. Přestože původně studoval keramiku a chtěl být hrnčířem, osud si vybral jinak – jeho zbraní se stala kytara a ostré, břitké slovo.
Bratříčku, zavírej vratka: Okamžitá reakce, nesmrtelná hymna
Léto 1968, doba uvolnění Pražského jara, se náhle změnilo v mrazivou noc, když do Československa vtrhly tanky Varšavské smlouvy. Uprostřed chaosu se zrodila píseň, která je vytesána do národní paměti: „Bratříčku, zavírej vrátka“. Vznikla údajně spontánně v noci 21. srpna. Tato skladba, která byla původně jen jednou z mnoha Krylových písní hraných v rozhlase, se stala generačním songem a symbolem odporu. Její úspěch byl tak ohromný, že se držela v hitparádě, dokud ji, a s ní i celý pořad Čtrnáct na houpačce, normalizační režim nezakázal!
Exilový hlas Svobodné Evropy
V září 1969 odjel Karel Kryl na festival do Západního Německa a už se nevrátil. Dvacet let strávil v exilu v Mnichově, pracoval jako redaktor Svobodné Evropy a jeho hlas se stal tajným pojítkem s domovem. Navzdory osamělosti a stesku, který ho provázel, neustal v tvorbě. Jeho desky, ač doma zakázané, se v Československu horečně kopírovaly na magnetofonech a písně jako Veličenstvo kat, Píseň Neznámého vojína nebo Morituri te salutant se staly hymnami několika generací.
Hořký sametový návrat
Návrat do vlasti v listopadu 1989 byl pro Kryla srdcervoucí: přijel na pohřeb své matky, která zemřela 24. listopadu, jen pár dní před pádem režimu. Přestože zde strávený týden později označil za nejhezčí v životě, jeho počáteční nadšení ze Sametové revoluce rychle vyprchalo.
Kryl, který si po celou dobu exilu úzkostlivě ponechal československé občanství, se cítil být podveden. Hned na počátku roku 1990 vydal kritickou píseň Sametové jaro a nekompromisně pokračoval v kritice polistopadového vývoje a rozpadu Československa. O českém sametu pronesl legendární, jízlivá slova: „Pomocí klíčů se nové hodnoty nevytvoří, leda by to byly francouzáky.“ Obával se, že komunisté „převléknou rudé pláště za modré“ – a v mnoha rozhovorech se netajil hrubou nespokojeností s politickou reprezentací. Sám sebe označil za „půlkacíře“ – člověka, který stojí pevně na svém, zatímco strany uhýbají nalevo i napravo.
Náhlý konec legendy a pohřeb plný kontroverzí
Tato neústupná kritika a zjevné rozčarování ze „staronových struktur“ ho izolovaly. Jeho srdce, unavené ze 49 let bouřlivého života, exilu, lásky a neustálého boje, náhle a nečekaně selhalo. Karel Kryl zemřel 3. března 1994 v Mnichově.
Zádušní mše v pražském Břevnovském klášteře se stala tichým protestem. Před klášterem se sešlo na čtyři tisíce lidí, ale účast politické reprezentace byla minimální. Legendární undergroundový básník Ivan Martin Jirous to okomentoval s nevídanou ostrostí: „Nas**lo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Jediný zástupce Hradu navíc vyvolal pobouření, když se snažil Krylovu kritiku zlehčit. I ve smrti zůstal Kryl kontroverzní postavou, jejíž odkaz si okamžitě začaly přivlastňovat nejrůznější politické strany, ač je Kryl za života ostře odmítal.
Tajemství poslední milenky?
Zatímco oficiální životopis Karla Kryla končí jeho triumfálním, leč hořkým návratem a náhlou smrtí v Mnichově, seismický otřes v chápání písničkářovy osobnosti přišla až léta po jeho pohřbu. V prosinci roku 2017, po třiadvaceti letech mlčení, vstoupila do veřejného prostoru Dagmar Světlovská, bývalá novinářka a zpěvačka, se svou knihou „Tajemství Karla Kryla“. V ní se bez okolků prohlašuje za Krylovu poslední velkou a vážnou lásku, která prý trvala až do jeho předčasného skonu.
Tato zpověď rozvířila stojaté vody Krylova kultu a odhalila nečekané detaily o utajeném románku, politických obavách, duchovních prožitcích a především o životu po životě, který prý Světlovskou málem zničil.
Dagmar Světlovská se podle svých slov s Karlem Krylem seznámila v lednu 1990 v Česku a šlo o lásku na první pohled. Vztah se prý rychle prohloubil do té míry, že ji Kryl požádal o ruku. Proč ale vztah zůstal tajný? „Karel se začal bát, že by mi mohl někdo ublížit a rozhodl se náš vztah tajit a ochránit toto tajemství před veřejností formální svatbou s německou bankovní úřednicí, Marlene Bronsert.“
Světlovská totiž tvrdí, že s Krylem sdílela nebezpečné informace a prožitky z tehdejší politické scény, které se bál svěřit své německé ženě. Kryl prý s Marlene navázal vztah jen jako s kamarádkou, která mu chodila zalévat květiny. Na sklonku života, kdy Světlovskou považoval za svou skutečnou družku, se údajně „nestihl rozvést, zemřel dříve, než k rozvodu došlo.“
Tím Světlovská kategoricky odmítla status „milenky“ i u dřívější autorky vzpomínkové knihy Markéty Matouškové, kterou označila jen za „poblázněnou zamilovanou fanynku“, jež písničkáře na každém kroku pronásledovala.
Intimní vyzvání
Světlovská vnáší i kontroverzní pohled na Krylovu zbožnost. Přestože Kryl byl deklarovaný katolík, jenž měl blízký vztah s arciopatem Anastázem Opaskem, tvrdí, že s ní praktikoval tantru. Tato hluboká vnitřní spřízněnost, jež údajně překračovala tělesno i duševno, se měla otisknout i do Krylovy tvorby. Světlovská tvrdí, že báseň (následně zhudebněná) s názvem „Babylon“ napsal a zpíval nejdříve jí, čímž potvrdila, že jeho texty vypovídaly i o jejich utajovaném, intenzivním vztahu.
Ohledně předčasné smrti Krylův strach o svůj život a integritu Světlovská připustila. I když nepotvrdila konspirační teorie o vraždě, přiznala, že Kryl sám „měl strach, že zemře násilnou smrtí“. Jeho náhlý infarkt, navzdory tvrzení, že měl „srdce jako zvon“ po nedávných vyšetřeních, jen posílil pochybnosti mnoha fanoušků o přirozenosti jeho skonu.
Dva osudy proti jedné pravdě
Zatímco Světlovská označuje sňatek Karla Kryla s Marlene Bronsertovou v roce 1991 za „formální svatbu“, která měla chránit její osobu před politickými riziky, archivní dokumenty a svědectví z Německa potvrzují, že právě Marlene se stala klíčovou postavou v zachování Krylova díla.
Karel Kryl upevnil své vazby na německé prostředí tím, že se v roce 1991 oženil se svou dlouholetou německou přítelkyní – Marií Magdalenou (Marlene) Bronsertovou. A to v době, kdy se vůči transformačnímu procesu v Československu vymezoval a dokonce hovořil o novém politickém exilu. Kryl v Německu nadále bydlel, a jeho vztah k českému státu nebyl v mnoha rovinách definitivně dořešen. Po Krylově smrti v březnu 1994 se Marlene Kryl, jako dědička, obětavě ujala ochrany odkazu svého muže a usilovala o zachování jeho integrity a důstojnosti. Marlene Kryl pečlivě shromáždila nejen všechny jeho dokumenty, ale též veškeré osobní předměty. Pozůstalost navíc systematicky doplňovala o písemnosti od přátel a vzkazy od fanoušků.
Vdova pověřila zpracováním archivu zkušenou pracovnici Národního muzea Alenu Šubrtovou, aby archiv uspořádala pro potřeby kritického vydání Krylova díla nakladatelstvím Torst.
V roce 2018 dokonce Marlene Kryl vedla soudní spor proti spolku, který udělil cenu neoprávněně pojmenovanou po Karlu Krylovi kontroverznímu zpěvákovi Tomáši Ortelovi, čímž aktivně chránila jeho jméno a poselství.
Marlene Kryl, která se jako Němka musela teprve po roce 1989 učit rozumět kontextům veřejného působení svého manžela, tak sehrála klíčovou a dlouholetou roli v uchování a zpřístupnění jeho díla, což vyvrcholilo v roce 2021. Zatímco Světlovská líčí drama svého duchovního osvobození od Krylova „volání ze záhrobí“ pomocí Guru Járy, oficiální kroky Marlene Kryl v tomtéž období směřovaly k fyzickému návratu Krylova archivu do vlasti.
Vyvrcholení celého úsilí přišlo v roce 2020. Marlene Kryl archiv velkoryse – zcela zdarma – postoupila České republice prostřednictvím darovací smlouvy s Národním archivem. Převzetí rozsáhlé pozůstalosti se však kvůli probíhající pandemii COVID-19 téměř rok odkládalo. K faktickému přesunu krabic s osobním archivem z Německa došlo až 29. července 2021. Tiskové zprávy začaly v následujících dnech okamžitě v nadsázce oslavovat velký návrat umělce do vlasti.
Pravda se ukáže v roce 2031
Osud Krylova archivu se tedy odvíjel od vůle a pečlivosti jeho vdovy Marlene, která navzdory obtížné situaci bránila zneužívání jeho jména téměř všemi politickými směry.
Důležité je, že Marlene Kryl si při darování archivu vyžádala klauzuli, že fond není aktuálně přístupný pro badatele na dobu deseti let. Tato běžně využívaná podmínka má dárci zajistit kontrolu nad tím, které citlivé osobní údaje obsažené v předaných materiálech budou zveřejňovány a v jaký okamžik.
Zatímco Dagmar Světlovská tvrdila, že publikuje pravdu a lásku, podloženou dopisy (jež jsou podle ní součástí její knihy), oficiální fond Karla Kryla, který je komplexně dochovaný a zahrnuje tisíce dokumentů, korespondenci, diáře i osobní předměty, je veřejnosti uzavřen. Tato situace jen podtrhuje, jak složité a plné kontrastů zůstává vnímání osobního života Karla Kryla po jeho smrti.
