Pohled z vesmíru mění myšlení. Naše vnímání světa je podle Astronaut NASA iluze

Když se řekne „návrat z vesmíru“, většina z nás si představí hrdinský sestup a měkké přistání. Ron Garan, bývalý plukovník amerického letectva a veterán misí STS-124 a Sojuz TMA-21, má ale jiný popis. Návrat v ruské kapsli Sojuz přirovnává k „pádu přes Niagarské vodopády v sudu, který je v plamenech, zakončenému vysokorychlostní havárií“.

Garan není žádný slaboch. Jako elitní pilot stíhačky F-16 létal v bojových misích během operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Je to muž vycvičený k disciplíně, chladnokrevnosti a technickému myšlení. Přesto s ním pobyt na oběžné dráze udělal něco, co nečekal. Z vojáka, který viděl svět skrze zaměřovač, se stal „planetární ambasador“.

Jeden z nejsilnějších momentů Garanovy kariéry nenastal při startu rakety ani při výstupu do otevřeného kosmu, ale během zdánlivě klidného průletu nad noční Asií. Když se Ron Garan díval z okna Mezinárodní vesmírné stanice na temný povrch kontinentu, spatřil něco, co se vymykalo přírodní logice. Pod ním se táhla nekonečná, oranžově zářící linie světel, která protínala krajinu v délce tisíců kilometrů. Nebyl to tok lávy, osvětlené koryto veletoku ani pás velkoměst. Byla to hranice mezi Indií a Pákistánem – jedna z nejstřeženějších a nejvíce osvětlených linií na světě, viditelná z vesmíru jako jasný elektrický řez v jinak jednotné tmě.

Tento pohled vyvolal v Garanovi hluboký vnitřní rozpor. Zatímco zbytek planety z této výšky působil jako jediný, pulzující a dýchající organismus bez švů a předělů, tato umělá čára tam křičela do tmy svou nepřirozeností. Astronaut si v tu chvíli s bolestnou jasností uvědomil, kolik úsilí, energie a nenávisti lidstvo investuje do udržování bariér. Ta linie nebyla jen proudem fotonů ze světlometů; byla to hmatatelná jizva na tváři Země, symbolizující historické konflikty, strach a neustálou potřebu definovat „my“ proti „oni“.

„Z vesmíru nevidíte hranice národů, nevidíte politické systémy ani náboženské rozdíly. Vidíte jen jednu biosféru, která nás všechny drží při životě,“ vzpomíná Garan s odstupem let. Ta zářící jizva pro něj byla šokující připomínkou toho, jak moc se snažíme rozdělovat něco, co je ve své podstatě nedělitelné. Uvědomil si, že z pohledu vesmíru jsou naše národní spory stejně malicherné jako hádky mikrobů na jednom listu stromu.

Tento vizuální šok byl prvním zásadním střípkem do mozaiky jeho nové životní filozofie. Vědci tento psychologický posun nazývají Overview Effect (Efekt nadhledu). Jde o stav kognitivního posunu, který zažívají astronauti, když poprvé spatří Zemi v její celistvosti. Pro Garana se tato „zářící jizva“ stala symbolem lidské pošetilosti – uvědomil si, že zatímco my dole trávíme životy střežením čar v písku, z pohledu kosmu jsme všichni členy jediné posádky na křehké vesmírné lodi, která nemá žádné záložní zdroje. Tento moment definitivně ukončil jeho kariéru vojáka, který vidí svět skrze hranice, a zahájil jeho cestu planetárního humanisty.

Pro většinu z nás, kteří stojíme nohama pevně na zemi, představuje obloha symbol nekonečna. Díváme se vzhůru a vidíme hluboký, modrý oceán vzduchu, který se zdá být nevyčerpatelný a věčný. Pro Rona Garana však byl pohled z okna vesmírné stanice drsným probuzením z této iluze. Z oběžné dráhy totiž atmosféra nevypadá jako nekonečný prostor, ale jako neuvěřitelně křehká, dýmající modrá linka, která lemuje zakřivení planety. Garan tento výjev popisuje jako „papírově tenkou vrstvičku“, která působí tak zranitelně, že máte chuť ji přikrýt dlaněmi, aby ji neodfoukl vesmírný vítr.

Tento pohled je pro astronauty děsivý i fascinující zároveň. Garan vzpomíná, jak sledoval tuto „duhově měňavou biosféru“ a uvědomil si drtivý fakt: ta tenká, téměř průhledná blanka je to jediné, co stojí mezi námi a naprostou, chladnou nehostinností vesmíru. Všechno, co kdy miloval, každý člověk, kterého znal, a každá forma života, od nejmenšího hmyzu po obří velryby, závisí na integritě tohoto křehkého závoje. Za ním už není nic než černo, vakuum a okamžitá smrt. Ten kontrast je paralyzující – na jedné straně kypící, barevný život, na druhé absolutní prázdnota.

Právě tento vizuální paradox v Garanovi vyvolal pocit hluboké, téměř nesnesitelné odpovědnosti. Zatímco věda říká, že atmosféra má několik desítek kilometrů, z perspektivy kosmu se zdá být jen nepatrným nátěrem na povrchu kulečníkové koule. Garan si tehdy s bolestnou jasností uvědomil, že lidstvo tuto křehkost naprosto ignoruje.

Podle Garana je naše kolektivní slepota k tomuto faktu tou největší hrozbou pro naši budoucnost. „Když vidíte tu neuvěřitelně řídkou vrstvu vzduchu, pochopíte, že nemáme žádný prostor pro chyby,“ vysvětluje. Naše každodenní bitvy o území nebo tržní podíly se v kontextu této papírově tenké bariéry zdají být nejen malicherné, ale přímo šílené. Garan se vrátil na Zemi s vědomím, že nechráníme jen „životní prostředí“ jako nějakou abstraktní kategorii, ale doslova naši jedinou a velmi chatrnou pojistku proti vesmírnému zapomnění.

Ron Garan se po návratu na Zemi stal jedním z nejhlasitějších kritiků našeho moderního způsobu života. Jeho diagnóza je neúprosná: lidstvo žije v kolektivním sebeklamu. Tato „velká lež“ podle něj spočívá v naprostém převrácení priorit, které určují, jak nakládáme s naším jediným domovem.

Při pohledu z modulu Cupola na ISS Garan neviděl žádné burzovní indexy, žádné hranice států a už vůbec ne to, čemu říkáme „globální trh“. Viděl jen kypící biosféru, mraky a oceány. Přesto je naše civilizace nastavena tak, že vše podřizuje ekonomickým modelům. „Je to absurdní,“ vysvětluje Garan. „Vnímáme naši planetu jako stoprocentní dceřinou společnost globální ekonomiky. Považujeme systémy podporující život – tedy vzduch, vodu a půdu – za pouhé položky v účetnictví, za zdroje, které lze nekonečně čerpat.“ Z vesmíru je však zřejmé, že realita je přesně opačná: celá naše ekonomika je jen nepatrnou dceřinou společností přírody.

Garan navrhuje radikální „planetární restart“. Pokud chceme jako druh přežít, musíme pyramidu otočit. Základem musí být Planeta, protože bez funkční atmosféry a vody neexistuje nic. Na zdravé planetě může vzkvétat Společnost, a teprve stabilní společnost si může vytvořit nástroj, kterému říkáme Ekonomika. Bez tohoto pochopení jsou podle něj klimatické změny či ztráta biodiverzity neřešitelné, protože se snažíme léčit symptomy, nikoliv příčinu naší slepoty.

Garanova cesta nebyla jen vědecká, ale i hluboce spirituální. Před svou první misí v roce 2008 učinil neobvyklý krok – požádal řádové sestry karmelitánky o relikvii svaté Terezie z Lisieux, kterou vzal s sebou do kosmu. Chtěl tím demonstrovat, že věda a duchovní uvědomění nejsou v rozporu, ale tvoří dvě strany téže mince.

Jedním z nejhlubších uvědomění, které si Garan z oběžné dráhy přivezl, je zánik konceptu „oddělenosti“. Většina lidí se vnímá jako nájemníci na planetě – jako by Země byla jen hotel, ve kterém jsme se ubytovali. Garan ale tvrdí, že toto rozdělení neexistuje. „Nejsme lidé žijící NA Zemi. My JSME Země,“ říká s vášní. Podle něj jsme složeni ze stejných atomů jako hvězdy a oceány. Naše existence je neoddělitelná od každého nadechnutí a každého kapky vody. Toto zjištění pro něj znamená, že když ničíme přírodu, pácháme v podstatě velmi pomalou a bolestivou sebevraždu.

Garanovo poselství bourá koncepty nepřátelství. Pokud si uvědomíme, že jsme součástí jednoho organismu, pojmy jako „my“ a „oni“ ztrácejí smysl. „Nejsme ve vesmíru, my jsme vesmír, který dostal dar si sám sebe uvědomit,“ vysvětluje. Tento posun v identitě je podle něj jediným skutečným lékem na války a nenávist. Dokud se budeme vnímat jako oddělené entity bojující o zdroje, budeme v krizi. Až se začneme vnímat jako „posádka jedné lodi“, začneme konečně spolupracovat.

Ron Garan věří, že Overview Effect (Efekt nadhledu) by mohl zachránit svět, kdyby ho zažilo dostatečné množství lidí. Protože však nemůžeme poslat osm miliard lidí na ISS, stal se šéfpilotem projektu World View, který přináší revoluci ve vesmírné turistice.

Na rozdíl od projektů Elona Muska nebo Jeffa Bezose, které sázejí na hrubou sílu raket, World View sází na klid a kontemplaci. Místo drtivého přetížení vás čeká tichý a elegantní vzestup v obřím stratosférickém balonu o rozměrech fotbalového stadionu. Cesta na hranici vesmíru trvá dvě hodiny, během kterých máte čas sledovat proměnu světa pod sebou.mV přímém přenosu uvidíte, jak se sytě modrá obloha mění v inkoustovou černou prázdnotu. A uvidíte naše Slunce poprvé bez rozptylu atmosféry – jako oslnivě bílou, mocnou hvězdu v černém vesmíru.

Cesta vyjde na 75 000 dolarů (přibližně 1,8 milionu korun). Pro běžného člověka je to stále vysoká částka, ale ve světě vesmírných letů jde o zlomek ceny (místo v Sojuzu stojí přes 50 milionů dolarů). Garanovým cílem je, aby tento zážitek absolvovali učitelé, umělci, a hlavně političtí lídři. Věří, že politik, který stráví několik hodin pozorováním zakřivené Země pod černým nebem, už nikdy nebude moci dělat rozhodnutí založená na úzkoprsém nacionalismu.

Ron Garan nezůstal u pouhých přednášek. Své poznání z oběžné dráhy přetavil do konkrétních činů na těch nejzapomenutějších místech naší planety. Jeho život po NASA je důkazem, že „orbitální perspektiva“ funguje i v prachu afrických cest.

Prostřednictvím své nadace Manna Energy Foundation začal Garan aplikovat principy „systémů podpory života“, které se naučil na ISS, v rwandských vesnicích. Pro něj totiž neexistuje rozdíl mezi údržbou recyklačního systému na vesmírné stanici a instalací solárních filtrů na vodu v Africe. Obojí je součástí péče o naši společnou biosféru. Pomohl tisícům lidí získat přístup k pitné vodě, čímž dokázal, že technologie vyvinuté pro kosmos mohou přímo zachraňovat životy v nejchudších oblastech.

Garan si uvědomil, že technická řešení nestačí, pokud je brzdí lidská chamtivost. Proto se aktivně zapojil do hnutí Represent.Us, které bojuje proti korupci v americké politice. Jako člověk, který viděl planetu jako celek, chápe, že korupce je „systémová chyba“, která nám brání jednat v zájmu celého lidstva.

Jeho kniha The Orbital Perspective a připravované dokumentární filmy slouží jako manuály pro moderního člověka. Ron Garan dnes nepůsobí jako vysloužilý astronaut, ale jako vizionář, který nás učí, jak přežít 21. století. Jeho vzkaz je prostý: „Na Zemi nebude mír, dokud si neuvědomíme, že vše je propojené. Máme vše, co potřebujeme k vytvoření ráje, stačí jen otevřít oči a uvidět pravdu.“

Ron Garan strávil ve vesmíru 178 dní a urazil přes 114 milionů kilometrů. Viděl 2 842 východů a západů Slunce. Přesto se vrátil s jednoduchým vzkazem: „Máme technologii, máme zdroje i sílu vyřešit všechny naše problémy. Jediné, co nám chybí, je změna perspektivy.“

Zdroje: Wikipedia, Poznat Svět, BBC, Frontech, AC24