Článek
Příběh Ireny Stanisławy Sendlerové, rozené Krzyżanowské, není jen suchým historickým záznamem, ale především dojemným svědectvím o lidské vůli, soucitu a naplnění prastarého slibu uprostřed nejtemnější kapitoly dějin. Tato drobná Polka, sociální pracovnice a učitelka s laskavým, ale odhodlaným srdcem, zachránila za druhé světové války ze spárů smrti dva a půl tisíce židovských dětí z varšavského ghetta.
Irena se narodila 15. února 1910 ve Varšavě. Její charakter byl formován už v dětství, které trávila v lázeňském Otwocku. Otec, lékař Stanisław Krzyżanowski, vychoval dceru v duchu pomoci bez ohledu na náboženství či původ. Zatímco jiní lékaři odmítali, on léčil chudé, často židovské pacienty. Když Irenin otec v roce 1917 podlehl tyfu, kterým se nakazil při péči o nemocné, zanechal své sedmileté dceři hluboký vnitřní imperativ: „Ireno, jestli uvidíš, že se někdo topí, musíš za ním skočit a zachránit ho.“ A právě tento slib, podpořený vděčností místní židovské komunity definoval její budoucí kroky.
Trefa do černého v časech segregace
Už během studií polonistiky a práv na Varšavské univerzitě projevovala Irena svůj nekompromisní postoj proti nespravedlnosti. Ve 30. letech, kdy bylo zavedeno tzv. lavicové ghetto, nutící židovské studenty sedět odděleně, Irena – katolička a členka socialistické strany – se demonstrativně připojovala k židovským studentům. Za tento protest a za to, že si ze studentského průkazu vymazala slovo „árijská“, byla dočasně vyloučena. Tato zkušenost ji jen utvrdila v jejím levicovém a sociálně vnímavém smýšlení.
Těsně před válkou, ačkoliv nemohla kvůli své politické orientaci získat učitelské místo, našla zaměstnání na sociálním odboru varšavského magistrátu. Její volba oboru sociální práce, kterou později označila za „trefu do černého“, ji přirozeně dovedla k odboji.
S nacistickou okupací a zákazem pomoci Židům se Irenina sociální činnost okamžitě proměnila v nelegální a život ohrožující misi. Zpočátku s asi deseti kolegy z magistrátu zfalšovala dokumenty, aby asi tři tisíce židovských rodin mohly i nadále dostávat sociální podporu.
Pašování naděje a Sestra Jolanta
Po uzavření Varšavského ghetta v listopadu 1940 Irena neváhala. Získala falešnou propustku a v přestrojení za zdravotní sestru začala pravidelně docházet za zdi. Pašovala dovnitř léky a potraviny, a na znamení solidarity nosila na ruce židovskou hvězdu.
Zásadní zvrat přišel s blížící se likvidací ghetta. Irena se stala klíčovou postavou v Radě pro pomoc Židům, známé pod krycím jménem Żegota. Tato organizace, ojedinělý fenomén válečných dějin, spojila zástupce židovských a nežidovských organizací napříč politickým spektrem, aby zachránili Židy. Irena převzala vedení dětské sekce a získala krycí jméno Jolanta.
Nyní mohla začít riskantní záchranná operace. Irena obcházela rodiny, maximálně využívajíc svou dokonalou znalost jidiš, aby přesvědčila zoufalé rodiče k tomu nejbolestivějšímu rozhodnutí: svěřit jí děti. Ty byly posléze pašovány ven nesčetnými, vynalézavými a zoufalými způsoby. V sanitkách pod nosítky nebo v pytlích a rakvích jako domnělé oběti tyfu. Ukryté v krabicích od bot, mezi odpadky, v bedýnkách pod sedadly tramvaje nebo vyvedené podzemními chodbami. Irena někdy používala vycvičeného psa, který hlasitým štěkáním přehlušil pláč miminek, když projížděli branou.
Na árijské straně pro ně Irena hledala útočiště v katolických rodinách, sirotčincích a klášterech, jejichž představené znala. S ohledem na trest smrti, který hrozil celé rodině či klášteru za ukrývání Židů, byla tato činnost znakem ohromné odvahy.
Největší logistickou výzvou bylo zajištění nové identity. Větší děti musely projít rychlokurzy polštiny a katolických zvyků, aby se neprozradily ve škole nebo v kostele, kde se měly jevit jako Poláci. Aby Irena splnila svůj slib a mohla děti po válce najít, vedla si precizní kartotéku. Jména zachráněných dětí, jejich původní jména a nové krycí identity, sepisovala na tenké hedvábné papírky. Tyto seznamy, symbolicky ukrývající dva a půl tisíce lidských osudů, vložila do zavařovacích sklenic a zakopala na zahradě své přítelkyně. Právě tyto sklenice se staly jejím celosvětovým symbolem.
Zlámané nohy a odsouzení k trestu smrti
Vysilující akce trvala přes rok, ale v říjnu 1943 Irenu dostihlo gestapo. Následovaly brutální výslechy a mučení, při kterém jí byly zlámány nohy a chodidla. Přesto Irena neprozradila ani jména spolupracovníků, ani místo úkrytu dětí. Byla odsouzena k popravě zastřelením, která byla naplánována na 20. ledna 1944.
Znovu zasáhla Żegota. Podplatila dozorce, kteří Ireně umožnili útěk a zapsali ji na seznam popravených. I po útěku a pod falešnou identitou Irena pokračovala v odboji.
Válka skončila, ale idylické časy nepřišly. Irenin soukromý život byl poznamenán oběťmi. Válka ji odtrhla od prvního manžela Mieczysława Sendlera, a poválečný život ji připravil o druhého muže a děti. Jako členka nekomunistické Żegoty se stala nepohodlnou osobou pro komunistický režim. Byla několikrát vyslýchána Státní bezpečností, což mělo tragické následky. Jeden z jejích synů zemřel po předčasném porodu, který byl důsledkem tvrdého výslechu. Z jejích tří dětí přežila pouze dcera. Přesto Irena ve své činnosti nepolevovala, pracovala třicet let ve varšavských sirotčincích a domovech důchodců. V roce 1968 vystoupila ze strany na protest proti antisionistické kampani.
Krátká zpráva o ženě, která zachránila 2500 dětí
Teprve po roce 1945 Irena vykopala své sklenice a předala seznamy židovským organizacím. Většinu dětí se podařilo dohledat, avšak téměř všichni jejich rodiče zemřeli v Treblince.
Její neuvěřitelné hrdinství zůstalo světu neznámé celá desetiletí. Až v roce 1999 se o ní dozvěděly čtyři studentky z Kansasu. Krátkou zprávu o ženě, která zachránila 2500 dětí, jejich učitel považoval za tiskovou chybu a zadal jim ověřit fakta. To roztočilo ohromný koloběh událostí. Výsledkem byla divadelní hra „Život v zavařovačce“ (Life in a Jar), která Irenu katapultovala ze zapomnění.
Irena, dojatá a ohromená, se s dívkami setkala a prohlásila: „Předtím, než jste napsaly hru, se nikdo v mé vlastní zemi a na celém světě nestaral o mou osobu a moji práci během války…“ Její příběh dodnes rezonuje a je silným symbolem. Jedno z „dětí Ireny Sendlerové“ – Romuald Waszkinel, katolický kněz, který v dospělosti zjistil, že je židovského původu, zasvětil zbytek života katolicko-židovskému dialogu.
Irena Sendlerová získala řadu ocenění. Již v roce 1965 jí byl udělen titul Spravedlivá mezi národy (strom v Aleji spravedlivých směla zasadit až v roce 1983) a v roce 2003 obdržela nejvyšší polské vyznamenání Řád Bílého orla. V roce 2007 byla navržena na Nobelovu cenu míru.
Irena Sendlerová zemřela 12. května 2008 ve Varšavě ve věku 98 let. Přestože získala mnoho ocenění, nikdy pro ni nebyla důležitá. S neuvěřitelnou skromností říkávala: „Každé dítě zachráněné s mým přispěním dává smysl mé vlastní existenci a není důvodem ke slávě.“
