Znásilnil a brutálně zavraždil desítky žen. Jejich maso pak prodával na trhu

Carl Friedrich Wilhelm Großmann (1863–1922) se narodil v Alt Ruppinu do chudých poměrů. Jeho otec, Karl G. Friedrich Großmann, byl hadrář, alkoholik a notorický rváč, který pravidelně bil svou ženu a děti pohrabáčem. Otec však Karla, paradoxně, z bití často vyčleňoval, neboť nesnášel, jak si jsou podobní, a nutil ho lhát o modřinách.

Großmann byl již od dětství všeobecně neoblíbený a zesměšňovaný pro svůj odpudivý vzhled a nevalný tělesný zápach. Jeho nevlastní bratr Franz svědčil o tom, že Carl brzy začal projevovat násilné myšlenky a sadistické sexuální choutky. Vyvinul si zvrácenou fascinaci zabíjením zvířat a radoval se z pohledu na vytékající krev a smrtelné křeče. Vrcholem těchto raných projevů byla scéna z jatek, kde Großmann asistoval při porážce prasete. Když řezník podřízl zvířeti krční žílu, šestiletý Carl odstrčil bratra, otevřel ústa a polkl co nejvíce krve z tryskajícího proudu. Následně dostal záchvat podobný epileptickému.

Großmann opustil školu ve třetí třídě a brzy se začal učit na jatkách u řezníka Ferdinanda Kliefotha. Byl však propuštěn poté, co se pokusil Kliefothovu manželku znásilnit. Následně se jeho život stal řetězcem drobných i závažných zločinů. Od 19 let byl opakovaně odsuzován za tuláctví, krádeže a útoky. V roce 1896 byl Großmann v Mannheimu odsouzen k 10 měsícům vězení za sodomii se zvířetem (konkrétně s kozou), což mu vyneslo přezdívku Zickenkarl (Kozí Karl).

V říjnu 1899 byl soudem v Bayreuthu odsouzen k 15 letům vězení za sexuální trestné činy proti mladým dívkám. Konkrétně za znásilnění desetileté a čtyřleté dívky. Mladší oběť zemřela na infekci způsobenou tržnou ranou hráze, ke které došlo během útoku.

Po odpykání trestu byl Großmann v srpnu 1914 propuštěn. Přestože jen několik dní předtím začala první světová válka, nebyl kvůli svému věku odveden. Vrátil se do Berlína, usadil se ve čtvrti Friedrichshain a pronajal si skromnou garsoniéru ve třetím patře domu v Lange Straße 88 (v tehdy nechvalně známé oblasti kolem Ostbahnhofu).

Zde se živil podomním prodejem a začal podnikat se stánkem s klobásami a masem na trhu na Andreasplatz. Své řeznické dovednosti, které si osvojil v mládí, však nyní zneužil k těm nejhrůznějším činům. Díky svému podnikání se jevil jako spořádaný prodejce, který si u sousedů vysloužil pověst tichého muže, na kterého si nikdo nevzpomněl kromě jeho obzvláště odpudivého vzhledu a zápachu. Právě tato maska mu umožnila v letech 1918 až 1921 nerušeně páchat sérii vražd.

V blízkosti nádraží Schlesischer Bahnhoh, kam přijížděly vlaky z Východní Evropy, lovil ty nejzranitelnější, chudé ženy a uchazečky o práci z venkova, které do metropole přijely hledat štěstí. Großmann je lákal do svého bytu pod záminkou nabídky práce hospodyně. V bytě pak oběti znásilnil a mučil. Přeživší popisovaly, že je často přivazoval k posteli, což se shodovalo se zraněními nalezenými na rozčtvrcených tělech.

Hrůzné zločiny zůstaly bez povšimnutí díky lhostejnosti okolí a nefunkčnosti policie. Sousedé, přestože často slyšeli z Großmannova jediného pokoje hlasité zvuky, si s tím hlavu nelámali. V dané čtvrti plné prostituce a násilí předpokládali, že jde jen o drsný sex s prostitutkami. Großmann mazaně využíval policejní mašinérii. S pravidelností docházel na 50. policejní okrsek a oznamoval, že ho okradla hospodyně, která následně utekla. Tímto způsobem buď maskoval zmizení obětí, nebo diskreditoval potenciální obvinění ze strany žen, které ho přežily. Mnohé oběti, které se pokusily Großmanna nahlásit, byly policií ignorovány. Vraždám se navíc nedostávalo patřičné pozornosti, protože berlínská policie byla v bouřlivém politickém klimatu poválečného Berlína převážně zaneprázdněna potlačováním ozbrojených protestů.

Rozsah Großmannova řádění se plně projevil až v srpnu 1921. Od roku 1920 se v berlínské řece Sprévě a přilehlém Luisenstadtském kanále objevovaly rozčtvrcené lidské ostatky. Ostatky patřily nejméně 23 ženám, a to navzdory tomu, že mnoho těl nebylo nikdy identifikováno. Vyšetřovatelé si byli jisti, že se jedná o sériového vraha s odbornými znalostmi. Großmann, jako vyučený řezník, projevoval při porcování těl značnou znalost, když vždy řezal precizně v kloubech. Celkový počet Großmannových obětí byl odhadován až na sto žen a dívek. Großmann zjevně používal svůj byt jako soukromá jatka, zatímco zvenčí se v očích sousedů jednalo jen o občasný, hlučný sex v jedné z mnoha špinavých berlínských čtvrtí.

Hrůzné řádění Carla Großmanna skončilo v noci 21. srpna 1921, kdy jeho soused, dělník Robert Iglitzki, už nemohl ignorovat zvuky, které se nesly z bytu nad ním. Kolem 21:30 se z Großmannovy garsonky ozýval křik drásající uši, chroptivé volání o pomoc a zvuky připomínající silné údery těžkými předměty. Manželka přinutila Iglitzkiho, aby alarmoval policii. Dva policisté, Karl Klähn a Ernst Engesser, dorazili na Lange Straße 88. Großmann, který byl na policejním okrsku dobře znám, odmítl otevřít. „Je příliš pozdě na návštěvy, spím,“ křičel zpoza dveří. Když policistům neotevřel, byli nuceni dveře bytu vyrazit. Scéna, která se jim naskytla v tlumeném světle plynové lampy, byla otřesná a okamžitě jim vyrazila dech.

Uvnitř stál Großmann, zcela nahý a celý potřísněný krví. V pravé ruce držel hrnek s polorozpuštěným kyanidem, který se právě chystal vypít. Policista Klähn mu však hrnek stihl v poslední vteřině vyrazit z ruky, čímž zabránil sebevraždě. Zatímco Engesser Großmanna spoutal, Klähn se zhrozil při pohledu na postel. Ležela na ní nahá, svázaná a zkrvavená žena s roubíkem v ústech. Byla to 34letá Marie Nitsche, příležitostná prostitutka, kterou Großmann nalákal krátce po jejím propuštění z věznice. Marie byla sice stále naživu, ale zemřela několik sekund po svém objevení.

Vyšetřování v Großmannově garsonce odhalilo rozsah jeho hrůzy. Kromě krvavých stříkanců po celém bytě byly nalezeny i krvavé nástroje, včetně velkého řeznického nože, který používal k porcování těl. V troubě policisté objevili uťaté lidské ruce, a na dřevěné lavici, kterou vyšetřovatelé označili za jatka, našli stopy staré krve, lidských zbytků a hluboké zářezy, které naznačovaly, že zde bylo v několika týdnech před zatčením zmasakrováno nejméně několik dalších osob. Zpráva o policejních nálezech se šířila bleskovou rychlostí. Když byl Großmann v poutech odváděn na policejní stanici, musela policie odrážet desítky ozbrojených civilistů, kteří se shromáždili před domem a chtěli Großmanna lynčovat.

Po zatčení se Carl Großmann ocitl v rukou berlínských detektivů, včetně kriminálního rady Ernsta Gennata, vedoucího berlínského oddělení vražd. Jeho spolupráce však byla zdlouhavá a plná arogance. Großmann se zpočátku snažil snížit své obvinění na pouhé zabití v obraně a tvrdil, že ho oběti okradly. Jeho postoj se změnil, až když policie shromáždila svědectví přeživších a detektiv Ludwig Werneburg mu nabídl přístup k jeho milovanému domácímu kanárkovi. Tato neobvyklá výměna vedla Großmanna k přiznání. Přiznal se ke třem, později až pěti vraždám, včetně Marie Nitsche, Johanny Sosnowské a neznámé Marthy (později identifikované jako Elisabeth Barthel). Policie však měla důkazy pro 23 vražd. Großmann však odmítl mluvit o více než třech vraždách, které mu byly kompenzovány péčí o kanárka.

Když se ho detektiv zeptal, zda ho oběti skutečně okradly, Großmann to popřel a odhalil svůj skutečný motiv, který byl ryze sexuální a násilný. Řekl, že se „v přítomnosti dívky nedokáže ovládat.“ Během výslechů se ukázala také jeho sadistická povaha. Když se ho vyšetřovatelé ptali, proč své oběti před smrtí mučil, Großmann cynicky odpověděl: „Zkuste to sami, uvidíte, jak je to pěkné.“ Jeho lhostejnost a chladnokrevnost šokovala i zkušené detektivy. List Arizona Daily Star dokonce srovnával jeho zločiny se činy Markýze de Sade.

Nejvíce šokující a společensky pobuřující zvěst se týkala Großmannova prodeje masa. Großmann na trhu a ze svého stánku u Schlesischer Bahnhof prodával klobásy a masné výrobky, které měly být údajně telecí. Tato skutečnost v kombinaci s objevem rozčtvrcených těl a Großmannovými řeznickými dovednostmi vedla k rozšíření zvěsti, že prodával lidské maso. Noviny v honbě za senzací široce informovaly o tom, že maso, které prodával, obsahovalo ostatky jeho obětí. Vznikl proslulý lidový výraz „Braut auf der Stulle“ (Nevěsta na chlebu). Veřejnost v Berlíně začala věřit, že si léta kupovala lidské maso.

Ačkoli policie a pozdější historikové zvěsti o kanibalismu odmítli jako neopodstatněné a pravděpodobně vymyšlené bulvárními novinami za účelem zvýšení prodeje, toto podezření nebylo nikdy definitivně vyvráceno a zůstalo součástí Großmannova temného příběhu.

Soudní proces s Carlem Großmannem začal 3. července 1922 u trestního soudu v Moabitu. Prokuratura usilovala pouze o obvinění ze tří prokázaných vražd, jelikož i to bohatě stačí na trest smrt. Großmann, bráněný špičkovým právníkem Erichem Freyem, před soudem odvolal své původní doznání. Znovu se uchýlil ke své staré obranné linii, trval na tom, že oběti zabil neúmyslně v záchvatech vzteku, protože ho okrádaly, a označil svědectví přeživších za čiré lži. Atmosféra v soudní síni byla extrémně napjatá. Mezi svědky, kteří vypovídali o Großmannově bezcitném chování a hrůzách, bylo více než tucet přeživších žen. Tyto oběti a očití svědci byli natolik rozhněvaní jeho arogancí a obviňováním, že se ho několikrát pokusili napadnout. Během třetího dne líčení například jeden ze svědků hodil po Großmannovi svazek klíčů. Großmann navíc požadoval, aby byl žalobce prohlášen za nepříčetného, a stěžoval si, že se o něm mluví neuctivě.

Třetí den hlavního líčení, 5. července 1922, byl proces náhle ukončen. Soudní úředníci našli Carla Großmanna mrtvého v jeho cele v soudní síni Moabit, krátce předtím, než měl být převezen na další jednání. Großmann použil prostěradlo jako provizorní smyčku a oběsil se přivázáním k volnému hřebíku v zárubni. Soudce Walter Böhmert následně učinil krátké oznámení, které oficiálně ukončilo celý případ: „Obžalovaný Carl Großmann se dnešního slyšení nedostaví. Dnes ráno ukončil svůj život ve své cele… Ušetřil jmenované porotě možnosti skoncovat s tímto neobvyklým zločincem. Řízení je ukončeno.“

Großmannova sebevražda mu umožnila vyhnout se trestu smrti na gilotině, který veřejnost, včetně příbuzných obětí a médií, netrpělivě očekávala. Smrtí bez rozsudku se však vyšetřovatelům zhatila naděje, že by mohli Großmanna spojit s desítkami dalších nevyřešených vražd, na kterých stále pracovali. Carl Großmann, přezdívaný německý Jack Rozparovač, tak odešel jako pravděpodobně největší civilní sériový vrah v Německu, aniž by se plně zodpovídal.

Zdroje: tvn24, Wikipedia, Morgen Post, Welt