Kanibalové, hořící těla a smrt na vlastní oči aneb turistika pro otrlé

Indické Váránasí není jen město, je to samotný uzel, kde se podle mnoha hinduistických věřících začal odvíjet čas. Na březích posvátné řeky Gangy se setkává hluboká spiritualita s nejtvrdší realitou života a smrti. Pro hinduisty je Váránasí ultimátní poutní místo, kde umřít je požehnáním. Panuje všeobecné přesvědčení, že smrt v tomto městě zaručuje Mokšu – konečné osvobození duše z jinak nekonečného cyklu zrození, smrti a znovuzrození (samsáry).

Tato víra zaplavuje ulice a gháty (kamenné schody vedoucí k řece) davy nevyléčitelně nemocných a starých, kteří sem přicházejí čekat na svůj konec. Důsledkem je, že Váránasí je denně svědkem veřejných kremací desítek těl na volně hořících hromádkách dřeva. Gháty se stávají místem, kde se posvátný rituál přeměny těla v popel odehrává bez jakéhokoliv soukromí, s pronikavým, všudypřítomným pachem kouře a spáleného masa.

Místo odpočinku zde však nenacházejí všichni. Ti, kteří si nemohou dovolit dřevo na kremaci, jsou po smrti vhozeni do znečištěné, mlžné a stříbřitě hnědé Gangy. Návštěvníci, včetně turistů vyhledávajících „temný turismus“, jsou tak konfrontováni s pohledem na čerstvé, hnijící mrtvoly plující po řece.

Právě v této brutální, ale posvátné realitě Váránasí žijí Aghorí. Jejich existence je s gháty a pohřebišti neoddělitelně spjata. Jsou jedinými přeživšími, přímými dědici tradice Kāpāliků (Nositelů lebek), starověkého tantrického řádu z období mezi 4. a 8. stoletím n. l., který byl znám svými extremními praktikami.

Zatímco většina hinduistů v Mokšu věří a umírají, aby se osvobodili, Aghorí žijí na místech kremace s cílem překonat a absolutně přetvořit koncept smrti, strachu a tabu. Pro ně je Váránasí nejen místem osvobození, ale laboratoří neduálnosti. Cílem je doslova žít uprostřed smrti, potírat se jejím popelem a konzumovat její pozůstatky, aby dokázali, že vše je iluze a vše je Šiva – i ten největší hnus. Tímto radikálním způsobem hledají okamžité duchovní osvobození.

Váránasí, pro Indy posvátné město Mokši, se pro západní svět stalo globálním centrem „Temného turismu“. Nejde jen o návštěvu historického místa, ale o aktivní konfrontaci s hranicemi lidské smrtelnosti, utrpení a tabu, které jsou v západní kultuře pečlivě skrývány. Realita Váránasí je surová a nefiltrovaná. Tisíce zahraničních turistů míří do tohoto města plného chaosu, špíny, agresivních makaků a starých špinavých arabských sídel, aby se přímo setkali se smrtí.

Každý den jsou na ghátech – kamenných schodech vedoucích k řece – veřejně spalovány desítky těl na velkých hromadách dřeva. Místnímu obyvatelstvu to dává městu všudypřítomný odér grilovaného masa. Turisté se zde shromažďují, aby sledovali hořící lidská těla.

Ti, kteří si kremaci nemohou dovolit, jsou po smrti vpuštěni přímo do znečištěné Gangy. Turisté si mohou zaplatit jízdu na kánoi, aby spatřili „čerstvé mrtvoly s nahnívající, bělavou kůží“ plující na zakalené, stříbřitě hnědé řece.

Původně se „Temný Turismus“ omezoval na pietní místa připomínající historické katastrofy a utrpení (Hirošima, Auschwitz, Tádž Mahal). Dnes se však toto odvětví posouvá za hranice etiky. Cestovní kanceláře organizují zájezdy do válečných zón (např. Východní Ukrajina, Sýrie – tzv. „Assad Tour“), slumů, nebo k místům spojeným s masovými vraždami. Turisté si už nechtějí jen připomínat utrpení, ale chtějí jej prožít skrze smysly. Jde o posun od pietní vzpomínky k morbidní zvědavosti a hledání autentického, nebezpečného zážitku.

V tomto kontextu hledání nejzazšího tabu se Aghorí stávají ultimativním cílem temného turisty. Jsou to živoucí tabu všeho, co je západní i ortodoxní indická společnost nucena potlačovat. Aghorí, kanibalové požírající maso z těl vylovených z Gangy, kteří se potírají popelem z mrtvol, konzumují výkaly a moč a pijí lektvary s hadím jedem a popelem mrtvých, představují pro turisty ten nejextrémnější průsečík spirituality a hrůzy. Jsou mystériem a cílem morbidní fascinace, kterému se místní snaží vyhnout, ale cizinci jej usilovně vyhledávají.

Jádrem existence a šokujících praktik Aghorí je hluboce monistická doktrína a hledání neduálnosti (advaita). Pro Aghorí je tato filozofie, že Já (ātman) je totožné s neměnným Absolutnem (Brahman), klíčem k Mokši (osvobození). Pokud je Absolutno dokonalé, a pokud vše, co existuje, je projevem božství (zejména Šivy jako Bhairavy – Ničitele), pak žádné protiklady nemohou být skutečné. To znamená, že konvenční kategorie jako „dobro a zlo“, „čisté a nečisté“ nebo „krásné a odpudivé“ jsou pouhými iluzemi (māyā), které brání osvícení. Cílem Aghorí je tyto iluze bořit prostřednictvím cílené konfrontace s největšími tabu.

Praxe Aghorí je přímým popřením ortodoxního hinduismu, který si zakládá na pojmech rituální čistoty. Tyto rituály slouží k dosažení změněného stavu vědomí a k uvědomění si iluzornosti všech společenských norem. Například úmyslné přebývání v krematoriích (ghátech) a na pohřebištích – místech, kde se dle hinduistické tradice prolíná svět živých a mrtvých – je aktem přijetí smrti jako přirozené a nevyhnutelné součásti života. Zde uctívají svou bohyni Kálí Má nebo její tantrickou formu Smashan Tārā (Táru z pohřebiště).

Potírání se popelem ze spálených lidských těl je úmyslné napodobení boha Šivy, který je často zobrazován se stopami kremačního popela. Tento rituál nejen symbolizuje pomíjivost těla, ale také má Aghorí chránit před nemocemi a démonickými silami.

Používání lidských lebek (kapāla) jako misek na pití, jídlo i alkohol je nejviditelnější akt, který poukazuje na lhostejnost k tělu a jeho konečnosti. Aghorí tímto aktem demonstrují, že i ty nejuctívanější lidské pozůstatky jsou jen hmota, a odmítají jakoukoliv připoutanost či odpor k nim.

Základní praxe Aghorí je procesem „odnaučování se hluboce internalizovaných kulturních modelů“. Přední badatelé tradice Aghorí vysvětlují, že guruové věří, že všichni lidé jsou přirozeně zrozeni jako Aghorí. Novorozenci a malé děti nediskriminují. Hrají si stejně rády se svými hračkami jako se svými vlastními exkrementy. Teprve později se učí strachům, odporům a společenským předsudkům od rodičů a kultury.

Nejvíce fascinující složkou praxe Aghorí je jejich radikální porušení potravinových a hygienických tabu, které je přímým a fyzickým vyjádřením jejich monistické filozofie (advaita). Praxe pojídání těl po smrti je u Aghorí úmyslným náboženským aktem, nikoliv výživovou nutností, a je absolutním testem jejich přesvědčení, že vše je božské a dokonalé. Aghorí nejsou vrahové. Konzumují maso výhradně z nalezených lidských mrtvol, které získávají v místech, kde se těla rozkládají nebo jsou rituálně likvidována. To zahrnuje těla neúplně spálená na krematoriích nebo ta, která plují na řece Ganga, často syrová, jindy jen lehce opečená. Konzumace lidského masa je pro ně nejrychlejší cestou k duchovnímu osvícení (mokša). Věří, že tento čin má duchovní a fyzické benefity, včetně prevence stárnutí, a umožňuje jim získat nadpřirozené síly a léčitelské schopnosti.

Kanibalismus je jen jednou částí jejich fascinujícího jídelníčku. Aghorí konzumují i ty substance, které společnost považuje za naprosto nejvíce znečišťující, aby demonstrovali svou naprostou lhostejnost a transcendenci vůči všem iluzím čistoty. Pojídání fekálií a pití moči je aktem, který má za cíl radikálně zničit ego a lidské vnímání krásy a hnusu. Tím, že se úmyslně ponoří do toho největšího znečištění, dokazují, že nic není skutečně nečisté, a že oni sami jsou k tomu, co by konvenčního hinduistu rituálně znečistilo, zcela indiferentní.

Pro dosažení „odpojeného stavu zvýšeného vědomí“, který je nezbytný pro jejich náročné asketické praktiky (tāpasya), používají Aghorí silné intoxikanty. Běžně kouří marihuanu a pijí alkohol, nikoliv pro potěšení, ale jako rituální nástroje k udržení koncentrace a překročení běžného vnímání reality. Mimořádně fascinující je příprava rituálních, vysoce potentních elixírů. Jeden turista popsal, že Aghorí připravoval směs, jejíž ingredience zahrnovaly alkohol a hašiš, popel ze spálených lidských těl, silné halucinogeny (možná houby) a dokonce i kobří jed. Tento lektvar má dle tradice Aghorí schopnost „fyzicky transportovat mimo tělo“ a ukázat praktikujícímu „všechny hrozné aspekty sebe sama“. Sádhuové varují, že bez vedení guru (zasvěceného mistra) by takový zážitek mohl vést k dočasné akutní psychóze – k „ztracení se ve vlastní temnotě“.

V hustě obydlených oblastech, jako je Váránasí, kde se Aghorí občas vynoří z hřbitovů, jim místní doporučují se vyhýbat, protože jejich praktiky porušují snad všechny myslitelné sociální a rituální tabu. Navzdory tomuto opovržení Aghorí gurus (učitelé) velí obrovské úctě u venkovského obyvatelstva a jsou často zmiňováni v indické literatuře. Tato úcta pramení z víry, že díky svým intenzivním asketickým rituálům a naprostému odříkání získali nadpřirozené síly. Aghorí tvrdí, že mají magické léčivé schopnosti. Lidé z venkova je vyhledávají s nadějí, že je uzdraví z nemoci, špatného zdraví nebo neštěstí. Konkrétně prohlašují, že dokážou přenést nemoci z těla pacienta do svého a poté nemoc magicky vyhnat, čímž prokazují oběť, která údajně potěší samotného Šivu a zajistí jim větší moc.

Aghorí jsou řádem v úpadku. Jejich počet je velmi malý (odhaduje se na maximálně několik tisíc). Jsou tolerováni, protože neprovádějí vraždy a nikoho nenutí přijmout jejich způsob života. Jejich praktiky se týkají výhradně nich samotných a jejich duchovní cesty. Jejich nekompromisní symbolika je ryzím vyjádřením cesty k duchovnímu osvobození, která vede přímo skrze hrůzu a znechucení. Cílem je zničit ego, předsudky a strach ze smrti, a dosáhnout stavu „prvotního dítěte“ – nevinnosti bez kulturních omezení a odporu.

Zdroje: World Atlas, BBC, Daily Mail, Ancient Origins, 100+1, Wikipedia, NEWS.COM, Times of India