Článek
Téma si probereme na příkladu vikingské společnosti, ve které se jisté kvality musely přirozeně amplifikovat. Vikingové se totiž museli adaptovat na velmi nehostinné prostředí, podnikali nebezpečné a do té doby nevídané výpravy a jejich společenská struktura se vcelku unikátním způsobem vymezila proti kontinentální Evropě.
Vikingská mytologie do nějaké míry odráží tuto jedinečnou adaptaci, byť prezentované koncepty nejsou zcela unikátní a jsou vlastní mnoha dalším kulturám od Aztéků po Egypťany. Řekněme však, že Vikingové vynikali svoji statečností, a tedy integrace těch konceptů mohla být reálně lepší.
O co tedy šlo? Vikingové vnímali čas jako cyklus, podobně jako změny ročních období nebo lunární fáze. Tento cyklus byl pro ně nekonečný, bez konečného začátku a konce, což odpovídalo přírodnímu světu, ve kterém žili. Čas byl propojen s osudem. Vikingové nevnímali minulost, přítomnost a budoucnost odděleně, ale spíše propleteně. Urd (minulost), Verdandi (přítomnost) a Skuld (budoucnost) tkaly osud dohromady.
Jenom těchto pár vět o mytologii má dalekosáhle psychologické důsledky, předpokládáme-li, že takové chápání času je na úrovni jednotlivce integrováno důkladně. Například čas propletený s osudem dává hodnotu přítomnému okamžiku a možnost přijmout budoucí tragédie snáz. Představte si, že zítra vyplouváte rabovat do Anglie. Je velká šance, že vás zabije samotná cesta. Pokud ne, tak téměř jistě samotné rabování ano. Potřebujete ale tyto myšlenky obětovat, protože strach a úzkosti, které vyvolávají, v přítomném okamžiku škodí. Odevzdat je bohyním osudu je rozumné.
Na cykličnost času se pak váže několik dalších kritických konceptů. Z obecnějšího hlediska lze propojit cyklus časový s cyklem života. Vikingové totiž vnímali život a smrt jako součást většího cyklu, což jim pomáhalo integrovat smrt jako přirozenou součást existence. To podporovalo odvahu a umožňovalo obětovat nežádoucí a neproduktivní myšlenky. Smrt nebyla konec, ale součást koloběhu, který zahrnoval Ragnarök (konec a zároveň počátek nového cyklu) i následné znovuzrození.
Z detailnějšího pohledu samotné tělo funguje na bázi mnoha cyklů – cirkadiánní rytmus, respirační, srdeční, trávící či spánkový cyklus jsou možnými příklady. Nejde ale pouze o fyziologii, ale také o neurofyziologii, o kognitivní vnímání procesu učení nových věcí a o propojení tance života a smrti s cyklem času. S nadsázkou by se totiž dal proces učení chápat jako další variace cyklu života a smrti. Při učení mozek odstraňuje staré synapse a buduje nové. Tato adaptace je zásadní pro efektivní učení a přeorganizování informací. Jako téměř každá jiná adaptace je to doprovázeno bolestí, což do jisté míry může připomínat umírání. Myslím, že oproti lidovému pojmu tzn. „nekomfortní zóny“ vikingský koncept vysvětluje a nabízí mnohem hlubší psychologické a mýtické důvody pro pochopení této dynamiky.
Konkrétně Vikingové svým pojetím času a cyklu života a smrti odráželi nejen fyzickou realitu boje a přežití, ale i hluboké pochopení, že každá transformace, ať už biologická, psychologická nebo duchovní, vyžaduje destrukci starého, aby mohlo vzniknout nové. Cykličnost byla vnímána jako základní rytmus přírody. Tento způsob myšlení Vikingům poskytoval jakýsi rámec pro pochopení vlastní existence, a zároveň návod, jak se vyrovnávat s nejistotami a změnami, ať už fyzickými, které existovali ve světě, tak hlavně těmi mentálními.
Můj argument tedy je, že Vikingové byli prakticky lépe připraveni na těžkosti života než naše současná civilizace, a to i vzhledem k učení nových věcí. Jejich mýtické vidění světa prakticky nabízelo psychologický rámec pro vysvětlení překážek a odhodlání pokračovat dál, a tedy ke zvýšení odolnosti. Zároveň samotná struktura společnosti byla uzpůsobena k předání těchto kritických psychologických konceptů a cykličnost času byla stěžejní: Den byl dělen podle polohy slunce (například „dopoledne“ nebo “poledne“), nikoli podle přesných hodin. Rok byl strukturován kolem sezónních událostí, jako je „Jól“ (zimní slunovrat) nebo období lovu a zemědělství. Slavnosti typu Blót (rituální obětování bohům), sloužily nejen jako náboženské, ale i společenské milníky, které strukturovaly rok.
Úspěšná společnost se tehdy takto zorganizovat téměř musela, protože by jinak nepřežila. Cyklické vnímání času bylo tím základním prvkem, který pak dále ovlivnil vikingský mytologický světonázor, jejich pohled na vlastní existenci a nakonec i společenskou strukturu. Jak je na tom naše společnost z hlediska odolnosti, si netroufám odhadovat, nicméně čas primárně vnímáme skrze optiku Google kalendáře, lineárně, a to si nemyslím, že je prospěšné a ani možná fakticky správné.
Zdroje:
1. CRAWFORD, Jackson (ed.). The Poetic Edda: Stories of the Norse Gods and Heroes. Hackett Publishing Company, 2015. ISBN 9781624664151.
2. KRÁLOVÁ, Kristýna. Fast Goes the Fleeting Time: The Miscellaneous Concepts of Time in Different Old Norse Genres and their Causes. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019.
3. ASHBY, Steven P. A Viking Way of Life. Amberley Publishing, 2014. ISBN 9781445601526.
4. Neuroplasticity: How the brain changes with learning. Online. 2019. Dostupné z: https://solportal.ibe-unesco.org/articles/neuroplasticity-how-the-brain-changes-with-learning/. [cit. 2024-12-16].
