Článek
Světová politika dnes působí zvláštním dojmem. Na první pohled chaoticky, nečitelně, místy až nebezpečně. Z Ameriky jde strach, z Ruska cynismus, z Evropy váhavost. Staré jistoty o pravidlech, mezinárodním právu a předvídatelnosti se rozpadají v přímém přenosu. Anebo to tak alespoň vypadá. Při bližším pohledu se ale nabízí jiná interpretace: možná nejsme svědky rozpadu světového řádu, ale jeho návratu do tvrdší, otevřenější a upřímnější podoby.
Spojené státy se po letech opatrnosti přestávají chovat jako nervózní garant systému, který musí každé rozhodnutí vysvětlovat, vyvažovat a obhajovat před spojenci i kritikou doma. Místo toho znovu vystupují jako velmoc, která si klade mnohem přímočařejší otázku: ne zda má právo jednat, ale zda je ochotná nést důsledky. A odpověď, kterou dnes Washington dává, zní ano. Amerika začíná dělat věci, které se ještě před pár lety zdály politicky nemožné.
Do tohoto obrazu zapadá i role Donalda Trumpa. Postavy, která je v médiích často redukována na karikaturu – neomalený, chaotický, impulzivní politik bez respektu k institucím. Jenže právě tento styl, ať už je člověku sympatický, nebo odpudivý, vytváří v mezinárodní politice zásadní prvek nejistoty. A nejistota je forma moci. Pokud protivník neví, kde jsou červené linie, nemůže je ani bezpečně testovat.
Zásah Spojených států proti tankerům spojeným s ruským a venezuelským obchodem s ropou proto není výstřelkem ani epizodou. Je to signál. Signál, že období, kdy sankce fungovaly hlavně jako morální deklarace a politické gesto, se možná chýlí ke konci. A že svět se znovu vrací k jednoduchému, starému pravidlu: rozhoduje ten, kdo je ochoten pravidla nejen psát, ale také je vymáhat.
Ruská takzvaná stínová flotila nevznikla jako improvizace ani jako vedlejší efekt sankcí. Vznikla jako cílená, systematická odpověď Moskvy na cenový strop a omezení, která měla po invazi na Ukrajinu zásadně snížit příjmy ruského státu z vývozu ropy. Jak dlouhodobě popisují analytické materiály agentury Reuters, Rusko velmi rychle pochopilo, že samotná existence sankcí není problémem. Problémem je jejich vymahatelnost.
Moskva proto začala budovat paralelní logistický svět. Svět tankerů, které nepatří do tradičního systému globální námořní dopravy. Staré lodě, často na hranici technické životnosti, byly skupovány přes neprůhledné vlastnické struktury, registrovány pod vlajkami států, které nejsou ochotné sankce vymáhat, a pojišťovány mimo standardní západní systém. Tento proces nebyl skrytý. Byl pozorovatelný, popsaný a analyzovaný. Nikdy ale nebyl skutečně zastaven.
Mechanismus fungování stínové flotily je dnes detailně zmapovaný. Lodě běžně vypínají identifikační systémy AIS, provádějí překládky ropy na otevřeném moři, mění deklarované cílové přístavy a formálně prodávají ropu přes prostředníky v třetích zemích. Západní pojišťovny a klasifikační společnosti jsou obcházeny, nahrazovány pochybnými subjekty bez skutečného finančního krytí. Tento systém je riskantní, neefektivní a nebezpečný – ale funguje.
Detailní analýzu původu této flotily a jejího rozvoje zveřejnila například Brookings Institution, která upozorňuje, že velká část tankerů pochází původně ze západního trhu a byla prodána ještě před tím, než si státy plně uvědomily, jak zásadní roli mohou tyto lodě sehrát v obcházení sankcí. Nešlo o konspiraci, ale o kombinaci krátkozrakosti a víry, že pravidla se budou dodržovat sama. Podle analytických podkladů Evropského parlamentu se stínová flotila v některých obdobích podílela na většině ruského námořního exportu ropy. Jinými slovy: bez této flotily by sankční režim fungoval výrazně lépe. S ní se však mění v administrativní rámec, který omezuje oficiální spolupráci se Západem, ale umožňuje Rusku dál financovat válku.
Západ na tuto realitu reagoval dlouho váhavě. Evropská unie i Velká Británie postupně rozšiřovaly sankční seznamy o jednotlivé lodě a společnosti, jak opakovaně informoval Reuters. Šlo ale o reakční politiku. Sankcionované subjekty mizely a objevovaly se nové. Sankční hra se změnila v nekonečný cyklus, ve kterém Moskva byla vždy o krok napřed. Právě v tomto kontextu je nutné číst nedávné americké kroky. Spojené státy se rozhodly změnit logiku hry. Nejen rozšiřovat seznamy, ale začít zasahovat proti infrastruktuře, která obcházení sankcí umožňuje. Poprvé se sankce začaly vztahovat i na tankery, které ještě nebyly dokončeny. To je kvalitativní posun – znamená to snahu zabránit budoucímu porušování, nikoli jen trestat minulost.
Americký zásah proti tankerům je přitom nutné chápat především jako právní a sankční akt. Spojené státy se opírají o vlastní sankční legislativu s extrateritoriálním dosahem, která jim umožňuje postihovat aktivity napojené na dolarový systém, americké pojištění nebo finanční infrastrukturu. Tento rámec dlouhodobě spravuje a vykládá Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv při americkém ministerstvu financí.
Rozdíl mezi „zabavením“, „zajištěním“ a „převzetím kontroly“ nad lodí není slovní hříčkou, ale klíčovým právním rozdílem. Umožňuje Spojeným státům tvrdit, že nejde o vojenský útok ani porušení suverenity, ale o výkon sankční pravomoci. To, co by si většina států dovolit nemohla, si USA dovolit mohou – ne proto, že by měly lepší morální pozici, ale proto, že mají dostatečnou moc své kroky prosadit.
Reakce Ruska na tento postup je v tomto ohledu výmluvná. Místo demonstrace síly, vojenského doprovodu tankerů nebo eskalace sledujeme opatrnou diplomatickou reakci, zaměřenou na posádku a formální protesty. Jak upozorňuje Reuters, Moskva se v tomto případě zjevně snaží konflikt nevyhrotit.
A právě zde se globální rovina láme do roviny domácí. Jakmile Spojené státy začnou sankce skutečně vymáhat, objevuje se i v českém prostředí otázka, zda je takový postup legitimní. Část politické scény, která dlouhodobě relativizuje ruské porušování sankcí jako „realitu světa“, najednou klade důraz na suverenitu, zdrženlivost a mezinárodní právo. Kritika se tak často neobrací proti systému obcházení sankcí, ale proti tomu, kdo se jej pokusil narušit.
Tento posun v rétorice není náhodný. Česká debata dlouhodobě naráží na nepohodlný fakt, že sankce jsou účinné pouze tehdy, pokud je někdo ochoten nést náklady jejich prosazování. Jakmile se objeví aktér, který tuto ochotu má, stává se terčem pochybností. Otázky po tom, zda bychom měli „kritizovat i Ameriku“, pak často nesměřují k právní analýze, ale k relativizaci samotného principu vymáhání.
Příběh ruské stínové flotily tak není příběhem chytrých triků. Je důkazem slabin systému, který dlouho spoléhal na to, že pravidla budou respektována sama od sebe. Jakmile se ukázalo, že sankce bez vymáhání jsou jen politickým signálem, vznikl paralelní svět, ve kterém ropa dál teče a válka se dál financuje.
Americký zásah ukazuje, že Spojené státy jsou připraveny tuto realitu narušit. Ne slovy, ale činy. Ne prostřednictvím nekonečných jednání, ale přímým tlakem.
Zdroje: Reuters – Russia says U.S. seizure of oil tanker is illegal, lawmaker calls it piracy, 7. ledna 2026
