Článek
Ruská ropa se navzdory sankcím dál vyváží ve velkém. Rozhodující roli hrají námořní trasy, přístavní registry, pojištění, data z lodních transpondérů a právní mezery globální přepravy. Právě zde vznikl prostor pro takzvanou stínovou flotilu, soubor stovek tankerů, které Rusko nebo jemu blízké struktury používají k obcházení cenových stropů a sankčních režimů. Nejde o okrajový jev, ale o systém, který dnes drží ruský export ropy nad vodou.
Podle analýz think-tanků včetně Center for Strategic and International Studies se stínová flotila stala klíčovým prvkem ruské válečné ekonomiky. Její význam nespočívá jen v počtu lodí, ale v tom, že operuje mimo standardní mechanismy kontroly, na kterých jsou západní sankce historicky postavené. Sankční politika vychází z předpokladu, že obchod je dohledatelný, pojištěný a právně ukotvený. Stínová flotila tyto předpoklady systematicky rozbíjí.
Základní princip je jednoduchý. Tankery jsou často staré, přeprodané přes řetězce anonymních společností a registrované v jurisdikcích s minimální kontrolou. Jejich skutečný vlastník je obtížně dohledatelný, pojištění buď zcela chybí, nebo je kryté netransparentními subjekty mimo dosah západních regulátorů. Lodě vypínají nebo manipulují systémy AIS, které běžně umožňují sledování polohy plavidel, a ropu překládají z lodi na loď na volném moři. Výsledkem je tok suroviny, který formálně splňuje minimum právních náležitostí, ale fakticky obchází sankční rámec.
Proč sankce fungují na finance, ale selhávají na ropě
Právě v tomto bodě se ukazuje hlubší strukturální problém západní sankční politiky. Sankce fungují relativně efektivně v prostředí, které je centralizované, digitálně dohledatelné a právně svázané několika klíčovými uzly. Bankovní sektor, mezinárodní platební systémy nebo kapitálové trhy lze ochromit relativně rychle, protože jsou postavené na jednotných pravidlech a závislé na omezeném počtu institucí. Jakmile se však sankční tlak přesune na fyzické komodity, zejména na ropu přepravovanou po moři, naráží na zcela jinou realitu.
Globální námořní doprava je extrémně fragmentovaný systém. Neexistuje v ní žádný centrální regulátor ani jednotná autorita, která by mohla tok zboží jednoduše zastavit. Tanker není účet v bance ani transakce v systému SWIFT. Je to fyzický objekt, který lze přejmenovat, přeregistrovat, přeprodat a přesměrovat během relativně krátké doby. Jak upozorňují analytici Royal United Services Institute, sankce selhávají právě tam, kde se jejich vymáhání opírá o formální vlastnictví místo skutečného chování aktérů v logistickém řetězci.
Z tohoto pohledu není ruská stínová flotila improvizovaným trikem ani dočasnou reakcí na konkrétní sankční balík. Je to logická adaptace na strukturální slabinu sankční architektury, která byla navržena pro svět regulovaných financí, nikoli pro svět fyzického globálního obchodu. Rusko zde nevytvořilo nový model, pouze využilo existující praxi, která byla dlouhodobě tolerována i v jiných částech světové ekonomiky. Tento závěr potvrzují i data International Energy Agency, podle nichž by bez paralelních logistických a pojišťovacích struktur nebylo Rusko schopno udržet současnou úroveň námořního exportu ropy.
Klíčovým faktorem se v tomto kontextu stává pojištění. Západní sankční strategie dlouho předpokládala, že bez přístupu k velkým evropským a americkým pojišťovnám nebude možné tankery provozovat. Stínová flotila však ukazuje existenci paralelního světa, v němž se používají alternativní formy krytí s omezenou vymahatelností, ale dostatečné k formálnímu splnění základních požadavků. Jak upozorňují analýzy Reuters, právě tento posun zásadně oslabuje schopnost sankcí působit jako skutečný ekonomický tlak.
Západní reakce zůstává převážně reaktivní. Evropská unie i státy G7 se snaží reagovat rozšiřováním sankčních seznamů o konkrétní lodě, jak vyplývá z dokumentů Council of the European Union. Tento přístup však neřeší podstatu problému. Sankcionovaná loď může změnit jméno, vlajku i formálního vlastníka, aniž by se změnilo samotné fungování logistické sítě. Sankce tak dohánějí realitu, místo aby ji formovaly.
Stínová flotila jako systémový problém sankční politiky
Právě zde naráží Západ na strukturální problém. Sankce byly navrženy pro svět, kde je námořní doprava relativně transparentní a kde klíčovou roli hrají velké pojišťovny, banky a přístavy v Evropě a Severní Americe. Stínová flotila však operuje na okraji tohoto systému. Využívá přístavy v zemích, které se k sankcím nepřipojily, spoléhá na alternativní pojišťovací schémata a obchoduje s odběrateli, pro které je cena důležitější než politický kontext. Cenový strop na ruskou ropu tak přestává fungovat jako nástroj tlaku.
Evropská unie i státy G7 reagují rozšiřováním sankčních seznamů a snahou cílit přímo na jednotlivé lodě. Problém je, že tento přístup je vždy o krok pozadu. Jakmile je konkrétní tanker identifikován a sankcionován, může být přejmenován, převeden na jiného vlastníka nebo nahrazen jiným plavidlem. Logistická síť se přizpůsobuje rychleji než právní aparát demokratických států. Sankce tak často působí spíše symbolicky než systémově.
Analytici CSIS upozorňují, že klíčová slabina západního přístupu spočívá v přílišném soustředění na formální vlastnictví a málo na funkční chování lodí. Místo otázky „komu tanker patří“ by se pozornost měla přesunout k tomu, jak se loď chová, kde a jak často vypíná sledování, s kým provádí překládky a jaké trasy dlouhodobě využívá. Jinými slovy, sankce by se měly opřít více o datovou analýzu než o právní deklarace.
Další slabinou je pojištění. V tradičním systému námořní dopravy představují západní pojišťovny silný regulační nástroj, protože bez pojištění většina přístavů lodě nepustí. Stínová flotila však pracuje s alternativními formami krytí, které sice nenabízejí standardní ochranu, ale stačí k formálnímu splnění minimálních požadavků. Západ zatím nenašel účinný způsob, jak tyto paralelní struktury odříznout, aniž by narušil širší globální obchod.
Do hry navíc vstupuje bezpečnostní a environmentální rozměr. Mnohé tankery stínové flotily jsou staré a technicky zanedbané. Riziko havárie, úniku ropy nebo kolize je u nich výrazně vyšší než u běžně provozovaných plavidel. Paradoxně tak sankční politika, která měla omezit financování války, vytváří nový zdroj rizik pro pobřežní státy i mezinárodní vody. Tento aspekt je často zmiňován v interních analýzách, ale v politické debatě zůstává upozaděn.
Otázka, zda lze ruskou stínovou flotilu skutečně zastavit, tak nemá jednoduchou odpověď. Čistě vojenské řešení nepřipadá v úvahu a plošné blokády by znamenaly eskalaci s nepředvídatelnými důsledky. Právní cesta je pomalá a naráží na suverenitu států, které se sankcím nechtějí podřídit. Datový a pojišťovací tlak se jeví jako nejslibnější, ale vyžaduje koordinaci, která přesahuje dosavadní praxi.
Ve výsledku stínová flotila odhaluje hlubší problém sankční politiky jako takové. Ukazuje, že v globalizovaném světě nelze ekonomický tlak oddělit od infrastruktury, která ho má nést. Sankce nejsou jen politickým rozhodnutím, ale technickým projektem. Pokud Západ nedokáže kontrolovat lodě, data a logistiku, zůstane jeho tlak na Rusko omezený bez ohledu na to, kolik balíků sankcí ještě schválí.
Ruská stínová flotila tak není jen trikem, jak obejít pravidla. Je testem schopnosti demokratických států přizpůsobit se realitě globálního obchodu, kde moc neleží pouze v zákonech, ale i v infrastruktuře, kterou tyto zákony předpokládají. Zatím tento test Západ neskládá.
Zdroje za platební bránou: Reuters, Business / Energy: Firm issued fake insurance for Russian oil tankers, Norway’s FSA says, 2. 4. 2025.
