Článek
Evropa dnes stojí na místě, které si ještě před několika lety nechtěla připustit. Hrozba války roste a kontinent se začal chovat tak, jako by s ní vážně počítal. Zbrojení, přesuny armád, proměna jazyka politických lídrů i návrat pojmů, které jsme považovali za relikty minulosti, skládají obraz, jenž už nelze přehlížet. Válka se znovu objevuje jako reálný scénář.
Ve veřejném prostoru se hromadí informace o ruské připravenosti. O koncentracích vojáků v Bělorusku. Vladimir Putin to říká napřímo: pokud Evropa začne válku, Moskva podle něj velmi rychle „nebude mít s kým jednat“. V jeho logice jde o otázku minut – jinými slovy o zničení Evropy jako politického i vojenského aktéra.
Rostoucí nervozita na severu vše umocňuje. Ve Finsku, Norsku a Švédsku se bezpečnostní politika proměnila rychleji než kdykoli dřív. Finsko opevňuje svou zemi, investuje do obrany a sleduje dění za hranicemi s vědomím vlastní historické zkušenosti. Rusko mezitím posiluje vojenskou infrastrukturu v bezprostřední blízkosti finského prostoru. Tento souběh kroků nepůsobí náhodně. A těžko jej vysvětlit jen jako rutinní cvičení nebo běžné plánování.
Evropa současně zbrojí v rozsahu, jaký jsme po generace neviděli. Polsko, Německo i další státy masivně investují do armád. Vznikají nové výrobní kapacity na zbraně, munici a techniku. Nejde o krátkodobé nákupy ani symbolická gesta. Jde o dlouhodobé kontrakty, které dávají smysl pouze tehdy, pokud se počítá s delším obdobím napětí – nebo s válkou jako reálnou možností. Do hry se zapojuje i Velká Británie, která navzdory odchodu z Evropské unie otevřeně mluví o hlubší vojenské angažovanosti. Východní křídlo Evropy, zejména Estonsko, Lotyšsko a Litva, mezitím žije pod permanentním tlakem a připravuje se na scénáře, které ještě nedávno patřily spíš do učebnic historie.
Do této rovnice vstupují USA. Jejich strategická pozornost se stále zřetelněji přesouvá k Indo-Pacifiku a Číně. V Evropě se proto začíná ozývat otázka, zda v případě přímé konfrontace může automaticky počítat s americkou podporou. Tahle nejistota má vlastní váhu. Sama o sobě mění chování evropských států, nutí je převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost – a tím dál urychluje zbrojení.
Dějiny ukazují, že války málokdy vznikají z jediného rozhodnutí. Spíš se rodí z řetězce strachů, reakcí a snahy nepřijít pozdě. Otázka proto dnes nezní, kdo chce válku. Otázka zní, proč se lidstvo znovu ocitá ve stejném vzorci chování. A proč se Evropa chová tak, jako by s válkou už počítala.
Svět, který se přestal spoléhat na pravidla
Když se dnes mluví o zbrojení, většinou se to rámuje jako reakce na konkrétní hrozbu. Rusko zbrojí, Evropa reaguje. Jenže tento výklad je příliš úzký. Ve skutečnosti sledujeme něco hlubšího: rozpad poválečného uspořádání, na němž stála bezpečnost Evropy i velké části světa po desetiletí. Nejde o to, že by mezinárodní instituce přestaly existovat. Jde o to, že přestaly fungovat jako skutečná brzda konfliktů.
Pravidla bez vymahatelnosti se mění v doporučení. A doporučení nechrání státy v okamžiku, kdy se mění rovnováha sil. V takovém prostředí se logika bezpečnosti nevyhnutelně vrací k základům: k vlastní schopnosti se bránit, odstrašit a přežít. To platí pro Rusko, pro Evropu i pro Spojené státy. Rozdíl je pouze v tom, kdo tuto realitu přijal dřív a kdo později.
Evropské zbrojení tak nelze chápat jen jako reakci na válku na Ukrajině nebo na ruskou rétoriku. Je to reakce na pocit, že ochranná síť zmizela. Že svět, v němž se konflikty řešily převážně diplomacií, sankcemi a mezinárodním tlakem, se vyčerpal. Státy se znovu chovají tak, jako by v krajním případě zůstaly samy.
V tomto smyslu není současná militarizace výjimkou, ale návratem k historickému normálu. Výjimečná byla spíše předchozí dekáda relativního klidu, než to, co sledujeme dnes.
Očekávání jako sebenaplňující proroctví
Vedle strukturální roviny existuje rovina méně viditelná, ale neméně nebezpečná: psychologicko-politická. Války totiž nevznikají jen z kapacit, ale z očekávání. Ve chvíli, kdy politické elity uvěří, že konflikt je pravděpodobný, začnou se chovat tak, jako by byl nevyhnutelný. A tím samy zvyšují riziko jeho vzniku.
Tento mechanismus je starý jako politika sama. Strach ze slabosti, obava ze ztráty prestiže, tlak domácí veřejnosti a potřeba působit rozhodně – to všechno vytváří prostředí, v němž se kompromis začíná jevit jako riziko a tvrdost jako jediná bezpečná volba. Nejde o iracionalitu jednotlivců, ale o logiku moci v nejistém prostředí.
Zbrojení má v tomto kontextu dvojí efekt. Na jedné straně odstrašuje. Silná armáda snižuje pravděpodobnost útoku, protože zvyšuje cenu konfliktu. Na straně druhé však vytváří tlak na její „smysluplné využití“. Pokud státy investují obrovské prostředky do konkrétních scénářů, tyto scénáře se postupně přesouvají z plánovacích dokumentů do politického uvažování. Ne jako cíle, ale jako reálné možnosti.
Evropa dnes není ve válečné hysterii. Ale je ve stavu mentální připravenosti, který tu dlouho nebyl. Válka se znovu stala představitelnou. A to samo o sobě mění realitu – jazyk politiky, mediální rámce i očekávání veřejnosti.
Jak by válka skutečně vypadala
Pokud by se tato očekávání proměnila v realitu, je důležité zbavit se iluzí o podobě konfliktu. Válka mezi Ruskem a Evropou by nebyla klasickým střetem armád na frontových liniích, jak si jej pamatujeme z učebnic. Její první fáze by byla rychlá, chaotická a zaměřená na paralyzování protivníka, nikoli na obsazování území.
Primárními cíli by se stala kritická infrastruktura: energetika, doprava, komunikace, logistika. Kybernetické útoky, narušení satelitních systémů, sabotáže a informační chaos by předcházely jakýmkoli viditelným vojenským operacím. Pro většinu obyvatel by válka nezačala výstřely, ale výpadky proudu, kolapsem služeb a nejistotou.
Právě civilní obyvatelstvo by neslo první a největší náklady. Ne proto, že by bylo cílem, ale proto, že moderní společnosti jsou extrémně závislé na funkční infrastruktuře. Vysoká životní úroveň se v krizové situaci rychle mění ve zranitelnost.
Kdo by nesl největší břemeno
Geografie by hrála klíčovou roli. Největší tlak by dopadl na státy, které leží na rozhraní možného konfliktu: severovýchod Evropy, pobaltské země, Finsko, případně Polsko. Ne proto, že by byly slabé, ale proto, že by se staly prvním testem odolnosti systému. Každá eskalace by se nejprve odehrála tam.
Západní Evropa by konflikt nepozorovala z bezpečné vzdálenosti. Ekonomické dopady, narušení obchodu, finanční nestabilita a pohyb obyvatelstva by zasáhly celý kontinent. Válka by nebyla regionálním problémem, ale vnitřním otřesem evropského způsobu života.
A právě zde se vrací otázka, kterou si klade čím dál víc lidí: dává takový konflikt vůbec někomu smysl? Cena by byla extrémní pro všechny strany. Pro Evropu, pro Rusko i pro Spojené státy. Globální ekonomika by utrpěla šok, jehož důsledky by se měřily v letech, možná dekádách.
Proč se přesto připravujeme
Paradox dnešní doby spočívá v tom, že státy se připravují na válku právě proto, že si její cenu uvědomují. Odstrašení má zabránit eskalaci. Jenže čím déle tento stav trvá, tím více se válka stává součástí normálního uvažování o budoucnosti. Ne jako cíl, ale jako možnost, se kterou se pracuje.
Evropa se dnes nepřipravuje na válku proto, že by ji chtěla. Připravuje se proto, že se ocitla ve světě, kde se válka znovu stala myslitelnou možností. Ne jako cíl, ne jako plán, ale jako scénář, se kterým se pracuje v bezpečnostních strategiích, politických úvahách i veřejném prostoru. Právě v tom spočívá největší posun posledních let. Ne v počtech tanků, ale v proměně myšlení.
Odstrašení má válce zabránit. Tato logika je stará a v mnoha obdobích fungovala. Státy zvyšují cenu konfliktu, aby odradily protivníka od útoku. Jenže čím déle tento stav trvá, tím více se válka zabydluje v představách jako „jedna z možností budoucnosti“. Ne jako neštěstí, které je nutné za každou cenu odvrátit, ale jako riziko, které je třeba zvládnout. Právě tento paradox odstrašení – že příprava na válku může současně přispívat k její normalizaci – popisuje i klasický koncept Deterrence theory, na němž stojí moderní bezpečnostní uvažování.
Evropa se tak pohybuje na tenké hraně. Snaží se posílit vlastní bezpečnost, protože svět kolem ní je méně předvídatelný než dřív. Zároveň se však učí žít s představou konfliktu jako reálné součásti budoucnosti. To není hysterie ani válečné štvaní. Je to rozpad starých jistot a návrat boje o moc do mezinárodních vztahů. A právě tomu by se Evropa měla bránit možná ještě důsledněji než samotnému nepříteli.
