Může se Evropa rychle a kvalitně vyzbrojit? Tvrdá čísla munice, tanků a dronů bez propagandy a slibů

Evropa se probudila pozdě. Dlouhé roky si politické elity opakovaly, že válka je „mimo hru“ a v prostředí orientovaném na růst a stabilitu se obranný průmysl postupně odsouval na okraj, protože pozornost směřovala hlavně k domácímu HDP a civilním sektorům. Pak přišla invaze na Ukrajinu, ruská válečná ekonomika a s ní velmi rychlý návrat do reality: kdo nedokáže vyrábět granáty, tanky, drony a náhradní díly v průmyslovém měřítku, ten dlouhou opotřebovací válku prostě neunese. Teprve v posledních dvou letech začaly evropské vlády mluvit o „válečném režimu“ a otevírat nové zbrojní závody. Otázka zní, jestli to opravdu stačí – a hlavně jestli je to vůbec možné do konce této dekády.

V tomto textu se nespoléháme na tiskovky Evropské komise ani na velké mediální domy. Opíráme se o výrobní katalogy zbrojovek, OSINT analýzy, technické blogy a data think-tanků. Z nich skládáme neideologický obrázek toho, co Evropa skutečně umí vyrábět dnes, kam se může posunout do roku 2026–2027 a za jakou cenu. A také, proč má Rusko s podporou KLDR, Íránu a částečně Číny v některých klíčových segmentech pořád náskok.

V moderní opotřebovací válce nezačíná síla armády u počtu brigád, ale u schopnosti chrlit dělostřelecké granáty. Z pohledu průmyslu je přitom 155mm granát složitější produkt než jen kus oceli – potřebuje kvalitní trhavinu, hnací náplň, citlivou, ale bezpečnou roznětku a výrobní proces, který splňuje přísné bezpečnostní normy. Kdo neumí v množství vyrábět nitrocelulózu, TNT nebo RDX, ten granáty nevyrábí, jen je montuje z dodaných komponent. Výroba granátu je tedy ve skutečnosti testem celého chemicko-průmyslového řetězce.

Evropa má v dělostřelecké munici několik silných hráčů. Norská-finská skupina Nammo vyrábí kompletní řadu velkorážové munice včetně 155mm granátů a hnacích náplní a zároveň provozuje závody v několika evropských zemích, což z ní dělá typický příklad „rozprostřeného“ dodavatelského řetězce. V severském prostoru se navíc rozbíhají cílené státní programy – švédská agentura FMV platí rozšiřování kapacit Nammo pro dělostřeleckou munici, přičemž cílem je zhruba ztrojnásobit produkci během několika let. Tato čísla nepocházejí z bruselských studií, ale z konkrétních kontraktů a plánovaných investic popsaných v analýze Nordic Defence Review.

Podobně francouzský Nexter (dnes součást KNDS) posouvá své kapacity z desítek tisíc 155mm granátů ročně na řád stovek tisíc. Specializovaný server Defence Industry Europe popisuje plán zvýšit výrobu zhruba z 50 000 kusů ročně na 400 000 během tří let, a to díky kombinaci státních a evropských peněz. V Německu mezitím vyrůstá nový závod Rheinmetallu v Unterlüß, který má po náběhu dosáhnout kapacity až 350 000 dělostřeleckých granátů ročně – první rok počítá zhruba s 25 000 kusy, plného výkonu má továrna dosáhnout po zhruba 15 měsících od zahájení stavby, jak firma sama uvádí ve své zprávě Rheinmetall.

Střední Evropa se mezitím tiše stává jakousi „muniční páteří“ Evropy. Česká skupina CSG se neprofiluje jen jako výrobce granátů, ale jako vertikálně integrovaný hráč: kontroluje výrobu nitrocelulózy a trhavin, vlastní kapacity na plnění 155mm munice a vstupuje do licenční výroby v dalších zemích. Polsko jde ještě dál – společný projekt KNDS a státní skupiny PGZ počítá s vybudováním kapacity až 200 000 155mm granátů ročně přímo na polském území, jak plyne z tiskové zprávy KNDS.

Když tato čísla sečteme, dostaneme se v horizontu poloviny příští dekády na evropskou kapacitu řádově kolem dvou milionů dělostřeleckých granátů ročně. Problém je v tom, s kým se Evropa porovnává. Atlas Institute ve své analýze „strategické muniční mezery“ počítá, že ruská produkce 122mm a 152mm granátů vyskočila z 0,4 milionu ročně v roce 2022 na odhadovaných 4,2 milionu v roce 2025 – tedy přibližně dvojnásobek evropských ambicí, a to bez započtení dodávek z KLDR či Íránu, na které odkazuje studie Atlas Institute.

To je první tvrdý limit: Evropa může finančně dotlačit své továrny k řádově milionům granátů ročně, ale proti ruské válečné ekonomice, která přešla na non-stop režim a opírá se o levnější pracovní sílu i benevolentnější bezpečnostní normy, to pořád není číslo, které by samo o sobě garantovalo převahu v dlouhé dělostřelecké válce.

Podobně znepokojivý je pohled na těžkou obrněnou techniku. Evropa má špičkové konstrukční kanceláře, ale v tankovém průmyslu funguje často v režimu zakázkové výroby. Leopardy 2, modernizované Marder či nové projekty typu KF51 Panther existují spíše v desítkách kusů ročně, nikoli jako proudící sériová produkce. Závody jako Krauss-Maffei Wegmann nebo Rheinmetall zvládnou navýšit kapacitu, ale startují z velmi nízké báze – několik desítek nově vyrobených nebo hluboce modernizovaných tanků za rok.

Na druhé straně stojí ruský Uralvagonzavod v Nižním Tagilu. Nezávislá vyšetřovací skupina Conflict Intelligence Team odhaduje, že produkce T-90M se zhruba ztrojnásobila: z 60–70 kusů v roce 2022 přes 140–180 v roce 2023 až k potenciálu více než 200 kusů ročně v roce 2024. Substackový blog Trench Art jde ještě dál a na základě satelitních snímků a úniků z linek počítá s teoretickým stropem až 80 T-90M měsíčně, pokud by všechny linky běžely naplno a Rusko neřešilo nedostatek komponent. V praxi je reálná produkce nižší, ale pořád se bavíme o desítkách nových tanků měsíčně a stovkách ročně, navíc doplněných repasy starších T-72 a T-80.

Evropské kapacity jsou v tomto srovnání postupné a fragmentované. IISS ve svém strategickém dossiéru IISS popisuje, že většina evropských armád spíš modernizuje existující flotily než aby rozbíhala velké sériové výroby. Střední Evropa (Česko, Slovensko) navíc dlouho fungovala hlavně jako opravárenská základna bývalých sovětských typů – schopná přestavět desítky strojů ročně, ale nikoli rychle spustit zcela nový tankový program od nuly.

I kdyby tedy Evropa od zítřka masivně objednávala nová pásová vozidla, naráží na časový faktor: navýšení kapacit se počítá v letech. Je potřeba rozšířit montážní linky, certifikovat nové subdodavatele, znovu vybudovat specializované svařovny pancíře a vyškolit lidi, kteří budou schopni celkový proces řídit i ovládat. Rusko mezitím běží na linii „průběžné mobilizace“ – průmysl jede naplno a armáda absorbuje jak nově vyrobenou techniku, tak repasy ze skladů. Evropa má silnější ekonomiku, ale proti rozjetému válečnému stroji startuje pozdě a z mírové základny.

Možná největší rozdíl mezi evropskou a ruskou (plus ukrajinskou) realitou není v tancích ani v granátech, ale v dronech. Ukrajina se během války stala laboratoří bezpilotního boje. Varšavský think-tank OSW ve své analýze popisuje, jak se ukrajinská dronová výroba rozpadá na stovky malých firem a dílen, které dohromady míří na zhruba milion FPV dronů ročně – číslo, které klasické zbrojovky neumějí ani naplánovat, natož rychle realizovat, jak ukazuje komentář OSW.

Jamestown Foundation ve své analýze ukrajinského obranného průmyslu uvádí, že produkční kapacita dronů a další techniky vzrostla od roku 2022 o stovky procent a že Ukrajina se fakticky stává světovou velmocí v oblasti taktických a dlouhodosahových bezpilotních systémů. Roste počet firem s rychlými kontrakty, mizí část byrokracie, a to celé vytváří prostředí rychle se šířících inovací. Ostatně jak popisuje například také Jamestown v textu Jamestown Foundation.

Rusko reaguje vlastním masivním programem. Data z otevřených zdrojů, včetně ukrajinských i západních analýz, ukazují, že ruské ministerstvo obrany postupně přechází k modelu, kdy financuje rozsáhlé „lidové“ projekty FPV dronů, spojuje dobrovolníky, podnikatele a státní podniky a snaží se přejít až na tisíce vyrobených dronů denně. V kombinaci s dodávkami íránských Shahedů a novějších ruských typů to znamená, že na frontě létají desítky tisíc levných, ale nebezpečných strojů.

A Evropa? Tady je deficit vidět nejvíc. Velká část evropského obranného průmyslu je orientovaná na velké projekty – stíhačky, fregaty, sofistikované raketové systémy. Rychlá, levná a standardizovaná výroba FPV dronů zůstává v rovině pilotních projektů, grantových výzev a malých start-upů. Neexistuje evropská „dronová agentura“, neexistuje jednotný standard pro frontové FPV, který by šlo vyrábět ve stotisícových sériích, a neexistuje infrastruktura, která by dokázala rychle převést civilní know-how z hobby dronů do vojenské podoby. Evropští vojáci a analytici tak často sledují ukrajinsko-ruskou dronovou válku spíš jako varování než jako vlastní blueprint.

Aby Evropa mohla vyrábět munici, tanky a drony ve velkých číslech, potřebuje nejen peníze, ale hlavně základní průmysl. Světová asociace ocelářského průmyslu ukazuje, že Evropa se na globální výrobě oceli stále podílí významným podílem, ale dlouhodobě trpí propadem produkce, vysokými cenami energií a odlivem některých kapacit mimo EU, jak vyplývá z dat World Steel Association. Ocel pro granáty a tanky umíme, ale je dražší a často se vyrábí v režimu, který předpokládá zelenou transformaci, nikoli skok do válečné produkce.

Ještě větší problém se skrývá v chemii. Nitrocelulóza a další energetické materiály tvoří reálné úzké hrdlo výroby munice. Evropský Policy Centre v analýze nitrocelulózové krize připomíná, že rozšířit kapacitu výroby takových chemikálií znamená navrhnout a postavit nové provozy, projít složitým povolovacím procesem, splnit environmentální regulace a získat bezpečnostní certifikace – to vše v horizontu pěti a více let, jak upozorňuje zpráva citovaná v přehledu OECD Steel Outlook 2025. To není něco, co lze „zapnout“ politickým rozhodnutím během dvou rozpočtových období.

Když se na Evropu díváme jako na celek, začne se rýsovat jednoduchá rovnice n- ekonomický potenciál EU je obrovský, máme know-how i firmy, které zvládnou špičkovou techniku, ale materiálová základna a chemicko-průmyslový řetězec běží na parametry mírové ekonomiky – a přepnout ho na válečný režim by teoreticky znamenal roky investic, které se navíc střetávají s klimatickou, energetickou a sociální politikou. Evropské vlády tak balancují mezi tlakem na obranu a odporem veřejnosti k „militarizaci“ ekonomiky.

Část debat o evropské bezpečnosti se vrací k jaderné doktríně. V Evropě mají vlastní jaderné arzenály Francie a Velká Británie, Německo používá americké bomby B61 v rámci sdíleného systému a Polsko otevřeně usiluje o větší roli v jaderném plánování. Občas se objevuje jednoduchá teze: pokud bychom chtěli odradit Rusko, můžeme přece rychle navýšit jadernou kapacitu.

Realita je mnohem komplikovanější. Vytvoření či zásadní rozšíření jaderného arzenálu není otázka politického rozhodnutí na papíře, ale existence obohacovacích závodů, kapacit na výrobu zbraňového štěpného materiálu, testovací infrastruktury a bezpečnostních protokolů včetně přepravy a skladování. Mezinárodní databáze jaderných informací INIS, kterou provozuje IAEA INIS, ukazuje, jak dlouhé a technicky náročné jsou projekty spojené s civilním jaderným cyklem. Převést takové know-how do vojenské roviny by znamenalo nejen rozbourat politický konsensus v EU, ale hlavně investovat obrovské prostředky do programů, které se vracejí v horizontu desítek let.

Otázka, zda tedy dožene Evropa Rusko v krátkém horizontu, má poměrně jednoduchou odpověď. Představa, že EU během pár let vybuduje nový jaderný arzenál, je politicky i technicky mimo realitu. Jaderné zbraně zůstávají spíš pojistkou, že žádná strana nepůjde přes určitou hranu – ne nástrojem, který by nahradil miliony konvenčních granátů a stovky tisíc dronů.

Když k sobě složíme data z muniční výroby, tankových linek, dronového průmyslu a základních surovin, dostaneme poměrně jasnou odpověď. Evropa má ekonomickou sílu dlouhodobě financovat zbrojní program v rozsahu 3–5 % HDP – tedy řádově 250–350 miliard eur ročně. To je částka, která by teoreticky stačila nejen na modernizaci armád, ale i na budování nových výrobních kapacit. Think-tank IISS v dossiéru IISS přesto upozorňuje, že reálné evropské výdaje se stále pohybují kolem hranice 1,5 % HDP a většina zemí teprve dohání dříve podfinancovanou infrastrukturu.

Zároveň platí, že ani razantní navýšení rozpočtů neobejde fyzikální a personální limity. Zbrojní továrnu nepostavíte za půl roku, kvalifikovaného pyrotechnického inženýra nevyškolíte za tři měsíce a proces certifikace munice, která má být bezpečná v míru i ve válce, nelze vynechat bez fatálních následků. Analýzy evropských ocelářských a chemických kapacit, včetně dat World Steel Association a strukturálních studií jako Atlas Institute, se shodují v jednom: reálný horizont pro zásadní rozšíření průmyslové základny se měří v letech, ne v měsících.

Z ruské strany mezitím vidíme model „válečné normality“. Kombinace pumpovaných rozpočtů, autoritářského řízení a menšího ohledu na pracovní standardy i environmentální regulace umožnila Kremlu vytlačit průmysl na úroveň, kdy roční produkce dělostřelecké munice dosahuje několika milionů kusů a výroba tanků a obrněné techniky běží v třísměnném provozu. To není ekonomický model, který bychom měli chtít kopírovat – ale je to benchmark, proti kterému se Evropa musí měřit, pokud bere bezpečnost vážně.

Evropa má ekonomickou i technologickou sílu, aby se během jedné dekády stala vojensky mnohem tvrdší velmocí, než je dnes. Má firmy, které šturmují kapacity 155mm munice, má know-how na špičkové tanky, má inženýry, kteří umějí navrhovat nové protiraketové systémy, a má zdroje, které umožňují dlouhodobě financovat obranné rozpočty nad 3 % HDP.

Do roku 2026–2027 však není reálně možné „dohnat“ Rusko, které běží na válečné ekonomice, aniž bychom převrátili evropskou společnost naruby. Technologické, chemické, ocelářské i personální limity znamenají, že zvýšení výroby munice z několika stovek tisíc na dva miliony kusů ročně je už samo o sobě obrovský výkon – a přesto to na plnou paritu s ruským válečným strojem nestačí. V oblasti dronů a elektronické války je mezera ještě větší a bude vyžadovat spíš stovky malých inovativních firem než pár velkých koncernů.

Evropa se může stát silou, která odradí agresora – ale jen tehdy, pokud vezme vážně průmysl, čas a lidi. Ne politické proklamace, ne powerpointové strategie, ale konkrétní kapacity v ocelárnách, chemických závodech, muničkách a montovnách dronů. A pokud bude ochotná přiznat si, že bezpečnost v 21. století nezačíná u líbivých gest, ale u neviditelných detailů: u tun nitrocelulózy, počtu kvalifikovaných svářečů pancíře a počtu směn v továrně, která místo luxusních aut obrábí pancíř pro houfnice.