Článek
Když sleduji polské masivní zbrojení, kdy nákupy tanků, raketometů, houfnic a systémů protivzdušné obrany mnohonásobně převyšují investice ostatních evropských států, začal jsem si klást jednu otázku - totiž - co vlastně Polsko plánuje. V době, kdy Evropa řeší válku na Ukrajině a hledá vlastní bezpečnostní identitu, sousední země buduje armádu tempem, jaké jsme v moderních dějinách evropského prostoru nezažili. Nejde o symbolické investice ani o běžnou modernizaci armády. Jde o stovky tanků během několika let, o zbrojní kontrakty, které svou hodnotou překonávají i velmoci, a o početní růst, který staví zemi do zcela nové mocenské pozice.
A přiznám se, že když jsem poprvé viděl skutečná čísla polského zbrojení, napadla mě nevyhnutelná myšlenka. Jak se změní Evropa, když jeden stát začne zbrojit tak rychle, že jeho pozemní síly předčí Německo, Francii i Itálii dohromady. A hlavně, jaké úmysly stojí za armádou, která se z obranné mění v rozhodovací sílu. Co se stane, až Polsko přeroste všechny své sousedy natolik, že začne určovat rytmus místo toho, aby se mu přizpůsobovalo.
Tento pocit se navíc prohloubil ve chvíli, kdy jsem začal porovnávat polská data s evropskými. Zatímco většina západních zemí se roky přetahuje o symbolické procentní navýšení výdajů a o modernizaci omezených jednotek, Polsko dělá opak. Nákupy, které Varšava podepisuje jeden po druhém, jsou v evropském měřítku spíše investičním šokem než běžným zbrojním plánem. A právě tato disproporce otevírá nepříjemné otázky o tom, jak bude vypadat rozložení sil v Evropě v horizontu příštích deseti let.
Polsko buduje armádu, jakou Evropa neviděla třicet let
Polsko během krátké doby převzalo prvních sto osmdesát tanků K2, které si objednalo v Jižní Koreji. Informaci potvrzuje agentura Reuters. K tomu se přidává nákup dalších tanků Abrams, modernizované Leopardy a především masivní kontrakty na dělostřelectvo. Dodávky houfnic K9 pravidelně popisuje agentura Anadolu Agency. A paralelně s tím rostou počty raketometů, které Evropa v této podobě sama nevyrábí, například Homar K, o kterém píše server Army Recognition.
Tento posun není dílčí. Je systémový. Polsko totiž nekupuje jednu technologii, ale celou strukturu nové armády. Bojové tanky, houfnice, raketomety, vrstvenou protivzdušnou obranu, moderní logistiku i servisní kapacity. O dynamice polského zbrojení opakovaně píše think-tank RAND Corporation. Z hlediska rozsahu jde o největší zbrojní investici v Evropě od devadesátých let a o jediný projekt svého druhu, který má ambici během několika málo let zásadně změnit vojenskou sílu státu.
A právě tady začíná být vidět problém, který dnes Evropa nerada nahlas přiznává. Kontinent, který se pyšní technologickými ambicemi, nedokáže vyrobit to, co Polsko potřebuje. O omezených kapacitách evropské výroby tanků podrobně píše analytický web Defense News. Jižní Korea naopak dokáže vyrábět stovky tanků ročně, jak zmiňuje studie Geopolitical Monitor. Výsledkem je situace, kdy evropská obranná politika stojí na papíře, ale reálná síla roste mimo Evropu.
Evropská nerovnováha moci roste rychleji, než si politici uvědomují
Když se člověk podívá na mapu a porovná počty techniky, zjistí něco, co by před pěti lety působilo jako špatný vtip. Polsko míří k tomu, aby mělo největší pozemní armádu v Evropě. O rozsahu polské expanze dlouhodobě píše analytická platforma SIPRI. Německo se dlouhodobě potýká s nedostatkem bojeschopných jednotek, problém detailně popisuje například Financial Times. Francie má armádu kvalitní, ale početně omezenou, což opakovaně potvrzuje i studie IFRI. Itálie a Španělsko investují pomalu a výrazně mírněji.
Znamená to, že se Polsko stane agresorem? Ne. Znamená to ale něco jiného. Vnitřní síla Evropské unie se začne přeskupovat. V momentě, kdy jeden stát disponuje několikanásobně silnějšími pozemními silami než všichni ostatní, mění se tón komunikace uvnitř Unie. Vliv vojenské síly na politické chování států dlouhodobě popisuje analytický think-tank CSIS.
Není náhodou, že polští politici čím dál častěji hovoří o tom, že Varšava chce být pilířem evropské bezpečnosti a hlavní zemí východního křídla aliance. Ambici Polsko potvrzují i data aliance NATO. V okamžiku, kdy má stát armádu větší než tradiční velmoci, má i větší vliv. Tuto souvislost popisuje také ekonomická analýza think-tanku Bruegel.
Otázka, která se nedá obejít
Když jsem k těmto závěrům došel, uvědomil jsem si jedno. Obavy nevznikají proto, že by si někdo myslel, že Polsko zaútočí na souseda. Obavy vznikají proto, že Evropa není připravená na to, že uvnitř Unie vyroste jediná pozemní velmoc. Na tento problém upozorňuje i analytická studie European Council on Foreign Relations. Unie byla dvacet let stavěná jako prostor, kde má rozhodování vycházet ze sdílení odpovědnosti. V okamžiku, kdy má jeden stát výrazně silnější armádu, mění se rovnováha vlivu.
Ještě znepokojivější je, že Evropa jako celek není schopná Polsko následovat. Výrobní kapacity a investiční tempo popisuje i Evropská obranná agentura EDA. Investice rostou, ale pomalu. A zatímco západní Evropa diskutuje, Polsko vybírá další flotilu těžké techniky.
Kdyby Německo, Francie, Itálie a Španělsko zvedly své výdaje na úroveň, kterou dnes drží Polsko, Evropa by se během deseti let stala vojenskou mocností. Tuto možnost zmiňuje strategická analýza EUISS. Polsko tak Evropě ukazuje dvě pravdy současně. První je ta, že armáda, která sílu má, má i hlas. Druhá je ta, že bez vlastní síly zůstane Evropa jen přihlížejícím kontinentem.
Polská militarizace ukazuje, co je možné, když stát bere svoji obranu vážně. A ukazuje také, jak křehká je současná rovnováha sil. Budoucnost evropského bezpečnostního prostoru bude záviset na tom, zda ostatní země pochopí, že svět už nehraje pravidla z devadesátých let, a zda budou ochotné investovat do vlastní síly stejně jako Polsko.
