Článek
Únik amerického, resp. trumpovského „28bodového“ mírového plánu zásadně změnil tón debaty. Podle detailního popisu agentury Reuters jde o návrh, který by Ukrajině nařídil vzdát se dalšího území na východě, ústavně se zříct vstupu do NATO, omezit velikost armády a přijmout dlouhodobé bezpečnostní garance výměnou za investice a rekonstrukci financovanou mimo jiné z ruských zmrazených aktiv. Krym, Doněck a Luhansk by byly de facto uznány jako ruské, části Chersonu a Záporoží by zůstaly „zamrzlé“ na současné linii. Axios shodně uvádí, že návrh počítá i s postupnou reintegrací Ruska do světové ekonomiky a možným návratem do G8.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj mluví o volbě mezi „ztrátou důstojnosti“ a „ztrátou klíčového spojence“. Podle magazínu Time je jádro dilematu jednoduché: přijmout dohodu, která fixuje ruské zisky a omezuje suverenitu země, nebo riskovat ztrátu americké podpory. Zelenskyj zatím odmítá otevřeně kapitulovat, ale mluví o „velmi těžké volbě“ a požaduje „důstojný mír“.
Evropští diplomaté dávají najevo skepsi a pocit, že byli postaveni před hotovou věc. Podle AP a Military.com se v Bruselu, Berlíně i Varšavě ozývá stejná věta: Ukrajina a Evropa musí být u stolu. Řada představitelů přiznává, že návrh vnímají jako faktickou kapitulaci, která je výhodná pro Moskvu i Washington, ale ohrožuje bezpečnost evropských zemí.
Proč Washington potřebuje válku ukončit právě teď
Za americkým tlakem na rychlý mír nestojí jeden „tajný důvod“, ale několik souběžných tlaků, které se v čase sečetly. První je domácí politika. Podle průzkumů Pew Research Center je americká společnost v otázce pomoci Ukrajině dlouhodobě rozdělená a podpora se liší podle stranické příslušnosti. Zhruba třetina Američanů má pocit, že země dělá pro Ukrajinu příliš mnoho, část veřejnosti naopak žádá větší podporu, ale celkový obraz je únava a polarizace.
To se přímo promítá do Kongresu. O každém dalším balíku pomoci se vedou tvrdé spory, republikánská část voličstva je vůči „nekonečné válce v Evropě“ stále skeptičtější a pro Trumpa je politicky pohodlnější slíbit, že „válku ukončí“, než dlouhodobě vysvětlovat potřebu financovat cizí konflikt. Analýzy veřejného mínění, které cituje i The Guardian, ukazují, že většina Američanů sice nechce otevřeně podpořit Rusko, ale narůstá skupina, která by raději viděla vyjednaný konec války než pokračování bojů.
Druhý faktor je strategický. Pro Pentagon a americkou bezpečnostní komunitu je hlavním soupeřem 21. století Čína, nikoli Rusko. Článek v časopise International Politics shrnuje, že Washington považuje válku na Ukrajině za důležitou, ale sekundární frontu, zatímco „hlavní divadlo“ se odehrává v Indo-Pacifiku. Pro USA je klíčové nepřipoutat příliš velkou část vojenských kapacit a průmyslové výroby k dlouhé opotřebovací válce v Evropě, když musí současně budovat odstrašení vůči Pekingu.
Třetí motiv je strach z nekontrolované eskalace a „věčné války“. Komentáře ve Foreign Policy a dalších médiích dlouhodobě upozorňují, že čím déle konflikt trvá, tím větší je riziko incidentu, který může přerůst v přímou konfrontaci NATO–Rusko. Z pohledu části amerického establishmentu je „ošklivý mír“ s územními ztrátami Ukrajiny menší riziko než desetiletá válka u hranic aliance. Washington Post uvádí, že americký tým naznačil Kyjevu možnost omezení podpory, pokud do určitého termínu nepodepíše.
Jak z plánu profituje Rusko
Z ruského pohledu má návrh několik zásadních výhod. Podle rozboru Al Jazeery by Moskva získala mezinárodně tolerovanou kontrolu nad Krymem a většinou Doněcké a Luhanské oblasti, demilitarizované pásmo v Donbasu a „zamrzlé“ linie v dalších okupovaných regionech. Současně by byla otevřena cesta k postupnému uvolňování sankcí, návratu do G8 a širší ekonomické reintegraci.
Ekonomický rozměr je stejně podstatný jako územní. Návrh počítá s použitím části zmrazených ruských aktiv na rekonstrukci Ukrajiny a část na společné americko-ruské projekty. To by Kremlu umožnilo tvrdit, že ani po porušení mezinárodního práva nebyl ze systému definitivně vyhnán a že velmocenské dohody fungují dál. Analýzy think-tanku Bruegel i německého Kiel Institute přitom upozorňují, že ruský zbrojní průmysl v posledních dvou letech výrazně navýšil výrobu tanků, obrněných vozidel a dělostřelectva – a že příměří by Rusku poskytlo čas tuto kapacitu dále konsolidovat.
Symbolický efekt je z evropského pohledu neméně problematický. Pokud se agresí získané území stane součástí „mírové dohody“ garantované Spojenými státy, zapíše se to do paměti regionu jako důkaz, že změna hranic silou je sice drahá, ale možná.
Co z toho má Evropa: bezpečnostní riziko místo skutečného míru
Evropa vstupovala do války s jiným cílem než Spojené státy. Pro většinu členských zemí EU nebyla válka na Ukrajině jen konfliktem „na periferii“, ale testem základního pravidla: jestli platí, že se hranice v Evropě nemění silou. Z toho vycházela tvrdá sankční politika, dlouhodobá ekonomická podpora Ukrajiny i rétorika o „spravedlivém míru“.
Reakce na americko-ruský plán tomu odpovídá. Podle Al Jazeery a Bloomberg evropští lídři včetně šéfa unijní diplomacie zdůrazňují, že jakýkoli mír musí být konzultován s Ukrajinou a Evropou a nesmí jen „odměnit agresora“. Diplomati z Bruselu, Berlína nebo Varšavy anonymně přiznávají, že pocit „obejití“ Washingtonem je silný a že návrh vnímají jako řešení, které hlavně uklízí problém ze stolu pro USA, nikoli pro EU.
Bezpečnostní realita je totiž pro Evropu jiná než pro Ameriku. Studie Bruegelu a Kielského institutu odhadují, že pokud by Evropa měla bez Spojených států reálně odstrašit Rusko, potřebovala by až 300 tisíc vojáků navíc a navýšení obranných rozpočtů minimálně o 250 miliard eur ročně v krátkém období.
Jinými slovy: americko-ruský kompromis by pro Evropu znamenal dvojí tlak. Na jedné straně posílené a konsolidované Rusko s nově legitimovanými územními zisky. Na druhé straně Spojené státy, které část své pozornosti a kapacit přesunou do Indo-Pacifiku a budou od Evropy očekávat, že větší díl bezpečnostního břemene ponese sama.
„Mír“, po kterém Evropa platí účet za rozhodnutí jiných
Je užitečné si výsledek přeložit do jednoduchého jazyka. Spojené státy získají možnost říct voličům, že ukončily nákladnou evropskou válku a mohou se soustředit na Čínu. Rusko získá území, čas na přezbrojení a šanci postupně se vrátit do globálního systému. Ukrajina by dostala omezené garance, investice a dlouhodobou závislost na Západu výměnou za trvalé územní ztráty a omezenou suverenitu.
Evropa by v takovém scénáři nezískala ani plnohodnotný mír, ani pevnou bezpečnostní pojistku. Zůstala by s posíleným Ruskem za hranicí, oslabeným a frustrovaným sousedem na východě a tlakem na dramatické přezbrojení. Publicisté i analytici z institucí jako Carnegie Europe nebo ECFR už dnes varují, že Evropa nemůže spoléhat, že americké priority zůstanou beze změny.
Co z toho plyne pro otázku „je Evropa připravena na válku s Ruskem?“
Debata o připravenosti Evropy na přímý konflikt s Ruskem už dnes není hypotetická. Váleční veteráni z Ukrajiny, kteří cvičí evropské jednotky, otevřeně varují, že armády řady států NATO nemají dost munice, techniky ani personálu pro dlouhou opotřebovací válku, a upozorňují na rozdíly v tempu mobilizace průmyslu na obou stranách. Analýzy obranných kapacit, které pravidelně zveřejňují NATO a evropské think-tanky, popisují fragmentovaný obranný průmysl, složitou přeshraniční logistiku a chronické podfinancování pozemních sil.
Pokud se válka na Ukrajině uzavře způsobem, který posílí Rusko a Spojeným státům uvolní prostor pro jejich vlastní priority, Evropa bude stát před nepříjemným zrcadlem. Bude si muset rychle vyjasnit, jestli dokáže část chybějící bezpečnosti převzít sama. A také jestli na to má politickou odvahu, protože půjde o dlouhodobý závazek, ne o jednorázové gesto.
V tom je podstata celého vyjednávání. Neřeší se jen to, kde se zastaví frontová linie nebo jak přesně bude vypadat text dohody. Ve hře je mnohem víc: kdo bude příští roky určovat pravidla bezpečnosti na evropském kontinentu. A co všechno bude muset Evropa zaplatit za to, aby o těch pravidlech mohla vůbec mluvit.
