Článek
V poslední době si člověk skoro nemůže dovolit zmínit Evropskou unii, aniž by se kolem nezačaly objevovat ostré výroky o diktátu, ztrátě svobody nebo rovnou přirovnání k režimu, který nám tu vládl půl století. Je to zvláštní posun. Ne proto, že by přibylo nějakých nových informací, ale spíš tím, jak rychle se u nás šíří dojmy. Někdy stačí pár vět v diskusi a najednou to vypadá, jako by šlo o samozřejmou pravdu. Když si člověk na chvíli oddechne od všech těch emotivních výkřiků a zkusí se na věc podívat střízlivě, začne ten obrázek rychle měnit barvu. A někdy až překvapivě.
A když pak omylem zabrousí do nějaké online debaty o Evropské unii, má skoro pocit, že sedí v přeplněné místnosti, kde každý mluví po svém a nikdo nikoho pořádně neposlouchá. Jedni jsou přesvědčeni, že jim někdo sahá na svobodu a rozhoduje za ně. Druzí nechápou, jak se vůbec mohlo stát, že se EU začala skloňovat po boku totalitních režimů. A někde mezi tím leží skutečnost – ne úplně atraktivní, často nudná a pro mnoho lidí vzdálená. Právě v té mezeře mezi dojmy a realitou se rodí mýty, které pak vypadají silněji než samotná fakta.
Jedním z důvodů je i to, že svět, ve kterém jsme do EU vstupovali, vypadal úplně jinak. Neřešili jsme finanční krizi, sociální sítě byly v plenkách, kybernetické útoky téměř neexistovaly a válka na východní hranici Evropy byla nepředstavitelná. Není tedy divu, že se Unie musela proměnit. Podrobně to popisuje analýza think-tanku Carnegie Europe, která ukazuje, jak EU reagovala na sérii krizí a proč se postupně stala pevnější a pragmatičtější strukturou. Jenže způsob, jakým o EU mluvíme, se od této reality často vzdaluje.
Často slýchám tvrzení, že „EU nám pořád něco nařizuje“. Zní to jednoduše, ale realita je složitější. Evropská komise není žádná vláda Evropy, která má moc něco vnucovat. Komise může jen navrhovat. Schvalují státy a europoslanci. Každý předpis vzniká teprve tehdy, když se na něm shodnou Rada EU, kde sedí ministři všech členských zemí včetně těch českých, a Evropský parlament, kde máme dvacet jedna zástupců. Postup je detailně popsán v oficiálním průvodci Evropské unie.
Rada EU sama uvádí, že bez dohody členských států žádný předpis neprojde, a popisuje to velmi přesně ve svém rozhodovacím manuálu. To, že by Brusel „něco diktoval“, tak jednoduše neodpovídá tomu, jak legislativa reálně funguje.
Další mýtus říká, že malé státy jsou v EU bezmocné. Jenže to je možná největší omyl. Systém hlasování v Radě není postavený tak, aby velké státy mohly cokoliv protlačit silou. Právě kvalifikovaná většina dává malým státům překvapivě silnou pozici. Detailně to rozebírá analytická studie institutu SIEPS, která upozorňuje, že malé státy mají v EU mnohem větší vyjednávací sílu, než by měly mimo ni.
Stejný závěr přináší i akademický rozbor Univerzity College London, který ukazuje, že malé státy dokážou často ovlivnit podobu legislativy právě díky schopnosti vytvářet koalice a blokovat nevýhodné návrhy. To není teorie. To je praxe. Česko v posledních letech prosadilo úpravy v energetice, výjimky u některých automobilových norem i změny v digitální legislativě. Malý stát mimo EU by takový vliv neměl.
Zvláštní kapitolou je představa, že EU by nás „potrestala“, kdybychom vystoupili. I to zní dramaticky, ale realita je mnohem jednodušší. Když země opustí EU, stane se třetí zemí. A třetí země nemá výhody členství. Nic víc, nic míň. Velká Británie není trestaná, jen si zvolila jiný typ vztahu, který logicky znamená cla, kontroly a administrativu. Ne proto, že jí to EU „vrací“, ale proto, že není součástí jednotného trhu. NBER to popisuje jasně v přehledu dopadů BREXITU.
A pak je tu ještě jedna zvláštnost, která je pro Česko skoro typická. U nás se celkem dobře uchytila představa, že EU je něco mezi vzdálenou mocí a autoritářským dozorem. Možná v tom hraje roli i naše povaha. Češi bývají k podobným věcem podezíraví víc než většina Evropy, aspoň to tak vychází v posledních průzkumech. A potvrzují to i nedávná data, která zveřejnilo Rádio Praha: Češi mají z celé Unie vůbec nejslabší pozitivní vztah k evropským institucím. A do toho se objevuje opačný výsledek z jiného šetření: dvě třetiny lidí zároveň říkají, že členství je pro nás výhodné. Je to taková zvláštní kombinace nedůvěry a pragmatismu, která se u nás drží už roky.
Když pak někdo přirovná EU k diktatuře nebo dokonce k SSSR, je dobré připomenout, co vlastně znamená autoritářský režim. Politologické indexy, například Freedom House, definují diktaturu jako systém, kde občané nemohou volit, nesmí protestovat a kritika moci je trestná. V EU je možné kritizovat úplně vše, demonstrovat před parlamentem, volit jiné strany, kandidovat a psát články, které míří přímo proti evropským institucím. A nikdo nikoho neodvádí v poutech.
Evropská unie má své problémy. Není dokonalá, někdy je pomalá, někdy byrokratická a často špatně komunikuje. Ale diktatura to není. Je to prostor, kde má Česká republika hlas, který něco znamená. A pokud něco v EU nefunguje dobře, dá se to měnit – volbami, vyjednáváním, veřejnou debatou. To je přesný opak toho, jak fungoval Sovětský svaz.
Možná bychom si měli položit jinou otázku. Ne - zda je EU diktatura, ale proč tolik lidí začalo tenhle obraz používat. Odpověď možná není ani v Bruselu, ani v Praze. Je v tom, jak snadno se v dnešní době ztratí rozdíl mezi dojmem a skutečností. A jak rychle sílí slova, která znějí dramaticky, i když s realitou nemají mnoho společného.
