Babiš se chytil do vlastní pasti. Roky tvrdil, že drahota je důkaz Fialovy neschopnosti

Česká společnost je vyčerpaná, podrážděná a plná hluboké nedůvěry v instituce i budoucnost. Poslední roky představovaly pro celou Evropu, a pro Česko obzvlášť, zničující test odolnosti. Prošli jsme pandemií, která paralyzovala běžný život, plynule jsme přešli do energetického šoku, zažili jsme bezprecedentní dvoucifernou inflaci a kousek za našimi hranicemi začala válka.

V každé z těchto krizí stát a politici vyžadovali od občanů další pochopení, další utahování opasků, další trpělivost a další tolerování složitosti světa. Jenže trpělivost společnosti s politiky není nekonečná. Lidé už nechtějí poslouchat přednášky o tom, že ekonomika prochází strukturální proměnou, že globální dodavatelské řetězce jsou narušené a že staré jistoty levného života se už nevrátí. Chtějí slyšet něco mnohem jednoduššího: že to všechno byla jen dočasná, zbytečná chyba, kterou lze zrušit jedněmi volbami.

V takovém stavu už národ nehodnotí politiku racionálně podle toho, kdo přináší chytřejší reformy nebo kdo umí lépe spravovat státní kasu. Politika už v Česku není soutěž vizí ani kompetencí. Je to soutěž oportunismu, v níž vyhrává ten, kdo lépe vytěží chyby soupeře a přebije je větším slibem.

A právě v této disciplíně nalezl Andrej Babiš svůj životní politický prostor. Zcela pragmaticky vyhodnotil, že frustrovaná společnost nevyžaduje komplexní plány do budoucna, ale zjednodušenou a selektivní verzi minulosti. Slogan „Za Babiše bylo líp“ proto není ekonomickým argumentem, ale čistě marketingovým nástrojem pro okamžitou kapitalizaci nespokojenosti. Kampaň hnutí ANO se už nesnaží racionálně obhájit svou předchozí vládní bilanci. Soustředí se na něco mnohem efektivnějšího: na systematickou revizi vzpomínek. Z let svého vládnutí vymazala tehdejší chaos a zredukovala je na pouhý dojem sociální jistoty.

Funguje to z jednoho prostého důvodu: minulost se v lidech neusazuje jako přesný seznam legislativních aktů nebo excelová tabulka státního rozpočtu, ale jako atmosféra. Když dnes lidé stojí u pokladny s poloprázdným nákupním košíkem a platí za něj o třetinu víc než před pár lety, veškerá racionalita jde stranou. Nezkoumají kroky Evropské centrální banky. Hledají viníka svého osobního diskomfortu. Babišův slogan jejich naštvání legitimizuje a nabízí mu ten nejsnadnější, nejpohodlnější cíl: vládu Petra Fialy. Vytváří dokonalou dichotomii, kde dnešek rovná se chaos a drahota, zatímco včerejšek znamenal řád a prosperitu. Je to marketingově geniální, ale systémově destruktivní. Voliče to totiž odnaučuje vyžadovat od politiků reálná řešení a učí je spokojit se s účelovou iluzí.

Jakmile se ovšem od billboardových hesel a uměle vyvolané nostalgie přesuneme k chladnému účetnictví Babišovy vlády, legenda o bezchybném „manažerovi státu“ začne povážlivě skřípat. Politika totiž není jen o tom, co dokážete prodat v kampani, ale co po vás zůstane v zákonech a ve státní kase. Když se renomovaný analytický projekt Demagog podrobně podíval na Babišův kabinet z let 2018 až 2021, nevzešel z toho obraz suverénního vládnutí. Z padesáti klíčových slibů bylo přesně 22 splněno, 13 splněno pouze částečně a 15 zcela porušeno či ignorováno. Na spasitele, který vstupoval do politiky s tím, že bude stát řídit jako efektivní firmu a všechno bleskově zařídí, je to překvapivě obyčejný až podprůměrný výsledek.

Třetina stěžejních slibů prostě spadla pod stůl. A to se bavíme o období, kdy ekonomika rostla a stát měl k dispozici obrovské prostředky. Ještě tvrdší srážka s realitou pak přišla ve chvíli, kdy do Česka dorazil covid. Tehdy se definitivně rozpadl mýtus o geniálním krizovém manažerovi. Ukázalo se totiž, že Babišův byznysový úspěch nestál na schopnosti elegantně řešit krize v podnikatelském prostředí, ale spíše na tom, že uměl být ve správný čas na správném místě – v éře divokého přerozdělování majetku a velkých firem devadesátých let.

Když pak jeho heslo „řídit stát jako firmu“ narazilo na skutečnou, bezprecedentní hrozbu, státní aparát se propadl do absolutního chaosu. Byli jsme svědky nesmyslného mikromanažování z tiskových konferencí, neustálých změn pravidel ze dne na den, a především obřích záseků do státního rozpočtu. Tyto peníze, vrhané do ekonomiky plošně a často bez hlubší logiky, nezmizely. Roztočily kola inflační spirály, se kterou se potýkáme dodnes.

Vláda Petra Fialy následně převzala stát v momentě, kdy už byla inflace na vzestupu, a do toho zasáhla Evropu válka a energetická krize. Fialův kabinet udělal obrovské množství komunikačních chyb. Působil odtažitě, premiér vysvětloval, ale nepřesvědčoval, a pro obrovskou část veřejnosti se stal symbolem arogance moci. To je neoddiskutovatelný politický fakt. Pokud se ale budeme držet tvrdých dat, Fialova vláda v nejhorších chvílích jednala. Tváří v tvář raketovému růstu cen pohonných hmot plošně snížila spotřební daň z nafty i benzínu a zavedla kontroly marží na čerpacích stanicích, aby zabránila pumpařům v krizovém zneužívání situace. Snažila se v rámci mantinelů volného trhu stropovat ty nejtvrdší dopady na obyvatelstvo. Opozice přesto vytvořila dokonalý obraz premiéra, který nedělá vůbec nic, a lidé mu uvěřili, protože Babišova verze příběhu byla údernější a nevyžadovala přemýšlení.

Tento mechanismus úlevy a nereálných očekávání se naplno obnažil během posledních voleb. Hnutí ANO šlo do kampaně s programem, který sliboval v podstatě zrušení ekonomické gravitace. Na billboardech a mítincích se rozdávalo všechno všem: levnější energie, velkorysé důchody bez zvyšování věku odchodu nad 65 let, garance učitelských platů i nižší daně. Ekonomové a analytici už tehdy důrazně varovali, že podobný seznam „slibů“ by stál státní rozpočet desítky miliard korun ročně a představoval by obrovské inflační riziko.

Jakmile však nová vláda převzala moc, pohádka se okamžitě střetla s tvrdou realitou. Záhy začalo být zřejmé, že mezi předvolební rétorikou a skutečnou vládní agendou zeje propast. Komentátoři si rychle všimli, že reálný vládní program neobsahuje žádný revoluční plán na slibovanou strukturální změnu. Místo „záchrany země“ připomíná spíše jen opatrné a kosmetické vylepšování Fialovy éry. Velké sliby začaly potichu mizet nebo se odkládat.

Nejviditelnější je to na tématu důchodů. Vláda při pohledu do prázdné státní kasy zjišťuje, že demografii nelze oklamat sebelepším marketingem, a od slibovaného plošného zastropování věku začíná v tichosti couvat. Je to ukázkový politický cyklus: v opozici se slibovaly zázraky, ale po převzetí moci naráží vítěz na tu samou nemilosrdnou matematiku, kterou předtím s takovou lehkostí zesměšňoval.

Absurdita celého tohoto politického představení však dosahuje absolutního vrcholu v momentě, kdy se na Andreje Babiše přestaneme dívat jako na politika a podíváme se na něj jako na byznysmena. Stovky tisíc voličů ho volí s naivní, až dojemnou vírou v moderního Jánošíka. Říkají si: „Už má vyděláno, nepotřebuje krást, ekonomice rozumí a konečně nás ochrání před tou hroznou drahotou.“ Je to krásná představa, ale postrádá jakýkoliv kontakt s ekonomickou realitou. Skutečný slovenský Jánošík totiž bohatým bral a chudým dával. V českém kontextu je to ale přesně naopak. Babiš je v tomto příběhu tím bohatým, který bere chudým.

Z opozičních lavic křičí, že je drahý chleba, maso a mléko a že za to může vláda. Zároveň ale jeho svěřenské fondy kontrolují holding Agrofert – kolos, který v českém potravinářství a zemědělství funguje jako takzvaný market maker. Jeho podíl na trhu je natolik drtivý, že určuje cenovou hladinu pro všechny ostatní. Kdyby Andrej Babiš opravdu chtěl obyčejným lidem ulevit od drahoty, nepotřebuje k tomu vůbec premiérské křeslo ani tiskové konference ve sněmovně. Úplně by stačilo, kdyby zvedl telefon a nařídil manažerům svých pekáren, mlékáren a masokombinátů, aby si v době krize osekali marže a zlevnili národu základní potraviny. Zbytek trhu by musel jít dolů s ním. To se ale nikdy nestalo. Proč? Protože korporace není charita. V době nejtvrdší inflace, kdy lidé počítali každou korunu a nadávali na vládu, hlásil koncern Agrofert rekordní, v některých segmentech i násobné zisky.

A úplně stejný princip platí u pohonných hmot. Babiš vytrvale nadává na drahou naftu. Jeho firmy přitom sice nevlastní běžné benzínky, ale jsou dominantními výrobci biosložek (například přes firmu Preol), které se do paliv u nás povinně přimíchávají. Tyto biosložky tvoří nezanedbatelnou část ceny, kterou platíte u stojanu. Politik, který slibuje levnější život, je tedy zároveň korporátním magnátem, který na onom dražším životě prokazatelně a zcela logicky vydělává. Očekávat, že miliardář s dominantním postavením na trhu začne po zvolení do funkce osekávat zisky vlastních firem, aby zlevnil život běžným občanům, popírá podstatu kapitalismu. Představa, že oligarcha, který ten trh ovládá a žije z něj, je zároveň vaším sociálním štítem proti trhu, je tou největší kognitivní disonancí v dějinách české politiky.

Aby tento obří paradox fungoval, vyžaduje ještě jednu mistrovskou marketingovou vrstvu. Andrej Babiš totiž dovedl český populismus na naprostý vrchol tím, že dokázal zcela proměnit svou veřejnou roli. Z dravého oligarchy, který maximalizuje zisk, se před očima veřejnosti uměle přetavil do pózy obětavého filantropa.

Na jedné straně stojí korporace, která drtí konkurenci, ovlivňuje trh a generuje miliardové zisky na základních životních potřebách občanů. Na straně druhé stojí politik, který se teoreticky vzdává svého platu, rozdává koblihy a prostřednictvím své nadace okázale demonstruje charitu. Tato pečlivě budovaná maska lidového dobrodince je psychologicky nesmírně účinná. Voličům umožňuje ignorovat onen krutý střet zájmů. Když vidí politika, který před kamerami pomáhá matce samoživitelce, snadno zapomenou, že je to týž člověk, jehož byznys model tu samou samoživitelku kasíruje při každém nákupu pečiva.

Babišův populismus tak nespočívá jen v prázdném slibování nesplnitelného. Spočívá v dokonalém ovládnutí a zneužití lidských emocí. Úspěšně přesvědčil podstatnou část národa, že systémový hráč, který trh ovládá, je zároveň jedinou spásou proti jeho tvrdosti. Je to vrcholná politická iluze, ve které se původce problému převlékl za svého vlastního zachránce.

Jakmile se maska lidového filantropa rozbije o tvrdou realitu cen rohlíků z jeho vlastních pekáren, zůstává už jen jedna věc: čistý, neředěný mocenský pragmatismus. A právě tady se ukazuje ta nejtemnější tvář současné politiky hnutí ANO. Andrej Babiš v touze udržet si moc a zajistit si absolutní beztrestnost odhodil poslední zbytky morálních hodnot i představ o lidovém dobrodinci.

Z původně středového, liberálněji laděného hnutí, které slibovalo modernizaci země, se stal subjekt, který se neštítí legitimizovat ty nejkrajnější politické proudy. Aby se Babiš udržel ve hře, otevřeně dnes nadbíhá a strategicky spolupracuje s radikály. Spojenectví s hnutím SPD Tomia Okamury, jehož celý model je léta postaven na vyvolávání strachu a nenávisti, nebo koketování s extrémistickými a nacionalistickými Motoristy, není spojenectvím společných idejí. Je to chladný, cynický a transakční obchod. Babiš si moc dobře spočítal, že sám nadpoloviční většinu nesloží. A tak bez mrknutí oka spojil síly s lidmi, které by ještě před pár lety označil za naprosto nepřijatelné a nekompetentní. Tato absolutní absence pevných zásad jasně ukazuje, že už dávno nejde o žádné „řízení státu ve prospěch občanů“. Jde výhradně o moc za každou cenu, i za cenu.

Dostali jsme se do bodu, kdy z voliče definitivně spadla odpovědnost za racionální volbu. Usadil se v hledišti a jako znuděný, unavený divák tleská tomu, kdo nabídne tu nejjednodušší, nejprimitivnější emoci a kdo ukáže prstem na nejviditelnějšího nepřítele. Raději přijmeme hezky zabalenou iluzi o hodném miliardáři a dokonalé minulosti, než abychom si přiznali, že politika je tvrdý střet zájmů. Babiš ví, co dělá, a dělá to perfektně. Vinni jsme my sami. Dokud bude český volič odměňovat pohodlnou lež víc než nepříjemnou pravdu a dokud si neuvědomí, koho vlastně svými nákupy a hlasy reálně dotuje, bude se toto divadlo opakovat. Politici nám budou dál prodávat vzdušné zámky.