Nenávist k Petru Pavlovi ovládá sociální sítě: Politici i komentátoři neunesli prezidentův úspěch

Z prezidenta dělají terč posměšků, protože jeho úspěch neumějí porazit věcnými argumenty. Sociální sítě tak plní memy, urážky a politická závist. Za touto oponou digitálního humoru se však skrývá vážnější fenomén: snaha o politické přežití lidí, kteří bez systematického generování hněvu nemají moderní společnosti mnoho co nabídnout.

Je to zvláštní paradox dnešní české politiky. Prezidentovi, kterému v lednovém šetření CVVM důvěřovalo 62 procent občanů, se zároveň na sociálních sítích dostává mimořádné dávky posměchu. Nejde přitom jen o běžnou kritiku hlavy státu. Ta je v demokracii samozřejmá a zdravá. Problém začíná ve chvíli, kdy věcnou polemiku trvale nahradí laciná karikatura, spor ustoupí urážlivé přezdívce a celá veřejná debata se smrskne na soutěž o nejrychlejší dýku v zádech.

Petr Pavel je jednou „vtěrka“, podruhé „idiot hrající inteligenta“, jindy loutka NATO, symbol údajného úpadku země nebo prezident, který podle posměšných komentářů zrovna „nikoho nezachránil“. Podobné příspěvky sbírají tisíce reakcí, stovky komentářů a další stovky sdílení. Čím ostřejší výpad, tím větší dosah. Čím jednodušší posměšek, tím rychlejší šíření. Internetový prostor se v tomto ohledu nechová jako místo pro hledání konsenzu. Funguje jako brutální trh s emocemi, kde se z prezidenta stalo mimořádně výnosné zboží.

Algoritmy digitálních platforem nesledují spravedlnost ani věcnou přesnost obsahu. Sledují interakci. Akademické studie popisují, že obsah namířený proti politickému protivníkovi se sdílí výrazně lépe a že řazení příspěvků založené na zapojení uživatelů umí zesilovat konfliktní obsah víc než řazení podle toho, co lidé sami zpětně označují za hodnotné. Právě to vystihuje i výzkum o nepřátelství vůči druhé politické skupině a audit engagementového algoritmu publikovaný v PNAS Nexus.

Česká politika se tak stále méně vede argumentem a stále více pouhým signálem. Politik nebo komentátor už dnes nemusí nic složitě obhajovat. Stačí mu vyrobit okamžitě sdílený obraz: prezident je směšný, vláda lže, oponent je hloupý. Věta nemusí být přesná. Musí být okamžitě použitelná, úderná a schopná zelektrizovat publikum. Hněv, výsměch a uměle živený pocit, že „my“ vidíme pravdu, zatímco „oni“ jsou hlupáci nebo zrádci, dnes často fungují rychleji než jakýkoli dlouhý rozbor.

Tento mechanismus pochopila řada lidí napříč politickou scénou. Filip Turek velmi dobře využívá sílu ironie, provokace a rychlého zásahu do tématu, které zrovna nese pozornost. Petr Macinka zase pracuje s ostrým vymezováním, které udržuje jeho jméno ve veřejném prostoru i ve chvíli, kdy skutečná politická síla jeho tábora závisí hlavně na tom, zda jej zrovna potřebují silnější hráči na šachovnici.

Turek, Macinka a další aktéři kolem Motoristů, ANO, SPD nebo různých antisystémových proudů nejsou stejní lidé. Mají jiné publikum, jinou politickou váhu, odlišnou motivaci i styl. Spojuje je ale identická metoda: vyvolat emoci, udržet konflikt a nezmizet z dohledu. V politice, která se stále více podřizuje logice sociálních sítí, se viditelnost stala absolutní hodnotou. Kdo není vidět, jako by nebyl. A kdo chce ovládat lidi, musí každý den vyrobit nový skandál nebo podnět na sociální sítě.

Petr Pavel se pro tento typ agresivní komunikace stal ideálním cílem. Má vysokou známost, reprezentuje jasné prozápadní směřování země, armádní zkušenost, pevnou vazbu na NATO i veřejně čitelnou podporu Ukrajiny. Současně má minulost v předlistopadové KSČ, kterou mu jeho odpůrci neustále připomínají. Právě zde leží legitimní prostor pro tvrdou kritiku. Jenže i tato kritika má dvě zásadně odlišné podoby. Jedna může být věcná a oprávněná. Druhá z ní udělá jen mechanický hák, kterým se prezident znovu a znovu strhává do předem připravené šablony.

Skutečný prezident je pro část svých odpůrců příliš složitý. Má minulost, kterou lze kritizovat. Má současnou roli, kterou lze hodnotit. Má rozhodnutí, s nimiž lze nesouhlasit. Má chyby, na které lze poukazovat. Jenže složitost se v digitální éře špatně prodává. Karikatura je jednodušší a rychlejší. Proto se z něj na sociálních sítích průmyslově vyrábí plochá figura bez lidského rozměru. S tou se totiž nemusí věcně polemizovat. Ta se jen pohodlně sdílí dál.

Kritika hlavy státu je přitom v jádru zcela legitimní. Prezident republiky není a nesmí být nedotknutelnou ikonou. Petr Pavel musí snést tvrdou veřejnou kontrolu stejně jako každý jiný volený politik. Jenže racionální kontrola a zaslepená karikatura nejsou totéž. Kontrola se ptá, zda prezident jednal správně, zda jeho kroky odpovídají zájmům země a zda jeho postoje obstojí před fakty. Karikatura předem rozhodne, že je směšný. Kontrola pracuje s ověřitelnými fakty. Karikatura pracuje s prchavým dojmem. Kontrola může být nepříjemná. Karikatura má být nakažlivá.

Právě proto je současná vlna posměšků vůči Petru Pavlovi tak příznačná. Ne proto, že by prezident potřeboval před kritikou ochranu. Tu z pozice svého mandátu nepotřebuje. Sledovat můžeme spíše to, jak snadno se z demokratického sporu stává pásová výroba obrazů, které mají u publika spustit primitivní řetězec reakcí. Smích. Vztek. Pohrdání. Pocit falešné převahy. A v konečném důsledku hlavně další sdílení.

Oponent už v tomto toxickém světě není člověk s jiným názorem. Stává se z něj pouhý materiál pro obsah. Je to jen jméno, které lze přilepit k posměšku. Tvář, na kterou lze naroubovat vtip. Symbol, jehož permanentní ponižování udržuje digitální komunitu v pohybu. Čím známější a úspěšnější terč je, tím efektivněji tento byznys s hněvem funguje.

V tomto prostředí se velmi výrazně objevuje také Jan Klán. Bývalý poslanec za KSČM, dlouhodobě spojený s komunistickou politikou a autor vlastního webu rozhodně není anonymní diskutér z internetového podpalubí, kterého lze ignorovat. Poslanecká sněmovna jej eviduje jako bývalého zákonodárce zvoleného za komunistickou stranu. Jeho veřejná činnost z něj proto dělá legitimní objekt politické kritiky, stejně jako se on sám rozhodl veřejně kádrovat jiné.

Na Klánových textech je dobře vidět, jak se starý totalitní reflex bez problémů přizpůsobil novému digitálnímu prostředí. Místo dlouhého stranického traktátu dnes přichází krátký posměšek. Místo programového sporu obrázek. Místo snahy přesvědčit čtenáře racionálním argumentem nastupuje snaha vytvořit dojem, že protivník je odepsaný a směšný ještě předtím, než vůbec dostane slovo. Petr Pavel je v této komunikaci převáděn do role loutky, objektu ironie a univerzálního viníka všeho, co část této scény odmítá.

Tento styl je dobře vidět přímo v Klánových textech. V článku „Petr Pavel a Francovka“ stojí prezident vedle motivu vtírání, v textu „Petr Pavel: mistr proměny“ je rámován přes „názorové přemety“ a v článku „Francovka z Hradu míří do Ankary“ se stejný motiv vrací v souvislosti s NATO. V dalším textu se objevuje označení „ústavní agent Petr Pavel Pávek“. To už není jen jednorázový výkřik. Je to opakovaný styl.

To samo o sobě samozřejmě není nezákonné. Satira, ironie i ostrá politická kritika do svobodné společnosti bezpochyby patří. Otázkou ale zůstává, zda podobný styl ještě vůbec pomáhá veřejné debatě, nebo zda slouží výhradně k upevňování vlastního publika skrze pravidelnou dávku posměchu. A u Jana Klána je tato otázka o to palčivější, že do prostoru vstupuje z ideového prostředí, které má v české historii mimořádně temné a těžké dědictví.

Český právní řád se totiž ke komunistické minulosti nevyjadřuje neutrálně. Zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu označuje režim založený na komunistické ideologii v letech 1948 až 1989 za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Tentýž zákon definuje Komunistickou stranu Československa jako organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. To samozřejmě neznamená, že dnešní komunistický názor je automaticky trestný. Znamená to ale, že lidé hlásící se k této tradici nemohou očekávat, že jejich veřejné moralizování zůstane bez tvrdé historické otázky.

Tady se otevírá jeden z největších paradoxů celé debaty. Petr Pavel svou minulost v předlistopadové KSČ veřejně neskrývá. Je legitimní ji připomínat, hodnotit a podrobovat kritické reflexi. Pokud ale tato kritika přichází od lidí pevně spojených s komunistickou strukturou, získává úplně jiný význam než stejná výtka od někoho, kdo se proti totalitní moci před rokem 1989 skutečně odvážně vymezoval.

Jakou váhu má kritika prezidentovy minulosti, když přichází z prostředí, které se samo nikdy úplně nevypořádalo s vlastní totalitní tradicí? Jak přesvědčivě působí kázání o demokracii od někoho, kdo se ideově pojí s proudem, jejž český právní řád odsoudil takto jednoznačně? A proč právě lidé, kteří by měli být v otázce komunistické minulosti ze všech nejopatrnější, tak často používají minulost druhých jako zbraň?

V případě Jana Klána se kritika prezidenta často čte jako politický zrcadlový efekt, ve kterém se minulost druhého používá jako těžký klacek, zatímco vlastní ideové zázemí zůstává mimo hlavní záběr. Právě v tom je tento případ tak výmluvný. Ne proto, že by Klán byl jediným autorem podobného stylu, ale proto, že na něm lze ilustrovat, jak se staré dogmatické myšlení dokáže převléct do moderního formátu facebookového obsahu.

Bylo by ale příliš jednoduché udělat z Jana Klána jediný izolovaný problém české scény. Není jím. Je pouze jedním z mnoha viditelných příkladů. Podobný způsob komunikace dnes používají lidé z nejrůznějších politických táborů. Liší se jejich terče, složení publika i slovník, ale základní technika se neustále opakuje: vzít známou osobu, zbavit ji složitosti, převést ji na jednoduchý obraz a poslat tento obraz do prostoru, kde emoce rozhoduje násobně rychleji než ověřitelná fakta.

Turek to dělá jiným jazykem než Klán. Macinka jiným jazykem než Turek. Lidé kolem ANO, SPD, Motoristů nebo různých levicových a antisystémových proudů mají jiné publikum, jiné motivy a jiné nepřátele. Přesto se stále častěji potkávají v jednom bodě. Politika se mění v pouhou produkci obrazů. Oponent už není člověk, se kterým se vede spor. Je to materiál pro tvorbu obsahu.

Tento vývoj svým významem daleko přesahuje konkrétní aktéry. Demokracie nepotřebuje uhlazenou debatu bez konfliktů. Potřebuje tvrdý spor, nemilosrdnou kontrolu moci, ostré otázky a schopnost bez obalu pojmenovat selhání elit. Jenže demokracie nemůže dlouhodobě přežít výhradně na cynickém posměšku, zkratce a karikatuře. Pokud se veřejný prostor definitivně změní v nekonečnou arénu o nejsdílenější urážku, společnost začne ztrácet schopnost rozlišovat mezi věcnou kritikou a cílenou manipulací.

Část politické scény jednoduše neunesla realitu, že Petr Pavel zůstává pro velkou část veřejnosti přijatelným a důstojným symbolem státu. Neunesli, že prezident nemusí hystericky křičet, aby byl ve veřejném prostoru slyšet. Neunesli, že nemusí ponižovat lidi kolem sebe, aby působil silně a rozhodně. Neunesli, že může mít chyby i problematickou minulost, a přesto pro mnoho občanů představuje důstojnější obraz státu než řada těch, kteří se mu dnes na internetu vysmívají. Proto je pro ně pohodlnější bojovat s jeho internetovou karikaturou než s realitou.

ZDROJE:

Hospodářské noviny – Spory prezidenta s politiky probouzí proruské roboty, ti publikují stovky příspěvků a rozdmychávají nenávist (za placenou branou)

Hospodářské noviny – Všechny síly proti prezidentovi. Po pádu Fialovy vlády zůstal pro dezinformátory posledním proevropským cílem (za placenou branou)

Hospodářské noviny – Prezident vypustil Turkovi gumy, Macinka ho tlačí dál. Trucovitost Motoristů je směšná, pod povrchem je ale hodně varujícího (za placenou branou)

Deník N – „Macinka chce válku, bude mít válku.“ Co se děje v zákulisí sporu mezi Hradem a vládou (za placenou branou)

Respekt – Jak Motoristé vytáhli na Hrad (za placenou branou)

Deník N – Vyvadil, Volfová nebo Klán. Nejvlivnější dezinformační skupiny na českém Facebooku spravují politici (za placenou branou)