Operace Filip Turek na MŽP: Bosové devadesátek chtějí ovládnout ministerstvo životního prostředí

To, co se nyní odehrává mezi Pražským hradem a vedením strany Motoristé sobě, není jen vyhrocená politická přestřelka. Je to vrchol ledovce, pod kterým se skrývá propracovaný příběh o návratu metod divokých devadesátých let, o miliardách z tehdejšího hazardního průmyslu, jejichž kapitál se postupně transformoval do investic v oblasti energetické tranzice, a o snaze určité vlivové skupiny získat rozhodující páku na největší dotační toky v historii České republiky. Filip Turek v tomto příběhu nehraje roli ideologa; vyvstává podezření, že jeho nominace může sloužit jako cesta k otevření přístupu k prostředkům z Modernizačního fondu.

Když prezident Petr Pavel 27. ledna 2026 předstoupil před novináře a hovořil o „pokusu o vydírání“ ze strany ministra a předsedy Motoristů Petra Macinky, v sále nastalo mrazivé ticho. Mnozí to vnímali pouze jako další epizodu v nekonečném seriálu kulturních válek, jenže uniklá komunikace, ve které Macinka podmiňuje „klid“ pro hlavu státu jmenováním Filipa Turka na Ministerstvo životního prostředí a vyhrožuje „brutálním bojem bez skrupulí“, odhalila vážné podezření na překročení demokratických standardů. Petr Macinka jakékoli protiprávní jednání odmítá a celou záležitost interpretuje jako standardní politické vyjednávání v rámci vládní krize. Tento styl komunikace však vykazuje znaky specifického postupu, u kterého hrozí riziko, že vnímá státní správu a politiku především jako nástroj k prosazení partikulárních byznysových zájmů.

Abychom pochopili, proč je tato skupina ochotna čelit prověřování v souvislosti s komunikací svého předsedy a útokem na hlavu státu kvůli jednomu konkrétnímu ministerskému křeslu, musíme se vrátit v čase. Ne o týdny, ale o dekády. Do doby, kdy se v českém byznysu nosila fialová saka, na ulicích hořela auta a zákony se v parlamentu stávaly předmětem intenzivního lobbingu s vysokou mírou kontroverze.

Prvním klíčem k pochopení současné agresivity je postava Václava Klause a jeho politický odkaz. Není náhodou, že Petr Macinka léta působil jako jeho nejbližší spolupracovník a mluvčí v Institutu Václava Klause, a není náhodou, že Filip Turek exprezidenta veřejně označuje za svého „duchovního otce“. To, co nyní sledujeme v přímém přenosu – silný nátlak a zpochybňování zavedených pravidel – nese rysy politické školy, která vnímá vítězství ve volbách jako mandát k absolutnímu prosazování vlivu bez ohledu na ústavní zvyklosti a respekt k oponentům či nezávislým institucím.

Macinkovy SMS zprávy o tom, že „důsledky pana prezidenta překvapí“ a že celá věc „vejde do učebnic politologie“, nejsou jen politickou rétorikou. Jeví se jako kalkulované kroky skupiny, která disponuje kapitálem vzniklým v éře nekontrolované transformace a která se snaží o uplatnění vlivu na nejvyšších patrech státu. Otázkou však zůstává, proč právě Ministerstvo životního prostředí, jehož řízením byl Macinka pověřen 15. prosince 2025. Proč strana, která si postavila kampaň na obraně spalovacích motorů, tak fanaticky touží po resortu, jehož nominálním cílem je ochrana klimatu? Odpověď může naznačovat hluboký rozpor mezi volební rétorikou a skutečnou ekonomickou motivací v pozadí.

Zatímco voliči Motoristů sledují Filipa Turka v luxusních autech se spotřebou tanku a tleskají mu za boj proti „zelené politice Bruselu“, v pozadí se rýsuje pragmatický byznysový plán. Majetková portfolia mecenášů, kteří tento politický projekt financují, totiž ukazují zajímavou realitu. Tito podnikatelé se projevují jako pragmatikové: zatímco jejich političtí reprezentanti verbálně bojují proti Green Dealu, jejich firmy se angažují v oborech, které z této politiky profitují.

Ukázkovým příkladem je Pavel Buráň ze skupiny Auto UH, který Petru Macinkovi poskytuje k užívání ikonický americký pick-up RAM, jenž předsedovi strany dle médií nepatří. Jak upozornila média, Buráňova skupina se vedle prodeje aut věnuje také investicím do zelených technologií a ekologické transformaci svých areálů. Automobilová symbolika v kampani tak může sloužit spíše jako marketingový nástroj, zatímco skutečný ekonomický zájem směřuje k moderním energetickým trendům. Podobný vzorec lze sledovat i u dalšího sponzora, Františka Fabičovice, majitele společnosti Alcadrain, u něhož média v minulosti taktéž zaznamenala aktivity v oblasti energetických úspor a inovací. I zde se ukazuje, že budoucí ziskovost může být úzce spjata s dotačními tituly v oblasti energetické transformace.

V centru tohoto paradoxu stojí postava, jejíž minulost vzbuzuje největší otázky. Richard Chlad, miliardář a klíčový donor Motoristů, vybudoval své jmění v éře hazardu a výherních automatů, kdy legislativní rámec tomuto odvětví výrazně přál. Sám Chlad o atmosféře devadesátých let mluví otevřeně jako o době plné rizik a násilí, ve které dokázali uspět jen ti nejodhodlanější podnikatelé.

Investigativní novináři z Reportérů ČT a Deníku N upozorňují na Chladovy kontakty s kontroverzními postavami té doby. Zmiňují jeho dřívější vazby na Radovana Krejčíře, včetně informací o kanceláři v jeho sídle. Tento kapitál, pocházející z tehdejšího herního průmyslu, dnes slouží k financování strany usilující o vládní posty. Je přitom zásadní, že Richard Chlad, ač sponzoruje stranu s anti-green programem, je dnes aktivním účastníkem projektů v oblasti moderní energetiky skrze společnost Moravia Green Energy.

Propojení lidí z okruhu Václava Klause a kapitálu z hazardního prostředí má svůj historický precedens, který ukazuje schopnost této skupiny ovlivnit legislativní proces na nejvyšší úrovni. Aktivista Matěj Hollan připomněl událost z roku 2010, kdy parlament drtivou většinou schválil novelu loterijního zákona umožňující obcím regulovat hazard a omezit herny v centrech měst. V Senátu zákon získal téměř absolutní podporu.

Přesto tehdejší prezident Václav Klaus zákon vetoval. Hollan a další kritici toto veto dodnes označují za krok jdoucí přímo na ruku hazardní lobby, ve které Richard Chlad působil. Klaus argumentoval procesními nedostatky ohledně notifikace u Evropské komise, což však tehdejší ministr financí Eduard Janota přímo v Senátu vyvrátil. Výsledkem veta bylo prodloužení nerušeného miliardového byznysu pro provozovatele hazardu o několik let. V tomto příběhu figurovali titíž aktéři jako dnes: Richard Chlad jako zástupce herního průmyslu, Václav Klaus jako hlava státu uplatňující veto a Petr Macinka v roli jeho tehdejšího mluvčího.

Dnes se historie opakuje s novým cílem, kterým je Modernizační fond. Pod tímto označením se skrývá strategický dotační balík v řádech stovek miliard korun z emisních povolenek, určený na transformaci energetiky a podporu obnovitelných zdrojů. Sponzoři Motoristů, kteří se etablovali v sektoru moderní energetiky, pravděpodobně pochopili, že kontrola nad procesem přidělování těchto prostředků je klíčem k budoucí prosperitě. Na rizika spojená se soustředěním podpory z Modernizačního fondu na úzký segment fotovoltaiky přitom v minulosti upozorňoval i Nejvyšší kontrolní úřad.

Snaha o dosazení Filipa Turka na pozici ministra životního prostředí tak může sledovat jasný ekonomický kalkul. MŽP je resortem, který určuje pravidla pro dotační výzvy a tok miliard skrze Státní fond životního prostředí. Skutečná moc totiž neleží v jediném podpisu pod projektem, ale v neviditelném nastavení metodiky, časování a parametrů dotačních výzev, které předurčují, kdo bude úspěšným žadatelem a kdo zůstane mimo. Mít v jeho blízkosti loajální osobu by umožnilo získat rozhodující páku na nastavení podmínek tak, aby vyhovovaly zájmům konkrétních velkých hráčů.

Aktuální konflikt, který prezident Pavel 27. ledna 2026 označil za pokus o vydírání ze strany ministra Macinky, je tak pravděpodobně projevem agresivního tlaku této vlivové skupiny na získání vlivu nad strategickými finančními toky. Pokud by skupina neuspěla v ovlivnění MŽP, hrozí jí ztráta přímé páky na rozdělování rekordních dotačních sum v příštích letech. Voliči, oslovení rétorikou o ochraně tradičního motorismu, se tak mohou nevědomky stávat součástí operace, jejímž skutečným účelem je transformace starého hazardního kapitálu na nové pozice v dotované energetice. Petr Pavel je v tuto chvíli hlavní institucionální překážkou, která brání tomuto specifickému způsobu ovládnutí dotačních prostředků státu.