Článek
Blížící se červencový summit Severoatlantické aliance v turecké Ankaře by měl být pro českou diplomacii a politickou reprezentaci momentem maximálního soustředění. Žijeme v době, kdy se globální bezpečnostní mapa překresluje s bezprecedentní rychlostí a hrubostí. Na východě Evropy pokračuje vyčerpávající opotřebovávací válka, globální dodavatelské řetězce v obranném průmyslu praskají ve švech a samotná Aliance čelí výzvám, které budou definovat podobu svobodného světa na příští dekády. Ankara nebude o zdvořilostních frázích a formálních fotografiích státníků. Na stole leží důvěryhodnost spojenců, reálné a okamžité obranné výdaje, plnění dlouhodobých evropských závazků a celková geopolitická soudržnost v momentě nejvyšší krize.
U jednacího stolu se tak logicky očekává absolutní profesionalita, připravenost a jednota. Namísto toho jsme však na domácí scéně svědky nedůstojného a zvenčí naprosto nepochopitelného představení, které odhaluje hlubokou absenci elementárního politického úsudku. V Praze se hraje bizarní mocenská partie o to, kdo získá místo ve vládním speciálu a zda má prezident republiky na takto klíčové jednání vůbec letět.
Debata o tom, zda nechat doma člověka s tak masivním mezinárodním kreditem, se zvrhla ve vnitropolitické přetahování a handlování o kompetence. Tento střet už navíc ztratil jakékoliv zábrany. Ministr zahraničí Petr Macinka otevřeně a veřejně přes média vzkazuje, že summit NATO není pro prezidenta a ten by se měl omezit jen na „pietní akty“. Dokonce neváhá hlavu státu napasovat do role vůdce opozice, který si prý jede do Ankary dělat volební kampaň. Degradovat bývalého šéfa Vojenského výboru NATO na kladeče věnců je ukázkou naprosté ztráty soudnosti. V této situaci už snaha exekutivy odstavit Hrad nepůsobí jen jako běžná domácí hádka o jedno jméno nebo o detaily diplomatického protokolu. Je to nebezpečný spor o reprezentaci státu, který si přestává rozumět s realitou, a ukázka toho, jak osobní ego dokáže zcela zaslepit smysl pro státní zájem.
Co reálně přináší do místnosti
Tady vůbec nejde o to, jestli je Petr Pavel někomu sympatický. Nejde ani o to, kdo s ním doma souhlasí a kdo ne. V Ankaře bude rozhodovat něco jiného: co ten člověk skutečně přináší do místnosti, kde se jedná o bezpečnosti, penězích a důvěryhodnosti spojenců. A právě tady má Pavel náskok, který dnešní vládní sestava nemá. Už ve Vilniusu, Washingtonu i Haagu bylo vidět, že v tomto prostředí nepůsobí jako host navíc, ale jako člověk, kterého tam není třeba představovat.
Petr Pavel není v centrále NATO vnímán jako „nějaký“ řadový prezident z menšího státu východní Evropy. Je to muž, který po léta stál na samém vrcholu vojenské pyramidy celé Aliance a celý tento složitý systém zevnitř řídil. V prostředí mezinárodní bezpečnosti, kde se hraje na absolutní důvěru, sdílenou historii a hluboké porozumění interním procesům, disponuje Pavel něčím, co se nedá koupit, narychlo vylobbovat ani nahradit sebelepší prací vládních poradců. Zná chodby aliančních štábů, zná lidi, kteří v nich rozhodují, a především mluví jazykem, kterému Aliance bez překladatele a bez vysvětlování okamžitě rozumí.
A právě v tom je pro Česko jeho skutečná hodnota. V Ankaře nebude rozhodovat, kdo doma hlasitěji mluví do kamer nebo kdo si na tiskové konferenci silněji bouchne do stolu. Rozhodovat bude, kdo v té místnosti působí jako přirozená součást aliančního světa a kdo jako politik, který si svou váhu teprve přijel obhajovat. Pavel by tam nepřijel budovat dojem ani zachraňovat vlastní obraz. Nepřijel by tam vysvětlovat, proč by ho měli brát vážně. To už za něj dávno udělal jeho vlastní výkon. A právě proto je celý dnešní český spor tak malý. Stát, který má pro takové jednání po ruce člověka s hotovou důvěryhodností, zároveň vážně řeší, jestli ho vůbec pustí ke stolu.
Generál Petr Pavel, předseda Vojenského výboru Severoatlantické aliance (NATO)
Kontrast vládní sestavy a reputační zátěž
Západní spojenci tyto nuance vnímají velmi citlivě, protože v diplomacii se čte i mezi řádky. A právě zde narážíme na ten nejbolestivější kontrast, který činí vládní snahy o monopolizaci cesty tak nebezpečnými. Proti výše popsané nezpochybnitelné mezinárodní autoritě totiž stojí samotná vládní delegace. Pokud se na její profil podíváme střízlivýma očima západních diplomatů – nikoliv přes filtr domácího PR – dostáváme obrázek, který budí mezinárodní rozpaky.
Premiér Andrej Babiš si s sebou nese těžkou reputační zátěž. Těžiště jeho politiky vždy leželo primárně v domácí ekonomice, dotačním byznysu a politickém marketingu, nikoliv v globální strategii. Jeho výchozí pozice na mezinárodní scéně je dlouhodobě definována spíše vleklými kauzami, vyšetřováními a tvrdými střety s unijními institucemi. To není osobní útok, to je suché konstatování reality toho, s jakým „brandem“ k jednacímu stolu usedá. Na mezinárodní scéně to znamená, že musí často věci nejprve zdlouhavě vysvětlovat a obhajovat svou vlastní legitimitu, než vůbec může začít něco aktivně a ofenzivně prosazovat ve prospěch státu.
Ministr Macinka pak tento rozpačitý dojem bohužel spíše prohlubuje. Jeho mezinárodní obraz stojí více na ideologických střetech a specifických kontaktech než na přirozené bezpečnostní autoritě. Je vnímán jako představitel ortodoxního populismu, který v domácím rybníčku může sbírat politické body, ale na půdě Aliance působí nepatřičně. Jeho vnímání diplomacie navíc skvěle dokládá dětinská argumentace, kdy snahu prezidenta plnit ústavní roli reprezentace státu venku absurdně označuje za „porušování ústavy“, čímž se mu zjevně jen mstí za to, že Pavel v minulosti odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. NATO totiž není ekonomické fórum ani platforma pro zkoušení PR strategií určených pro voliče doma. Je to prestižní klub, který netoleruje nečitelnost a vyžaduje absolutní spolehlivost partnerů. Vyslat takovouto delegaci do Ankary bez korektivu, kterým by byl respektovaný prezident, znamená vyslat skupinu, která bude hrát od první minuty do obrany.
Tento mocenský paradox má ještě jeden číselný rozměr, který celou situaci nasvěcuje v plné absurditě. Zatímco prezident Petr Pavel disponuje přímým mandátem od více než 3,3 milionu občanů, politická legitimita ministra Macinky se opírá o naprostý zlomek tohoto čísla. Jeho křeslo v čele diplomacie není výsledkem masové celospolečenské poptávky, ale čistě pragmatickým produktem koaliční matematiky, bez níž by premiér Babiš nesložil vládní většinu. Skutečnost, že politik s takto marginálním volebním výtlakem nyní s despektem úkoluje ústavní figuru s nejsilnější možnou demokratickou legitimitou, už není jen projevem politické nezdvořilosti. Je to ukázka hluboké ztráty proporcí a důkaz, že zahraniční reprezentace státu se stala pouhým rukojmím vnitropolitických kšeftů.
Strach z nepohodlného svědka
Proč tedy vláda riskuje tuto mezinárodní blamáž a tvrdošíjně trvá na tom, že prezidenta do Ankary nevezme? Skutečným motivem této urputné snahy vyšachovat Hrad z delegace pochopitelně není touha po úhlednějším protokolu, jak se nám snaží namluvit vládní mluvčí. Nejde o to, že by se dva politici nevešli do jednoho letadla. Jde o čistou, chladnou logiku moci a strach z mimořádně nepohodlného svědka.
Vláda chce mít summit, jeho průběh a především jeho následné mediální vyznění v České republice plně a bezvýhradně pod kontrolou. Nechce se o mediální prostor dělit a nechce riskovat, že vedle ní bude u jednacího stolu i před světovými kamerami stát někdo, kdo nad ní bude vizuálně i obsahově dominovat. Především však kabinet nechce mít v místnosti člověka, který by tam působil přirozeněji, důvěryhodněji a kompetentněji než on sám. Přítomnost prezidenta, který spojeneckým mechanismům dokonale rozumí, by totiž nevyhnutelně fungovala jako nechtěné zrcadlo, ve kterém by se odrazila nepřipravenost vládní sestavy.
Kontrola nad složením delegace totiž neznamená automaticky mezinárodní autoritu. A premiér si je velmi dobře vědom, že v přímém odborném a diplomatickém srovnání s Pavlem by politická váha jeho kabinetu u aliančních partnerů radikálně utrpěla.
Tento strach má ještě jeden, mnohem pragmatičtější rozměr. Česká republika se v posledních letech dostala pod silný a zcela oprávněný tlak svých aliančních spojenců. Jádrem sporu je naše chronická neochota a neschopnost plnit dlouhodobě podepsané závazky – konkrétně vyčlenit nezbytná procenta HDP na obranu. Zástupci vlády pojedou do Ankary s mimořádně nelehkým a nepopulárním úkolem. Budou muset složitě manévrovat, vysvětlovat, proč opět chybí peníze, žádat o další odklady a hledat cesty, jak tento nesplněný slib před partnery zamaskovat.
Pro tento typ vyjednávání potřebuje premiér maximální manévrovací prostor, do kterého mu nikdo neuvidí. Jeho styl diplomacie se opírá o pragmatismus: za zavřenými dveřmi v zahraničí hodně naslibovat, ale doma následně neukrojit ze státního rozpočtu ani korunu, protože ty peníze nutně potřebuje na populistické projekty pro své voliče.
Ostatně premiér Babiš tento vládní kalkul v podstatě sám veřejně přiznal. Otevřeně prohlásil, že on a jeho ministři spojencům, včetně amerického prezidenta Donalda Trumpa, „lépe vysvětlí“, proč Česká republika seškrtala obranné výdaje a nehodlá je zvednout k hranici 3,5 procenta. Babiš doslova uvedl, že Pavel na předchozí summity jezdil v době, „když nebylo co obhajovat“. Teď se ale vláda chystá obhajovat své škrty a nesplněné závazky.
A právě v tomto kontextu by se přítomnost Petra Pavla u jednacího stolu stala pro vládu naprostou noční můrou, která by znesnadnila jakékoliv mlžení. Prezident, pro něhož je vojenská čest a spojenecký závazek nepřekročitelnou mantinelou a který seškrtané rozpočty dlouhodobě kritizuje, by v Ankaře fungoval jako nekompromisní kontrola kvality. Představte si tu situaci v praxi: premiér se snaží americkým či britským partnerům vysvětlit, proč český rozpočet unese masivní dotace, ale neunese slíbené investice do armády. A za zády mu sedí člověk, který s těmi samými spojenci roky pracoval na reálných obranných plánech. Člověk s Pavlovou historií zkrátka nemůže tiše přikyvovat diplomatickému kličkování. Bezpečnostní závazky a kolektivní obrana se totiž nedají vyjednávat stylem domácího handlování. Vyžadují jasné slovo, které platí, a člověka, který toto slovo dokáže věrohodně garantovat.
Právo exekutivy a tragédie úsudku
V této vyhrocené debatě je nutné zaznít i jeden formální korektiv. Zastánci vládního postupu mají v jedné věci pravdu: kabinet má na tento postup plné ústavní a formální právo. Podle české ústavy nese vláda plnou odpovědnost za zahraniční politiku státu a prezident si zkrátka nemůže psát vlastní zahraničněpolitickou linku, která by šla proti vůli Strakovy akademie. Vláda je tím, kdo schvaluje cesty a určuje mantinely.
Jenže formální pravomoc ještě ani zdaleka neznamená správný politický a státnický úsudek. To, že vláda může z titulu své moci prezidenta technicky odstavit, ještě nedělá z tohoto kroku rozhodnutí, které je pro Českou republiku dobré a prospěšné. Mít na něco papír a razítko neomlouvá fakt, že se stát z vlastního rozhodnutí střílí do nohy. Právo sestavit delegaci by mělo jít ruku v ruce s odpovědností vybrat to nejlepší, co má země k dispozici, nikoliv to, co se aktuálně hodí k ukojení ješitnosti premiéra.
Celý tento vyhrocený spor bohužel naplno obnažuje i hlubokou českou provinčnost. Ukazuje, jak propastný rozdíl panuje mezi tím, jak vidíme sami sebe, a jak nás vidí okolní svět. Zatímco na domácí scéně se Petr Pavel v politických debatách stále donekonečna redukuje na staré nálepky, minulost a osobní resentimenty, a vládní představitelé ho pod záminkou, že „nejsme prezidentská republika“, arogantně odsouvají do role pouhé ceremoniální stafáže, venku je čten a hodnocen zcela jinak.
Západní svět ho nevnímá přes prizma českých facebookových diskusí nebo předvolebních hesel. Západ ho vnímá skrze jeho reálný a hmatatelný výkon, skrze jeho nejvyšší alianční funkci a skrze léta budovanou profesionální důvěru. Je to jeden z nejsmutnějších a zároveň nejsilnějších paradoxů současnosti: postava, kterou se domácí exekutiva zkouší umenšit, kádrovat a zavírat na Hradě, má za hranicemi násobně větší respekt a výtlak než ti, kteří se ji snaží usilovně odstavit z mezinárodního dění. Zvenčí tento český vnitřní boj nepůsobí jako projev síly vlády, ale jako projev malosti státu, který si neumí vážit vlastních kapacit.
V konečném důsledku tento příběh přesahuje hranice jednoho červencového summitu. Ukazuje nám totiž krutou pravdu o tom, jak Česká republika sama zachází se svým potenciálem. Malé a střední státy na mapě Evropy nežijí a nepřežívají z hospodářské či vojenské velikosti. Nemohou si diktovat podmínky silou. Jejich vliv a bezpečí stojí a padají výhradně s tím, zda umějí ve správný moment vyslat k jednacímu stolu správného člověka. Ve chvíli, kdy se na mezinárodním poli láme chleba, nerozhodují domácí PR kampaně, křik v parlamentu ani stranické počty. Rozhodují tvrdé kompetence, mezinárodní čitelnost a osobní vazby.
Česká politika si však tímto chováním opakovaně a zcela nesmyslně sama ubírá na váze. Raději bude úzkostlivě a s paranoidní pečlivostí hlídat domácí mocenský prostor a žabomyší války o vliv, než aby sebevědomě a plně využila silnou tvář, kterou může nabídnout západnímu světu.
Na summit NATO do Ankary zkrátka patří profesionalita, institucionální paměť a nezpochybnitelné prozápadní ukotvení. Patří tam člověk, se kterým se spojenci od první vteřiny baví jako s rovným. Té mezinárodní ostudy kolem přešlapů našich politiků a nečitelných diplomatických manévrů už bylo vrchovatě. Pokud stát v takto kritické historické chvíli odmítá nasadit svou absolutně nejpřipravenější figuru jen a pouze kvůli uraženému egu exekutivy, neprohrává tím Petr Pavel. Ten svůj kredit už dávno má. Prohrává tím jedině a pouze Česká republika.
