Článek
Když si každoročně připomínáme 17. listopad, nejčastěji mluvíme o odvaze studentů, o Chartě 77, o demonstracích a o pádu komunistického režimu. Tento příběh známe. Je čistý, lidský a dodnes inspirativní. Méně často si ale připouštíme, že listopad 1989 nebyl jen výsledkem morálního vzdoru. Odehrával se v prostoru, kde už dlouho probíhal zápas světových mocností o budoucnost Evropy. A právě tato vrstva příběhu nám často uniká, protože je neviditelná, skrytá v diplomatických depeších, archivech exilových nadací, aktivitách tajných služeb a v tichých rozhodnutích politiků, kteří už tu nejsou.
Možná je čas položit si otázku, která není pohodlná, ale o to je důležitější. Slaví Česká republika vítězství občanské odvahy – nebo vítězství velmoci, která právě v té době posouvala hranice svého vlivu?
A co když nejde o dvě odlišné věci? Co když šlo o dva procesy, které se v kritickém okamžiku protnuly?
Listopad 1989 mezi ulicemi Prahy a kancelářemi světových mocností
Listopadové demonstrace byly v jádru autentické. Studenti, kteří stáli 17. listopadu na Národní třídě, nečekali signál ze zahraničí. Nebyli placenými agenty. Byli to lidé, kteří už nemohli dál žít v režimu, který je dusil. Z jejich odvahy vyrostlo hnutí, které během několika dní zaplnilo náměstí po celé zemi. Historické záznamy popisují právě tento domácí impuls jako klíčový – srdce revoluce bilo přímo v ulicích.
Jenže zároveň probíhala i realita studené války. A velmoci nikdy nečekají s rukama v klíně. Západní státy už dlouho podporovaly domácí disent, zejména přes exilové struktury. Nadace Charty 77, vedená ve Švédsku Františkem Janouchem, dokumentovala finanční i technickou pomoc pro domácí opozici. Už v 80. letech proudily do Československa peníze, psací stroje, kopírky, právní pomoc i kontakty. Nikoli ve smyslu řízeného převratu, ale jako součást širší strategie Západu podporovat prodemokratické síly v zemích sovětského bloku.
Své hrála i americká ambasáda v Praze. Diplomaté komunikovali se studenty, hlídali situaci a zajišťovali, že nedojde k brutálnímu zásahu, který by ohrozil životy lidí i samotný průběh změn. Z jejich odtajněných záznamů vyplývá, že sledovali každý den, každou schůzku a předávali informace do Washingtonu. Ne proto, aby revoluci řídili, ale aby měli kontrolu nad situací, která mohla zásadně ovlivnit budoucí směr střední Evropy.
A do toho připočtěme ještě jeden faktor – slábnoucí Sovětský svaz. V roce 1968 měl Kreml sílu poslat tanky. V roce 1989 už ne. Systém se hroutil zevnitř. Moskevské vedení mělo jiné starosti než držet satelitní státy silou. Jinak řečeno: kdyby v roce 1989 Sovětský svaz měl sílu roku 1968, je velmi pravděpodobné, že by Prahu nenechal odejít tak snadno. Rozdíl nebyl v tom, že by Češi byli jiní – rozdíl byl v geopolitické realitě.
Paralela s Ukrajinou: když si velmoci sáhnou na sféru vlivu
Dnes, když sledujeme válku na Ukrajině, vidíme mnohem ostřejší podobnost, než si chceme připustit. Protesty na Ukrajině v letech 2013–2014 byly také spontánní, domácí a krvavé. Lidé stáli na náměstích, protože odmítali korupci, násilí a závislost na Moskvě. Jenže v pozadí probíhala opět hra velmocí.
Západní státy otevřeně podporovaly ukrajinskou občanskou společnost, politické reformní skupiny i orientaci země na Západ. A Rusko? To se rozhodlo, že si svou sféru vlivu nenechá vzít. Výsledek známe: anexe Krymu, válka na Donbasu a později plnohodnotná invaze. Rusko mohlo reagovat vojensky proto, že Ukrajina je jeho soused, strategicky klíčový prostor a historická součást jeho bezpečnostního uvažování.
Rozdíl mezi Prahou 1989 a Kyjevem 2014 je v tom nejpodstatnějším detailu: v Československu neměl Kreml sílu zasáhnout, na Ukrajině ano.
A právě proto tam změnu režimu nenechal proběhnout jen tak.
Právě zde vstupují do hry dnešní interpretace
V momentě, kdy si celý tento širší rámec uvědomíme – domácí protesty, zahraniční podpora, geopolitické pozadí – není překvapivé, že se kolem 17. listopadu objevují i extrémnější výklady. Letos například vystoupil na Národní třídě politik Filip Turek, který veřejně prohlásil, že sametová revoluce nebyla výsledkem občanského tlaku, ale „řízenou operací“, údajně připravenou sovětským vedením. Média jeho výrok označila za konspiraci, ale jeho dopad je jasný: i po 36 letech se česká společnost neshodne, zda změnu režimu způsobili studenti v ulicích, geopolitika, nebo skrytí hráči. A právě tato rozpolcenost ukazuje, jak silně v nás téma listopadu 1989 stále rezonuje.
Revoluce jako součást větší hry
Znamená to, že listopad 1989 nebyl naším vítězstvím? Ne. Byla to odvaha lidí, jejich riziko, jejich hlas. Ale zároveň by bylo naivní předstírat, že šlo o proces, na který se velmoci jen tiše dívaly. Západ využil chvíle, kdy se sovětský blok rozpadal, a pomohl procesům, které v Československu běžely. V tom není konspirace. Je to způsob, jakým funguje svět, když se mění uspořádání sil.
A podobně není konspirace ani to, že Rusko reagovalo na Ukrajinu agresivně. Vnímalo její posun k Západu jako ohrožení své bezpečnosti. Šlo o hrubou, brutální a neoprávněnou reakci, ale v logice velmocenského myšlení smysluplnou.
Možná je tedy spravedlivější než učebnicový příběh říct toto: v listopadu 1989 zvítězila občanská odvaha – ale zároveň zvítězila i geopolitika Západu.
A v roce 2014 na Ukrajině zvítězilo domácí hnutí – ale zároveň prohrálo proti geopolitice Ruska.
36 let po revoluci je načase přestat vidět historii jako černobílý příběh dobra a zla. Listopad 1989 byl lidským vítězstvím i šachovou partií. Byl projevem odvahy i výsledkem rozpadu sovětského systému. Byl voláním po svobodě i součástí bitvy velmocí o podobu Evropy.
