Článek
Česká politika zažívá experiment, který by se dal vyučovat jako případová studie mocenského cynismu. Tato země si už zvykla na ledacos – na populismus, na marketing místo programu i na oligarchické manýry. To, co dnes předvádí vládní slepenec hnutí ANO, SPD a Motoristů, je ale nová disciplína. Sledujeme triumf arogance nad reálným politickým výtlakem. Vládnout z pozice menšinového koaličního partnera je v parlamentním systému legitimní. Problém začíná ve chvíli, kdy se menší hráč, který do vládních struktur proklouzl spíše jako okrajový mocenský přívěsek, začne chovat, jako by ve volbách získal rozhodující mandát, a z ústavního rámce si udělá kulisu pro vlastní ego.
Když se před nedávnem zaplnila pražská Letná a pod heslem „Nenechme si ukrást budoucnost“ se sešlo čtvrt milionu občanů, od vládního tábora přišla reakce plná přezíravosti. Nebylo v ní ani minimum respektu k tomu, že takto velké shromáždění představuje vážný politický signál. Převládlo pohrdání a okázalé předstírání, že se vlastně nic nestalo. Právě tady se naplno odhaluje dvojí metr současných populistů. Vzpomeňme si na Jindřicha Rajchla z doby minulé vlády. Když se tehdy sešel stotisícový dav, byl to podle dnešní garnitury autentický hlas národa, kterému je třeba naslouchat. Jakmile se ale sejde ještě větší masa proti nim, náhle už to pro ně není národ, ale podezřelý komparz. Tento selektivní vztah ukazuje, že dnešní moc neuznává veřejnost jako hodnotu samu o sobě. Uznává jen to publikum, které jí právě tleská.
Matematika arogance a stínové papalášství
Abychom absurditu současné situace pochopili přesně, musíme si tuto iluzi moci převést do čísel. Vezměme si nejviditelnější tváře Motoristů. V evropských volbách 2024 získala jejich kandidátka 304 623 hlasů. Z toho Filip Turek obdržel 152 196 preferenčních hlasů a Petr Macinka 14 657. Dohromady tak jejich osobní mandát činil 166 853 hlasů. Na Letné naproti tomu stálo zhruba čtvrt milionu lidí. To je o více než 83 tisíc občanů víc, než kolik dohromady získali tito dva muži na osobních preferenčních hlasech. Ještě dramatičtější je pohled na sněmovní volby 2025: strana Motoristé sobě sice získala celostátně přes 380 tisíc hlasů, ale osobní preferenční hlasy těchto dvou lídrů se propadly na 26 715. Jinými slovy: Letná byla výrazně větší než jejich společný osobní mandát a ve sněmovních volbách jejich individuální zisky převýšila dokonce mnohonásobně. Stranický výsledek nelze ignorovat, ale osobní váha dvojice, která se dnes staví do role majitelů státu, je v kontextu celé republiky okrajová.
Způsob, jakým tito aktéři přistupují k výkonu moci, neukazuje sílu, nýbrž uraženou ješitnost a absenci úcty k demokratickým zvyklostem. Začíná to u Macinkova chování k novinářům, kterým dává ostentativně najevo nadřazenost a kádruje dotazy. Jasný úpadek institucionální kultury však tito pánové předvedli ve chvíli, kdy prezident republiky odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem. Místo toho, aby ústavní rozhodnutí respektovali, zachovali se jako uražení chlapci. Když prezident předstupoval před Poslaneckou sněmovnu s projevem, Petr Macinka si sedl do první lavice a začal si číst komunistické Rudé právo, zatímco mu Filip Turek sekundoval s výtiskem Haló novin. To není politika, to je institucionální diletantismus. Je to snaha ponížit úřad ve chvíli, kdy systém neustoupil jejich ambicím.
A protože formální jmenování narazilo na ústavní mantinely, rozhodli se aktéři systém obejít. Formální ministerský post obsadil jiný člověk, zatímco z Turka se účelově stal „zmocněnec pro Green Deal“. Zabral si kancelář na ministerstvu životního prostředí a začal si přivlastňovat roli stínového vládce resortu. Koncentruje na sebe pozornost, aniž by nesl formální odpovědnost. Jenže když už si někdo takto silou osobuje právo reprezentovat stát, veřejnost logicky očekává profesionalitu. Místo toho jsme sledovali mezinárodní ostudu. Stínový ministr vyrazil do Bruselu, nedokázal z papíru plynule přečíst projev v angličtině a následně se před veřejností hájil tím, že špatně spal a musel si vzít Brufen. U žáka na střední škole je podobná argumentace úsměvná. U člověka, který si uzurpoval moc nad strategickým směřováním země, je to diagnóza. Navenek drahá auta a ego fungují v domácím inkubátoru, ale při kontaktu s mezinárodním prostředím tato bublina splaskne.
Cena za imunitu
Proč premiér Andrej Babiš tyto excesy toleruje? Proč do vlády přibral Motoristy a SPD, tedy formace, které většina veřejnosti ve vedení státu nechce? Odpověď, jež zazněla z úst herce Ivana Trojana, situaci vystihuje přesně: „Je to příliš velká cena za Babišovu imunitu.“ Hnutí ANO vyměnilo důstojnost a směřování státu za to, že jeho předseda získá politické krytí. Radikální síly s okrajovým ziskem dostaly klíče od vlivu jako platbu za to, že udrží premiéra v bezpečí.
Zde je nutné se zastavit a položit si otázku nad architekturou našeho volebního systému. Považujeme za demokraticky zdravé, když velký hegemon vytáhne k moci mikrostrany s radikálními sklony jen proto, aby za každou cenu složil sněmovní většinu? Z logiky racionální správy státu by systém měl minimalizovat vyděračský potenciál politického okraje. Nabízí se úvaha o úpravách, které by nejprve stanovily povinnost pro první tři nejsilnější strany pokusit se o nalezení kompromisu. Až ve chvíli, kdy by selhaly tyto brzdy, měla by se otevírat cesta k dalším variantám. Současný model, kdy se radikálové dostávají k řízení resortů jako mocenská úlitba, republiku systematicky paralyzuje.
A tato paralýza není omylem, nýbrž kalkulovaným záměrem. Motoristé a SPD zde plní specifickou funkci: dodávají hluk. Hluk je v dnešní politice ceněná komodita. Zatímco veřejný prostor rezonuje provokacemi vůči prezidentovi a výmluvami na analgetika, v pozadí probíhá destrukce státu pod taktovkou Andreje Babiše. Vzpomeňme si na jeho rétoriku v době, kdy byla u moci Fialova vláda a do Evropy dopadly důsledky ukrajinské krize. Tehdy šly ceny pohonných hmot nahoru a Babiš z opozičních lavic křičel, že by vše vyřešil a zlevnil. Dnes, kdy se geopolitická situace opakuje a nafta roste, drží kormidlo on – a náhle mlčí. Zkušení politici vědí, jak omezené jsou nástroje vládní moci vůči globálním trhům. Pokud vědí, že s cenotvorbou nic nezmohou, měli by mít slušnost mlčet i v opozici a nedělat si z existenčních obav občanů politickou kampaň. Tento cynický přístup dnes sdílí i pan Okamura.
Zatímco národ upírá zrak na rostoucí ceny a výstupy na sociálních sítích, vláda nenápadně podřezává pilíře institucionální nezávislosti. Sledujeme tlak na veřejnoprávní média v době, kdy z České televize odchází po letech Václav Moravec. Sledujeme pokusy protlačit zákony o neziskových organizacích inspirující se maďarskou autokracií. Tlak statisíců lidí na Letné měl smysl – vláda byla nucena část této legislativy upravit. Co však neschová, jsou krátkozraké škrty v obranném rozpočtu. Racionální státník by občanům sdělil, že bezpečnost musíme budovat systematicky a směřovat ke strategickému rozpočtu na úrovni 5 % HDP, abychom zajistili svou existenci v radikalizujícím se světě. Místo toho sledujeme divadlo, kdy Babiš veřejně deklaruje podporu armádě, zatímco neveřejně strategické výdaje osekává ve prospěch kupování hlasů jinde.
Účet za opozici a dospělý v místnosti
Než ale vyneseme soud nad vládní garniturou, musíme se podívat i na druhou stranu mince. Je snadné ukazovat prstem na Babiše, jak si kupuje imunitu, a na jeho partnery, jak si z ministerstev dělají vlastní mocenská území. Skutečnou otázkou ale zůstává: Kdo jim k tomu otevřel dveře? Odpověď je pro mnohé hořká, ale z hlediska politické analýzy nutná. Byla to současná demokratická opozice.
Největší strategickou chybou někdejší vládní koalice – tedy ODS, STAN, TOP 09, Pirátů a lidovců – bylo jejich dogma „S Babišem nikdy“. Když Andrej Babiš vyhrál volby, lídři demokratického bloku vyklidili pozice a s pocitem morální nadřazenosti odešli trucovat do opozičních lavic. Jenže velká politika není soutěž o to, kdo si zachová čistší profil. Je to tvrdá správa státu, která vyžaduje pragmatismus a občas i ochotu nést politické náklady pro vyšší dobro celku.
Demokratický blok měl vytvořit neprostupnou hradbu a pokusit se s vítězem voleb sestavit funkční vládu. Nikoli z náklonnosti k oligarchovi, ale aby ochránil stát a instituce. Kdyby demokratické strany dokázaly spolknout ego a do vlády vstoupit, mohly fungovat jako ústavní pojistka, efektivně chránit nezávislá média a garantovat naše prozápadní směřování. Místo toho svou absencí politického realismu vehnaly Babiše do náruče extremistů a donutily ho hledat mocenské krytí u těch nejhorších možných partnerů. Dnes se opozice může u řečnického pultíku pohoršovat nad tím, co předvádí Filip Turek, ale tito lidé tam dnes sedí i kvůli nim. Demokratický stát se hlídá zevnitř, z ministerských křesel. Demokratické strany dluží důkaz, že hlasy od voličů nedostaly zadarmo.
V tomto marasmu politického alibismu na jedné straně a arogance moci na straně druhé tak zůstává pevným bodem instituce prezidenta republiky. Pražský hrad zde nefiguruje jako nedotknutelná morální modla, ale čistě jako funkční institucionální zeď. Když Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, zafungoval přesně tak, jak ústava v krizových momentech předpokládá – jako brzda. Nastavil hranici a deklaroval, že k řízení státních resortů nestačí mediální dosah a radikální slovník.
A právě na této stopce se dnešní mocenská garnitura odhalila až na dřeň. Ukázalo se, že tito lidé nejsou ochotni ústavní mantinely respektovat. Když narazí na pravidlo, nezačnou hledat problém u vlastní nekompetence, ale začnou systém obcházet, zesměšňovat a chovat se, jako by neexistoval. V zemi, kde si jedni kupují beztrestnost, druzí si hrají na stínové vládce a třetí uraženě vysedávají v opozici, se prezident stal v podstatě posledním dospělým v místnosti.
A to je hlavní poselství, které rezonovalo na pražské Letné. Čtvrt milionu lidí tam nestálo jen proto, aby vyjádřilo nespokojenost se dvěma politiky. Ti lidé si přišli pro stát, který jim mizí před očima. Pochopili, že se zde zaměňuje viditelnost s autoritou a publicita s reálnou legitimitou. Babišovo mlčení o ekonomické realitě, Macinkovo institucionální pohrdání, Turek hrající si na ministra i strategické selhání demokratické opozice – to všechno ulice sečetla a vládnoucí i opoziční garnituře vystavila účet.
Je to varování, které by mělo znít v uších všem ve Strakově akademii. Účelová koalice postavená na mizivém osobním mandátu nemůže trvale převálcovat mlčící většinu ve chvíli, kdy ta většina ztratí trpělivost a promluví. Stát není pískoviště pro osobní mocenské hry, ministerstvo není kulisa pro politický marketing a demokracie není samoobslužný systém, ve kterém si mohou aktéři svévolně brát z pravidel jen to, co se jim hodí.
Zdroje:
