Článek
V Česku máme odbory. Tedy, máme je na papíře. V praxi se objevují jako komety – jednou za pár let, nejlépe před volbami, aby připomněly, že existují. Zatímco ve Francii odbory dokážou zablokovat celou zemi kvůli změně důchodového věku o dva roky, v Česku se odborový protest často rovná tiskové konferenci s kávou a koláčky. A pak se zase všichni rozejdou, protože „už jsme udělali, co jsme mohli“.
Vedení českých odborů se probouzí jako medvěd ze zimního spánku – jen když hrozí, že by si někdo mohl všimnout jejich nečinnosti. Volební období je ideální čas na „zásadní požadavky“, které se nikdy neprosadí, ale dobře vypadají v médiích. Tripartita se proměňuje v divadlo, kde vláda, zaměstnavatelé a odbory zahrají scénku, pak se rozejdou a nic se nezmění. Všichni si oddechnou, že to mají za sebou, a jede se dál.
Mezitím ve Francii odbory fungují jako buldozer. Mají méně členů než ty české, ale o to víc odvahy. Stávky nejsou výjimkou, ale nástrojem. A fungují. Když francouzské odbory řeknou „non“, tak se nejezdí, neletí, nepracuje. Vláda se bojí odborů. V Česku se vláda bojí jen špatného počasí na tiskovce.
Český odborář často působí jako funkcionář s vizitkou, ale bez vizí. Místo organizace protestů – tiskovky. Místo vyjednávání – výzvy. Odbory se tváří jako nezávislá síla, ale často působí spíš jako PR oddělení opozice. Když se mluví o stávce, většinou se to „ještě projedná“ – a pak se zapomene. A když už se něco děje, je to tak decentní, že si toho nevšimne ani zaměstnavatel.
Francouzské odbory jsou jako buldozer – pomalé, ale nezastavitelné. České odbory jsou jako elektrická koloběžka – občas vyjedou, ale většinou jim dojde baterka. A tak zatímco Francie mění zákony pod tlakem odborů, Česko mění vedení odborů pod tlakem nudy.
