Článek
Časy, kdy slovo „pravomoc“ nebylo synonymem pro „co si zrovna přeji“.
Časy, kdy prezident republiky byl hlavou státu, nikoli hlavou komentářů.
A tak si ten starý pán sedí, listuje si svými články – článek 2 odstavec 2, článek 68 odstavec 2 – a tiše si povzdechne. „Ach, kdyby mě tak někdo četl… ne jen citoval v televizi.“
🎩 Prezident jako básník
Náš prezident, muž vzdělaný, se rozhodl, že nebude jen jmenovat ministry. On je bude komentovat. Podmiňovat. Vysvětlovat. A když se ozve lid, že to není v souladu s Ústavou, odpoví s grácií: „Ale to byl jen komentář.“
Komentář! Jak vznešené slovo. V zemi, kde se zákony ohýbají jako vrbové proutí, je komentář novým nástrojem moci. Není to dekret, není to veto – je to názor s razítkem Hradu.
📜 Ústava jako švédský stůl
Článek 68 odst. 2 říká jasně: prezident jmenuje na návrh premiéra. Tečka. Ale v moderní kuchyni se tečky mění na čárky, čárky na poznámky pod čarou, a poznámky pod čarou na tiskové zprávy.
Ústava se stává švédským stolem. Prezident si vybírá: dnes si dám článek 54, zítra odstavec 63, a k tomu trochu osobního názoru. Na dezert pak přidám „hrubé porušení ústavního pořádku“, ale jen jako ozdobu – nikoli jako hlavní chod.
🕊️ A co občan?
Občan, ten věčný pozorovatel, se dívá. Někdy píše dopisy, někdy jen kroutí hlavou. Ví, že do ležícího se nekope. Ale také ví, že když Ústava leží, je třeba ji zvednout. Oprášit. Připomenout, že není jen dekorací na stole předsedy Senátu.
A tak ten starý pán v koutě – Ústava – tiše doufá. Že jednou přijde den, kdy ji zase někdo otevře. Ne kvůli komentáři, ale kvůli právu. Kvůli řádu. Kvůli tomu, že slovo „republika“ stále něco znamená.
