Článek
Incká říše byl státní útvar v Jižní Americe, který se nacházel v oblasti Andů na území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Ve své době se jednalo o největší indiánskou říši Jižní Ameriky. Rozkvět Incké říše bezesporu patří k nejzajímavějším obdobím předkolumbovské Ameriky. Vyznačovala se bohatou kulturou, rozmanitým společenským a státním systémem a velice pokrokovou vnější a vnitřní politikou. Kapitolou sama pro sebe byl intimní život Inků: vladaři praktikovali posvátný incest, obyčejní lidé měli možnost zažít si manželství na zkoušku, v zemi byla legitimizovaná prostituce a pro zpestření intimních chvilek muži přivazovali ke svému přirození jedovaté žížaly.
Incest je rodinná záležitost aneb jak to chodilo u vladařů
Po založení říše se první Inkové postarali o náboženskou podporu svých vladařů. Ti byli prohlášeni za děti Slunce, vladař ze označoval jako Sapa Inca a byl považován za zástupce božstva na zemi.
Za svou hlavní manželku (říkalo se jí coya) musel vladař pojmout vlastní sestru. Ta rodila dědice a rozhodovala o vnitrostátní politice, pokud byl manžel ve válce nebo na návštěvě u sousedních vladařů. Tento incest se vysvětloval velice jednoduše: božská krev by se neměla ředit lidskou. A právě díky svému „božskému“ původu měla coya právo vládnout během vládcovy nepřítomnosti.
Historik Miloslav Stingl v knize Synové slunce. Sláva a pád největší indiánské říše uvádí mýtus, na kterém byla založena tato tradice. Inkové věřili, že nejvyšší bůh Varikocha stvořil Slunce, ten si vzal pak vzal za ženu svou sestru Lunu a z jejich vztahu pak vzešli první panovníci Inků.
Incest byl však povolen pouze pro představitele královské dynastie. Pro ostatní lidé (jak šlechtice, tak prostý lid) se podobné počínání trestalo smrti.
Kromě vlastní sestry měl Sapa Inca i jiné manželky - vlastnil velký harem, kam se svážely nejkrásnější dívky z celé země. Říkalo se jim dcery Slunce.
Co všechno má umět dcera Slunce neboli obyvatelka vladařova harému? Mimo jiné vařit pivo!
V Incké říši vše fungovalo podle přísně nastaveného řádu. Speciální systém fungoval i u výběru žen do harému vladaře. Jednou za rok speciálně vyškolený úředník apo panac projel všechny obce v říši a vybral několik dívek ve věku čtyř až pěti let. Ty nejkrásnější a nejbystřejší byly odvezeny do speciálních škol zvaných aclyaúasi, kde byly vychovávány jako dcery Slunce.
Zkušené ženy je učily vařit, tkát, vést domácnost a také vařit pivo. Po první menstruace je rovněž začaly zasvěcovat do tajného umění, jak potěšit vladaře. Po ukončení „studia“ Sapa Inca osobně vybral ty, které se měly přesunout do jeho harému, ostatní dívky se mohly vrátit do své domoviny. Občas ale některé z nich byly darovány jako manželky či konkubíny spřáteleným vládcům, šlechticům, úředníkům nebo zvláště nadaným válečníkům.
Některé z těchto dívek se již během svého vzdělávání mohly rozhodnout zasvětit svůj život bohům a staly se pannami Slunce. Jednalo se o netradiční řád kněžek, kterým bylo zakázáno jakýkoliv kontakt s muži. Ten, kdo se pokusil svést nebo dokonce znásilnit dívku z tohoto řádu, byl odsouzen k upálení na hranici nebo udušení. Panovník měl samozřejmě z tohoto pravidla výjimku.
Manželství na zkoušku
V Incké říši se stát pečlivě staral o to, aby jeho poddaní se rozmnožovali a populace neustále rosta. Proto rozvod byl povolen pouze v případě neplodnosti manželky (neplodnost mužů samozřejmě nepřipadá v úvahu). Zároveň ale cizoložství a znásilnění bylo trestáno smrtí. Nicméně násilník se trestu mohl vyhnout tím, že si vzal svou oběť za manželku.
Naštěstí pro prosté smrtelníky však v Incké říši existovala tradice servinakuy - tzv. manželství na zkoušku, kdy mladý muž a mladá žena mohli společně žít, hospodařit a samozřejmě i souložit. Pokud si však po čase uvědomili, že spolu nebudou šťastní, mohli si v klidu rozejít a najít si nového partnera.
Prostí rolníci nebo měšťané měli právo na jednu manželku, bohatí Inkové a šlechtici si mohli dovolit mít několik manželek či vlastnit harém, který ale nesměl být větší než ten vladařův.
Jedovaté žížaly na přirození jako afrodiziakum
Jak ale má obyčejný muž (byť šlechtic či dokonce vladař) zvládnout tolik žen? V knize profesora Leidenské univerzity Jana Elferinka Použití afrodiziak v předkolumbovské kultuře Aztéků a Inků se můžeme dočíst o žížalách musullu, které obývaly stromy a kromě afrodiziakálního účinku byly rovněž silně toxické. Při dotyku tohoto tvora s kůží se na pokožce objevovaly obrovské puchýře, což ale nebránilo Inkům umisťovat je na své penisy. Jako reakce na toxiny a silné prokrvení se pak dostavila pořádně pevná erekce.
V Incké říši se rovněž aktivně používaly tzv. anafrodiziaka, tedy přípravky na potlačení libida. Panovníci je během výprav dávali svým vojákům, aby se jim méně stýskalo po svých manželkách a netáhlo je to domu. Rovněž to mělo za cíl snížit počet znásilnění v dobytých oblastech, jelikož dobrý panovník věděl, že území je snazší udržet pomocí míru, nikoliv agresi. Aby se však vojsko nevzbouřilo, inckou armádu vždy doprovázely konkubíny (pro velitele) a prostitutky (pro obyčejné vojáky). Ty byly rovněž součástí běžného života.
Život na okraji společnosti: prostituce u Inků
V Incké říši se „láska za peníze“ totiž považovala za nezbytné zlo. Historik Waldemar Espinoza ve své knize Inkové: Ekonomika, společnost a stát v době Tavantinsuyu píše o vládci jménem Pachacutec, který legalizoval prostituci a zavedl pár zákonů s ní spojených. Nejprve vydal dekret, že v nevěstinci mohou pracovat pouze ženy, které byly zajaty během válek. V souladu s dalším nařízením, tyto ženy neměly právo bydlet ve městech. Takže nevěstince i soukromé „priváty“ vznikaly podél městských bran. Dále dle vladařovo nařízení tyto ženy musely obsloužit každého muže, který byl ochoten zaplatit penězi, cennostmi nebo dokonce potravinami. Poslední bod ukládal, že výchovu děti těchto žen přebíral do své pravomoci stát.
Na lamu mi nešahej!
Nejvíc rozšířenými domácími zvířaty v Incké říši byly lamy a jejich menší příbuzní, alpaky. Z jejich srsti se vyráběly tkaniny, z jejích mléka se dělal sýr i jiné mléčné výrobky, ale i jejich maso sloužilo jako potrava. Navíc na jejich zádech se často převážel náklad. Někteří vědci však tvrdí, že tato roztomilá zvířatka často soužila i k jiným účelům.
Jelikož ani historici, archeologové, antropologové a jiní badatele neshodnou na tom, jestli k podobným nekalým praktikám opravdu docházelo, ani my nebudeme na toto téma spekulovat. Je tu ale jeden dost výřečný fakt: muži měli dle zákona zakázáno pást tato zvířata v nepřítomnosti žen a svobodní muži dokonce nesměli chovat alpaky doma.
Zdroje:
Miloslav Stingl: Synové slunce. Sláva a pád největší indiánské říše
Miloslav Stingl: Indiáni zlatého slunce
Waldemar Espinoza: Los incas: Economia sociedad y estado en la era del Tahuantinsuyu (Inkové: Ekonomika, společnost a stát v době Tavantinsuyu)
Jan. G. R. Elferink: Aphrodisiac use in preColumbian Aztec and Inca cultures (Použití afrodiziak v předkolumbovské kultuře Aztéků a Inků)
