Článek
V současnosti jsou Raute jediným zcela kočovným etnikem Nepálu. Tito lidé zkrátka neuznávají usedlý způsob života – celé komunity i „vesnice“ (pokud je takto můžeme označit) neustále kočují, staví si provizorní bydlení z větví, listí a látky. A právě kvůli stěhovavému způsobu života je první evropští etnografové, kteří začátkem 20. století začali zkoumat místní kmeny a jejich tradice, označili za „Nepálské Romy“.
První systematičtější kontakty evropských a amerických badatelů s národy a tradicemi Nepálu začaly poměrně pozdě, hlavně kvůli dlouhé izolaci země. Nepál až do poloviny 20. století cizincům téměř neumožňoval vstup a přístup do vnitrozemí byl pro západní výzkumníky velmi omezený, na rozdíl od okolních zemí, jako je Indie. Ano, z konce 18. a začátku 19. století máme sice ojedinělé zprávy od britských koloniálních úředníků, misionářů a cestovatelů, ale opět zejména z Indie) a pak minimálně z pohraničních oblastí Nepálu. S rozvojem etnografických a antropologických výzkumu začalo být jasné, že geneticky mají Rauteové k Romům poměrně daleko, a tak se od tohoto označení začalo ustupovat. I když někteří cestovatelé ho používají dodnes.
Lov opic jako způsob obživy i kultura
Hlavní položkou v jídelníčku lidí z kmene Raute je maso divokých zvířat – loví opice, které dokáží odchytit s opravdu obdivuhodnou zručností, srny a divoká prasata, či dokonce medvědy. Kromě lovu se rovněž aktivně věnují i sběračství – okolní lesy nabízejí mnoho druhů lesních plodů, kořenů a jiných jedlých rostlin.
Podle etnografických dat, založených na výzkumech při dlouhodobém pozorování, mají Rauteové nesmírně dobře rozvinuté znalosti ekosystému himálajských lesů a jejich vztah k přírodě je nejen praktický, ale i duchovní: věří, že jsou součástí lesa, nikoli jeho pány.
Avšak na prvním místě pro Rauty vždy byl lov, především tedy lov opic. Je to jakýsi základ jejich národní identity. Ostatně, zvířata pro ně nejsou jen kořistí, ale také součástí jejich světonázoru. I proto lov probíhá podle přesných pravidel a tradic, jež se předávají z generace na generaci. Raute nikdy neloví staré nebo nemocné zvíře (ani zvíře se zlomenou končetinou) ani matku s mláďaty.
Umožňuje současný svět život v souladu s přírodou?
Příslušníci kmene Raute se nikdy nevěnovali zemědělství ani chovu dobytka, a tak je jejich život zcela závislý na místních lesích. Proto jsou v současnosti tyto kmeny tak vzácné a tak zranitelné – lesy v Nepálu totiž rychle mizí. Důvodů ke kácení je mnoho, avšak výsledek je jediný – zhoršuje se místní ekosystém, mizí tradiční fauna a strádá i původní obyvatelstvo.
A tak hrozí, že několik místních domorodých kmenů (včetně Raute) brzy zcela zmizí – přitom nejde jen o fyzické vyhlazení, když spolu s lesy zmizí i možnost obživy. Je dost možné, že představitelé těchto kmenů budou nuceni zkusit se asimilovat mezi majoritní obyvatelstvo. Protože zatímco v minulosti se místní lesy zdály být nekonečné, nyní se jejich rozloha každým dnem zmenšuje a spolu s nimi i možnost pro domorodce zachovat si svůj tradiční způsob života.
Genderové role aneb práce se najde pro každého
Himalájské klima je celkem vlídné, a tak tyto stany, byť jsou velice skromné, zcela odpovídají potřebám nomádského života Rautů – rychle a jednoduše se dají postavit i zbourat a chrání před deštěm a větrem. Kmen Raute dodržuje přísné rozdělení podle pohlaví a hlídají si tradiční genderové role. Muži jsou lovci – pravidelně opouštějí svá stanoviště a na několik dní se vypraví do lesa, aby ulovili větší či menší zvěř. Když zrovna neloví, pracují se dřevem – vyrábějí nástroje, které pak používají během lovu, ale také menší potřeby do domácnosti či amulety.
Ženy jsou tradičně sběračky a také se samozřejmě starají o děti, proto neopouštějí stanoviště déle než na několik hodin. Ovoce a lesní plody hledají hlavně v blízkém okolí. Každý člen, včetně malých dětí, má v komunitě své místo a povinnosti. I ti nejmenší caparti mají úkoly – starší děti se starají o ohniště, mladší pomáhají sbírat dřevo či nosit vodu. Občas na nějakém místě setrvají i několik měsíců, avšak pokud muž během lovu narazí na lokalitu, kde roste hodně ovoce a bobulovin, celá komunita je schopna se během několika hodin sebrat a přestěhovat se na ono nové místo.
Mistři dřevořezby a jinde zaniklý obchodní model
Jak jsme již zmínili, Raute prosluli svým uměním dřevořezby. Učí se tomu už od mala a s věkem získávají na zručnosti. I to je důvod, proč se tomu věnují hlavně starší muži – jsou zkušenější, ale také už tolik nechodí na lov. Vyrábějí tradiční talíře, misky a jiné nádoby, talismany a další dřevěné předměty. Přestože Rauteové po dlouhá léta odmítají jakýkoliv kontakt s vnějším světem, tak obchodují. Tento přímý obchod (bez peněz, jde čistě o výměnu) se stal jedním z pilířů jejich přežití. Své dřevěné výrobky směňují s obyvateli okolních vesnic za věci, které nejsou sami schopni vyrobit nebo ulovit – především rýži, kroupy, sůl, mouku, tabák nebo látky. Tento kmen je jeden z mála, kdo dodnes stále používá směnný obchod – v moderním světě se tento model již dávno vytratil.
Samotní Rauteové tvrdí, že peníze odmítají a že jimi dokonce pohrdají, jelikož peníze jsou svazující. I přesto ale státní instituce jim občas poskytují finanční příspěvky. Domorodci však trvají na tom, že jim jde hlavně o svobodu, ne o dávky.
Zvyky a obyčeje, víra a vztah k lesům
Náboženský systém Rautů je velice specifický – prolíná se tady totiž několik náboženství, pohanství i totemismus a animismus (víra, že nejen lidé, ale i zvířata, rostliny, předměty nebo přírodní jevy mají duši nebo duchovní podstatu). Centrem jejich víry je les a jeho obyvatelé. Věří, že vše živé i neživé je propojeno, každé zvíře i kytka má duši a ty se mohou reinkarnovat. I proto Rauteové mají určitá tabu v lovu a dodržují přísná pravidla, kdy a jak mohou či nesmí lovit. Tento kmen nemá vlastní písmo, a tak si nevedou ani kroniky: své znalosti si předávají po staru z otce – z otce na syna, z generace na generaci.
Neúprosná globalizace
Od 20. století se postupně zvyšuje množství kontaktů Rautů s okolním světem – především s obyvateli sousedních vesnic. Tato tendence je do jisté míry nevyhnutelná – lesy pomalu mizí, a tak jsou Rautové nuceni stěhovat se blíž vesnicím. Těsnější kontakt s „vnějším světem“ má pro ně samozřejmě své benefity (jako například možnost využít profesionální zdravotní péče).
Z kulturního hlediska však tato interakce ohrožuje jejich svébytný svět, zároveň často dochází ke střetům kultur, vznikají tu nedorozumění a předsudky a také ze strany oficiálních úřadů tlak na usídlení a ukončení kočovného způsobu života. A tak kombinace faktorů jako kácení lesů, hojné klimatické změny a sociální tlak přivedla tento kmen na hranici zániku. Američtí antropologové tvrdí, že Rauteové mohou zcela zmizet už během následujících desetiletí.
Boj o zachování identity
Většina představitelů kmene Raute nebere kočování a život v lesích jako způsob přežití, ale jako vyjádření své identity a podstaty – být Raute znamená být součástí lesa, znát jeho tajemství a zachovávat tradice, obyčeje a víru svých předků. Okolní svět se však neúprosně mění, a tak i oni cítí, že je potřeba začít si hledat nové cesty. Ať už to bude kompromis, nebo vzdor. Budoucnost kmene Raute tak zůstává otevřená. Jejich příběh je připomenutím toho, že v moderní době se tradiční kultury vytrácejí rychleji než kdykoli v historii.
Seznam použitých zdrojů:
