Článek
Kolja Kirillov mluvil česky naprosto bez přízvuku, vystupoval sebejistě, a tak všichni zpočátku jeho příběhu uvěřili. Úředníkům tvrdil, že se přes Polsko vydal do Sovětského svazu hledat sestru a teď chce zpátky k rodičům. Po ověření všech okolností se ale ukázalo, že jméno, které chlapec uvedl, nepatří jeho otci, ale pěstounovi, u něhož kluk několik let žil v Československu. Do První republiky Nikolaj dorazil v roce 1921 s transportem ruských dětí zachráněných před hladomorem. Na venkově dostal střechu nad hlavou, ve škole však zlobil a neposlouchal, doma i na statku ničil věci a v obci poškodil studnu. Pěstouni si opakovaně stěžovali opatrovnickým úřadům, že s ním nevydrží ani dalších osm dní, přesto se o něj starali ještě několik let. A to až do roku 1925, kdy ho poslali zpátky do Sovětského svazu.
Chlapec skončil v dětském domově, jenže po několika měsících utekl. Na zastupitelství prosil: „Vraťte mě k tatínkovi do Čech.“ Úředníci pěstouna oslovili s otázkou, zda by mu zaplatil cestu a znovu ho přijal. Muž odmítl. Nikolaj zůstal v Sovětském svazu a o jeho dalším osudu už nic nevíme.
Na ulici žily miliony dětí. Některé užívaly i kokain
Proč se vůbec ruské dítě ocitlo v československé vísce? Po revoluci, občanské válce a hladomoru neměly miliony sovětských dětí kde žít. Některým rodiče zemřeli, jiní zůstali naživu, ale nedokázali své potomky uživit. Historik Alan Ball uvádí, že v roce 1922 se počet bezprizorních mohl blížit sedmi milionům; jde však o jeho odhad, nikoli o přesný počet dětí. Přespávaly na nádražích, žebraly, kradly a praly se o jídlo. Dobové studie zachycují mezi dětmi na ulici i pití alkoholu a užívání kokainu, v některých případech dokonce u dětí mladších deseti let.
Bezprizorné děti, Moskva, 1924
O Nikolajovi ani o dalších československých svěřencích ale nemáme doklad, že by drogy brali. Jak hrozné byly poměry v hladovějících oblastech, ukazovala v Praze výstava připravená z materiálů československého konzulátu: mezi ukázkami nouzové potravy se podle archivářky Anny Chlebiny objevila tráva a dokonce kravský trus. Lidé pořádali sbírky, koncerty, šili věci na prodej a posílali peníze či potraviny; pomoc směřovala také ke krajanům na Volyni. Červený kříž přišel s dalším nápadem: nabídnout hladovějícím dětem na čas domov v některých evropských státech.
Vlak dojel do Moskvy bez devíti cestujících
Mezinárodní dohoda umožnila poslat do ciziny dva tisíce sovětských dětí, z toho šest set do Československa. Sovětské vedení z toho nadšené nebylo. V korespondenci Michaila Kalinina a Lva Kameněva zazníval strach, že děti v cizině nasáknou „prohnilými zásadami“ maloměšťácké společnosti a dostanou se mezi protibolševické emigranty. Nakonec však Moskva odjezd povolila. Zdravotnický vlak československého Červeného kříže přijel 1. prosince 1921 do Simbirsku, odkud měl vyzvednout děti z hladovějícího Povolží. Výběrové podmínky byly hodně přísné: děti měly být zdravé, mravně bezúhonné a pokud možno ruské národnosti. V oblasti zasažené hladem se podařilo shromáždit jen 292 dětí.
Než vlak dojel do Moskvy, devět jich zemřelo. Na Kazaňském nádraží pak milice přivedla další děti sesbírané z ulic; některé nemocné cestující bylo naopak nutné cestou vysadit. Do Československa tak nakonec dorazilo 439 chlapců a dívek. První měsíc strávili v karanténě, kde je ošetřili, umyli, zbavili vší a učili češtině, základům dobrého chování i společenským normám. Pomáhali vychovatelé z řad ruských emigrantů i Češi, kteří ovládali ruštinu. Asi polovina dětí pak zamířila na venkov a začala chodit do místních škol.
Děti, které se zabydlely, i chlapec, s nímž si nevěděli rady
„Děti byly různé a na ulici strávily různě dlouhou dobu,“ připomněla archivářka Anna Chlebina v rozhovoru pro Rádio Svoboda. V Národním archivu našla spisy o kontrolách československých rodin i stížnosti pěstounů. Nikolajův případ však byl spíše mimořádný, nikoli běžný. Dvěma dospívajícím chlapcům zase jeden řemeslník zajistil výuku, jídlo i oblečení, ale při odjezdu mu prý ani nepoděkovali. Jinde naopak děti prospívaly, zesílily, chodily do školy a aktivně pomáhaly v domácnosti i na statcích.
Někteří pěstouni se s jejich odchodem nedokázali smířit. „Nechte ho u nás, máme ho rádi jako vlastního,“ psala podle dochované korespondence jedna rodina. Podobně se přimlouvali i opatrovníci Dimitrije Bredichina, kdysi zesláblého chlapce, který našel domov v rodině městského úředníka. Chtěli, aby alespoň dokončil školu; z dalších dokumentů ale není jisté, zda v Československu zůstal. Sovětští inspektoři přitom při návštěvách většinou nenacházeli vážnější důvod ke stížnostem. O budoucnosti dětí však už neměli rozhodovat jejich pěstouni. Slovo si vzala Moskva.
Rodiny prosily o čas. Moskva si vydupala návrat
Pobyt dětí v československých rodinách neměl pevně stanovenou dobu a někteří rodiče uvažovali o osvojení i adpoci. Podle historiků chtěla přibližně polovina z nich dítě ponechat. Sovětské úřady se ale obávaly, že mladí občané nadobro zůstanou v zahraničí, a začaly trvat na jejich návratu. Opatrovnické úřady namítaly, že už zaplatily učňovskou přípravu a vracet sirotky zpět do vlasti před dokončením výuky nedává smysl. „Nechte nám děti alespoň do konce učení,“ žádaly.
Návraty proto probíhaly ve více vlnách. Nejdříve odjížděly děti, které samy chtěly domů, nebo ty, u nichž se podařilo dohledat rodiče (případně náhradní rodinu), potom ty s dohledanými vzdálenými příbuznými a nakonec sirotci, kteří končili v dětských domovech. „Po životě v tak dobře zajištěné zemi, jakou bylo Československo, byl pro většinu těchto dětí sovětský dětský domov nejspíš velký šok,“ uvedla archivářka Anna Chlebina. Sama se domnívá, že mnoho z nich z ústavů znovu uteklo, jejich další osudy však většinou neznáme.
Ne všichni se ve stanovený den dostavili k odjezdu: někteří utekli či se schovávali v lese. Asi desítka mladých lidí směla dokončit učení, později však nesehnala práci a sama požádala o cestu zpět. Poslední skupina opustila Československo roku 1929. Z mnoha dětí, které v roce 1921 přijely zesláblé a hladové, se mezitím stali mladí dospělí. Zpětně však celá humanitární akce vyvolává nepříjemnou otázku, nakolik byl promyšlen i její konec. Děti, které se podařilo dostat z ulice, dostaly na několik let domov, vzdělání a pravidelné jídlo. Pak o jejich dalším životě znovu rozhodly úřady.
O cestě těchto dětí do bezpečí se dochovaly celé archivní spisy. Nikdo však neví, kolik jich po návratu do Sovětského svazu opět skončilo na ulici.
Seznam použitých zdrojů:
