Článek
V červenci 1919 se v sibiřském Irkutsku postavil Václav Valenta před neobvyklou skupinu žáků. Byli mezi nimi osmiletí chlapci i téměř dospělí mladíci. Někteří nosili přešité vojenské uniformy. Po vyučování se neměli kam vracet. Jednatřicetiletý Valenta býval před válkou učitelem na Plzeňsku. Roku 1915 narukoval do rakousko-uherské armády, na ruské frontě padl do zajetí a později vstoupil do československých legií. Jako dělostřelec bojoval na Sibiři. Nyní měl děti, které se přidaly k legiím, vrátit zpět do školních lavic.
Po bolševické revoluci se Rusko propadalo do občanské války. Českoslovenští legionáři se snažili dostat na východ do Vladivostoku, odkud měli odplout do Evropy. Vlaky někdy zůstávaly celé týdny stát na nádražích a právě tehdy se v okolí objevily děti, které přišly o rodinu nebo se od ní během bojů odloučily.
„Právě k těmto vlakům se stahovali vyhladovělí sirotci,“ popsal v roce 2018 badatel Milan Žuffa-Kunčo, který jejich osudy dlouhodobě zkoumal. Legionáři jim nejprve dávali jídlo. Když se stejní chlapci vraceli a jejich příbuzné se nedařilo dohledat, vojáci si některé z nich vzali pod ochranu. Děti pak cestovaly s různými pluky.
Mladí dobrovolníci u 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova
Byli mezi nimi Rusové, Ukrajinci, Tataři i potomci volyňských Čechů, ale také děti samotných legionářů. Ne všechny měly rodiče prokazatelně mrtvé; některé své blízké pouze nemohly najít. Část chlapců pak sloužila jako spojky mezi jednotkami.
Ve škole už nebyli vojáky, ale obyčejnými chlapci
V červenci 1919 vznikla v Irkutsku Škola pro nezletilé dobrovolníky československého vojska. Jejím správcem se stal Václav Valenta. Děti se učily podle vzoru českých obecných škol a poznávaly jazyk nové vlasti. Lišily se však věkem, původem i zkušenostmi. Valenta je ve svých zápiscích rozhodně neidealizoval. Hodně psal o výtržnostech i o svérázných (někdy dost krutých) hrách chlapců, kteří dlouho vyrůstali mezi vojáky. V jedné příhodě popsal, jak parta vedená klukem jménem Šůra (ruská zkratka pro Alexandra) chytala zvířata i místní děti a násilím je „křtila“ v místní řece. Své počínání komentoval slovy: „Psi kňučí, kočky mňoukají, děti ječí.“
Škola Nezletilých dobrovolců, Vladivostok 1919
Takové příhody ukazují, že přivyknout děti poznamenané válkou školnímu řádu nebylo snadné. Valentovy zápisky vyšly poprvé roku 1924 pod názvem Česká škola na Sibiři. Ani škola neměla stálé zázemí. Když se vojenské transporty vydaly dál na východ, pokračovala výuka přímo ve vagonech.
Chlapec jménem Kuzma Marťanov
Ve sbírce Václava Valenty zůstala též řada fotografií. Na rubu jednoho snímku se dochoval nápis: „Na fotce jsem já, legionář Antonín Pšenica s mladým sirotkem – dobrovolníkem.“ Badateli Žuffa-Kunčovi se však podařilo zjistit, že pravé jméno vojáka bylo Čeněk Dobeš a chlapec po jeho boku se jmenoval Kuzma Marťanov. Díky této fotografii víme, že kdysi žil jistý Kuzma, který dobrovolně pomáhal českým legionářům a pak se přes půlku světa dostal až do zcela neznámé země. Nic víc však o něm nevíme. Ani to, jak a kdy přišel o rodinu, zda někoho z příbuzných později našel, ani jak žil v dospělosti. Stejně tak o osudech dalších desítek dětí nevíme skoro vůbec nic.
Přes půlku světa až do Československa
V prosinci 1919 nastoupila Valentova škola ve Vladivostoku na palubu japonské lodi Šunko Maru. Patřila k patnáctému evakuačnímu transportu, který vyplul 24. prosince. Spolu s chlapci cestovali další legionáři, důstojničtí žáci i váleční invalidé. Plavba vedla kolem asijských přístavů a přes Indický oceán. Do italského Terstu dorazila loď 12. února 1920. Děti, které ještě nedávno žily u vojenských vlaků na Sibiři, se přiblížily zemi, jež vznikla teprve necelými dvěma lety. Podle Muzea československých legií měla škola až 105 žáků. Celkem však legionáři do Československa přivezli až 140 nezletilých dobrovolníků.
Válečná loď Šunko Maru
Pro tyto děti byla zřízena speciální škola v Českých Budějovicích, která však fungovala jenom krátce. Pak se jejich cesty rozešly: někteří chlapci pokračovali ve studiu, jiní nastoupili do zaměstnání, některých se ujaly české i slovenské rodiny. Pro mnohé šlo o první seznámení se zemí, která měla být jejich novým domovem.
V nové zemi o ně nebyl velký zájem
Ani v nové vlasti však na všechny chlapce nečekal šťastný život. Děti často v Československu nikoho neznaly a potřebovaly další péči. Editor Valentových vzpomínek Michal Rak v předmluvě k vydání z roku 2020 napsal: „Naši učitelé tyto chlapce přivezli do nové republiky, kde však o ně nikdo nestál!“ Šlo o Rakovo kritické hodnocení přijetí, nikoli objektivní popis osudu všech dětí. Někdo si přeci našel novou rodinu, získal práci či mohl pokračovat ve studiu.
Zachránění sirotci v Českých Budějovicích
Další komplikace přišly po únoru 1948. Spojení s legionáři, kteří na Sibiři bojovali i proti bolševikům, bylo v komunistickém Československu nežádoucí. Žuffa-Kunčo při pátrání po rodinách zjistil, že někteří o své legionářské minulosti raději mlčeli a část si kvůli obavám z postihů změnila jméno. V devadesátých letech vypátral kolem osmdesáti potomků někdejších žáků. O některých chlapcích se však nepodařilo dohledat dost informací.
Učitele nakonec potrestala jeho vlastní minulost
A Václav Valenta? Po návratu z Ruska znovu učil. Usadil se v Blovicích a pod jménem Valenta-Alfa psal knihy pro děti a mládež. Uchovával fotografie svých sibiřských žáků a jejich příběh zachytil ve vzpomínkách. Roku 1941 však musel jako bývalý ruský legionář za nacistické okupace odejít do penze. Po válce se ke školství ještě vrátil. Zemřel v Blovicích 12. prosince 1954.
V roce 1919 dokázal učit válečné sirotky ve vagonech na Sibiři. O dvaadvacet let později ho nacisté ve vlastní zemi připravili o učitelské místo právě kvůli jeho legionářské minulosti.
Seznam použitých zdrojů: Paměť národa, Václav Valenta: Česká škola na Sibiři, Vojenský historický ústav, Československá obec legionářů, iDnes.cz
