Článek
Z hustých oblaků páry se pomalu vynořila lokomotiva a se skřípěním kol zastavila u nástupiště. Na první pohled obyčejný vlak. Jeho vagony však ukrývaly neobvyklé cestující. Nebyli v nich totiž žádní dospělí, jen děti. Některým nebylo ani deset let. Na malé cestující čekali místní farmáři, kteří si je přišli prohlédnout a vybrat. Děti musely odpovídat na otázky, zpívat, ukazovat svaly. Zájemci jim prohlíželi zuby a vlasy, aby zjistili, zda je dítě zdravé a dost silné na práci. Jedni chtěli chlapce, druzí děvče. Když někdo potřeboval jen jedno dítě, jeho bratři či sestry putovali dál. Sourozenci, kteří spolu nastoupili do vlaku, tak mohli skončit stovky kilometrů od sebe a nikdy se znovu nesetkat.
Za tímto podivným způsobem hledání náhradních rodin stál pastor Charles Loring Brace. Byl přesvědčený, že děti vyrůstající v bídě newyorských ulic čeká na americkém Západě mnohem lepší život.
Třicet tisíc dětí v ulicích New Yorku
Charles Loring Brace se narodil roku 1826. Na Yaleově univerzitě vystudoval historii, později se však obrátil k Bohu, studoval teologii a začal působit mezi newyorskou chudinou. Setkával se především s přistěhovalci, kteří v Americe marně hledali lepší život. Mnoho z nich pocházelo z Irska, odkud uprchli před velkým hladomorem. Rodiče pracovali od rána do večera, přesto jejich výdělky sotva stačily na obživu často velmi početné rodiny. Když přišla nemoc či smrt nebo když někdo z rodičů propadl alkoholu, děti často zůstaly úplně samy. Toulaly se v ulicích, žebraly, prodávaly noviny a zápalky či Často přespávaly, kde se dalo. Podle dobových odhadů žilo v New Yorku až třicet tisíc opuštěných či zanedbávaných dětí.
Brace byl odhodlaný s tím něco udělat. Věřil ovšem, že rozdávání peněz chudým nepomůže, protože by si na dobročinnost příliš zvykli. Sám sice pohlížel na irské přistěhovalce s nemalými předsudky, přesto věřil, že jejich potomci mají šanci na lepší život. Roku 1853 založil Společnost pro pomoc dětem a o rok později začal zřizovat levné noclehárny pro malé prodavače novin. Za pár drobných zde chlapci získali jídlo a střechu nad hlavou. Noclehárny si rychle získaly oblibu a newyorské noviny pastorovi pěly samou chválu. Jenže jemu se zdálo, že to nestačí. Byl přesvědčený, že noclehárny sice situaci trochu zlepšují, ale samotný problém nevyřeší. A tak přišel s mnohem odvážnějším plánem. Chtěl děti dostat z měst. Nadobro.
Na Západě potřebovali šikovné pomocníky
Zatímco se New York potýkal s bídou a přeplněnými ulicemi, na Středozápadě vznikaly nové a nové farmy. Zruční dospělí otroci stáli dost peněz, a tak mnohým farmářům často chyběli pomocníci a Brace v tom spatřil příležitost. Začal zjišťovat, zda by tamní rodiny byly ochotné přijmout opuštěné dítě. Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Farmáři posílali dopisy, ve kterých rovnou uváděli, koho potřebují. Jedni žádali silného chlapce, jiní zručnou dívku, další měli přesné představy o věku dítěte. Pak Braceovi začaly chodit dopisy i od bohatších bezdětných manželských párů. Tyto rodiny nepotřebovaly dítě kvůli práci, ale o to přísnější měly požadavky na vzhled, barvu očí či vlasů. Každopádně o sirotky z velkoměst zájem byl. Jen jedni hledali dítě a jiní levnou pracovní sílu.
Charles Loring Brace
Roku 1854 vyjely první takzvané sirotčí vlaky. Děti se před cestou shromažďovaly v útulcích, kde je umyli, ostříhali a oblékli do čistých šatů. Dostaly malé zavazadlo, náhradní prádlo a Bibli. Pak po skupinách nastupovaly do vagonů. Cesta vlakem nebyla zrovna dvakrát pohodlná: některé starší děti a puberťáci dokonce jeli ve vozech určených pro dobytek. V cílových městech je čekali lidé, kteří si je měli rozebrat do domácností. A právě tady se ukazovalo, jak rozdílné představy o jejich budoucnosti měli místní farmáři a dobrodinci z velkoměsta.
Nová rodina, nebo bezplatný otrok?
Nejmenší děti měly poměrně dobrou šanci, že je někdo přijme za vlastní. U starších chlapců a dívek už býval zájem poněkud jiný. Na farmách se hodila každá ruka, a tak se od nich očekávala práce na poli, péče o zvířata nebo pomoc v domácnosti. Ale ani u těchto rodin to nebylo úplně černobílé. Některé děti se staly skutečnými členy rodiny a vyrůstaly společně s farmářovými potomky. Jinde se s nimi zacházelo spíše jako s otroky. Podle některých dohod musely pracovat bez mzdy až do šestnácti let, potom dostávaly jen drobné částky a v osmnácti mohly odejít. Existovaly však i závazky na delší dobu.
Rodiny měly dětem zajistit jídlo, bydlení a slušné zacházení. Potíž byla v tom, že dodržování těchto podmínek téměř nikdo nekontroloval. Bracova společnost neměla dost lidí, aby důkladně prověřila všechny zájemce a pak pravidelně navštěvovala děti rozeseté po celé zemi. A tak některé děti v nových rodinách hladověly, pracovaly do vyčerpání nebo se stávaly oběťmi násilí a obtěžování. Pokud se novým rodičům nelíbily, mohli je zase vrátit. Pro jiné však odjezd z New Yorku skutečně znamenal začátek lepšího života, možnost vzdělání a bezpečný domov. Všechno záleželo na tom, ke komu se dostaly.
Dobročinnost, nebo obchod s dětmi?
Z dnešního pohledu může celý tento „dobročinný“ program působit až nepochopitelně krutě. Kritiky však měl už v době svého vzniku. Někteří přirovnávali výběry dětí na nástupištích k trhům s otroky. Dospělí si prohlíželi jejich těla, hodnotili, zda jsou dost zdatné na práci, a rozhodovali o jejich dalších osudech. Sourozence mohli rozdělit, nevyhovující dítě vrátit. Zastánci programu ovšem připomínali, jaký život děti opouštěly. V newyorských slumech je čekaly jen hlad, nemoci, žebrání i vězení. Bylo tedy opravdu lepší nechat je na ulici?
Brace nepochyboval, že práce, kázeň a výchova v počestné křesťanské rodině dávají dětem šanci postavit se na vlastní nohy. Nedokázal však zajistit, aby všechny nové rodiny jeho představy naplňovaly. Právě nedostatečný dohled se postupně stával jedním z největších problémů celého programu. Jeho příznivci poukazovali na děti, kterým se podařilo uspět, zatímco kritici upozorňovali na případy zneužívání a na sirotky, po nichž se slehla zem.
Brace zemřel, vlaky jezdily dál
Ani konec občanské války a zrušení otroctví sirotčí vlaky nezastavily. Roku 1869 začaly podobné akce organizovat také katolické řeholnické řády: katolické jeptišky totiž nechtěly svěřovat děti z vlastní péče protestantským rodinám. Během následujících desetiletí odjelo na Západ více než dvě stě tisíc dětí, podle některých odhadů dokonce až čtvrt milionu. Některým se podařilo dosáhnout mimořádného postavení. John Green Brady se stal guvernérem Aljašky a Andrew Burke guvernérem Severní Dakoty. Osudy mnoha dalších však zůstaly neznámé. Kritika sílila a postupně se měnil také názor na to, kdo by měl za opuštěné děti nést odpovědnost, a tak byl tento sociální program nakonec zrušen.
Charles Loring Brace zemřel roku 1890, ale sirotčí vlaky jezdily ještě dalších devětatřicet let. Doba byla krutá a není těžké uvěřit, že Brace chtěl nešťastným dětem opravdu pomoci. O skutečných obavách tehdejších dobrodinců však dosti vypovídá první oficiální zpráva, kterou vydala jeho Společnost pro pomoc dětem. Brace ji pak později sám citoval ve své knize. Před dětmi vyrůstajícími na ulici varovala slovy: „Budou volit. Budou mít stejná práva jako my. Otráví společnost.“
Seznam použitých zdrojů:
