Článek
V roce 1900 se na setkání guvernérů v americkém Portlandu k Theodoru Rooseveltovi přiblížil neznámý muž. Roosevelt byl tehdy guvernérem New Yorku a kandidoval na viceprezidenta Spojených států. John Green Brady ho pozdravil, nechtěl však mluvit o politice. Podle pozdějšího vyprávění Rooseveltovy sestry Corinne Theodorovi řekl, že si ho váží především jako syna jeho otce. „Zachránil mě z newyorských ulic. Byl jsem malým chlapcem, nikoho jsem neměl. Váš otec mě poslal za novou rodinou na Západ,“ vysvětlil. Corinne příběh natolik dojal, že požádala bratra, aby ho po návratu vyprávěl chlapcům v newyorské noclehárně.
Brady kdysi neměl kde spát a živil se žebráním. Teď stál před synem svého někdejšího zachránce – nikoliv jako žebrák, ale jako guvernér největšího amerického státu. Netušil však, že o několik let později ho blízký spolupracovník připraví o funkci, veškeré úspory i dobrou pověst.
Osmiletý žebrák z newyorských ulic
John Green Brady se narodil roku 1848 v New Yorku. Matka mu zemřela, otec se znovu oženil. Budoucí guvernér pak ve svých pamětech psal, že ho macecha nesnášela, všemožně ho utlačovala a často ho nechávala o hladu, jen aby svým vlastním dětem mohla dopřát o něco málo více jídla. U otce zastání nenašel, ba naopak – ten syna surově bil. V osmi letech utekl na ulici. Kradl olovo ze střech, posluhoval hostům náleven, na Broadwayi zpíval irské písně za pár drobných a žebral. Menší potyčky i velké rvačky tu byly na denním pořádku – na ulici zkrátka přežil ten, kdo se uměl prát. V New Yorku, kam za lepším životem přicházely tisíce chudých přistěhovalců, se podobně protloukaly celé skupiny dětí. Některé neměly rodinu vůbec, jiné od svých rodičů raději utekly. John nakonec skončil v zařízení pro opuštěné chlapce na Randallově ostrově. Právě tam se před ním otevřela cesta do úplně jiného světa.
Theodore Roosevelt st.
Pomohl mu k tomu Theodore Roosevelt starší, známý newyorský dobrodinec. Podle Bradyho to byl právě on, kdo ho našel na ulici a zaplatil mu cestu i počáteční péči v náhradní rodině. Roosevelt starší v té době spolupracoval s pastorem Charlesem Loringem Bracem, zakladatelem Společnosti pro pomoc dětem a organizátorem projektu sirotčích vlaků. Zajímal se o noclehárny malých prodavačů novin a o jejich přesidlování do venkovských rodin. Brady ve svých pamětech pak přiznal, že mu Roosevelt starší de facto zachránil život – mnoho dětí totiž život na ulici nepřežilo, z jiných se pak stali zločinci, další zas podlehly alkoholu.
Sirotek, od kterého nikdo nic nečekal
Roku 1859 poslali jedenáctiletého Bradyho vlakem do Indiany. Cestoval s dalšími chlapci, mezi nimiž byl i Andrew Burke, jeho budoucí dlouholetý přítel a pozdější guvernér Severní Dakoty. Na venkově oba zaskočilo ticho, rozlehlá pole a stromy, které lidé káceli a pálili. Brady podle vzpomínek plakal, když viděl hořící les. Cesta skončila na nádraží, kde na ně čekali místní farmáři, kteří si z přivezených dětí vybírali nové členy domácnosti nebo pomocníky na farmu. Jeden z nich se jmenoval John Green. Byl to farmář, politik a pozdější soudce. A právě on ukázal na chlapce, který nikomu jinému zřejmě nepadl do oka.
„Ze všech mi připadal nejméně pohledný, nejdrsnější a nejméně nadějný. Zajímalo mě, co se dá z takového lidského exempláře vychovat,“ vysvětloval své rozhodnutí budoucí soudce. Odvedl si ho domů, kde žil s manželkou Mary a vlastními dětmi. Newyorský uličník o životě na farmě nevěděl skoro nic; traduje se, že se jednou dokonce pokusil podojit býka. Práce na statku mu zpočátku příliš nešla, zato ve škole všechny překvapil svou bystrou hlavou a nadáním. Přestože musel celé dětství i mládí tvrdě pracovat, díky podpoře nové rodiny se nakonec dostal až na Yaleovu univerzitu. Přijal také příjmení svého opatrovníka a začal si říkat John Green Brady. Roku 1874 získal na Yale diplom a o tři roky později dokončil teologický seminář. Z chlapce, kterému kdysi nikdo mnoho šancí nedával, se stal vzdělaný duchovní.
Z Indiany až na Aljašku
Bezprizorní dětství a život na ulici ho poznamenaly na celý život. Stejně silně v něm zůstalo vědomí, že bez pomoci lidí, jako byli Theodore Roosevelt a Charles Brace, mohl skončit mnohem hůř. A tak chtěl svůj život zasvětit pomoci dětem vyrůstajícím na ulici. Původně plánoval v Texasu založit školu, kde by se chlapci z New Yorku učili nejen číst a psát, ale také pracovat na farmě. Získal několik investorů, kteří ale pak na poslední chvíli od projektu ustoupili. Roku 1878 proto odjel na Aljašku, kterou Spojené státy koupily od Ruska teprve před jedenácti lety. V Sitce začal pracovat jako misionář a organizoval školu pro domorodé chlapce. Brady chtěl, aby se kromě školní výuky a křesťanské výchovy učili také praktickému řemeslu. Zřídil proto pilu, kde se měli učit pracovat se dřevem. Do jejího provozu zapojil i své žáky, kteří pracovali bez mzdy. Jenže pila byla zároveň Bradyho soukromým podnikem, z něhož měl osobní zisk. A právě to se nelíbilo jeho církevním nadřízeným. Vytýkali mu, že se jeho misionářská činnost příliš prolíná s vlastními obchodními zájmy. Spor nakonec skončil Bradyho odchodem z oficiální misijní funkce, na Aljašce však zůstal. Obchodoval, pokračoval v dobročinné činnosti a postupně pronikal do tajů politiky.
John Green Brady
Roku 1887 se oženil s Elizabeth Pattonovou – podle svědectví jejich současníků to byl velice šťastný pár. Měli spolu pět dětí. O deset let později prezident William McKinley jmenoval Bradyho guvernérem Aljašky. Sever právě zachvátila zlatá horečka a území přitahovalo dobrodruhy, obchodníky, ziskuchtivce i podvodníky. Brady podporoval hospodářský rozvoj a chtěl pro Aljašku větší politická práva. V roce 1899 dokonce volal po jejím přijetí mezi americké státy, k němuž ovšem došlo až roku 1959. Ve funkci obstál natolik, že byl opakovaně jmenován znovu. Mnozí státní představitelé té doby přehlíželi tradice i potřeby místních Indiánů, Brady se však zajímal o umění původních obyvatel Aljašky a usiloval o zachování vzácných totemových sloupů Tlingitů a Haidů pro další generace.
Kvůli důvěřivosti přišel o úřad, úspory i dobré jméno
V roce 1905 John Green Brady začal spolupracovat s podnikatelem Harrym Reynoldsem, který sliboval rozvoj Aljašky a stavbu železnice. Nejenže do jeho společnosti vložil vlastní peníze, Reynoldsovi také dovolil používat své jméno při oslovení dalších investorů. Pro lidi, kteří uvažovali o investování svých úspor, působila guvernérova účast jako záruka. Veřejnost i federální úřady však začaly upozorňovat na střet zájmů. Brady tvrdil, že se ničeho nepoctivého nedopustil, a Reynoldsovi dlouho důvěřoval. Roku 1906 přesto musel na guvernérský úřad rezignovat. O rok později Reynoldsova společnost náhle zkrachovala. Brady přišel o veškeré své úspory, přesto se snažil pomoci lidem, kteří podniku uvěřili především kvůli guvernérovu jménu.
Ketchikan, Aljaška
Zbytek života cestoval, přednášel o Aljašce a nakonec se na sever vrátil. Zemřel v Sitce v prosinci 1918, ve stejném roce jako jeho někdejší spolucestující ze sirotčího vlaku a dlouholetý přítel Andrew Burke, guvernér Severní Dakoty.
Dobrodinec, nebo vypočítavý obchodník?
Brady toho pro Aljašku udělal mnoho. Podporoval její hospodářský rozvoj, vzdělávání i zachování domorodého umění. Jednoznačně kladným hrdinou však nebyl. Jeho snaha pomáhat druhým se někdy podivně proplétala s vlastními obchodními zájmy a ani jeho vztah k původním obyvatelům nebyl tak úplně bez chybičky. Kdo ví, nakolik ho poznamenalo drsné dětství v newyorských ulicích a nakolik to měl prostě v povaze.
O jeho rozporuplnosti ostatně svědčí i osud patnácti totemových sloupů, které mu domorodci svěřili. Brady je roku 1904 odvezl na světovou výstavu do St. Louis, odkud se měly vrátit na Aljašku. Zpátky jich však dorazilo jen třináct. Zbylé dva prodal. Jeden za 125 dolarů, druhý za 500. Ten dražší přitom nebyl pouhou ozdobou. Byl vyřezán na památku matky muže, který jej Bradymu kdysi svěřil.
Seznam použitých zdrojů:
