Článek
Britský kuchař Spencer Richards by klidně mohl pracovat v pětihvězdičkové michelinské restauraci. Vaření miloval odmalička, už jako klučina rád pomáhal mamince v kuchyni. Nejen že umí dobře vařit, má také cit pro detail. Místo luxusních provozoven a slávy si však vybral kariéru v jiné oblasti – vaří v hospici pro ty, kteří se nemusí dožít zítřka. Pracuje v Sobell House Hospice v britském Oxfordshiru. A každý pokrm, který připravuje, je jiný. Je jedinečný. A často poslední.
Jídlo jako poslední pocta
„Myslím si, že pro kuchaře není větší čest, než připravit někomu jeho poslední jídlo,“ přiznává Spencer Richards. Svým přístupem dokazuje, že ne všichni hrdinové nosí pláště a ocelové obleky. I on však dokáže udělat lidi šťastnými, byť jen na pár dní. Je totiž zvyklý, že jména jeho strávníků většinou během několika málo dní z tabule zmizí. Ale dokud tu jsou, udělá pro ně maximum.
Popsal situaci, která se stala relativně nedávno. V hospici se objevil mladý muž, bylo mu pouhých 21 let. Většinu času jen ležel, o nic se nezajímal a odmítal jíst. Nic z běžné nabídky jídel ho zkrátka nezaujalo. „Šel jsem s ním pokecat. Bavili jsme se o životě a prozradil mi, že zkrátka miluje street food – burgery, tacos, prostě ty věci, co si ještě nedávno dával s kamarády. A tak jsme mu to uvařili. Dostal přesně to, na co měl chuť. A poprvé za dlouhou dobu snědl vše, co měl na talíři, a pak celý večer byl šťastný a smál se.“
Dort, který měl osmdesát let zpoždění
Spencer Richards zažil i chvíle, kdy jedno jídlo dokázalo vyléčit rány, které člověka trápily dlouhá desetiletí. „Měli jsme tu paní, které bylo 93 let. Neměla to v životě lehké – nikdy neměla pořádnou rodinu, narozeniny se u nich neslavily. Když jsme jí donesli dort se svíčkami, rozplakala se. Byla nesmírně dojatá. Řekla, že to byl nejkrásnější den jejího života.“
Zdůraznil, že nešlo o žádný kulinářský zázrak – paní měla rakovinu žaludku, měla by problém strávit nějaký příliš hutný dort a máslovým krémem. A tak dostala piškoťák a jogurtový krém. Někdy však i ty nejobyčejnější věci mohou znamenat úplně nejvíc.
Když se tělo mění, ale láska k jídlu zůstává
Spencer přiznává, že vařit v hospici je trochu jiný vesmír. Pacienti často ztrácejí chuť k jídlu, mění se jim vnímání chutí (nejčastěji vnímají slanost silněji), mnozí mají potíže s polykáním. „Musíme se holt přizpůsobit. Slané pokrmy upravujeme, solíme méně nebo hledáme alternativy, jako jsou bylinky. Zajímavé ale je, že pacienti s rakovinou často dostanou chuť na sladké.“
A tak v jeho kuchyni často voní domácí sušenky, koláče, buchty a vanilkový pudink. Věci, které voní dětstvím. Domovem. A bezpečím.
Pomyslný favorit? Dort
A které jídlo je v posledních dnech života to nejžádanější? „Dort. Malý narozeninový dort,“ říká Spencer bez zaváhání. Ať už je pacientům dvacet nebo devadesát, často sní právě o dortu. Důvody jsou různé – třeba připomenout si dětství. Nebo je tu zoufalá touha dožít se (byť jen „jako“) dalších narozenin.
Úsměv, který zůstává
Spencer Richards o sobě tvrdí, že není žádný sentimentální hrdina. Ale ví, že práce, kterou dělá, má smysl. „Bohužel už si nepamatuji jména všech svých strávníků. Ale pamatuji si jejich úsměvy, když dostanou jídlo, které milovali. I když si dají jen jedno nebo dvě sousta, znamená to pro ně strašně moc.“
Vaření v hospici není o hvězdičkách nebo recenzích na internetu, ale o lidech. A někdy je právě to poslední jídlo jedinou věcí, kterou si člověk ještě může užít. A je důležité mu ty poslední chvíle nějak zkrášlit. Byť jen kouskem dortu.
Seznam použitých zdrojů:
https://www.mirror.co.uk/news/health/i-make-last-meal-people-35247862
