Článek
Debata o zrušení, nebo ponechání jednomyslného hlasování v Radě EU rezonuje s blížícími se volbami do Evropského parlamentu poslední týdny nejen Českou republikou, ale i ostatními evropskými státy. Jde totiž o naprosto klíčový bod v debatě o rozšíření EU o země jako je Ukrajina, Gruzie, nebo země západního Balkánu.
Existují totiž skutečné obavy, že pokud by se EU, která se momentálně skládá z 27 členských států, měla rozrůst ještě o další jednotky členů, nastala by ve skutečnosti paralýza, kterou by už unie těžko rozdýchala. Každý členský stát má totiž stejné právo veta, kterým může zablokovat jakoukoliv zásadnější legislativu.
Už teď totiž může nastat situace, kdy například veto Malty o velikosti půl milionu obyvatel může stornovat zákon, který podporuje zbytek EU, o velikosti zhruba 447,5 milionů občanů.
Takové situace přitom nejsou vůbec ojedinělé. Pravidelně práva veta zneužívá maďarský autoritář a Putinův evropský spojenec Viktor Orbán nebo dosavadní polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS). Obě země často drží zbytek Evropy pod krkem, dokud si nevyjednají vlastní výhody. Ano, Evropa je příšerně jednoduše vydíratelná. A to je obrovský problém.
S oznámením koalice SPOLU do nadcházejících voleb do Evropského parlamentu, proti-evropskou rétorikou Babišova ANO a Okamurova SPD se zdá, že právě jednomyslnost bude jedno ze zásadních témat těchto voleb. V tom negativním slova smyslu. Pokusím se proto ve stručnosti v tomto článku vysvětlit, proč je zrušení jednomyslnosti pro Evropu otázkou života a smrti.
Právo veta sem, právo veta tam. Co to ale vlastně je?
Nejdříve musíme pochopit, jak se vlastně v Evropě hlasuje. Velmi zjednodušeně než o legislativě finálně rozhoduje Rada EU, složená z ministrů celé sedmadvacítky, prochází řadou vyjednávání mezi Evropským parlamentem, Komisí a Radou, v takzvaném trialogu. Teprve poté může Rada finální znění legislativy schválit.
U většiny legislativ se tak už děje formou kvalifikované většiny. To znamená, že pro legislativu musí hlasovat přinejmenším 55 % členských států, které zastupují nejméně 65 % obyvatel EU. V případě některých politik, jako je třeba společná zahraniční politika nebo rozpočet EU, ji ale musí schválit všech 27 členských států.
Co víc, proti zneužití velkými evropskými hráči, jako je Německo nebo Francie, existuje i takzvaná blokační menšina. Ta je nastavená tak, že pokud se proti legislativě negativně vyjádří alespoň 4 členské státy zastupující nejméně 35 % obyvatel EU, legislativa neprojde. Právo veta tedy stále existuje, jen musí být na něčem konstruktivně postaveno natolik, aby s ním souhlasilo více členských států.
Ano, skutečně. Zrušení jednomyslného hlasování ku prospěchu kvalifikované většiny už v Evropské unii funguje ve většině legislativy. A to velmi dobře. Evropa se z toho doposud nezhroutila a členské státy mají stále tolik svobody, kolik měly předtím. Jen je ten celý legislativní proces mnohem rychlejší.
Právo veta = právo vydírat
To nás rázem dostává k otázce, proč v Evropě potřebujeme zrušení jednomyslnosti v Radě, nebo chcete-li, „práva veta“. Důvodů je ve skutečnosti celá řada a obrovsky přerůstají seznam nevýhod, které ještě často chybně papouškují konzervativci a nacionalisti.
Především – kvalifikovaná většina zajistí rychlejší schvalování legislativy v EU. V případech, jako byl začátek Putinovy ruské invaze na Ukrajinu, jsme byli vzácnými svědky toho, jak to vypadá, když se celá Evropa dokáže na něčem shodnout. V mnoha jiných případech to ale zdaleka není standard, což platí i o sankčních balíčcích proti Rusku jen o pár měsíců později. Kvalifikovaná většina by zajistila Evropě paradoxně jednotnou a efektivní schopnost jednat v co nejkratším časovém horizontu.
Právě sankce proti Rusku zvedají další obrovskou výhodu přechodu na kvalifikovanou většinu. Totiž že se Evropa stane znatelně méně vydíratelnou svými vlastními členy. Na mysli mám samozřejmě především Viktora Orbána, který se neštítí svým obdivem Vladimira Putina, pro kterého je schopný zablokovat prakticky jakékoliv rozhodnutí EU proti Rusku, dokud Evropa nemusí ustoupit - například vynecháním Putinova kamaráda (patriarchy Kirilla) z pátého sankčního balíčku.
Rusko přitom není jediný bod, kvůli kterému je třeba jednomyslnost zrušit. Není to jen Maďarsko, ale doposud i Polsko, kdo například blokuje další postup EU na ochranu právního státu ve svých členských státech. Země, které viditelně a dlouhodobě jednají nedemokraticky, by totiž podle článku 7 SEU mohly dočasně ztratit právo hlasovat v Radě, a to právě proto, aby ji nemohly blokovat. Má to ale jeden háček. Aby tento proces mohl proběhnout, je na něj potřeba shody všech ostatních členských států. Pokud nedemokratická země jako Maďarsko najde v Evropě spojence, ať už dříve Polsko, nebo nově dost možná Slovensko, proces jednoduše zablokuje. A proti tomu teď nic nezmůžeme. Bohužel.
Rozšíření EU
Konečně se dostáváme k poslednímu, neméně důležitému bodu, proč se Evropská unie do budoucna, pokud má nějak vůbec fungovat, musí zbavit jednomyslného hlasování v Radě. Odpovědí je, nepřekvapivě, rozšíření EU.
Předsedkyně Komise Ursula von der Leyen, stejně jako další přední evropští politici, poslední dobou významně tlačí na rozšíření Unie o další sousední země, ať už jde o Ukrajinu, Gruzii, nebo země v balkánském regionu. Myšlenka je to určitě dobrá.
Čím více nás v Evropě je, tím lépe můžeme spolupracovat a společně vytvářet úspěšnou a efektivní ekonomiku a společnost. Je tam ale jedno velké ale. A to je právě právo veta.
Pokud už teď máme problém se zeměmi jako je Maďarsko nebo Polsko, kdo může zaručit, že se nově připojené země, až se tak stane, nebudou chovat úplně stejně. Zatímco taková Gruzie se v indexu stavu právního státu (a tedy soudnictví, svobody tisku, boje proti korupci…) nachází pohodlně nad Maďarskem, taková Ukrajina, Srbsko nebo Moldavsko se pohybují na podobné příčce, jako je Budapešť. Dodržování právního státu, a tedy základních unijních hodnot, je přitom právě často spouštěč neduhů mezi členskými státy a zbytkem Evropy.
Potřebujeme reformu. A to hned.
Evropská unie má v současnosti 27 členských států. Pokud bychom měli přibrat všechny země na kandidátské listině, bylo by nás už něco málo přes 30. Aby ale současná EU fungovala, vyžaduje, aby spolu všechny členské státy spolupracovaly. Nikdo ale nedokáže zaručit, co se může stát, když některé státy společnou dohodu buď přímo blokují, nebo by například začaly zneužívat práva veta k vzájemnému vyřizování účtů.
Co z toho vyplývá, je jednoznačné řešení. Evropa potřebuje reformu, v rámci, které zruší jednomyslné hlasování v Radě. Otázka už dávno nezní „zdali se to vůbec někdy stane“, ale „kdy se to stane“. Zběsilé volání na poplach, které praktikují naši konzervativci, populisté a nacionalisté je jen hluboké nepochopení toho, jak EU skutečně funguje. Budoucnost Evropy je v kvalifikované většině.
