MS v hokeji: náhoda a komerce vítězí nad objektivním měřením výkonu

Současný systém MS neměří objektivní výkonnost – rozhoduje náhoda jediného dne. Nejde o sport, ale o byznys. A je načase to přestat vydávat za férovou soutěž.

Omlouvám se, že vás dnes budu zdržovat něčím tak banálním, jako je hokejové mistrovství světa. Ano, v době klimatického kolapsu, válek a destrukce ekonomických systémů bychom se měli asi bavit o vážnějších věcech. Ale právě tahle „nepodstatná zábava pro masy“ nám může krásně ukázat, co je špatně. Jak hluboko jsme jako civilizace klesli, když i sport – dříve symbol férového boje a vzájemného respektu – je už jen další ekonomický produkt. Výrobek s přesně spočítaným výnosem, kde objektivita výsledku je méně podstatná než reklamní sloty. Možná se smějete. Ale panoptikum tohoto hokejového turnaje je jen zmenšeným modelem světa, kde všechno podřizujeme jednomu: aby to sypalo.

Autor není žádným skalním hokejovým fanouškem, který by teď v depresích obviňoval systém jen proto, že jeho tým prohrál. Stejný názor měl už loni – přestože nám právě tehdy méně objektivní systém s vyšší mírou náhody přinesl jeho zemi titul. Jen prostě rád přemýšlí o systémech, které jsou spravedlivé, funkční a vedou k evolučnímu pokroku a rozkvětu – ať už jde o ekologii, volební mechanismy, nebo třeba hokej.

Kdo letos vyhrál? Je to vlastně jedno. Možná to byl ten nebo ten, každopádně někdo z úzkého okruhu elitních týmů. A právě to je největší problém. Současné mistrovství světa v hokeji už dávno není o tom zjistit, kdo je nejlepší. Je to produkt – televizní, reklamní a marketingový. Show, jejímž hlavním účelem je zajistit sledovanost ve větším počtu zemí a prodat prostor na mantinelech. Sport jako takový ustupuje do pozadí.

Realita je prostá: existuje zhruba osm až deset týmů, které mají reálnou šanci turnaj vyhrát. Ostatní jsou jen stafáží. Kulisy, které mají za úkol přitáhnout další fanoušky, naplnit stadion, prodat vstupenky a zajistit prodej vysílacích práv. Všichni víme, že Slovinsko, Maďarsko nebo Velká Británie titul nezískají. Ale musí se zúčastnit, aby se to celé tvářilo jako globální událost.

Výsledkem je zcela zbytečný maraton zápasů ve skupinách, kde jde jen o to „nějak postoupit“. Pořadí, o které se prý hraje? Pouhá iluze výhody. V osmičce zůstávají pořád ti samí. A protože jsou si navzájem tak vyrovnaní, může kdokoli porazit kohokoli. Tým, který skončí ve skupině čtvrtý, může bez problému vyřadit vítěze druhé skupiny. Taktika? Šetřit síly. Psychologie? Vědomí, že skupina není cíl, ale jen podivná vysilující formalita.

Celé to množství zbytečných skupinových zápasů vytváří jen iluzi soutěže – ve skutečnosti se tím jen vyplýtvá čas, takže pak o všem musí rozhodnout jeden jediný zápas, protože na nic spravedlivějšího už nezbývá prostor.

Tohle všechno podkopává smysl základní části. Ta už není arénou, kde se bojuje o každou třetinu. Je často přehlídkou antisportu. Tréninkem nanečisto, který jen pár nadšenců bere vážně. Hráči i trenéři to vědí – skutečný turnaj začíná až čtvrtfinále. Dovršuje se tím paradox: čím víc zápasů se hraje, tím méně na nich záleží.

Ale proč by se to měnilo? Formát prý funguje. Diváci se dívají, sponzoři platí, Mezinárodní hokejová federace si mne ruce. Komerce zvítězila. Sportovní logika? Druhotná záležitost. Mistrovství světa už není o tom, kdo je nejlepší. Je o tom, kdo uspěje v komerčním částečně náhodném představení, která se tváří jako spravedlivá soutěž.

Skutečnost je ale takové že z psychologického hlediska člověk bez problémů snese neúspěch svého týmu, pokud vnímá výsledek jako spravedlivý a objektivní. V opačném případě nastupuje frustrace, pocit nesmyslnosti a nespravedlnosti, který se hluboce otiskuje do podvědomí – a může vést k ochlazení vztahu k danému sportu a postupnému odklonu od něj.

Otázkou zůstává: kdy si konečně přiznáme, že tohle už není mistrovství světa – ale mistrovství v přežití v kulisách showbusinessu?

Existuje lepší cesta. A dřív to tak i bývalo.

Není pravda, že by to nešlo udělat spravedlivěji. Jen se to nehodí do tabulek marketingových oddělení. Skutečný sport má ale jinou logiku než zisky z televizní reklamy.

Řešení je jednoduché. A kdysi běžné. Těch osm, devět, popř. deset nejlepších týmů, které beztak rozhodují o titulu, by prostě hrálo každý s každým. Tabulka se plní spravedlivě: výhra za 3 body, výhra po prodloužení za 2, prohra za 1, nula za porážku. Každý zápas má váhu. Každý bod se počítá. Každý gól může rozhodnout.

A pokud by byznys potřeboval závěr s kulisou „finále“, není problém. Po odehrané skupině může první hrát o zlato s druhým, třetí s čtvrtým o bronz. Jenže tentokrát by do toho finále nespadl někdo, kdo jen trefil formu na jeden zápas. Tým, který hrál nejlépe celý turnaj, by měl výhodu. Třeba i takovou, že pokud má první v tabulce o dva body víc než druhý, začne zápas za stavu 2:0. I tak to bude nejen spravedlivé ale i atraktivní – jako v tenisu: i když soupeř vyhrává 6:0, 5:0 a 40:0, pořád můžete vyhrát vy. Ale budete muset předvést skutečný výkon. Ne obranný antihokej. Ne štěstíčko na jeden večer.

Výsledek bude spravedlivý. Bez pachu náhody. Bez hořkosti. Letos by se tak nemusela Kanada cítit okradená a Česká republika by nemusela se sklopenýma očima akceptovat třetí místo ve skupině poté, co prohrála jediný zápas. Každý duel by měl váhu. Každý zápas by mohl rozhodovat o titulu. Každý by byl tak trochu o medaili. Zmizely by spekulace, taktizování, šetření sil. Vše by bylo na krev – od začátku do konce. Atraktivita by neuvěřitelně vzrostla, žádné zápasy s pár stovkami diváků.

A co zbytek světa? I tam existuje řešení. Mistrovství skupiny B, kde týmy jako Maďarsko, Slovinsko nebo Velká Británie nehrají role statistů a nesnaží se něco získat antihokejem, ale skutečně soutěží mezi sobě rovnými. A rostou. Každý z těch týmů by měl garantovaný duel s jedním z elitních mužstev – motivace, inspirace, skutečné střetnutí, ne trapné obranné betonování, protože na víc v celém dlouhém turnaji stejně nemají. Reálný komplexní rozvoj jejich dovedností. Reálné hokejové zážitky. Ne antizápasy, které jen brzdí tok turnaje a vytvářejí falešné skóre.

Ale víme, jak to chodí. Byznys má spočítáno, že současný formát víc vynáší. Několik dní zbytečných zápasů, které stejně nic nerozhodnou. A pak jeden jediný večer, ve kterém může rozhodnout vyloučení, výkon rozhodčího nebo odražený puk. To není sport. To je loterie.

Otázkou je: chceme být dál součástí tohle byznysu a plnit kapsy těch, kteří hokej vnímají jen jako komoditu? Chceme koukat na turnaj, kde rozhodují okolnosti a štěstí jednoho večera víc než kvalita a dlouhodobý výkon? Nebo to můžeme dát najevo – a příště už tenhle cirkus ignorovat?

Protože zatímco hráči dřou, fanoušci fandí a národy sní, někdo jiný z toho kasíruje – a to, zda výsledek odpovídá realitě, je naprosto nepodstatné.

Identicky – zdá se, že není podstatné, jestli v důsledku stejných komerčních tlaků proměníme celou planetu v neobyvatelnou pustinu. Hlavně že to zatím sype.

Zdroje a odkazy: