Článek
Pohlížíme na lidský technologický pokrok jako na přímou evoluční linii, která nás nevyhnutelně posouvá vpřed. Věříme, že s každým novým vynálezem se stáváme dokonalejším, vyspělejším druhem. Co když se ale pod tímto nablýskaným povrchem odehrává pravý opak? Co když pod nánosem individualizace a narcismu právě teď ztrácíme to, co nás dělalo evolučně vyspělými – složitou kooperaci, empatii a schopnost udržet systémovou integritu?
Pak bychom nešplhali po evolučním žebříku, ale propadali se zpět – k nekooperativním, sobeckým entitám, které žijí jen pro okamžité uspokojení a nedokážou spolupracovat. K organismům, které bez vyššího vědomí a ohledu na celek sytí svá těla, dokud své prostředí nepromění v neobyvatelnou pustinu, a tím samy neodsoudí svůj druh k zániku. Klimatická změna a (ne)reakce na ni je přesným příkladem chování kvasinek, které se krmí, dokud nezničí své prostředí a sebe s ním.
To, čemu říkáme civilizační vrchol, může být jen předzvěst biologického kolapsu – okamžik, kdy se z komplexního a inteligentního tvora stává něco nižšího než mnohá zvířata. Stačí se podívat na produkty hybridní války a konspiračních teorií: po bytosti, která dokáže na vyspělé úrovni vnímat, analyzovat a vyhodnocovat realitu, v nich není ani stopy. Člověk se v takovém stavu stává spíše iracionálním uzlem, reagujícím jen na vnější podněty, než vědomou bytostí, která je dokáže zpracovat. V tom je paradoxně bližší primitivnímu organismu než inteligentnímu druhu, za který se považuje. A právě tady se dostáváme k jádru problému.
Když druh ztratí schopnost vnímat sebe sama jako součást širšího celku, mizí i jeho kolektivní inteligence – ona tichá síť, která po tisíciletí držela lidské společenství pohromadě. To, co nám kdysi umožňovalo přežít a růst, se vytrácí pod náporem individualismu, manipulace a digitální stimulace. Místo společného vědomí, schopného udržovat rovnováhu mezi jednotlivcem a celkem, zůstávají izolované jednotky reagující pouze na to, co jim předloží algoritmy a propaganda. A tak se ocitáme v bodě, kdy nejde jen o ekologickou krizi, ale o krizi samotné lidské podstaty.
1. Zvíře, tlupa, oběť – evoluční základ kolektivního instinktu
Kdysi, dávno před tím, než si člověk začal říkat „Homo sapiens“, nesl v sobě jedno nepostradatelné nastavení, které sdílel s řadou jiných živočišných druhů: kolektivní instinkt. Schopnost myslet v zájmu celku, chránit svá mláďata, varovat smečku, obětovat se pro ni či pro přežití druhu. Byla to základní podmínka existence. Čistý biologický fakt.
Frans de Waal ve svých studiích o primátech ukazuje, že empatie a oběť nejsou lidským vynálezem – u šimpanzů či bonobů lze najít formy spravedlnosti, péče a spolupráce, které předcházely lidské morálce.
Zatímco zvíře chrání své mládě instinktivně i za cenu vlastního života, moderní člověk – ve své pokročilé civilizační degeneraci – už zvládne i opak: poslat své dítě na Krym jako štít proti vyšetřování vlastních zločinů. Neobětuje se, obětuje. Ne pro druh, ale pro vlastní ego. Jde o evoluční pokus o otočení do protisměru.
2. Pračlověk, rituál, morálka – vznik lidské pospolitosti
Zárodek lidské společnosti se zrodil ne z egoismu, ale z ochoty sdílet, sloužit a obětovat se. Pračlověk, který by žil pouze sám pro sebe, by zahynul. Bez kmene, bez kolektivního vědomí, bez schopnosti spolupráce a soucitu by člověk nikdy nepostavil první příbytek, neulovil zvěř, neochránil děti, nezaložil kulturu.
Z tohoto instinktu se rodila morálka, náboženství, rituály a etické systémy. Emile Durkheim ukazuje, že náboženství je především společenskou silou, která pomáhá vytvářet sociální soudržnost skrze sdílený smysl.
V archaických i tradičních společnostech nebyla sebeoběť považována za slabost, ale za ctnost. Byla symbolem dospělosti, oddanosti, statutu – být ochoten položit život za druhé, za kmen, za bohy, za pravdu či nárokované území. Náboženské a spirituální systémy (křesťanství, buddhismus, hinduismus) tuto biologickou ochotu k oběti transformovaly v duchovní princip: oběť jako očista ega, jako cesta k osvobození od iluze oddělenosti. Individuální svoboda tak nebyla cílem sama o sobě, ale byla podřízena vyššímu smyslu. A právě v tom nacházel jedinec své ukotvení.
Možná kdysi existoval pravěký kmen, ve kterém se většina členů nechala přesvědčit, že ta nebezpečná šavlozubá šelma není predátor, ale hodný kamarád a léčitel. Že přežvýkání jejich těl šelmou je vlastně očistná procedura, na jejímž konci budou mít znovuzrozené zdravé tělo, mír a porozumění. A tak místo útěku či obrany k ní dobrovolně přistupovali a nabízeli se k sežrání. Tento kmen však dlouho nevydržel. Byl těmi šelmami sežrán. Stejně tak nevydrží ten náš – demokratický kmen, v němž si většina nechala nalhat, že Rusko není hrozba, ale přítel a léčitel našich nemocí. Výsledkem bude stejný druh zániku – jen s televizí, Wi-Fi a volebním lístkem v ruce.
3. Zlom osvícenství – od ctnosti k individualismu
Pak ale přišlo osvícenství. A s ním zbožštění rozumu, svobody a autonomie jednotlivce. Zdánlivě ušlechtilý projekt, který měl nahradit slepou víru rozumem a dogma individualitou. Jenže co se stalo? Kolektivní řád byl rozložen. Ctnost nahradil kalkul. Morální systémy se zrelativizovaly. Místo obecného dobra začal každý hledat to „své štěstí“. Jedinec se stal bohem. Osvícenství zbořilo starý kolektivní rámec, ale neposkytlo nový.
Filozof Alasdair McIntyre ve své klíčové knize Po ctnosti (After Virtue) tvrdí, že osvícenství zničilo kontext, v němž morální pojmy dávaly smysl – a od té doby už nemáme společný jazyk dobra. Jak trefně upozornil, bez zakotvení v něčem vyšším než individuální vůle – v přírodním řádu, Božím zákonu nebo duchovní ctnosti – se z morální volby stává jen prázdná póza. Jedinec sice používá jazyk dobra a zla, ale ten už není ukotven v realitě – stává se jen estetickým stylem, jímž ego ukazuje svou výši a nezpochybnitelnost.
Když se lidé v osvícenském nadšení konečně zbavili dogmat, která svazovala jejich svobodu, radostně s vaničkou vychrstli i dítě kolektivního vědomí – to jediné, co dlouhodobě mohlo společenství udržet při životě. V touze po nezávislosti totiž zapomněli, že i svobodný jedinec potřebuje rámec, bez něhož se promění v bludného egoistu, jehož „svoboda“ je zhoubou každého celku. A tak se dnes hádáme o právo na vlastní gender, zatímco jako druh ztrácíme základní schopnost přežít.
(pozn.: Tím samozřejmě nechci popřít nesporné benefity, které osvícenství přineslo v podobě lidských práv a vědy. Spíše poukazuji na to, že princip kyvadla, který je pro dějiny typický, pootočil společnost na druhou stranu a místo, aby zdravé kolektivní vědomí bylo základem, na němž stojí klenba individuální svobody, vyjmuli jsme ho jako klíčový kámen. Klenba pak praská – a nikdo nechápe proč.)
4. Digitální schizofrenie – když každý názor chce být zákon
S nástupem internetu a sociálních sítí se tenhle proces vyhrotil do zrůdné podoby. Každý má svůj kanál, svůj hlas, svůj vesmír. Každý názor se může stát kolektivní normou, pokud algoritmus, reflektující a zároveň vytvářející neustále se prohlubující spirálu mentálního úpadku společnosti, rozhodne, že je dostatečně „virální“.
Digitální kolektiv není skutečným kolektivem. Je to jen zrcadlová síť, kde každý hledá potvrzení svého ega – a dostává ho od algoritmicky vybrané bubliny, která mu neodporuje. To, čemu říkáme „komunita“, je často jen rozšířená verze já. Místo vztahů máme „sledovatele“, místo vzájemnosti „lajky“. Podnikáme výpady na nepřátelská digitální území, abychom tím potvrdili sami sebe. A tak zvířecí instinkt skutečné smečky, s kterou máme společné kolektivní zájmy – ten, který kdysi držel naše přežití pohromadě – mizí v digitální mlze.
Jonathan Haidt, sociální psycholog, varuje, že sociální sítě doslova fragmentují veřejný prostor a ničí schopnost vést smysluplnou diskuzi – místo dialogu vznikají ozvěnové komory a morální anarchie.
Tohle individualizované šílenství nikdy nekončí. Můžete se stát takřka všemocným americkým prezidentem, vybírat výpalné v miliardách dolarů každý týden – a stejně to nebude stačit. Budete chtít víc. Víc uznání. Víc moci. Víc peněz. Víc potlesku. Ale v individualismu nikdy nenajdete to, co je přirozeně obsaženo v následování kolektivních hodnot: pocit smyslu a naplnění. Ten totiž nevychází z „ukájecí“ části ega, ale z hlubokého evolučního naprogramování, podle něhož přežívá a předává se dál to, co slouží celku. Narcismus je naopak slepou větví vývoje – evolučně prokazatelně nefunkční patologií, která se staví proti silám přírody, rovnováhy a udržitelnosti. Neobsahuje žádné vnitřní etické uspokojení. Jen hladového démona, který se nikdy nenasytí – a přesto je přesvědčen, že si zaslouží nesmrtelnost.
V archaických i tradičních společnostech nebyla sebeoběť považována za slabost, ale za ctnost. Byla symbolem dospělosti, oddanosti, statutu – být ochoten položit život za druhé, za kmen, za bohy, za pravdu či nárokované území. Náboženské a spirituální systémy (křesťanství, buddhismus, hinduismus) tuto biologickou ochotu k oběti transformovaly v duchovní princip: oběť jako očista ega, jako cesta k osvobození od iluze oddělenosti. Individuální svoboda tak nebyla cílem sama o sobě, ale byla podřízena vyššímu smyslu. A právě v tom nacházel jedinec své ukotvení.
5. Psychologie ega – kolaps kolektivní mysli
Ale pozor: člověk se touto změnou nepovznesl nad zvíře. Právě naopak. I zvíře si svá mláďata chrání. Smečka spolupracuje. Alfa samec obětuje svou pozici, když jde o přežití celku. Moderní člověk? Svlékl ze sebe všechny vazby a zůstal nahý se svým egem. Požaduje, aby jeho narcismus byl uznán jako morální princip. A pokud ne, cítí se „utlačovaný“.
Buddhismus učí, že většina lidí žije ne v bdělosti, ale v podmíněné reaktivitě. Většinou vědomě nejednáme, jen podvědomě a iracionálně reagujeme. Co je příjemné, chci. Co je nepříjemné, odmítám. Gábor Maté ukazuje, že tato reaktivita je důsledkem nevědomých traumat a absence vnitřní integrity. Erich Fromm hovoří o „útěku od svobody“, kdy se člověk vzdává odpovědnosti a raději volí konformitu nebo destruktivní seberealizaci.
Nejde už o selhání jednotlivce, ale o kolaps kolektivní schopnosti vnímat skutečnost takovou, jaká je. Většina lidí dnes totiž nefunguje jako svobodné vědomí, ale jako reaktivní uzel v síti podprahových emocí, sociálních algoritmů a naučených mentálních zkratek. Reagují, nevidí. Soudí, ale nevnímají.
A tak se rozpadá samotný pojem reality. Fakta, důkazy, logika – to vše ustupuje tlaku vnitřního komfortu. Není důležité, co je pravda. Důležité je, co potvrzuje mou identitu. V tomto paradigmatu se lež stává útočištěm – protože nabízí větší emocionální bezpečí než nepohodlný fakt.
A právě zde se politika mění v kolektivní psychoterapii bez léčebného záměru: lidé s patologicky individualistickým, antikolektivním nastavením si podvědomě vybírají vůdce a strany, které jim nejvíce legalizují a povyšují jejich neintegrovaný jungiánský stín na ctnost. Ti, kdo uvažují ekologicky nejdestruktivnějším způsobem, hledají útočiště u Motoristů, protože ti jejich stín nejen omlouvají, ale ještě ho staví na piedestal „svobody“. Ti, kdo propadli Putinovu kultu, mají nabídku ještě širší: od otevřeně proruských politických projektů po „vlastenecké“ fasády, které pod hesly o národní hrdosti chrání stejné autoritářské instinkty.
Vrcholným příkladem tohoto fenoménu je volba Donalda Trumpa – lídra globálního asociálního individualismu, země, která i přes své nesmírné bohatství nedokázala vytvořit zdravotní systém pro všechny. Volba, v níž část americké společnosti hledala zrcadlo pro své vlastní vnitřní šílenství – a našla ho v bezohledném, patologicky narcistickém sociopatovi, chronickém lháři, zrádci spojenců, manipulátorovi, sexuálním predátorovi a člověku ochotném zničit demokratické instituce pro vlastní prospěch. Trump jim nabídl legitimaci jejich stínu a globální scénu, na níž mohli beztrestně následovat své nejnižší instinkty. Přesně po tom jejich vnitřní hybatelé volali – po „řešení“ jejich frustrace, které by nevyžadovalo sebepoznání ani změnu, jen proměnu světa podle jejich deformovaného vnitřního obrazu.
A co je na tom nejděsivější? Těmto lidem už ani nezáleží na přežití druhu. Na tom, zda budou jejich děti žít ve svobodě, nebo v technofašistické dystopii. Zda přežije planeta. Zda bude svět spravedlivý, nebo zcela rozvrácený. Tyto otázky jsou pro ně druhořadé – vše, co zůstalo, je okamžité emoční uspokojení. Okamžité rozhořčení. Okamžité vítězství v iluzi vlastního názoru. Kolektivní odpovědnost se v tomto systému nemá kde ukotvit. Není kam ji zasadit, protože půda byla spálena do sucha – vše kolektivně živé bylo nahrazeno egem.
Nepomáhat zemi napadené totalitou, která i nám denně vyhrožuje jaderným zničením, není pro mnohé nejhorším kolektivním proviněním – ale „správným“ individuálním postojem. Antikolektivní etický invalida se domnívá, že mu právě tenhle postoj konečně přinese to poslední, co mu ke štěstí chybí. Nechápe však, že štěstí nezažívá právě proto, kým se ve své antikolektivní a antimorální deformaci stal.
Dnešní člověk si říká „svobodný jedinec“, ale většinou je jen přeprogramovaný robot, u kterého přesně víte, jak zareaguje na jakoukoli zprávu, obraz či slovo. Jeho „názor“ není výsledkem analýzy a rozumové reflexe, ale autonomní reaktivní automat. Nezpracovává realitu – ohýbá ji tak, aby podpořila jeho předem dané přesvědčení. A když neodpovídá? Tak tím hůř pro realitu. Není v tom nic vědomého – jen nekonečná smyčka sebeklamu, která vede až na plochou Zemi, pokud to vyžaduje vnitřní komfort ega. A celé je to vydáváno za „selský rozum“. Chudáci sedláci – ti nikdy neseli myší bobky a nevěřili, že sklidí diamanty.
6. Zbraň v rukou nepřítele – jak se individualismus stal trojským koněm
Absurdní rozpad kolektivního vědomí ale není jen tragédií – je to zároveň i zbraň světové války. Totalitní společnosti, jako je Putinovo Rusko nebo Čína, si své kolektivní vědomí pečlivě chrání – byť v jeho zvrácené, nacionalistické, autoritářské podobě.
Zatímco západní demokracie ničí sama sebe algoritmickou atomizací, východní režimy využívají jejich individualismus jako zbraň. Ovlivňují veřejné mínění, rozkládají soudržnost, implantují do společnosti nenávistné myšlenky a formují celé skupiny „dezorientovaných jednotlivců“ v zombie armády sloužící jejich zájmům.
Tito lidé jsou přesvědčeni, že bojují za pravdu, zatímco nevědomky šíří propagandu – s vášní, která v jejich vlastní společnosti již dávno neexistuje. Moderní člověk je tak donucen ničit svůj vlastní svět ve jménu svobody, kterou už neumí rozlišit od egoistického zmatení.
A zatímco se západní společnost hroutí do bezbřehé tolerance ke všem úchylkám ega, planeta přechází do rukou amorálních predátorů, kteří sice nemají žádné svědomí, ale zato mají vizi – byť děsivou. Vizi impéria, poslušnosti, síly.
Demokraté jsou dnes natolik posedlí vlastním morálním étosem a obrazem nadřazenosti, že si raději nechají demokratický systém zničit, než aby přijali jakýkoli restriktivní zásah proti těm, kteří ho aktivně ničí. Věří, že jakákoli obrana principů by z nich učinila stejné „zlo“, jakému čelí – protože nerozlišují mezi prostředkem a motivem. Nechápou, že skalpel může být nástrojem jak pro záchranu života, tak pro vraždu. A že v obou případech vniká do těla, ale smysl a výsledek jsou opačné. Tento intelektuální a etický zmatek je pak nejen projevem slabošství, ale především útěkem před odpovědností.
(pozn.: Je nutné zdůraznit, že zdánlivě kolektivistické patologie, jako je fašismus a komunismus, nebyly skutečným příkladem zdravé pospolitosti. Byly naopak výsledkem patologického individualismu, který se dostal k moci a skrze kolektivní měřítko a masivní propagandu rozšířil svou patologii. Nešlo o kolektiv, ale o nemocné ego v kolektivním měřítku.)
7. Důsledky: kolaps společnosti bez kolektivní duše
Společnost, která ztratila kolektivní hledisko, se nemůže udržet. Demokracie bez oběti, solidarita bez disciplíny, svoboda bez odpovědnosti – to všechno jsou jen dekorace před krachem. Menšina vědomých, eticky a empaticky smýšlejících lidí nemá v systému, kde má stejný volební hlas jako duševně kolonizovaná většina, šanci udržet svět v rovnováze. Právě tato většina ho proto žene k sebedestrukci – a ještě přitom nenávistně spílá těm, kdo ho jako poslední drží nad vodou, paradoxně je považuje za viníky úpadku, který sama způsobila.
(Pozn.: Ano, vybíráme např. pro Ukrajinu poměrně velké částky, ale za těmito dary stojí velmi malá skupina lidí.)
To neznamená, že individualismus jako takový je špatný. Každý, i zdravý individualismus, má ale v sobě zárodek narcismu a vyžaduje neustálou sebekontrolu a reflexi skutečných motivací a musí být vyvažován činností pro kolektivní hledisko. Jen tak se může jedinec vyhnout smyčce sebeklamu a přispět k prosperitě celku.
Kolektiv je nemožný, když každý žije v bublině svého nevědomého ega. A právě proto se dnešní svět rozpadá. Ne kvůli krizím, ale kvůli jedincům, kteří už ztratili schopnost být lidmi.
Z člověka, který kdysi chránil druhé, se stalo zrcadlo, které chrání jen svůj obraz. A to je prostě pro kolektivní přežití živočišného druhu žalostně málo. Příroda nečeká. Nezajímají ji naše ega, pocity ani „pravdy“. Když ztratíme schopnost fungovat jako druh, uvolníme místo jinému – tomu, kdo to možná za miliony let zvládne lépe. Evoluce neodpouští dekadentní sobce. Jen je přepisuje do fosilií.
Poznámka autora na závěr
Pokud vám tento text připadá příliš temný a bezvýchodný, přečtěte si ten následující. Vydáme se v něm ještě hlouběji do králičí nory a ukážeme, kde v lidské mysli skutečně leží příčina současného úpadku – i to, jak příroda sama řeší složité struktury, aby byly rovnovážné a funkční.
Dnešní realita nemusí být nutně koncem, ale příznaky nemoci, kterým lze čelit. Na dně té králičí nory však narazíme na něco hlubšího než společenský omyl: na vibrační reaktivitu, která formovala podstatu mysli dávno před vznikem civilizace a člověka jako druhu. Tato dualita – neustálé přitahování k příjemnému a odmítání nepříjemného – vznikla jako mechanismus přežití, ale dnes ovládá celou naši psychologii i kolektivní osud. Nejde tedy o metaforu, ale o biologickou i duchovní realitu. Duální vibrační stavy, které kdysi spustily první etapy evoluce života v chaotickém moři prvotní hmoty, jsou základem těch, které dnes určují, koho volíme, co sdílíme – a proč se nedokážeme osvobodit.
Právě proto je tento boj tak těžký – protože není jen vnějším zápasem. Je to boj s nejhlubší vnitřní daností. Ale o tom až někdy příště. Bude to zároveň poslední text (seriál), který zde autor zveřejní.
odkazy:
