Článek
Omlouvám se těm, kteří by si rádi přečetli nějaký další text o tom, jak nějaká jejich neoblíbená, nedemokratická, diktátorská země mučí své „největší bohatství“. Tento text se totiž věnuje České republice a situaci dětí, které neměly možnost vyrůstat v láskyplné, funkční rodině a musely se spolehnout na stát a jeho schopnost vybrat a zajistit pro ně ideální náhradní řešení.
Tento článek je i o tom, co po dekády bez vědomí veřejnosti probíhá za oponou systému, který se sám považuje za spravedlivý a lidský a deklaruje, že děti jsou jeho budoucností a nadějí. Budoucnost totiž nevytváří deklaratorní pohádky a fráze, ale naše skutečné postoje a činy, které právě ve vztahu k dětem jsou často daleko za etickou hranicí, o které předpokládáme, že v demokratickém systému platí.
Naše ohleduplnost k dětským zájmům není dána jen tím, kolik krásných hřišť a parků jim postavíme, ale především mírou toho, jak hluboce a intenzivně jejich individuální stav pochopíme a odborně a empaticky zvolíme pro tento stav správné řešení, bez ohledu na to, jaké komplikace si tím způsobíme jinde.
Ačkoli se zdá název článku hypertrofovaný a určený k zaujetí čtenářů, není tomu tak. Tento stát a jeho často neschopné (nebo naopak všehoschopné) instituce skutečně děti mučí, zraňují a poznamenávají tím nejhorším možným způsobem, daleko převyšujícím fyzické násilí. Fyzické utrpení je v těchto případech naopak často dokonce tím, čím si traumatizované a zničené dětské duše od psychického teroru sami ulevují, protože jiné nástroje nemají.
Česká republika se sice již dávno zavázala děti chránit a přijala Úmluvu o právech dítěte (a její následný všeobecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte z roku 2013), ale ve skutečnosti místo prosazování v něm obsaženého „nejlepšího zájmu dítěte“ dochází k úplnému opaku. Některé části státního aparátu vytvořily pro ně pohodlnou „metodiku“, pomocí které je zájem dětí zcela účelově obcházen, či ohýbán do nesmyslných pozic, a děti jsou onomu psychickému mučení vystavovány, a to často jen proto, že je to pro některé úředníky a soudce jednodušší řešení než složité hledání v konfliktu protichůdných zájmů.
Nezájem dospělých, i těch, kteří opak mají v popisu práce, o SKUTEČNÉ poznání toho, co se odehrává v dětské duši, a toho, co je v těch jednotlivých případech v jejím nejlepším zájmu, v konečném součtu negativně převažuje nad miliardami, které stát do systému lije. Míra zrůdnosti a bezohlednosti v systému je tak obrovská (a na příkladech si to zde ukážeme), že má potenciál např. zničit celý systém pěstounské péče, protože do takto nastaveného systému, který z pěstounů dělá spolupachatele těchto činů, nikdo nebude chtít vstoupit, i kdyby MPSV natočilo několik seriálů o tom, jak skvělé je to být pěstounem.
Omlouvám se za delší text, ale poměrně složitou problematiku nelze dostatečně hluboce popsat krátce, i když se zaměřím převážně pouze na negativní jevy v systému. A bohužel bez pochopení toho, co se skutečně za fasádou právního a humánního státu děje, u většího počtu aktivních občanů, kteří po státu budou jeho proměnu požadovat, to patrně nepůjde.
Nejprve si, prosím, představte tento příběh z pohledu toho, na kom záleží nejvíc, v dnešním světě s tolika informacemi o bezcitnosti a krutosti se zdá, že jisté popření empatie je nutností, pokud chce člověk prožívat svůj život šťastně. Pro pochopení textu je ale naopak vcítění se zásadní:
Tedy, jste malé (3,5 roku), zraněné, extrémně citlivé dítě, léčící se ze svých traumat. Přesto, jaká separační traumata od svých blízkých jste v prvních měsících svého života prožil, se znovu pokusíte ta zranění a nedůvěru překonat a uvěřit, že tahle nová maminka, ta už není jako všichni ti před ní, co k traumatům přispěli. Tahle maminka už určitě nezmizí! Dává vám tolik lásky a trpělivosti i při těch traumaty vytvořených záchvatech, že se tím váš stav lepší a lepší, ve vzájemné propojenosti s důvěrou, kdy opět začínáte věřit, že svět může být přátelské místo, kde se za vztahy neplatí utrpením, kde záhadně nemizí právě ti kolem vás, které chcete nejvíc.
Čím dál méně staré rány vylézají na povrch, občas už dokonce problém překonáte úsměvem, ale při jakékoli vaší intenzivnější nejistotě, změně či diskomfortu ještě afekty přicházejí a zcela ovládají vaši mysl. V té chvíli svět opět nenávidíte a propadáte zoufalství.
Na druhou stranu ale většinu času žijete v ráji, máte dům uprostřed kopců, luk a lesů, kam se intuitivně dožadujete častějších a častějších procházek. S „tátou“, který je pro vás tátou bez uvozovek, si tam vyprávíte o přírodě, zvířatech a té kráse všude kolem, aniž byste tušili, jak i ona vás léčí. Máte rodinu, kamarády, lidské i zvířecí, učíte se radostně interakcím, i když středobodem vašeho světa a nejvyšší jistotou je „maminka“ a ti kolem ní. Jistota v ní je zatím ještě jediná neotřesitelná věc, na které můžete něco pevného a trvalého stavět.
Najednou se ale ukáže, že někdo, koho neznáte a on nezná vás, si usmyslí, že máte žít úplně někde jinde, s lidmi, které jste potkal párkrát v životě na hodinu či dvě. Už si také ani nepamatuje, že kdysi vás nechali v porodnici a dlouho se o vás vůbec nezajímali, nejsou pro vás nijak zásadní, nikdy nebyli významnou součástí vašeho vědomého života.
A tak vaše odvěká vnitřní obava, že i tahle maminka zmizí, bude potvrzena a vy pochopíte, že tak je to v životě vždy, že je to princip světa a nemáte se mu vzpírat, ale začlenit ho do sebe. Ten strach, co vás ovládal a pohlcoval tak, že jste v těch afektech neviděli realitu a nemohli jste být spokojení a šťastní, ale naopak nedůvěřiví a podráždění, ten strach nebyl iluzí, kterou s maminkou překonáte, ale byl naopak tou nejvyšší pravdou, která vám zas a znovu ukazuje, že láska a stabilita neexistuje a v ráj je lepší nevěřit.
Pravda o tom, že když budete někoho takhle milovat a potřebovat, zaplatíte za to, protože vám ho nějaká tajemná síla vždycky odčaruje a zůstane jen to, vám tak dobře známé, nekonečné utrpení z odloučení, které se opět stane dominantní silou vaší psychiky, silnější a mocnější než kdy předtím.
Minuty, hodiny, dny, měsíce, kde každou chvilkou budete v tom divném místě myslet na ráj a maminku, po boku těch nových lidí, které jste NIKDY nechtěli vyměnit za toho, s kým jste byli naprostou většinu svého života, ty se budou táhnout, jako by čas skoro stál a užíval si vaše utrpení. Porouchat se uvnitř tak, aby to nekonečné utrpení nemohlo být tak intenzivně vnímáno, bude jediné řešení, které se bude nabízet, a tak vás tam vaše mysl nasměruje.
Už nikdy se nenajde nikdo, kdo vám a tomu porouchání bude rozumět a bude mít kapacity, trpělivost, odbornost a lásku k tomu vás z něj dostat. V dalších letech vás budou většinou už jen odsuzovat za vaše chování a vůbec nebudou tušit, jak se vám vzorce k němu vytvořily. Ta paní, co vás kdysi po narození nechala v porodnici a 9 měsíců se o vás vůbec nezajímala, paní, co byla soudy odsouzena za zanedbávání péče mnoha jiných dětí, paní, kterou ani slovem nikdy nenapadlo se o váš psychický stav zajímat a pochopit ho, paní, co bude říkat, že ona je vaše pravá maminka, ta paní se bohužel zázrakem neproměnila v inteligentní, vzdělanou, empatickou terapeutku se zázračnými schopnostmi (i ta by v této situaci měla problém při separaci od „maminky“ vašemu porouchání zabránit), a tak pobyt s ní a deseti dalšími lidmi ve dvou „zatuchlých“ místnostech, které nahradí ráj, bude něčím, oproti čemu bude fyzické strádání vítanou změnou a úlevou, a tak si začnete znovu ubližovat jako kdysi.
Místo jednoho z nejdůležitějších období vývoje, kterým jste v ráji úspěšně procházeli, se zablokujete, vývoj nepřijde, jen jeho opak - vývojový regres. Jste tak citlivý, že ztrátu už nedoženete, traumata budou tak dominantní silou vaší psychiky a k normálnosti už vás nepustí. Budete prázdní a zároveň plní bolesti, ale ráj někde uvnitř vás bude, a vy ho budete chtít. „Naštěstí“ lidé kolem vás budou jednou, až trochu vyrostete, ty náhradní chemické cesty k němu znát. Úleva z drog nebude sice trvat víc než pár hodin a budete za ni muset platit, penězi a svou další tělesnou a psychickou destrukcí, ale odolat nedokážete.
Dál tyhle příběhy všichni známe. Je úplně jedno, jestli na počátku je psychopatický režim v Kremlu unášející děti a nebo k němu zcela legálně dítě přivádí instituce demokratické země, která za fasádou spravedlivého, demokratického a ohleduplného státu rezignovala na péči o ty nejzranitelnější, protože tak „problém“ vyřešíme s minimální mírou námahy a zkoumání.
Navíc ti, co jim ty zranění způsobili, dokáží víc a hlasitěji křičet a považovat se za oběti a tak je lepší jim dát, co chtějí. A tak pseudospravedlivý stát přestane pro svou lenost chránit ty, co má chránit nejvíc, a jednostranně se vrhne na ochranu těch, co naopak potřebovali zjistit, že nejsou oběťmi světa, ale především minimálně spolustrůjcem osudů, kde za chyby se platí a občas nejdou plně napravit, protože by to vytvořilo ještě víc zla pro tu jedinou skutečnou oběť.
Tolik příběh, který by byl ve Skandinávii nemyslitelným sci-fi, příběh, který naopak v téhle zemi je dokumentárním dramatem, a dítě, kterého se týká, ještě vůbec netuší, že v něm hraje. Jiné děti už stát a jeho instituce podobným způsobem semlel. I vaše daně končí v systému, který se dennodenně na takovém týrání dětí podílí.
Vyspělý západní model náhradní péče o děti je totiž nekonečně náročnější na kvalitu rozhodování a provoz, zatímco strnulá bezohledná mašinerie, co zglajchšaltovaně převálcuje vše podle černobílé šablony a právní zkratky, žádnou náročnost nevyžaduje. Proto se mnoho částí našeho systému touto cestou vydalo, navzdory tomu, že jsme signatáři Úmluvy o právech dítěte (UPD) a tváříme se jako země, která ji naplňuje.
Jak říká odborná literatura: „Smyslem a účelem UPD je ochrana dítěte v situacích, které jsou z hlediska jeho života nestandardní, to znamená odlišné od běžného rodinného života. Ustanovení ukládá státům povinnost, aby zohlednily nejlepší zájmy dítěte, kdykoli má být učiněno rozhodnutí, které se jich týká. Obsahuje subjektivní právo (oprávnění) dítěte na to, aby jeho zájmy byly zvažovány a hodnoceny jako prvořadé. I celá Úmluva o právech dítěte byla připravena a přijata s cílem uznat subjektivní práva ve prospěch právem chráněných zájmů dětí.“ Tedy stručně a jasně, pokud např. dítěti hrozí vážná újma, mohou být omezena práva jiných osob, aby se oné dětské újmě zamezilo. Bohužel nejlepší zájem dítěte (NZD) není ale z objektivních důvodů (mimořádná individuální charakteristika jednotlivých případů) nijak pevně ukotven a předpokládá se dokonce, že se bude vyvíjet spolu s evolucí společnosti, v které je uplatňován.
Tedy právo dítěte je postaveno na neurčitém právním pojmu, jímž zákonodárce nemůže kazuisticky obsáhnout všechny budoucí skutečnosti, a proto dává prostor růstu a přizpůsobení se neustále se měnícím společenským i kulturním podmínkám bez toho, aby na každou musel jednotlivě reagovat. Což je legitimní prostředek práva v situacích, kdy detailní úprava není možná. (nelze popsat všechny hypotetické případy a jejich řešení)
Odborná právnická literatura dokonce říká, že NZD, kterým má být dítě chráněno (před jinými nároky a zájmy) je tím „nejméně uchopeným“ a fluidním v celém právním systému.
A právě v tom leží kámen úrazu. Práva ostatních dotčených osob, např. biologických rodičů, takto fluidní nejsou. V případech, kdy se NZD a např. práva biologických rodičů dostávají do rozporu, se soudci dostávají do pozice, která jim nevyhovuje. Omezit práva rodičů, která jsou formulovaná jasně pro ně není komfortní a tak často dělají to, co se logicky nabízí jako „ideální řešení“. Za ten fluidní a neuchopitelný NZD dosadí to, co je v souladu s právy těch ostatních dotčených osob (i navzdory odborným posudkům o dítěti) a právně dostanou naprosto „čisté“ a sladěné rozhodnutí. Jediný „problém“, který nastává, je ten účelově znásilněný nejlepší zájem dítěte, který byl sice formálně „de jure“ naplněn, ale v realitě a dle názoru odborníků byl naopak zcela pošlapán. Toto pošlapání se často stane po mnoho měsíců a let těžko představitelným mučením, nesrovnatelným ani s tím největším utrpením dospělých (např. úmrtí nejbližší osoby atd). Někdy si soudci dokonce myslí že se nejlepší zájem dítěte zohledňuje pouze pokud jsou práva jiných osob zcela naplněny.
Soudci rovněž často chtějí rychle ukončovat řízení a nechtějí složitě zkoumat něco pro mnoho z nich tak těžko uchopitelného, jako je dětský zájem, obzvlášť s jeho fluidním, nekonkrétním vymezením. Slyšel jsem o případu, kdy se např. těhotná soudkyně snažila co nejdříve ukončit řízení, které vyžadovalo pečlivé zvážení a prošetření NZD, aby měla před odchodem na svou mateřskou dovolenou čistý stůl a pohodu, protože vnímala jak je klidný vývoj jejího plodu důležitý. A tak u toho „cizího“ dítěte hledání toho pro něj ideálního místa pro klidný vývoj opomíjela a pouze zcela povrchně, formálně, ale požadovaně rychle, naplňovala svou práci. Některé děti si jsou u nás zřejmě rovnější než jiné. Něco, co by bylo selským rozumem jasné každému člověku, co by s dítětem, jeho náhradní rodinou a biologickou rodinou strávil den, je pohledem soudce často mimořádně problematická věc.
Úmluvu tedy hezky podepsanou máme, ale většina soudců a OSPODů ji nechce naplňovat, protože místo pracného zkoumání a dokazování individuálního zájmu dítěte je pro ně jednodušší vytvořit často velmi falešnou iluzi, kde zájmy biorodičů a dítěte jsou v symbióze. I v případě, jako je ten náš, kdy dítě prožilo naprostou většinu svého života u nás, biologické rodiče s historií zanedbávání povinné péče prakticky nezná a nikdy s nimi nežilo a má diagnózu poruchy citové vazby s extrémní citlivostí na případnou ztrátu pěstounské rodiny, kterou považuje zcela za svou. I v takovém případě se některé soudy drží v ČR zaběhnutého schématu vytváření falešné, iluzivní reality v rozporu s odbornými posudky, místo odpovědného rozhodování ve skutečně nejlepším zájmu dítěte. Tento mechanismus se stal již tak známým a přijímaným, že jste při hájení dítěte všemi odborníky v oboru odrazován od toho, na nejlepším zájmu dítěte vůbec stavět u soudu argumentaci. „Na nejlepší zájem dítěte zapomeňte, na ten to nevyhrajete, musíte zpochybnit biorodinu“ je asi nejčastější věta od obhájců, kterou uslyšíte. Nejlepší zájem dítěte je totiž v téhle zemi kus hadru a ve skutečnosti vůbec nikoho nezajímá. Osud mláděte, který je i v živočišné říši často bráněn, se v lidské společnosti, obzvlášť v zemi, která je přeborníkem v sobecky výhodném obcházení čehokoliv, stává nepodstatnou marginálií.
Jedna advokátka mi vyprávěla, jak byla na školení ohledně NZD a jak hlavně soudci okresních soudů kladli školiteli dotazy, z kterých vyplývalo, že střet práv účastníků v této oblasti příliš nechápou, a možná právě proto tak často volí jednoduchou cestu na úkor toho, kdo se může bránit nejméně a za jehož zájem lze prohlásit cokoli.
A protože práva dětí jsou takto brutálně pošlapávána, jedinou možností, jak zájem dítěte ochránit, je prokázat, že biorodiče nejsou schopní o dítě řádně pečovat (což naprosto nevystihuje šíři dětských práv chráněných Úmluvou). Zanedbávání dětí v nedůstojných podmínkách se totiž dokonce i u nás může stát důvodem k tomu, že své děti nebudete moci vychovávat a budou svěřeny někomu, kdo to zajistit dokáže. Tedy to, co je na první pohled vidět, může být důvodem pro náhradní řešení péče o dítě. Bohužel to, co vidět není, stát netrápí, to, co se odehrává v hlavách dětí, to, co je nepoměrně důležitější než to materiální a Úmluva to požaduje naplňovat. Ale náš systém to neřeší, nezná a nechce znát. Je to příliš odborné, složité a individuální. A tak s dětmi seznámení psychologové jsou jen takoví podivní blázni a nikdo není vázán se jejich názorem řídit. Naštěstí se dá využít toho že to jsou lidé hloubaví a moudří a ví že na světě není nic jistého a tak si nikdy nedovolí říci že negativní důsledky čehokoliv nastanou s absolutní jistotou a tak je možné této jejich domnělé nejistoty využít k tomu se jejich názory nakonec nezabývat. Systém se tedy raději tváří, že to neviditelné uvnitř dětí je marginální a nemáme se tím zabývat, protože se to samo jednou určitě zázračně spraví. Nespraví, jen nikdo nehledá kauzální spojnici mezi poškozením toho uvnitř a následky, co jednou přijdou. Jen občas si někdo při četbě životopisu nějakého tyrana, kriminálníka nebo sebevraha řekne, jak je zajímavé, že i on zažil problematické dětství. A tak za to, co stálo na počátku toho kauzálního sledu událostí, ani nikdo, kdo daným směrem rozhodl, nikdy ničím nezaplatí. Ničit, mučit a týrat děti špatnými rozhodnutími v rozporu s Úmluvou je zcela bez následků. Nikdy nikdo není za nic odpovědný, jen ta osoba, o které bylo kdysi v dětství bez ohledu na ní rozhodováno, je sama vina. Pokrytectví iluzionistické společnosti. Možná vlastně ani není úplně náhoda, že právě sem se stěhují sekty týrající děti, které z jiných zemí byly vyhnány.
První ze série článků se zaměří na to, co se v náhradní péči o děti v ČR děje na vrcholu rozhodovací pyramidy - u soudů, kde by většina asi nepředpokládala často naprostou absenci zdravého rozumu, absolutní odbornou neznalost problematiky, opomíjení zákonných práv účastníků nebo manipulaci pro postranní důvody. Na příkladech si ukážeme, na jaké odborné kvality a výroky můžeme u některých soudů narazit. Vše vzniklé na základě toho, že onen „nejlepší zájem dítěte“ není nikde jasně definován, a tak se stává nejsnadnějším terčem a obětí řešení na základě falešného souladu protichůdných zájmů. Obecně jsou šokující informace mediálně zajímavé a rádi se jimi necháme ohromit, ale v tom případě je správné si zároveň plně uvědomit, že šokující míra nekompetence zároveň znamená často i trvalé poškození života dítěte s celospolečenskými důsledky z toho vyplývajícími (kriminalitou, drogovou závislostí a dalšími náklady na sociální systém u lidí, které traumatické události dovedly k neschopnosti správně fungovat a být i pro společnost prospěšnými).
Moje osobní zkušenost s touto oblastí, doplněná studiem případů dalších osob, je již mnohaletá. Přestože se zaměřím převážně na náš případ, věřte, že jsme se seznámili s podobnými dalšími příklady, které ukazují na to, že se nejedná o náhodné excesy, ale o systémové selhání, které do civilizované společnosti nepatří. Někteří si možná ještě vzpomenou na můj rok a půl starý text o tom, jak jsme si do dlouhodobé pěstounské péče vzali na konci roku 2020 od přechodné pěstounky 8mi měsíční romské miminko, opuštěné matkou v porodnici. Bohužel se ukázalo, že jeho dvě silná separační traumata (opuštění matkou hned po porodu a stěhování od přechodné pěstounky) vytvořily dominantní síly v jeho psychice, silně ovládající jeho život a vývoj. I přes naši neustálou láskyplnou péči na hranici sebeobětování trvalo měsíce a roky, než chlapeček (nemohu jmenovat) opět získal schopnost navázat se na primární pečující osobu - pěstounku (mou ženu) - a začal plně prožívat běžné pozitivní emoce, lásku, důvěru atd. Jeho stav se sice neustále zlepšoval a ukazoval nám, že jsme se pomoci psychologů a terapeutů vydali správným směrem. Ale traumata nezmizela, vynořovala se při jakékoliv drobné negativní události nebo vždy, když byly jeho jistoty nějak otřeseny. Věděli jsme, že musíme vydržet, upozadit sebe a své potřeby a trpělivě vytvářet jeho pocit jistoty a víry v to, že svět je přátelský a tentokrát už jeho nejmilovanější osoba nezmizí a bude jeho oporou vždy, když ji bude potřebovat, což je jediný lék na poruchu citové vazby, která evidentně zcela určovala jeho život. Věděli jsme, že když se 10× za noc vzbudí, aby se ujistil, že „maminka“ tam s ním je, není to proto, aby mou ženu ničil spánkovou deprivací, ale prostě proto, že má podvědomý strach, že i ona jednou může z jeho života odejít. Přičemž stačí, aby byla tři metry od postele na toaletě k tomu, aby se spustil hysterický koncert a těžko popsatelné neštěstí.
O dítě ale v této situaci zažádali příbuzní, kteří se o něj chtěli starat na základě požadavku jeho prarodičů, kteří se na to již sami cítili staří. Nám i všem odborníkům bylo zcela jasné, že tím nejhorším možným by v dané chvíli byla další změna pečující osoby a další separační trauma a další posílení narušené citové vazby, a z toho vyplývající narušení celého dalšího života.
Proto bylo pro nás velmi nepochopitelné a děsivé, že všechny složky soudní moci (Okresní soud v Náchodě) i úřadů vykonávajících pro stát sociálně právní ochranu dětí (OSPOD) se spojily ve snaze přesunout dítě k příbuzným, které dítě neznalo, a zcela ignorovat názory všech odborníků i názor náš. Okresní soud i v tomto směru vydal rozsudek. Následně jsme zjistili, že toto není vůbec ojedinělé, že naopak existují ještě děsivější a k dětem bezohlednější případy. Onen fluidní nejlepší zájem dítěte, který se má vyvíjet dle nejnovějších odborných psychologických, etických nebo sociálních poznatků dané společnosti, si v Náchodě představují na úrovni spíše středověkých norem o krvi a rodu.
Během přelíčení padala ze strany soudu, evidentně hledajícího onen falešný soulad, neuvěřitelná sdělení, nad kterými by si odborná (a patrně i neodborná) veřejnost dokázala zcela ukroutit krky:
Soudkyně se např. s názory s dítětem podrobně seznámených odborníků „vypořádala“ tím, že konstatovala, že „s nimi nesouhlasí“. Tečka. (Je to stejné, jako nechat si stanovit diagnózu svého zdravotního stavu objektivním lékařským přístrojem a následně k objevení karcinomu říci, že s lékařskými nálezy a řešeními nesouhlasíte, protože vaše synergické kyvadélko ukazuje naprosté zdraví, a ono přece ví všechno lépe). A aby to soudkyně prokázala a psychologické hledisko zcela nevynechala, vytvořila svou vlastní psychologickou teorii, v které za separační trauma dítěte může fakt, že pěstounka trauma odborně řešila a snažila se dítěti pod odborným vedením pomoci jak po fyzické stránce (rehabilitace a zlepšování pohybu, který se v traumatickém regresu vrátil po změně pečující osoby o několik měsíců zpět), tak i po mentální stránce (je to krásný příklad toho, jak neuvěřitelně snadné může být NZD manipulovat směrem, který si určím). Jeho trauma tedy nebylo objektivním faktorem daným jeho životem a „opuštěním“ od bytostí, ke kterým měl v té době to nejsilnější pouto (biologická matka, přechodná pěstounka), ale vytvořilo se tím, že se to patrně neexistující trauma, jehož projekce určovaly bůhvíproč celodenně jeho afektované chování, ze strany mé ženy příliš řešilo. Z toho prý vznikla v dítěti nejistota a z nejistoty jeho traumatické stavy, které ale prý nikterak nevybočují od běžného dítěte (nevíme, jak toto mohla vědět, když dítě nikdy neviděla a názory odborníků detailně popisujících průběh jeho traumat ji nezajímaly). Co na toto máte soudu říct?
Co říct na to, když vám někdo tvrdí, že mrtví v Buči nejsou dílem vrahů, ale dílem těch, co vrahům stojí v cestě? Co říct na to, že perfekcionistická práce mojí ženy a odborníci, s kterými spolupracovala, nebyly záchranou dítěte a tím, co mu pomohlo se z traumat minimálně částečně po více než roce dostat, ale naopak tím, co mu tato traumata způsobilo? Ale to nebyla jediná perla hodná tesání do kamene. Dozvěděli jsme se například dále, že „žádná ne-romská rodina nemůže dát romskému dítěti to, co rodina romská“. Zde bych těm, co si dosud nevyrvali alespoň pár vlasů doporučil, aby za slovo „romská“ dosadili např. slovo „árijská“ a zároveň se zamysleli nad tím, v jakém myšlenkovém rámci se pohybují někteří z těch, kteří o dětech v této zemi rozhodují.
Dalším problémem dle soudkyně bylo prý to, že se moje žena chovala k dítěti „příliš mateřsky“ !!!!! Čili opět, je „skvělé“, že o dětech a o tom, co je v jejich nejlepším zájmu, rozhodují ti, kteří nepochopili dokonce ani to, že právě ona mateřskost primární pečující osoby je tím, proč pěstounská péče existuje a proč nahradila anonymní péči většího počtu vychovatelů v ústavech, která přes všechnu snahu pečovatelů v jistých ohledech prokazatelně nefunguje. Je to stejné, jako kritizovat útočníka, že dává příliš gólů a dožadovat se, aby byl z klubu vyhozen (opět je to pokus, jak z něčeho, co je v nejlepším zájmu dítěte, tedy ona „mateřskost“, kterou potřebuje nejvíce, udělat pravý opak a podpořit řešení, které v NZD absolutně není).
Soudkyně dále do problému s takto traumatizovaným dítětem pletla svoje osobní vztahy a vazby. Tvrdila, že pokud by se jejímu bratrovi něco stalo, chtěla by se o jeho děti rovněž starat. Podobné paralely se zcela odlišnými příběhy (a tedy i řešeními) jsou naprostým nepochopením individuálnosti dětských případů, kde nelze bez pečlivého prozkoumání říci, zda je pro dítě lepší rodina pěstounská, nebo biologická, což je mimochodem i znění dotazu, který soudkyně na odborníky takto obecně vyslala a prokázala tím, že individuálnost případů naprosto nechápe.
Soudkyně rovněž vytrhávala jednotlivé problematické chování dítěte z celistvého pohledu na něj a takto odděleně se s nimi vypořádávala jako s „běžnými a normálními“. Je to technika, kterou znám, protože ji používají klima-popírači pro jevy kolem změny klimatu. Je sice fakt, že vytrženy z celkového pohledu se tyto jevy vyskytly v přírodě i dříve, ale v celistvém pohledu jejich větší četnost a intenzita reálně opravdu znamená, že se něco neběžného a nebezpečného s klimatem děje a je třeba konat. Izolovaně jde o každém z těch jevů, jak u klimatu tak i dítěte, možné říci, že je vlastně součástí i normálního, nevybočujícího stavu, ale v souhrnu je jasné, o co jde a jak nebezpečné může být to ignorovat.
Soud ani OSPOD dále záměrně vůbec neřešily, zda je reálně možné uskutečnit předání dítěte tak, aby dítě nebylo brutálně traumatizováno, a informace o tom, že biologická rodina je ochotna při adaptaci navštěvovat dítě pouze o některých víkendech (což je i z jeho vlastní předchozí zkušenosti absolutně nedostačující), zcela ignorovaly (viz odborná literatura: „Tuto složku je třeba chápat v nejširším možném slova smyslu, tedy jako zohlednění toho, jak dítě situaci vnímá a chápe, jak se projevuje a jaký je předpoklad, že bude reagovat na opatření, které může být přijato.“). Stejně byl ignorován další známý fakt, že se následně (v neznalosti dětské psychologie podobně traumatizovaných dětí) chystá rodina usilovat o to, aby dítě bylo od tety co nejdříve opět předáno jinam, tentokrát biologickým rodičům (viz odborná literatura: „dítě potřebuje stálou osobní péči, přitom není rozhodné, kdo takovou péči poskytuje, jedná se především o to, aby o dítě pečovala stále jen jedna osoba, respektive pár osob, aby se pečující osoby nestřídaly“). To prý jsou až další právní kroky, kterými se nyní soud ani OSPOD zabývat nechtějí.
Zákony vycházející z Úmluvy požadující co nejširší vnímání situace, pečlivě zvažující NZD se zde nenaplňovaly a naopak se zcela cíleně ignorovaly (viz. „Kdykoli se má rozhodnout o konkrétním dítěti, musí rozhodovací proces zahrnovat hodnocení možného (pozitivního nebo negativního) dopadu rozhodnutí na dítě.“). Neschopnost vnímat nejlepší zájem dítěte v co nejširším kontextu se dá akceptovat u biorodiny, která hájí svůj zájem, ať už je jakýkoliv, ale u soudu a OSPODu, které mají zajišťovat pravý opak? Informace stojící proti záměru „návratu“ do biorodiny byly upozaděny, zcela bezohledně k zájmům dítěte a tomu, co potřebuje. Přitom je evidentní, že dokonce ještě další změna pečující osoby by znamena další separační trauma, multiplikované do limitních hodnot. Pokud chcete dítě s takovou diagnózou mučit, deprivovat a poznat, kam až jeho deprivace může zajít, dělejte mu přesně tohle.
Soudkyně rovněž překvapila tvrzením, že si dítě „do školky NIC stejně nepamatuje“, čímž naznačovala, že patrně nemá cenu traumata z té doby řešit. To, že existují podvědomé mechanismy určující často celý budoucí charakter života, které nemusí být vědomé a spojené s pamětí oné traumatické události, a přesto (nebo právě proto) mají sílu negativně ovlivňovat další život, evidentně nemělo v její představě o světě a o dětské mysli žádné místo. S posudky, které ji na to upozorňovaly, přece „nesouhlasí“.
To, že si dítě v separační úzkosti fyzicky ubližovalo, prý také nevadí a je to normální, považovala to za takové „nevinné škrábání“. Opět v rozporu s nálezy psycholožky.
Její osobní zkušenost, kterou se rozhodla přenést do rozhodování u soudu, je jiná. Prý pokud např. reagujeme na noční pláč dítěte, tak postupujeme přehnaně, ona u svých „nakrmených a přebalených dětí pláč ignorovala“, protože nic víc než žvanec a plenu děti patrně nepotřebují a brečí jen tak z rozmaru, proto není třeba se znepokojovat. Pokud podobná moudra čte spolu s vámi nyní nějaký dětský psycholog, který ví, kam ignorování jediných signálů, co dítě má, vede, patrně si rozdrápal tvář rovněž, zejména když mu dojde, že takovýto člověk byl určen aby rozhodoval o tom, co je pro děti jejich „nejlepším zájmem“. (Doporučoval bych si tu Úmluvu o právech dítěte opravdu přečíst a zjistit, že dítě má i jiné potřeby a právo na ně.)
Jak se tohle může stát? Proč v jaderné elektrárně není možné, aby tam pracovali lidé, co by se domnívali, že vlastně žádná štěpná reakce v elektrárně neprobíhá, a tak ji není třeba regulovat a hledat optimální zasunutí palivových tyčí, protože žádné nebezpečí ala Černobyl nehrozí? Proč tam hledáme kompetentní lidi znalé reality a tam, kde jde „jen“ o děti, necháme působit ty, co problematice rozumí na této „odborné úrovni“ a místo podstaty své práce pouze formálně slaďují neslučitelné zájmy?
O tom, že jsou žadatelé v insolvenci s dvoumilionovými dluhy u nebankovních institucí (o výši dluhu lhali), soudkyně prohlásila, že „dneska má dluhy skoro každý“.
Soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro dítě je zcela zásadní identita dítěte (respektive nesprávné pochopení toho, co identita je, jak a kým se dá tvořit). Pro jeho identitu je prý nejlepší ho přemístit od milující „maminky“, u které prožil většinu života a kterou má nejraději na světě (a po svých prožitých traumatech je pro něj i minutová separace utrpením), k úplně cizí tetě, kterou zná pár hodin. Dvouleté dítě je tedy onen genetický inženýr, tetelící se radostí nad identitou - shodou na chromozomech. Jeho dosavadní život, jeho prožitky, jeho vztahy, jeho emoce, to není identita, na jejíž zachování a rozvíjení spolu s poznáním svých biologických kořenů má plné právo, identita je jen a pouze sekvence DNA . (Odborná literatura naopak uvádí že „pokud kulturní a náboženské hodnoty nezohledňují nejlepší zájmy dítěte, nemohou být důvodem rozhodnutí o dítěti“ nebo že „Nelze automaticky či mechanicky upřednostňovat obecné abstraktní principy před hledáním dostupného řešení, které nejlépe zohledňuje a reaguje na individuální situaci a zájmy konkrétního dítěte.“). Soud navíc vůbec neřešil že my jeho identitu podporujeme, žena se učí romsky, zní u nás často romská hudba atd.
Byla to opravdu děsivá zkušenost. Ústavní soud se sice může upsat o nejlepším zájmu dítěte, ale bohužel je jednodušší prohlásit za něj cokoli, co je zároveň v souladu s jinými dotčenými právy a formálně dostat situaci do stavu, který na papíře vyhovuje všem co nějaká práva mají. Realita je naopak zcela jiná a zcela neharmonická a k dítěti a jeho zájmům fatálně bezohledná. S tímto přístupem pak není dítě v ČR chráněno ničím a zákony vycházející z Úmluvy jej chránící jsou jen úskalím, s kterým se soud musí nějak popasovat, aby mohl formálně harmonicky rozhodnout.
Nějak nedokážu pochopit svědomí člověka, který z odborných posudků ví, čeho se na dítěti dopouští, ale dokáže sám sebe přesvědčit o opaku jen proto, aby vyhověl postojům a přesvědčením, které nemají se zájmem dítěte nic společného. Někdy doufám, že náboženské představy o spravedlivém nadpozemském systému, kde každý je nakonec tou jedinou vševědoucí nezpochybnitelnou autoritou souzen, jsou pravdivé a pedofilní vrah je v kotli společně s někým, jehož bezohledné rozhodnutí týralo a mučilo dítě měsíce, roky nebo dokonce doživotně zničilo jeho kvalitní citový život a udělalo z něj prázdnou porouchanou schránku. Pro mě osobně jsou ti, co využívají svůj intelekt k tomu, aby toto činili, ještě více vinni, než ti, kteří si pudově (často na základě podobných traumatizujících událostí v jejich neharmonickém dětství) nedokáží pomoci a dětem ubližují.
Na druhou stranu, pokud se od pocitu možného nadpozemského trestu dokážete oprostit, pokládám zaměstnání, kde stačí chápání profesní problematiky na této úrovni za skvělé a dobře finančně ohodnocené. Samozřejmě ti, kteří odvádějí tuto svou nekonečně důležitou práci kvalitně, si toto ohodnocení plně zaslouží. Například jako kvalitní právníci by na tom byli ještě daleko lépe a jejich práce se tedy dá považovat za altruistickou službu zemi. Upřímně by mě zajímalo, jak se oni dívají na podobná rozhodnutí svých kolegů, zda převažuje kolegialita, nebo etika.
Pouze vědomí toho, jak strašlivým utrpením by pro dítě s touto diagnózou byl další přesun k pro něj zcela cizím lidem nám, i přes snad pochopitelný pocit naprosté skepse, deprese a nechuti ke státní mašinérii, dodávalo energii k odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Ujal se nás právník, který sepsal odvolání atd. Věnoval se převážně tomu, proč biorodina není k převzetí péče kompetentní, její ekonomické situaci atd. Přesně dle obecně známých informací o tom, co má v ČR naději na úspěch a jakou právní cestou je nejlepší postupovat (Výše uvedené rozhodování soudů totiž vytvořilo uzavřený cyklus vedoucí ke stále většímu ignorování NZD. Soudy skutečný NZD jak vidíme nezajímá, advokáti se ani nesnaží na něj apelovat a hledají jiné cesty, jak mohou uspět. OSPODy skutečný NZD ignorují rovněž, protože nechtějí oponovat nejvyšší autoritě - soudu a navíc vnímají „úspěšný návrat do biorodiny“ za důkaz svojí „kvalitní“ práce. Práva dítěte (jeho NZD) se tak stále více stávají zcela fiktivními a iluzorními a NIKDO je reálně nebrání tak, jak Úmluva požaduje).
Po prožitých událostech u OS Náchod jsme už nevěřili, že v tomto státě existuje někdo, komu na dítěti bude skutečně záležet a kdo bude odpovědně hledat to, co je pro něj nejlepší.
Po sérii děsivých postojů, kliček a podrazů ze strany státních organizací bylo odvolání u Krajského soudu v Hradci Králové ale naštěstí zážitkem zcela opačným. Nešlo jen o správný právní výklad situace (s využitím odpovídajících nálezů Ústavního soudu) a nalezení ideálního řešení, ale i o prosté a hluboce lidské pochopení toho, co je právě pro toto dítě jeho nejlepším zájmem. Krajský soud smetl rozhodnutí OS a rozhodl zcela opačně, bez možnosti odvolání. KS navíc v podstatě ignoroval připravenou argumentaci toho, proč biorodina není pro péči vhodná, a výhradně (pro mnohé mnohaleté pěstounské odborníky i přelomově) se zaměřil zejména na NZD, tak jako soudy ve vyspělých částech světa. Kafkův zámek zmizel a my se mohli nadále věnovat „našemu“ dítěti s vírou v to, že nejsme středověkou barbarskou zemí, pro kterou je pokrevní pouto k dítěti neznámým lidem tím nejdůležitějším, ale moderní civilizovanou zemí skandinávského typu, která dokáže rozklíčovat to, co je správné. Vysilující boj s molochem, co ne že nemohl, ale nechtěl, pro své pohodlí pochopit, skončil.
O této naprosto šílené zkušenosti jsem sice sepsal článek, ale nebyl jsem si téměř rok jistý, zda ho zveřejnit, protože míra děsivých, byť zcela reálných našich i cizích zkušeností v něm obsažená, by dokázala odradit snad všechny, co by se k jeho čtení dostali a zároveň by uvažovali o tom se také stát pěstouny. S obří porcí naivity jsme se dokonce domnívali, že rozhodnutím nadřízeného soudu dojde k sebereflexi Okresního soudu i OSPODu a úpravě jejich postupů, metodik a rozhodování tak, že se podobné případy již odehrávat nebudou a skutečný zájem dítěte bude prioritou i tam, kde se tomuto pohledu ještě brání.
Bohužel jsme se brzy měli přesvědčit o tom, že minimálně u Okresního soudu v Náchodě to byla zcela nepodložená naivita. Přitom „rozvolněná“ právní definice nejlepšího zájmu dítěte, měnící se v čase i dle vývoje a vnímání společnosti (i toho co považuje za etické a morální), vyžaduje aby soudy vnímaly výsledky proběhlých řízení ohledně dětí, všímaly si jak a proč byl nejlepší zájem dítěte ze strany soudů vyšších instancí hodnocen a prosazován, samoregulovaly se pomocí těchto informací, a v budoucnu rozhodovaly na základě co nejmodernějšího, odborně podloženého vnímání NZD.
Bohužel v našem případě, po dalším více než roce klidu a míru, kde jsme byli ponecháni „pouze“ souboji s traumaty dítěte a nemuseli jsme frustrováni přesvědčovat svět dokola o zcela zjevných věcech, přišla žádost tentokrát biologických rodičů o svěření dítěte do jejich péče, a zdá se že u tohoto soudu opět vstupujeme do stejné řeky, kde nejlepší zájem dítěte je opět jen „na obtíž“. Pro dítě se jedná o identickou situaci, k rodičům žádný vztah nemá, stejně jako k tetě, naopak vztah k pěstounům byl ještě posílen a díky poruše citové vazby je silnější než u běžného dítěte a jejich ztráta by byla pro něj tak zcela devastující.
Soudkyně si vyžádala psychologický posudek dítěte, a tak se nejprve zdálo, že i v Náchodě po přečtení rozsudku Krajského soudu a jeho zcela jasných formulacích ohledně toho, jak je zájem dítěte prioritním hlediskem, pochopili, že je třeba pro každé jednotlivé dítě hledat optimální variantu pro jeho vývoj. Psychologický posudek byl tentokrát dokonce ještě tvrdší, protože se v období po rozsudku KS jeho původní závěry ukázaly jako zcela relevantní a správné a míra ukotvení v pěstounské rodině jako ještě daleko silnější, plně saturující potřeby dítěte. Dítě evidentně dokázalo díky velmi nadstandardní péči svá traumata z jednoho úhlu pohledu překonat a vytvořit si díky tomu nesmírně silná citová pouta k pěstounským rodičům a celé široké rodině (babičkám, dědečkům a dalším, pro které byl nejmladší přírůstek do rodiny stejně „jejich“, jako u těch, co do rodiny přišli biologickou cestou). Jinak ale i nadále bylo pod (zmenšujícím se) vlivem těchto traumat a tak stále jakékoliv, i zcela irelevantní náznaky separace od pěstounky, která prostě je z jeho pohledu tou úplně normální „maminkou“, neslo velmi těžce a afektovaně. Tedy ideální a zcela čistý příklad toho, kdy je v NZD zůstat v náhradní péči navzdory právům biologických rodičů.
Již první věta soudkyně při prvním líčení byla ale studenou sprchou a šokem. Soudkyně totiž hned na úvod prvního líčení prohlásila, že prakticky nemá jinou jinou možnost než dítě rodičům do péče svěřit. Že v případě ČR se pěstounská péče musí ukončit pokud rodiče chtějí a mají možnosti o dítě pečovat, i když to je proti jeho nejlepšímu zájmu. Tedy evidentní přehlížení práv dítěte, které z Úmluvy naopak vychází jako prvořadé hledisko. Dočasnost péče je pro soudkyni tedy nadřazena základním právům dítěte, což vám při školení na pěstouny bohužel nikdo neřekne. („Tedy i tam, kde řešení předvídané právní normou vede k individuální nespravedlnosti a hrozbě újmy, je třeba u dítěte v souladu s jeho nejlepšími zájmy dospět k výkladu příznivému pro dítě, dokonce nad rámec právní normy.“ nebo „Je proto zcela nezbytné, aby v zájmu dítěte bylo využito všech cest, které vedou k takovému rozhodnutí o uspořádání poměrů dítěte, jež budou pro dotyčné dítě nejvhodnější, protože nejlépe zajistí jeho životní pohodu.“ nebo „Při interpretaci práva, jde o to, že v situaci, kdy právní ustanovení umožňuje více výkladů, má být použit takový výklad, který účinně naplňuje nejlepší zájem dítěte.“).
Navíc tvrzení, že při ohleduplnosti k dítěti nebudou žádné děti vraceny do biorodin, není pravdivé. Je velmi mnoho případů, kdy dítě muselo být od rodičů, s kterými mělo nějaké pouto, na nějaký čas odebráno, ale rodina dokázala problémy překonat a návrat do ní byl pro dítě přínosným, obzvlášť pokud dítě bylo přesunuto do kolektivní péče v dětském domově, kde přes veškerou snahu tam pracujících osob jeho potřeby nejsou plně saturovány.
Dle soudkyně se nejlepším zájmem dítěte můžeme zabývat, ale jen v mantinelech, kdy je splněno další pravidlo - kdy, pokud se rodiče mohou a chtějí starat, musí jim to být umožněno bez ohledu na to, co to znamená pro dítě. Aby tento černobílý, jasný svět nebyl narušován vůbec ničím, soud ignoroval, co by v neprospěch navrácení do rodiny mohlo hovořit (např. předvolání mé osoby jako svědka soudkyně zamítla, patrně usoudila, že člověk, který zná dítě nejlépe a kterému dítě říká táto, nemá co do případu mluvit a narušovat svými nepodstatnými sděleními kýžený výsledek). Stejně soudkyně zamítla odročení jednání, náš potenciální narychlo nalezený právní zástupce neměl na termín našeho dalšího jednání čas a tak požádal o změnu, ale vyhověno mu nebylo. Prý se mu to stalo u podobného případu poprvé v kariéře. Možná se soudu rozhoduje lépe, když zájmy dítěte nehájí nikdo právně vzdělaný a lidem neschopným stvořit smysluplnou a věrohodnou odpověď i u banálních otázek nejsou kladeny žádné nepříjemné otázky a nikdo netrvá na tom aby evidentně vymyšlené neslučitelné výpovědi byly vysvětleny a dospělo se k pravdivému obrazu situace. Když totiž biorodiče se svou opakovanou lhavostí během několika minut předvedli několik vzájemně si odporujících variant toho, zda mají vůbec zajištěné bydlení (existuje nějaká nájemní smlouva atd.), byla zapsána jedna z odpovědí a neřešila se míra toho, že se toto vysvětlení vůbec nemusí zakládat na pravdě, protože rodina evidentně zcela běžně lže a skrývá fakta, které nehovoří v její prospěch. Stejně jako když se např. řešila neschopnost rodičů pochopit silnou alergii na laktozu dítěte a potřebu nedávat mu opakovaně při jejich návštěvách sladkosti s obsahem mléka, soudkyně opět přijala vylhanou variantu o tom, jakou nešťastnou náhodou, samozřejmě bez zavinění rodičů, k tomu došlo (to, že se to takto mohlo stát několikrát za sebou v průběhu roku, je evidentní nesmysl). Neřešila ani další věci ukazující na nekompetenci žadatelů. Biologická matka má devět dalších dětí, neplnoleté jí sice byly nedávno z dětských domovů navráceny, i proto, že stát správně pochopil, že i poměrně špatná péče od primární pečující osoby je většinou přínosnější než velmi kvalitní péče v kolektivním zařízení. Ze spisu ale vyplývá že děti byly do zařízení umístěny pro zanedbání povinné péče ze strany matky, měly dokonce svrab a další nemoci, kdy matka nerespektovala požadavky lékařů na léčbu, děti byly i jinak zanedbané a hladové atd. Řešilo se dokonce sexuální napadání holčičky jejím bratrem a další varovné signály, kdy se např. školka pozastavovala nad tím, proč je jedno z dětí tak neobvykle zamlklé a nespolupracující, i když pochází z rozvětvené rodiny, kde by interakce měly být zcela přirozené, a tak se zdá, že důvod leží jinde a není patrně nikterak pozitivní. To, že se návrat těchto dětí z dětského domova nakonec uskutečnil, považuje soudkyně za důvod k tomu, aby bylo navráceno i nejmladší dítě matky, které má své potřeby plně a daleko lépe saturované jinde, na biologickou rodinu navázané historicky vůbec není a jeho „nejlepší zájem“ je logicky zcela jiný. Neřešila tak ani další věci, které jsme se dozvěděli ze spisu. Matka je do roku 2024 ještě v podmínce právě za ono zanedbávání povinné péče jiných svých dětí, a tak je patrně ideální, aby v tomto podmínečném „zkušebním“ období dostala do péče mimořádně citlivé dítě, které upadne do nejhlubšího separačního traumatu svého života, s mimořádnými nároky na schopnosti pečujících osob. Přitom OSPOD uvádí, že matka je již nyní „na maximu svých schopností“. My, co jsme snad už nějak z nejhoršího překonali současnou míru jeho traumat víme, že jeho ještě daleko hlubší formu bychom ani my patrně nezvládli. A to se nyní po prožitých zkušenostech a studiu dětské psychologie pokládáme za ideální kandidáty v populaci se s podobnou situací popasovat. Jsme si ale naprosto jistí, že citově plochá matka, schopná téměř rok naprosto ignorovat svoje novorozeně, se mírou své emoční i jiné inteligence ani náznakem nepřibližuje schopnostem v tomto mimořádně náročném úkolu obstát, ostatně stejně jako biologický otec, který při jednom stání minulého soudu tvrdil, že jeho syn měl při narození 25 kg. Jeho mentální kapacity raději nebudu hodnotit vůbec. To, že nedokázal odpovědět ani na otázku, na co má invalidní důchod, ale možná v sobě skrývá odpověď i na tuto otázku. Z tohoto důvodu jsme žádali soud, aby prověřil, zda rodiče jsou mentálně způsobilí o dítě (zejména o dítě s takovými nároky) pečovat. V minulém případě, když o dítě žádala teta jsme toto nepožadovali, protože z našich kontaktů vyplynulo, že způsobilá je. V případě rodičů jsou naopak indicie že způsobilí nejsou. Ale jak už to v Náchodě chodí, žádost o posouzení žadatelů byla zamítnuta. Patrně soud vnímá, že to požadované co nejširší posouzení se naplní tím, že otázka způsobilosti osob, kterým dítě chceme svěřit, nebude zodpovězena. Soudkyně pouze požádala otce aby si zajistil potvrzení svého obvodního lékaře, že je způsobilý o dítě pečovat. Alibismus, na který jsme zde již zvyklí. V Náchodě stačí, když jadernou elektrárnu schválí statik, který nic neví o štěpných procesech. (Kamarád, právník v jiné oblasti práva, mi doporučil, abychom se z dosahu takto nastaveného soudu odstěhovali a dostali tak náš případ tam, kde soud řeší zájem dítěte odpovědně. Opravdu jsme už tak daleko že se máme přesouvat po této zemi tak, abychom dosáhli toho, že primární hledisko těchto sporů (NZD) dle mezinárodních dohod bude zohledněno?)
Soudkyni stačila odpověď „ano“ na otázku, zda by biologičtí rodiče byli ochotní rovněž docházet k psychologovi. Formální docházení k psychologovi, bez navazujících schopností sdělené implementovat, situaci zřejmě řeší. Představa, že matka, která nezvládá naplňovat jednoduché pokyny od lékařky ohledně fyzické nemoci dětí, a byla za toto odsouzena, se odpovědí „ano“ stává způsobilou k nekonečně složitější nepřetržité psychologické péči, je směšná.
Soudkyně byla rovněž spokojená s informací, že rodiče nikde nepracují a proto se mohou dítěti trvale věnovat. Jimi uvedené číslo 70 tis. Kč, které sami sdělili jako příjem jejich domácnosti ze všech možných dávek (opět netuším, jak pravdivé to číslo je) ji uspokojilo rovněž. Čili je jedno, že pracovník jaderné elektrárny neví, jak jaderná elektrárna funguje, ale je důležité, že může u jejího ovládacího pultu být neustále. Rovněž je jasné, že sociální stát je a vždy bude bezedný, a tak je třeba co nejvíce dětem dát do vínku to, jak se v něm pohybovat.
Soudkyni rovněž nijak nevzrušily ani zmínky o tom, že ona „stabilní a pečující biorodina“, kterou takto citlivé dítě potřebuje, neví ani to, kde se nacházejí dvě dospělé děti matky a jak žijí. Evidentně se rozhodli tuto rodinnou idylu, klid, stabilitu a péči opustit. U syna se ve spisu na základě výpovědí uvádí: „Zletilý syn neznámého jména a pobytu.“ Je možné že už ani neví jeho jméno? Biologická rodina rovněž minimálně jednou za rok mění svoje trvalé bydliště. Dobrý příklad toho jak zajišťovat stabilitu z Úmluvy o právech dítěte, ostatně matka nedokázala naplňovat práva dětí z Úmluvy ani v jiných oblastech (právo na zdraví atd.) a byla za to dokonce odsouzena. Přesto soud uvěřil, že nyní je vše jinak, a současné stěhování je tím posledním. Reálné odborné zkoumání a posuzování toho jaký je skutečný stav na straně žadatelů, i stav žadatelů samých, bojkotuje. Nám co máme s tímto soudem již svou zkušenost je jasné proč to dělá, kam míří a jaký bude rozsudek.
Soudkyni poškození či zničení jednoho lidského života evidentně příliš nezajímá, cítí se svázána zákony a právy biorodiny, které prý umožňují jen jeden jasný a rychlý výsledek - návrat do biorodiny, který žádným návratem není, protože dítě s nimi nežilo ani den. Zájmy dítěte opět nikoho nezajímají a nějak se jako vždy ohnou. Pěstouni žádná práva nemají. Krása jednoduchého světa.
Z jistého úhlu pohledu jde o poměrně zvláštní anti-etický postoj, navíc v rozporu s Úmluvou. Upřednostňovat zájem dospělého před zájmem dítěte, když dokonce již u některých živočišných druhů dospělec nasazuje život proto, aby před utrpením ochránil mládě, i když to z biologického hlediska nedává smysl. Proč by se právní řád údajně vyspělého lidského druhu, navíc z vyspělé demokratické země, od tohoto etického vzorce a logického postoje odvracel a vracel se k sobeckému uplatňování zájmu dospělých (kteří situaci způsobili), když právě oni mají na rozdíl od dětí schopnost vědomě a rozumově své utrpení zpracovat a přijmout, zatímco u dětí je toto zcela nereálné a takto traumatizované dítě bude často celoživotně poznamenané, čehož důsledky se samozřejmě následně promítnou i do života dospělých kolem něj, a tak je v tomto postoji těžké najít nějaká pozitiva?
Nejsem právník, natož ústavní právník, ale to, co by tento právní pohled soudkyně náchodského soudu na situaci znamenal, mohu pochopit i tak:
Tedy možnost č. 1: Soudkyně chápe situaci právně správně a systém náhradní péče o děti je v ČR zarámován takto:
1. Rodiče v tomto systému mají doživotní právo na živou bytost, jako by to byl jejich majetek bez vlastních práv a zájmů. Tato bytost jim musí být vždy z pěstounské „úschovny“ vydána, i kdyby to dítě mělo zničit a doživotně hendikepovat. Je jedno, jaké hrůzy na svých dětech historicky spáchali. Nezáleží ani na tom, že objektivně nelze prokázat, že prošli tak výraznou intelektuální a emoční proměnou, že je evidentní, že tentokrát péči zvládnou, a to dokonce na elitní úrovni, kterou dítě s takovými traumaty (vzniklých jejich vlastními předchozími selháními!) potřebuje. Stačí, že bez důkazů tvrdí, že budou o dítě příkladně pečovat. Jakékoliv jejich tvrzení je svaté jako od kněze, i kdyby bylo známo, že lhaní je jejich zcela běžný nástroj komunikace. Pokud říkají, co chce soud slyšet, lhát mohou a zkoumat to nikdo příliš nebude. Ti, kteří naopak hájí zájmy dítěte, jsou automaticky podezřelí, že sobecky hájí nějaké své skryté zájmy, a tak jejich slovům není třeba přikládat žádný význam, stejně jako odborníkům.
2. Dítě v tomto systému žádná práva nemá, i když překoná veškerá předchozí traumata, dokáže projít vším neuvěřitelným utrpením a znovu uvěřit ve svůj nový svět a milovat a radovat se. To neznamená vůbec nic. Jsou síly a osoby nad ním, co určují jeho osud, s mocí mu odčarovat i to, co chce ze všeho nejvíc, jeho milovanou maminku, o které se desetkrát za noc má potřebu ujistit, že opravdu stále je po jeho boku. Toto malé biologické nic bez práv může být odsouzeno k bytí v domě, kde nechce být, k lidem, které určitě nechce vyměnit za ty, co jsou reálně provázáni s jeho životem a jsou pro něj vším. Odsouzeno k tomu, že už nikdy neuvidí (náhradní) „rodiče“ nebo „babičky a dědy“, u kterých jen zmínka o jejich příjezdu mu vždycky rozzáří oči, nebo své zvířecí kamarády, že už se nikdy neprojde po lese vedle toho krásného domu v přírodě, o kterém netušil, jak speciální a ojedinělý je, než o něj přišel. Tohle všechno mu může být vzato, i když ti, co ho znají nejlépe, i ti, kteří s nejhlubšími odbornými znalostmi o něm ví, jak fatální následky to pro něj bude mít. Navzdory Úmluvě, která tohle všechno měla chránit a která je dle všeho jen bezcenným cárem papíru sloužícím k ukazování humánního a ohleduplného charakteru naší společnosti. Dítě musí rovněž přijmout, že drastický šok v podobně fatálního propadu péče o něj a životního komfortu a kvality svého domova a jeho okolí je tím, čím musí zaplatit za svou biologickou identitu. Traumata takto vzniklá jsou dítěti nejspíše zakázána.
3. Pěstouni jsou v tomto systému státní otroci bez jakýchkoliv práv, kteří musí spolupracovat na psychickém týrání dětí. Musí akceptovat to, že když dlouhé a náročné roky napravují traumata z krátkého období dítěte a maximálně se mu věnují a vytvářejí s ním plně reálné a saturující vztahy, tak v případě odebrání z této úschovny se právě oni sami nedobrovolně stávají zdrojem největšího utrpení v duši dítěte, které milují, protože čím hlubší a kvalitnější vztahy vytvořili, čím lépe (i materiálně) pečovali, čím intelektuálně podnětnější a zajímavější prostředí k rozvoji dítěte vytvořili, tím větší utrpení podobně citlivé dítěte při separaci od nich bude zažívat. Což pěstouni co jsou s dítětem 24/7 samozřejmě nezpochybnitelně (na rozdíl od některých soudců a úředníků) nade vší pochybnost jasně a hluboce ví. Žádný nárok na to vědět, jak je s dítětem následně zacházeno, nemají. Nemohu se ani spolehnout na to, že státní aparát zajistí dohled na tím, jak péče o dítě následně probíhá, protože existují případy, kdy OSPOD psal statě o dobré péči u dítěte, které v rodině již bylo x měsíců k smrti utýrané a rodina to tajila (o OSPODech a jejich práci v dalším textu). Pěstouni mohou dostat od systému další „věc“ do úschovy, pokud mají pocit, že míra jejich sebedestrukce v tomto „skvěle“ fungujícím státním stroji ještě není dostatečná.
Bohužel nesčetněkrát se pěstouni dokonce, ještě ke všemu, stávají formálně hlavním „viníkem“ nešťastných osudů dětí. Když totiž nastanou logické a předem jasné důsledky rozhodnutí, před kterými spolu s psychology varovali, tak orgány, které osud dítěte tímto směrem nasměrovaly, samozřejmě nepodstoupí žádnou sebereflexi, natož nějakou svou evoluční proměnu nebo nedejbože nepochopí co onen nejlepší zájem dítěte je, ale obviní ty, co jim celou dobu oponovali, že za ten výrazně zhoršený stav dítěte v novém prostředí (např. odmítajícího biologické rodiče) mohou právě oni, protože ho „nedostatečně připravili na předání do biorodiny“. Vyřízeno. Divím se, že dokonce ani Rusové ještě nepřišli s podobným tvrzením, že ty do Ruska unesené Ukrajinské děti jsou ve špatném stavu proto, že je Ukrajinští rodiče špatně na únos připravili, ale nechci jim v podobných absurditách radit, zvládají je sami zatím velmi dobře. Každopádně u nás platí, že orgány s mocí a rozhodovací pravomocí jsou pořád skvělé, jen ti, kteří dítěti dali za celý jeho život nejvíc, jim ty jejich skvělá řešení a postupy kazí. Tenhle stát totiž mučí nejen děti, ale i ty poslední dospělé, kteří mu byli ochotní v jedné oblasti, kterou má zajišťovat, pomoci. Skvělá reklama na vstup do pěstounského systému že? Nalákáme vás do něj naším PR a televizními seriály, pak vás vysajeme (často budete sami na pokraji vysílení a kolapsu z traumat, které jste dětem nezpůsobili), pak zahodíme (dáme přednost těm co ty traumata způsobili) a nakonec vás ještě obviníme, že jste to celé zpackali vy.
Nezřídka dokonce nastává situace, kdy pěstouni, které stát najal, aby o děti pečovali (za cca 30,- Kč za hodinu), vynakládají své soukromé desetitisíce za právníky (min 2000,- Kč za hodinu), aby děti před bezohledným rozhodnutím státní mocí ochránili a o dítě bylo dál pečováno pro něj nejlepším způsobem.
4. Babičky, dědové a další příbuzní, kteří dávali lásku „cizímu“, jako by bylo jejich, mají trpět. Asi za to, že vychovali své děti pohádkami o tom, jak se má člověk snažit dělat dobré věci, které jsou nakonec shůry odměněny, nebo k odpovědnosti k celku. Dokonce i v zemi neschopné zajistit spravedlivý a zdravý systém. Právě takováto jejich výchova stála na počátku toho, že jejich děti chtěly pomoci někomu dalšímu, kdo tolik štěstí v životě neměl. A takováhle výchova si spravedlivý trest určitě zaslouží.
5. Ostatní lidé, kteří péči o dítě znají (od sousedů, přátel, po lékaře atd.) jsou často v naprostém šoku a vyjadřují zděšení nad poznáním toho, v jak „rozumném, spravedlivém a etickém“ systému žijí a jak nikdo skutečně nechrání ty nejslabší a nejzranitelnější. Často se ptají na stejné otázky a nevěří, že je tohle „vůbec možné“, že stát zařídí, aby to očividně tolik úspěšné, funkční a léčivé bylo zničeno a zrušeno ve prospěch něčeho tak devastujícího, navíc u malého dítěte, které se neprovinilo vůbec ničím. Doufám, že stát nechce deprimovat lidi a vytvářet u nich pocit opovržení a nepřátelství k systému, jehož jsou součástí. Úplně stačí, že k opovržení vlastní zemí dospěly zástupy spoluobčanů po ruské konspirační masáži. Bez alespoň základní víry ve spravedlivý, etický a morální systém nemůže žádný demokratický systém přežít.
6. Odhalení skutečného charakteru pěstounské péče a jeho závažných rizik by pro potenciální pěstouny bylo silným varováním.
Dovedete si představit, že se někdo do takto zvrhlého a bezohledného systému dobrovolně přihlásí? Že bude chtít vstoupit do pěstounské ruské rulety, když ví, že v zásobníku je minimálně jeden plný náboj? Ano, pěstouni ví, že dítě není jejich a může se stát cokoliv, ale požadovat po lidech, co mají být empatičtí a citliví (esenciální pro vytvoření právě toho prostředí co dítě potřebuje), aby jim zároveň bylo jedno, jak dítě skončí a jak bude trpět? Že např. v rozporu se všemi odbornými posudky bude dítě umístěno spolu s dalšími devíti téměř cizími lidmi (většina má nějaký stupeň mentální retardace) do dvou „zatuchlých pokojů“ a tak raději zapne autodestrukční psychické mechanismy, které částečně sice ochromí intenzitu prožívání té nekonečné bolesti ze ztráty všeho pozitivního, ale zároveň si tím i „zajistí“, že už nikdy nebude schopné hlubokých citových pout, že se zastaví ve vývoji nebo vrátí zpět, že jednou patrně ulpí na drogách nebo jiných sebedestrukčních mechanismech? Existují vůbec Chytré Horákyně citlivé-necitlivé, které by patrně jako jediné takovýto pěstounský systém zvládly?
Pokud společnost zjistí, jaká rizika přináší podobně etický model pěstounské péče, bude to znamenat její další úpadek a neodvratný konec. Už nyní je pěstounů nedostatek, tuto činnost totiž nejde brát jako práci, což je často závěrečný argument, kterým se vás některé postavy systému snaží utlouct. „Mlčte, jste za to placeni, je to vaše práce.“ Je, doufám, jasné, že pokud nejste citově zaangažováni a neděláte to z lásky, těch pár korun za hodinu vám stačit opravdu nebude. Pokud ale pomáhat nezištně chcete, nikdy se nesmíříte s tím, že můžete být součástí mučícího soukolí spravovaného státem, který nedokázal vytvořit takový rámec, který SKUTEČNĚ hledá to pro dítě individuálně nejlepší. To je rozpor, který prostě není řešitelný a míra rizika, že tomuto budete i vy vystaveni povede k tomu, že do takto nastaveného systému prostě lidi přicházet nebudou a můžete natočit x seriálů o příbězích, které podobné horory neobsahují (viz. ČT „Cílem seriálu je rozptýlit obavy potenciálních pěstounů“ …. Být pěstounem není žádná hračka, ale rozhodně to stojí za to! Rádi bychom naším cyklem přispěli k náboru pěstounů, kterých je v České republice kritický nedostatek.).
Děsivé a negativní informace se šíří nejlépe a jejich počet roste, a tak nespokojení a zděšení pěstouni jsou často před výbuchem (a útěkem ze systému) a požadují, aby se konečně už obrodil a vyladil ve prospěch dětí. Ne ve prospěch úřadů a soudů, které velmi často jdou cestou nejmenšího odporu a minimalizace své vynaložené práce.
Všem zájemcům o pěstounskou činnost bych doporučoval případy, jako je ten náš, sledovat a brát vážně riziko, že jednou budou ve stejné pozici, jako jsme nyní my. Zvažte, jestli byste takovou situaci zvládli, jestli jste připraveni na podobnou ztrátu v rozporu se zájmem dítěte, jestli jsou vaše současné vztahy tak pevné že zvládnou takový stres a takové vypětí. Nedá se vyloučit, že přijdete nejen o svěřené dítě, ale i o svoje dosavadní vztahy, které nápor nevydrží. Rovněž zvažte, jestli máte našetřené desetitisíce či statisíce na soudní spory, kdy navzdory téměř všem budete hájit to, aby dítě nebylo psychicky týráno, zatímco soud bude zakazovat i vaše vlastní svědectví, protože vy - pěstoun jste NIKDO bez práv. A pouze pokud odpověď je ano, dejte se do toho, jste potřeba jako málokdo. Zraněných dětských duší je mnoho i mezi běžnou populací, natož mezi dětmi, které zažily dospělým nepředstavitelná traumata.
Pokud vám přijde takovýto systém (opakuji, pokud soudkyně a většina jejích kolegů vnímá situaci správně) zvrhlý a nechcete, aby vaše země byla takovouto tyranskou a mučící entitou na těch nejbezbrannějších, pište na ministerstva (MPSV, MS), ombudsmanovi, prezidentovi, informujte své známé s větším mediálním dosahem, vytvářejte tlak na to, aby se tato zem proměnila po vzoru skutečně humánních a alespoň k dětem ohleduplným demokraciím. Náš případ to již zcela jistě nepoznamená, ale vy i já máme zodpovědnost za druhé, za vše, co dokážeme ovlivnit. A společenský tlak na politické elity, které si všímají často pouze toho, co po nich společnost žádá, je podmínkou změny. Změny, v které děti nebudou postavami Kafkových románů, kde nějaké mocná neznámá síla uvězňuje a týrá dokonce ty, co si danou situaci nedokáží rozumově vysvětlit a nějak přijmout a nemají funkční vnitřní mechanismy na to, jak ji čelit, krom vlastní sebedestrukce. Ten, kdo touto aktivitou pomůže zachránit jeden jediný život, skutečně zachránil celý jeden svět.
Je jistě chválihodné, že náš stát v následujících měsících konečně chce, jako jedna z posledních zemí v Evropě, implementovat nepřijatelnost tělesných trestů dětí do Občanského zákoníku. Pokud ale budou dokonce státní instituce součástí týrání dětí, a to často daleko brutálnějšími zásahy do jejich životů, bude to od státu jen samolibé a sebeobdivné divadelní představení.
To, jak tento stát zkultivujeme ohledně zacházení s těmi nejzranitelnějšími, předznamenává to, jak jednou bude zacházet s námi, až nás jednou ti skutečně mocní, díky robotům, nebudou potřebovat jako ruce do svých továren nebo díky AI nebudou potřebovat už ani naše hlavy. To už totiž bude na volání po státní empatii a evoluci pozdě.
Osobně musím uvést, že pokud se tento výklad práva, co z nás chce udělat spolupachatele týrání nevinné lidské bytosti, ukáže jako reálným, není pro nás nadále možné v takové zemi žít. Stejně jako bychom nebyli součástí Putinovy vraždící oligarchie nebo Erdoganovy mafiánské kleptokracie a odešli, stejně jako z ní odcházejí tamní nespokojení lidé, nemůžeme být ani součástí země, co nás donutila zničit to, co jsme milovali. Nikdo se snad nemůže divit, že stát, který ze mě udělal spolupachatele týrání dítěte, které mi nedávno začalo samo od sebe tím svým tříletým hláskem říkat „já tě mám rád táto, víš to?“ nemůže už nikdy být mým státem.
Možnost č. 2: Soudkyně po právní stránce situaci chápe špatně, i když je to její práce, a náš systém není tak zvrhlý a tyranský, jak se zdálo z předchozích odstavců. Konstatování nadřazeného Krajského soudu u předchozího verdiktu vystihuje právní rámec daleko šířeji, než to soudkyně OS vyhodnotila a je platný i pro biologické rodiče. Výklad nálezů Ústavního soudu Krajským soudem umožňuje daleko barvitější vyhodnocení podobných případů a nikdo není nucen vydávat děti tam, kde je zřejmé, že budou trpět, jejich vývoj bude velmi negativně poznamenán a popírat jeho nejlepší zájem. Pak je ale třeba, aby se toto poznání konečně přelilo i do poslední kanceláře toho posledního soudu a OSPODu. Stát musí vyškolit všechny účastníky rozhodování o dětech tak, aby skutečně hledaly, co je nejlepším zájmem každého jednotlivého dítěte, o kterém rozhodují. Neschopné pracovníky je třeba vyházet a schopné přilákat odpovídajícím ohodnocením, státu se to nekonečně vrátí, bohužel až za mnoho volebních obdobích, a tak dávat energii této „investici“ se asi nikomu nechce. Je mnoho indicií, že se to na ministerské i krajské úrovni již částečně děje, vytvářejí se metodiky, školí se soudci, utrácí se miliony, ale nakonec se všechno často nějak vytratí a kapituluje před potřebou černobíle uvažujícího člověka, co prostě chce svou práci co nejjednodušeji naplnit a formálně sladit nesladitelné a nějaké cizí dítě je mu vlastně úplně ukradené…
Možná bude nutné nějaký podobný případ dotáhnout k Ústavnímu soudu, aby se jednou pro vždy ještě jasněji vyjádřil, v jaké z těch dvou možností vlastně žijeme.
Příště se podíváme na činnost úřadů, které mají v gesci sociálně právní ochranu dětí, tedy Krajských úřadů a OSPODů. Bohužel slibuji, že to nebude o nic méně bizarní a drastické čtení, spíše naopak. Mnohé z nich si ale již uvědomují neudržitelnost situace i toho, že jednoduché a provozně nenáročné chápání jejich práce nemůže ve světle individuálních a tolik odlišných jednotlivých případů obstát. Skutečně je třeba velmi pracně a namáhavě hledat to nejlepší pro dané dítě a přesvědčit o tom identicky pracně a namáhavě i ty, co dětskou duši nechápou nebo nechtějí pochopit i když jsou placeni státem za opak.
Děkuji vám za čas, který jste přečtení věnovali, i za to, pokud chcete situaci dětí v této zemi jakkoli pomoci. Pokud vás vývoj této situace zajímá, chcete podpořit připravovanou petici v tomto smyslu nebo jinak pomoci, napište na ecosumava@seznam.cz, budete dále informováni o vývoji.
Pokud tento text čte nějaký právník, který by nám rád pomohl a přispěl k tomu, aby děti nebyly v tomto systému týrány a bylo v budoucnu na jejich zájmy skutečně nahlíženo jako na primární hledisko, tak jako ve vyspělém světě, prosím, ať se mi ozve na stejný email. Na konci srpna máme další jednání soudu. Samozřejmě bychom velmi rádi uspěli, nechceme ale uspět jen na základě ukazování nedostatečnosti žadatelů, byť i to je zcela evidentní. Rádi bychom uspěli tím nejsprávnějším možným způsobem, v civilizovaném světě tak běžným. Prosazením toho, aby se nejlepším zájmem dítěte konečně i v Náchodě (a stovkách podobných míst) začal někdo reálně řídit a věnoval by se zájmu těchto „cizích“ dětí, jako by to byly děti jeho. Ony totiž tak trochu jsou.
