Článek
Nejtěžší věta téhle bilance nezní „Česko vypadlo“. Zní: vyřazení nebylo náhodou. Bylo logickým vyústěním problémů, které český fotbal přehlížel roky. Tým postoupil přes baráž jako outsider, dostal příznivý los a stejně skončil poslední se skóre 2:6. Když odečteme emoce, zůstane chladné zjištění — tohle nebyl propad pod úroveň. Tohle byla úroveň.
A skutečný problém nezačal na hřišti v Mexiku. Začal den po něm.
Když vedení nevidí, že se něco stalo
Po posledním místě, skóre 2:6 a okamžitém konci dvou opor — Schick i Holeš ukončili reprezentaci hodiny po vyřazení — řekl předseda FAČR David Trunda, že pozice trenéra „není téma“ a spolupráce s Miroslavem Koubkem pokračuje. Pavel Nedvěd doplnil, že maximem tohoto týmu byl samotný postup na šampionát.
Obě tvrzení mohou být fakticky správná. Právě proto jsou ale tak znepokojivá. Ani jedno totiž nereaguje na skutečný rozsah problému. Nepopisují krizi. Normalizují ji.
A tady se debata o Koubkovi stává vedlejší. Trenér dostal tým až v prosinci, na baráž a turnaj, jako nouzová varianta poté, co lepší kandidáti odmítli. Jeho chyby jsou reálné, ale je to vykonavatel v cizím nepořádku. Skutečná otázka nemíří na lavičku, ale do kanceláří na Strahově.
Nejvíc prozrazuje vnitřní rozpor. Týž Trunda jinde řekl, že „musíme změnit celé fungování českého fotbalu“. Ta dvě sdělení nejdou dohromady. Buď je problém systémový a hluboký — pak nestačí požádat trenéra o analýzu a jet dál. Nebo je v zásadě všechno v pořádku — pak ale není co měnit. Vedení mluví obojím jazykem najednou, a to není opatrnost. To je absence rozhodnutí.
A právě tahle rétorika je možná větší problém než výsledky samotné. Výsledek je jednorázový. Postoj je trvalý. Pokud lidé, kteří český fotbal řídí, vidí v posledním místě naplněné maximum, nemají jediný důvod cokoli měnit. Problém neleží jen na lavičce. Leží především o patro výš.
Nejtěžší jsou vlastní rozhodnutí
Tady je teze, kterou důkazy podpírají nejsilněji: největším problémem českého fotbalu možná není nedostatek talentu, ale nedostatek odvahy dělat nepopulární rozhodnutí.
Stačí se podívat na vzorec posledních let. Trenér se hledá dva měsíce a skončí se u nouzové varianty, protože na lepší nejsou peníze ani vůle. Velká jména drží místa silou setrvačnosti dávno po tom, co je opustila forma. Reformy se vyhlašují na tiskových konferencích a usínají cestou na hřiště. Žádné z těch selhání není o schopnostech. Všechna jsou o nedostatku odvahy říct nepříjemnou pravdu — trenérovi, hráči, sám sobě.
Talent Česko má: Sadílka, Šulce, Višinského na jeho debut, mladé v akademiích Sparty a Slavie. Co chybí, je prostředí, které se nebojí ten talent postavit před zkušenost, i když to vyvolá nevoli. A to není problém hřiště, ale rozhodovacích míst.
Nejde o národnost. Jde o odvahu
Z toho plyne první krok. Není to „potřebujeme cizince“. Je to: potřebujeme člověka, který není součástí českého fotbalového prostředí.
Národnost je vedlejší. Podstatná je nezatíženost. Trenér zvenčí nemá v kabině odchovance, nedluží nikomu kariéru, nerespektuje hierarchii vytvořenou před lety. Může dělat přesně to, co domácí kouč zvládá vždy o stupeň hůř: rozhodovat se čistě podle aktuální formy. Nominovat ne ze zvyku, ale podle výkonu. Být pedant, který nastaví jasná pravidla a vymáhá je stejně u debutanta i u stovkaře. A mít odvahu nechat velké jméno bez formy na lavičce — protože ho s ním nepojí nic než tabulka výkonů.
Rakousko je nejbližší příklad. Po dekádách stagnace přivedlo Ralfa Rangnicka, kouče s jasnou herní filozofií a mandátem ji prosadit — a po 28 letech se znovu kvalifikovalo na mistrovství světa. Rangnick neuspěl proto, že je Němec, ale proto, že je typ: trenér s koncepcí a odvahou držet ji i proti odporu. Kdyby takový člověk byl v české lize a byl uvolnitelný, debata o cizinci je zbytečná. Jenže nejlepší domácí zůstávají v klubech, kde vydělají násobně víc než u reprezentace — a kruh se uzavírá.
Pointa tedy není pas, ale princip: reprezentace není sociální program ani odměna za celoživotní zásluhy. Je to nejlepších jedenáct, kteří hrají nejlíp právě teď.
Pokud kvůli tomu zůstane na tribuně legenda, není to problém. Je to známka zdravého prostředí. V zemích, které talent skutečně vyrábějí, se neřeší, kdo si místo „zaslouží“ za výkon před třemi lety. Řeší se jediné: kdo tým zítra zlepší. Dres je pracovní nástroj, ne medaile za věrnost. Ve chvíli, kdy se z nominace stane způsob, jak nikoho neurazit, přestává být reprezentace týmem a stává se galerií zásluh.
Jeden systém. Jedna filozofie
Kdyby ale Česko zítra vyměnilo trenéra a nic víc, za čtyři roky řeší totéž. Protože pod trenérem chybí to podstatné: jednotná fotbalová identita napříč všemi výběry, od U15 po áčko.
Český talent dnes putuje od kategorie ke kategorii a na každém přechodu — z U17 do U19, do U21, do áčka — fakticky začíná znovu. Jiný trenér, jiné pojetí, jiné požadavky. Energie, která měla jít do zlepšování, jde do adaptace. A na konci stojí áčko stěžující si, že hráči „neumí číst hru“ — aniž by někdo přiznal, že je nikdo nenaučil jednu hru, jen pět různých.
Nejde o to, aby všichni hráli stejné rozestavení; to se může lišit zápas od zápasu. Stejné musí být principy — jak se rozehrává zezadu, jak se brání přečíslení, jaké návyky se od hráče čekají. Jedna filozofie, jeden jazyk hry.
A z toho plyne věc, kterou český fotbal dlouhodobě nedělá: mládežnické reprezentace nesmí hrát samy pro sebe. Jejich úkolem není vyhrávat turnaje do sedmnácti let, ale připravovat hráče pro áčko. Úspěchem reprezentace do sedmnácti let totiž není medaile. Úspěchem je, když ta samá generace o pět let později dodá tři hráče do základní sestavy áčka.
Belgie po krizi zavedla jednotnou metodiku napříč akademiemi — a, což je klíčové, nezávislý audit, který měří, jestli ji kluby skutečně učí. Architekt systému to shrnul přesně: cílem nebyla jedna generace, ale stálý proud talentu. Smysl není opsat belgický model, ale převzít princip: dítě, které ve dvanácti vstoupí do systému, by mělo až do áčka hrát rozpoznatelně stejný fotbal. Pak se v jednadvaceti nepřeučuje — jen zrychluje to, co umí od dětství.
Buďme přitom poctiví: FAČR už nějaké kroky spustila — nový licenční řád mládeže, programy vzdělávání trenérů. Není pravda, že se nic neděje. Problém, na který upozorňuje i Karel Poborský, je propast mezi deklarací a dopadem. Papír existuje, viditelný efekt zatím ne. Cesta proto nevede přes „začněme něco dělat“, ale přes „dotáhněme to a doplňme o společnou herní identitu“. Reprezentace nesmí být sbírkou nejlepších českých fotbalistů. Musí být týmem, který přesně ví, jak chce hrát.
Výkonnost před zásluhami
Druhý krok je nejméně populární a nejnutnější. MS 2026 byl labutí písní jedné generace. Reprezentace přišla naráz o nejlepšího střelce, kterého nemá kdo nahradit. To není krize — to je moment, který se buď využije, nebo promarní.
Princip zní jednoduše a v praxi bolí: reprezentační dres není odměna za minulost, ale za současnou výkonnost. Český fotbal má sklon žít ze jmen; hráč, který si jednou místo vybojoval, ho drží respektem dlouho po tom, co ho mladší předběhli. Lidsky pochopitelné, sportovně sebevražedné.
Argument ale musí být přesný, jinak sklouzne k hlouposti. Mladí nemají hrát proto, že jsou mladí — to je stejná chyba jako držet zkušené proto, že tu byli. Pravidlo zní jinak: jakmile je mladý hráč minimálně stejně dobrý jako zkušenější reprezentant, musí dostat přednost. Ne kvůli věku, ale kvůli budoucnosti. Při výkonnostní rovnosti rozhoduje to, co bude, ne to, co bylo — jedině tak vznikne za čtyři roky generace, která má odehráno.
A hlavně: obměna se nesmí odkládat tak dlouho, až zestárne celá reprezentace najednou. Přesně to se v roce 2026 stalo. Dánský FC Nordsjælland dal za pět let profesionální debut jednačtyřiceti hráčům do dvaceti let — ne proto, že byli mladí, ale proto, že šanci dostali ve chvíli, kdy byli připraveni, a ne až jim ji dovolili senioři před nimi. Mohamed Kudus přes tuhle líheň došel až do anglické špičky. Tyhle země generace nepřežívají, ale vyrábějí překryv: než jedna dohraje, druhá už má stovky minut v nohách. Česko nechalo svou generaci zestárnout vcelku — a teď stojí s prázdnýma rukama.
Závěr
Nic z toho není záruka. Belgický model nezískal titul. Chorvatský stojí na jednom výjimečném klubu, který nelze přikázat. Dánský vyžaduje důvěru mezi federací a kluby, kterou český fotbal teprve musí obnovit po letech kauz. Tyhle příklady neukazují jistou cestu — ukazují, že cesta existuje, že ji prošly země srovnatelné i menší, a že její absence není osud, ale volba.
Česko si dvacet let vybíralo přežívání. A nejhorší na roce 2026 není to skóre. Je to klid, s jakým lidé nahoře prohlásili, že je vlastně všechno v pořádku.
Český fotbal dnes nepotřebuje hodnějšího trenéra ani slavnější jméno. Potřebuje člověka, který přijde zvenčí, nebude nikomu nic dlužit a bude mít odvahu říct reprezentantovi: dnes nehraješ. Ne proto, kým jsi byl, ale proto, jak hraješ dnes.
Jenže tahle odvaha dnes nechybí na lavičce. Chybí o patro výš. A dokud budou nejdůležitější rozhodnutí dělat lidé, kteří se víc bojí změny než další porážky, bude se v českém fotbale měnit jedině rétorika tiskových konferencí. A za čtyři roky budeme psát stejný článek. Jen se změní datum, soupeř a jména hráčů.
A co si myslíte vy?
Kde podle vás začíná největší problém českého fotbalu — na hřišti, nebo v kancelářích FAČR?
Použité zdroje
Oficiální zdroje
• Fotbalová asociace ČR — jmenování M. Koubka a realizační tým (fotbal.cz); rozloučení s P. Schickem a T. Holešem (oficiální účet reprezentace, 25.–26. 6. 2026).
• UEFA — profily národních asociací Rakouska, Belgie, Chorvatska a Dánska (uefa.com).
• FIFA Training Centre — případová studie dánského modelu rozvoje talentů (fifatrainingcentre.com).
Agenturní a zpravodajské zdroje
• ČTK / ČeskéNoviny.cz — vyjádření Davida Trundy pro ČT sport („pozice trenéra není téma”; „musíme změnit celé fungování českého fotbalu”), 26. 6. 2026.
• ČT sport — pozápasové hodnocení, průběh zápasů ČR.
• iROZHLAS / ČTK — oznámení konce reprezentační kariéry Patrika Schicka (56 zápasů, 26 gólů), 25. 6. 2026.
• iSport.cz (deník Sport) — vyjádření Pavla Nedvěda, hodnocení turnaje, kontext jmenování Koubka.
• tiscali.cz / ČTK — veřejná kritika Karla Poborského k angažmá trenéra.
Analytické a odborné zdroje
• Sky Sports — belgický rozvojový model („Project 2000”, jednotná metodika a audit akademií).
• Breaking The Lines — akademie Red Bull Salzburg a vzestup rakouské reprezentace.
• Right to Dream / FC Nordsjælland — oficiální data o debutech mladých hráčů.
• Univerzita Karlova, FTVS — diplomové práce o výchově hráčů a podílu klubů a krajů v ČR (2024–2025).
