Článek
Ve čtvrtek 29.1 v půl čtvrté ráno mě šla manželka vzbudit a vyhnat z vany.
Voda už byla jen lehce vlažná, byl jsem celý ztuhlý a vstávalo se mi docela těžce.
Měl jsem náročné tři dny natáčení v exteriéru ve francouzském seriálu Hraběnka Monte Cristo a totálně jsem vytuhnul v horké vaně, ve které jsem jen pomalu roztával po posledním nejnáročnějším dni natáčení.
Začalo to vlastně už před 3 týdny, kdy jsem dostal nabídku na roli a tak jsem odeslal ve čtvrtek režii ke schválení svoje aktualizované fotky.
Potřebovali výraznější typy a tak mi volali hned v pátek dopoledne, že se mám dostavit na kostýmní zkoušku do Košíř.
Byly to končiny nazývané Cibulky a byly pod jinonickou Vidoulí, kde jsem byl tak možná jednou v životě a bez navigace bych to ani nenašel.
Po dlouhém stoupání autem jsem se dostal do rozlehlého areálu, kde byly obří haly, jaké jsem viděl jen na letišti nebo barrandovských ateliérech.
Hned po vstupu a registraci jsem obdržel formulář, kde jsem se zavázal k úhradě až 100 tisíc korun za ztrátu nebo zničení kostýmu a 10 tisíc korun za neomluvený den natáčení.
Kostýmy jsou opravdu velmi drahé a některé kousky jsou i dobové originály.
Kolují po celé Evropě v plechových kazetách, kde si je jednotlivé produkce pronajímají a částky za půjčení jdou do mnoha miliónů korun.
Domluvená doba 12 hodin dopoledne byla jen symbolická a ještě přede mnou v hale postávali 3 muži a jedna mladá žena na své kostýmy.
Po zhruba půl hodině se na mě dostala řada a dostal jsem od agentury své osobní číslo na A4 formátu.
Byl jsem odveden do další odlehlé části haly, kde se mě ujala mladá slovensky mluvící kostymérka a zeptala se mě, jakou budu mít roli.
Změřila mne svým pohledem a začala z různých koutů haly přinášet jednotlivé části oblečení.
Boty, košile a vesta, zde bylo vše O. K.
Poté mi přinesla dvoje dobové kalhoty, ale všechny byly krátké.
Ale až napotřetí se zadařilo.
Horší to ale bylo s kabátem, který mi nebyl ani jeden.
Buďto byly krátké nebo mi nešly zapnout knoflíky přes hrudník.
Mám z posilování trochu nepoměr, břicho 109 cm a hrudník 128 cm.
Nakonec kostymérka přivolává muže ve středních letech, který je jejím nadřízeným.
„Máme problém, já na pána nemůžu najít žádný kabát, má trochu široká ramena a hrudník, už jsem prošla úplně všechno“.
„Měl bych jeden větší mít, ale už je to zabalené pro pána s jinou rolí a budou to odvážet v pátek příští týden“.
„Podívám se, kdy hraje“ a otevírá silný šanon.
„Má to mít na sobě až o víkendu příštího týdne, kdy vy hrajete?“ říká a obrací se na mě s tázavým pohledem.
„Já točím 26, 27 a 28 ledna v roli žurnalisty“ odpovídám mu a vidím, že se mu znatelně ulevilo.
Zkouším černý kabát, který mi donesl a vše je O. K.
Sice se nemůžu naplno nadechnout, abych zapnul horní knoflíky, ale není to až tak hrozné.
Už jsem jednou vypadl z role, když na mě nenašli dobovou 100 let starou vojenskou uniformu.
Nejčastějším důvodem proč jsou do historických kostýmů vybíráni menší herci je právě velikost kostýmů.
Dříve byli lidé o dost menší, rozdíl je klidně oproti dnešku i 15 centimetrů na výšku a byli také i dost hubení.
A taky nechodili do posilovny.
Poslední součást mé vizáže tvoří kožené polobotky s bočními výřezy a s tkaničkami z kožených řemínků.
Jsou o hodně tužší než dnešní moderní tkaničky a musím vyvinout docela velké úsilí, abych je utáhl.
Ale velikostně mi sedí a tak mě z kostymérny posílají do maskérny, která je o pár desítek metrů dál.
Paní v maskérně mi oznamuje, že chlapy nedělá a musím si počkat na odborníka přes mužskou vizáž.
Čekám přes hodinu a čtvrt, pán si zašel na oběd a jel navíc sockou.
Šéfová castingovky je vytočená na maximum a ptá se paní v maskérně, kdy její kolega dorazí.
Dnes ze zaměstnanců vůbec nikdo neměl opustit halu, protože jsou v časové tísni a stále přicházejí další a další lidé na kostýmní zkoušku a fronta pořád roste.
Konečně mužský maskér dorazil a hned mě usazuje do křesla před stůl, na kterém je nepřeberné množství knírů, vousů, kotlet a dalších náhražek lidského ochlupení.
Muž zkouší několik odstínů kotlet a knírů.
„Máte zvláštně barevné vlasy“ říká a ukazuje na moje dvoubarevné gogo.
„Je to moje image a režie mi to schválila “ odpovídám „stejně budu mít na hlavě klobouk“.
Maskér mi na hlavu nasazuje cylindr a zkouší mi sladit barevně jednotlivé mužské ozdoby podle předních vlasů.
„Máte to jak vánoční stromeček, od černé, prošedivělé, šedé, bílé až po blond“.
„Nedá se nic dělat, musím vám to vyrobit na míru“ říká a bere do ruky velkou kazetu, kde jsou různě barevná syntetická vlákna.
Pak nastává práce mistra svého oboru a vytváří mou budoucí vizáž z roku 1815.
Míchá jednotlivá barevná vlákna a vytváří požadovaný odstín.
Pak výsledný chomáč přikládá na místo mých budoucích kotlet.
„Jo, to je přesně ono, teď zafixovat a přilepit“.
Pak zase nastává menší alchymie a práce s nůžkami.
Výsledný produkt poté lepí pomocí lihového lepidla na požadované místo na mé hlavě.
Totéž i na druhé straně. Už zbývá jen vyrobit knír.
Teď dominuje černá barva a mistr se snaží knír sladit barevně s mým obočím.
Konečně je po půl hodině hotovo a já se můžu podívat na sebe do zrcadla.
Vypadám jak Petr Čepek ve filmu Petrolejové lampy a stejného názoru je i jedna z mých fanynek na sociálních sítích.
„Teď si stoupněte na značku před plátnem, musím udělat pár fotek a poslat to režii ke schválení“.
Fotí mne ze všech stran s nasazeným cylindrem a já držím jednou rukou ve výši hrudníku papír s mým přiděleným číslem a datumy natáčení a připadám si, jak trestanec který jde právě do lochu.
„Ještě mi nikam neutíkejte, kdyby režie chtěla nějaké změny“.
Čekám nastrojený čtvrt hodiny u vchodu a pozoruji nově příchozí herce.
Dnes dva nepřišli a navíc několik mladších kluků museli vyhodit.
Nesplnili požadovaný limit délky vlasů a ještě navíc měli vystříhané vlasy kolem uší.
S moderními účesy tady nepochodíte.
Je mi líto jedné rodiny, matka otec a syn a přijeli z velké dálky.
Syna kvůli vlasům nevzali a tak nakonec odjíždí celá rodina.
„Haló pane, režie to schválila, můžete jít za mnou, já vás odlíčím“ pravil maskér a já jdu za ním zpět do jeho pracovny.
Pak už to byla záležitost asi 5 minut, pomocí lihu a štětce rozpouští zbytky lepidla na mé tváři a opatrně odlepuje mé mužné ozdoby, které pak ukrývá do zapínacích igelitových sáčků.
Stejně tak i mé historické oblečení končí na speciálních ramínkách a vše je zakryto igelitovým obalem.
Ještě je přiložena barevná fotografie s mým jménem a číslem na formátu A4 kterou mezitím po schválení vytiskli.
Pak už následují jen dva dny čekání na pondělí.
V neděli večer přichází SMS zpráva že se vyjíždí v 5 hodin ráno autobusem od kostela paragánů v Reslově ulici.
Znamenalo to pro mne vstávat ve 3.30 ráno.
A pak na Karlovo náměstí sockou, protože autem bych nikde nezaparkoval, všude jsou placené zóny.
Intervaly MHD jsou šílené, nakonec jsem byl rád, že jsem to stihl 5 minut před pátou k nastartovanému autobusu kde už je většina komparzistů.
Je hluboká noc a tak půl hodiny jízdy do obce Žebrák prospím.
Probudily mne rozsvícené zářivky na stropě autobusu a silný hlas.
„Tak děcka, vystupovat, jsme tady!“.
Koordinátor David nás odvádí do stanového městečka přímo pod hradem Točník.
Je to dočasně zabrané parkoviště, kde je asi 15 obřích stanů a kde je celé zázemí obou filmových štábů, francouzského i českého.
Pak je tu ale ještě spousta nákladních aut i s přívěsy kde je filmová technika.
Taky koupelny, WC a obří luxusní mobilheimy na kolech pro francouzský štáb.
Nechybí ani bezhlučná mobilní elektrárna s dieselovým motorem, která je na okraji stanového městečka a vše napájí.
Vcházíme do obřího vytápěného stanu, kde je 10 dvoumetrových dřevěných lavic a vejde se sem asi 50 lidí.
Uvnitř vchodu je malý catering kde je káva, čaj, mléko, koblihy, rohlíky, volská oka, párečky a fazole s kečupem.
Dávám si od všeho trochu a zalévám mletou kávu horkou vodou.
Sotva sním jeden páreček, tak vchází do stanu koordinátor David.
„Tak děcka, rychle dojíst, jedna půlka půjde do mejkapu a druhá do kostýmů, ať to odsejpá“.
Oba stany jsou hned vedle a před nimi desetimetrové fronty.
Je nás tu od komparsu 65 lidí, 10 vizážistů, asi 4 koordinátoři, 4 lidé u kostýmů a pak český režisér, pomocní režiséři a asistenti.
Taky spousta lidí, kteří mají na starost technické vybavení a ostrahu.
Dále řidiči, energetici, osvětlovači, kameramani, obsluha cateringu a další profese, celkem nás tu může být 150 lidí z českého štábu.
Fronta postupuje dost pomalu, první jdou ženy po dvojicích a i s asistencí kostymérek jim to trvá déle než mužům.
Mají několika vrstvé sukně a taky korzety.
Jdu si dát další koblihu, tohle je tak na 20 minut.
Venku je 1 stupeň nad nulou a zem je po noci promrzlá.
Konečně stojím před mejkapem, kde už stojí jen 3 další komparzisti a koordinátorka nás posílá dovnitř stanu kde je teplo.
Všech 10 vizážistů má u svého stolu plno a je tu na líčení i spousta žen.
Konečně se na mě dostává řada a ujímá se mne mladá maskérka, která má na stole položenou mojí fotografii z kostýmní zkoušky minulého týdne.
Kouká překvapeně na moje vlasy a první otázka zní „budete mít na hlavě klobouk po celou dobu natáčení?“
Odpovídám „nevím“.
Pak se pouští do práce.
Štětečkem mi nanáší lepidlo na místo budoucích kotlet a posléze i kníru.
Knír musela 3× přelepovat aby byl symetrický.
Pak bere do ruky kulmu.
„Zkusím vám to navlnit, bude to chvilku trvat“.
Pak pomocí hřebenu, kulmy a laku vytváří na mé hlavě zvláštní kreaci z počátku 19 století.
„Tak hotovo!“ s pýchou pronáší maskérka po 15 minutách práce.
„Bože!“, pronesu a třeštím oči při pohledu na sebe do zrcadla.
Tak teď by mě nepoznala ani vlastní máma.
„Ten klobouk si teď na hlavu nedávejte, až co na to řekne režie “ dostávám poslední radu maskérky.
Opouštím stan a jdu hned vedle do dalšího obřího stanu, kde jsou kostýmy a 4 zaměstnanci.
Berou to po dvou, muži do levé části a ženy do pravé části stanu.
„Jaké vám přidělili číslo?“ ptá se kostymérka a po mém vyslovení čísla 111 jde k dlouhé řadě věšáků a vybírá připravený set mého oblečení.
Pak už moje novodobé svršky letí dolů a já začínám vstupovat do historie.
Se všemi částmi historického oblečení mi kostymérka pomáhá a já si připadám jako velké a nesvéprávné mimino.
Zvláště košile je náročná, rukávy jsou široké jako nohavice u mých civilních kalhot.
Také knoflíky jsou na zcela nezvyklých místech a sám bych se nezapnul.
Dochází na kalhoty a i zde mi kostymérka musí pomáhat.
Pak vesta, kterou už zvládám sám.
Nakonec černý kabát a i ten jde celkem dobře zapnout.
Jen boty jsou celokožené, mají kožené tuhé tkaničky a mají boční výřezy.
Ne, tohle rozhodně nejsou zimní boty a docela v nich zebou nohy.
Svůj cylindr beru do ruky, abych nepocuchal svoje nové gogo a opouštím stan.
„Tak děcka, jdeme na plac“ zavelí koordinátor David a přepočítává nás jak děti v mateřské školce.
Venku je ještě dost tma, je po půl sedmé ráno a na východním obzoru začíná něco, co by se dalo nazvat počátkem nového dne.
Jdeme všichni z aktivního štábu po nezpevněné kamenité cestě asi 500 metrů do kopce s větším stoupáním a vzdalujeme se od stanového městečka i hradu.
Posledních 200 metrů už začíná rovina a před námi se vynořuje obří historický stan spolu se třemi malými a já přemýšlím o tom, jestli součástí natáčení nebude cirkusové vystoupení.
Ale stan nemá boční stěny a uvnitř je plno stolů, lavic, historických svícnů, lahví vína, pohárů, kuřecích stehen, tropického ovoce, koláčů, zákusků a dalších pochutin pro vybranou společenskou smetánku.
Jak záhy zjišťuji, kromě pečiva a ovoce jsou to všechno jenom filmové rekvizity.
Ani to červené víno na stolech v historických skleněných pohárech není víno ale šťáva z černého rybízu.
Asi 20 metrů východně od stanu je postavená velká řečnická tribuna pro krále s francouzskými národními symboly a kousek od tribuny pod vojenským stanem stojí asi 5 m vysoký model optického historického telegrafu zvaného semafor.
A o tom to celé 3 denní natáčení bylo.
Optický (semaforový) telegraf byl mechanický telegraf a byl internetem 19. století, v té době nejrychlejší metodou přenosu zpráv, který vynalezl Claude Chappe.
Využití bylo především pro státní, vojenské a policejní účely.
Například Napoleon takto sledoval pohyb vojsk v reálném čase po celé Francii a dalších zemích Evropy.
Zpráva z Paříže do Lille o vzdálenosti 230 km dokázala dorazit za 10 minut.
V roce 1815 byla tato síť kvůli vysoké rychlosti přenosu zpráv nejrozvinutější právě ve Francii.
A jak to celé fungovalo?
Šlo o síť obřích věží s pohyblivými rameny (semafory) umístěných na kopcích nebo hradech, obvykle 10–15 km od sebe.
Obsluha na jedné věži přečetla signál dalekohledem a zopakovala ho pro další věž.
Během několika málo hodin se důležité zprávy mohly dostat ze středomoří až do Belgie a nahradily tak několikadenní a nebezpečnou cestu kurýrů a poslů.
Právě tato pasáž, kde na tribuně řečník představuje veřejnosti Chappův telegraf a král Ludvík XVIII promlouvá o významu této technické vymoženosti k přítomné smetánce a žurnalistům, tak ta se točila právě u nás.
Další záběry tohoto seriálu ve stejné době se točily na nádvoří hradu Točník a také minulý týden ve Veltrusech.
Zázemí pro francouzský štáb poskytl v lednu i rod Kinských ve městě Chlumec nad Cidlinou na zámku Králova Koruna, společnost Kinsky dal Borgo a.s.
Na ploše zhruba 100 × 50 metrů jsou oba štáby, český a francouzský.
Po půlhodinovém čekání, kdy se prováděla příprava techniky a čekalo se na více venkovního světla, konečně vidím hlavní aktéry seriálu.
Z menšího uzavřeného historického stanu vychází v doprovodu režiséra a osobní asistentky hlavní postava seriálu, velmi výrazná postava se zrzavými vlasy a modrými historickými šaty.
Není to nikdo jiný než světová celebrita Audrey Fleurot ztvárňující Mercédès v této minisérii s názvem „La Comtesse de Monte-Cristo“ (Hraběnka z Monte Cristo).
Seriál se natáčí na Maltě a v České republice podle románu Alexandra Dumase.
Režiséry seriálu jsou Djibril Glissant a Leonardo D’Antoni, scénář napsali Gaïa Guasti, Djibril Glissant, Clément Peny a Florian Spitzer.
V této francouzské tvorbě se mísí drama, pomsta a vášeň.
Stručný děj příběhu: Marseille, píše se rok 1815.
Mercédès Herrera, šíleně zamilovaná do Edmonda Dantèse, vidí, jak se její budoucnost obrací vzhůru nohama, když je její snoubenec neprávem obviněn ze zrady a uvězněn v Château d'If.
Po tragickém pokusu o útěk Mercédès ztratí vše: Edmond zemře a ona sama se ocitne uvězněna v cele sousedící s celou muže, kterého milovala.
Uprostřed utrpení si vytvoří nový důvod k životu: pomstu.
Odhodlaná potrestat ty, kteří jí zničili život – Fernanda, jejího žárlivého bratrance, Danglarse, ambiciózního manipulátora, a Héloïse de Villefort, nemilosrdnou manželku prokurátora, se Mercédès stává hraběnkou Monte-Cristo.
V této odvážné reinterpretaci Dumasova mistrovského díla přebírá ženská postava moc a předefinovává pravidla klasického příběhu pomsty.
V obsazení se objevují také známější herci jako Simon Ehrlacher, Zabou Breitman, Esteban Vial, Marysole Fertard, Thibault Bonenfant, Kad Merad, Fotini Peluso, Thierry Godard, Maxime Lelue, Wael Sersoub, Denis Lavant, Eric Elmosnino, Olivia Côte, Slimane Dazi a Esteban.
Tento ambiciózní projekt v 8 dílech po 52 minutách slibuje romantický příběh na pomezí historického dramatu a moderního příběhu o pomstě.
Toto zpracování je koncipováno jako epos o emancipaci žen, film La Comtesse de Monte-Cristo zkoumá proměnu oběti v obávanou hrdinku ve světě vášní a zrad.
Nově zpracovaná adaptace Dumasova mýtu proměňuje tragický osud Mercédès v honbu za mocí a spravedlnosti, kterou ztvárňuje právě Audrey Fleurot.
Do velkého stanu vchází koordinátor David a zařve „děcka vstávat a ať už jste ze stanu venku!“.
Ve stanu se sice netopí, ale alespoň se při sezení na lavici dají nohy opřít o paty a zabránit tak omrzlinám nohou.
Venku už se rozednělo a tak nás před stanem obcházejí vizážisti a pracovníci make upu a kostýmů.
Teď tady na place budou po celou dobu natáčení dbát na naší bezchybnou vizáž.
Zastaví mne hlavní vizážistka.
„Proboha, kdo vám udělal na hlavě toho dalmatina?"
„To je moje image, režii to nevadí“ odpovídám“.
„Tak si hezky toho dalmatina schovejte pod klobouk a už ho nesundávejte z hlavy“ dodává a ještě mi upravuje vlasy, aby byla vidět jen bílá.
Mám vztek, takové krásné vlny jsem měl, záviděla by mi je i ovce Dolly a ještě dvoubarevné.
Alespoň že je mám zvěčněné na Facebooku a Instáči, už mám pár kladných komentářů.
Nějak jsem to ráno vytušil a tak jsem strčil jednomu hereckému kolegovi mobil, aby mě vyfotil.
Bylo mi líto vizážistky, která si s mým vlnobitím hrála skoro čtvrt hodiny.
Pak na plochu přichází francouzský režisér a dává pokyny asistentům a pomocné režii a rozmísťuje herce na ploše.
Technici zapalují 3 venkovní krby, jsou to velké mřížované koše a ani velká polena uvnitř nejsou pravá, ale jsou z kovu.
Ale to zjišťuji až v okamžiku když se technik přiblíží s malým ručním hořákem a koš najednou hoří plným výkonem.
Může za to propan butan, který koše pomocí tenkých měděných trubiček napájí.
Všichni už mají před tribunou své pozice a teď bude následovat zkouška.
Některé skupinky budou postávat a simulovat hovor, jiní budou prohlížet vystavený exponát telegrafu a další budou pomalu přicházet k tribuně.
Zkouška se několikrát opakuje a ještě se upravují pozice herců podle pokynů kameramana.
Ke mě přichází hlavní režisér a anglicky mi říká abych se postavil k hořícímu krbu který je nejblíže hraběnčinu stanu a simuloval mé zahřívání.
Po několika zkouškách slyším hlasité „quiet“ a o pár sekund později „aktion!"
Mé ohřívání u koše nemusím simulovat, je zde velmi příjemně, nahřívám si dlaně, na kníru mi neustále kondenzují studené kapičky vody a pokouším se nahřát i podrážky svých bot.
Najednou vychází ze stanu Mercédès a pomalu přichází ke koši a zastavuje se 2 metry ode mne.
Scéna běží a já se dívám světové hvězdě přímo do očí.
I ona na mne hledí svýma modrýma očima a ruce má založené v kožešinovém rukávníku.
Zde u ohně se setkaly naše naprosto rozdílné životní reality, dva světy, které se spojily na tři vteřiny svými pohledy.
Déle už jsem ten pohled z očí do očí nevydržel.
Sklopil jsem svůj zrak a pomalými kroky jsem odcházel od hořícího krbu.
Tatam je moje Česká národní hrdost, pryč je i mé sebevědomí, které kleslo na nulu a nepomůže mi ani to, že se snažím myslet i na naše národní ikony jako byl Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Jaroslav Heyrovský, Otto Wichterle i Prokop Diviš.
Ano, jedni z mnoha velikánů, kteří dokázali zvýšit prestiž našeho národa a na co můžeme být právem hrdí.
Ale z dávno zašlé slávy se dlouho žít nedá a v současnosti není nic moc čím by jsme jako národ mohli oslnit.
Míjel jsem promrzlé české komparzisty, kteří simulovali debatu ve svých letních polobotkách na zmrzlé zemi a jiní korzovali před tribunou.
Jen koutkem oka jsem zahlédl komtesu, že se stále dívá mým směrem.
Dal bych v ten moment nevím co za to, kdybych věděl, co si v tu chvíli myslela.
Zamířil jsem na druhý konec placu k jinému krbu a kochal jsem se pohledem na 5 metrů vysoký telegraf v jehož zorném poli se tyčil hrad Točník.
Zde se bude digitálně pomocí umělé inteligence vytvářet silueta obřího telegrafu umístěného nad hradem.
„Stop!“ křičí režisér a připravuje se další záběr.
Další scény jsou dost podobné.
Jen k hraběnce přicházejí další vysoce postavené herecké postavy v podání Erica Elmosnino a Thierry Godarda ve vysokých cylindrech.
Kolem poledne už je zatravněné pole rozmrzlé a všude je centimetr bahna.
Promrzlé nohy už necítím a podobně jsou na tom všichni komparzisté.
Máme mezi záběry několik pauz a tak se ohřívám u krbů nebo chodím na kraj stanu pro horký čaj.
Maskéři a mejkapáci fungují i jako nosiči dek a taky je z herců hned strhávají, když dostanou přes vysílačku pokyn.
Francouzi mají teplé zimní boty a chemické vesty, které generují teplo.
Kolem 13 hodiny je vyhlášený oběd.
Zase cesta 500m dolů do stanového městečka.
Tentokrát boty s hladkou koženou podrážkou kloužou po trávě a blátě jako snowboard. Někteří už sebou i flákli o zem.
Před cateringem je fronta, David s dalším koordinátorem přivazuje svým děckám igelitové bryndáky, které jsou dlouhé jak zástěry a mají chránit drahé kostýmy před znečištěním.
Máme tak 15 minut na jídlo a zase nazpátek do zimy a zase 500 metrů pěšky.
Začíná drobně mrholit a nepříjemně foukat.
Do večera už jsou záběry víceméně podobné, jen jiné pozice a jiné úhly kamery.
Pochopitelně už jen s českými a několika méně známými francouzskými herci.
Točí se, dokud je vidět.
Pak přichází spása v jediném slovu „balíme!"
Zase mejkap, odlepit a zabalit chlupy a převléct do civilu.
K večeři už je jen bageta se sýrem a zeleninou.
Druhý den je to stejné.
Čas odjezdu i líčení, jen už žádné vlny na mé hlavě.
Znovu dlouhá cesta za tmy na obří louku pod hradem a příprava techniky na natáčení.
Dnes bude projev krále Ludvíka XVIII k aristokratické smetánce a žurnalistům.
Rejža učí české dámy dělat pukrle na přivítání krále, ale moc jim to nejde, zejména starší dámy frflají že se na to můžou za ty peníze vy… a nechtějí ohýbat hřbet.
Nakonec režisér před tribunu rozestaví mladší ročníky.
Pánové to mají jednodušší, nemusí dělat pukrle, jen smeknout klobouk.
Já jsem se pro jistotu uklidil do vzdálenějších řad a klobouk jen lehce nadzdvihávám, nechci aby můj dalmatin na kameru štěkal.
Po několika zkouškách a záběrech se opět mění úhel pohledu kamer a opět korzování.
Chodí tu několik sotva dospělých valetů, kteří na svých podnosech nabízejí smetánce koláče, ovoce a poháry vína.
Kolem poledne sedáme do stanu a technici zapalují svícny a lucerny.
Fouká mrazivý vítr a technici musejí každou chvíli ve stanu zapalovat uhasínající svíčky a my simulujeme žranici.
Jeden komparzista potají hlady sežral kus vánočky.
Kdyby to viděl některý asistent, že jim někdo požírá rekvizity, bylo by zle.
Já už jsem dopoledne dostal pojeb za to, že jsem upil na place z poháru rybízovou šťávu kterou mi valet podstrčil pod nos.
Všechno se má naznačovat „jako“.
Dokonce při záběrech musíme dělat němé ryby, kdy jen potichu otevíráme pusy při konverzaci a působí to dost komicky.
Čeština je zde při točení naostro zcela zapovězena.
Pozoruju herce z francouzského štábu, mají nesrovnatelně lepší podmínky, vozí je na louku auty, jejich asistenti jim rozdávají přímo na place teplé jídlo a některým celebritám francouzské asistentky utírají i nosy aby si nemuseli sundávat rukavice.
Závidím jim, že můžou v mezičase do 3 malých stanů, kde mají zázemí a kde se topí.
Kameramani jim nikdy nezabírají celou postavu a tak mohou mít i moderní holínky nebo teplé zimní boty.
Po obědě se přestavují kolejnice pro kamery, bude se točit o 20 metrů dál i z výšky a technik připravuje dron s kamerou.
Do přední části obřího stanu usedají 3 muži a mladá žena z francouzského týmu.
Přichází další významný muž a mladá dívka se zvedá od stolu se svým pohárem a hlasitě vykřikuje „Vive la France!“
Celkem asi 5× než je režisér spokojený.
Pak ještě scéna s hraběnkou a několik záběrů s francouzskou aristokracií.
My už jen sedíme a klepeme kosu.
Konečně to dnes balíme, jdeme se odlíčit, pak do civilu a hurá domů.
Jezdím s menší skupinou malou karavelou pro 23 lidí.
Třetí den už se nikomu na plac nechce.
Venku je hrozně hnusně, mrholí a fouká studený vítr.
Spousta lidí už začíná mít zdravotní problémy.
Je zde skupina mladých studentů, kteří budou letos na jaře maturovat, 3 dívky a jeden student který je v kostýmu valeta.
Jedna z dívek má pokročilou bronchitidu a její chraplavý kašel dává jasný signál, že by měla ležet v posteli.
Další z dívek první den obrečela, měla hodně utažený korzet a velké bolesti, museli na plac volat kostymérku, aby jí to upravila.
Poslední den natáčení už je vidět většinou jen české herce.
Záběry jsou točené z větší dálky a taky přichází na scénu jezdec na koni, který veze k hradu depeši.
Pak scéna kdy valeti vynášejí z koňského potahu dřevěné truhly.
Kaskadér podráží valetovi nohu a ten padá i s truhlou na položené pytle.
Snědý francouzský cikán s velkou náušnicí v dobovém kostýmu v podání Simona Ehrlachera známého ze seriálů Escort Boys a Cat's Eyes podává valetovi truhlu a bleskově ukrývá část obsahu do své kapsy.
Tato scéna se musela mnohokrát opakovat a bylo mi líto valeta, který už byl celý otlučený a tvářil se dost nešťastně.
Dnešní den po obědě už si nezahrajeme.
Točí se scénky s aristokracií a náš herecký tým sedí na lavicích ve stanu.
Všichni nadávají, jsou asi 2 stupně nad nulou, venku se rozpršelo a vítr zesílil.
Podmínky natáčení jsou vražedné, tempo velmi pomalé a naším revírem je velká a rozbahněná louka těsně pod hradem.
Do západu slunce zbývá tak hodina a půl a tak využívám čas ke sbírání informací.
Bavím se s valetem, mladým studentem který bude se třemi spolužačkami na jaře maturovat.
Vzali si studijní volno na týden, protože už mají pololetní klasifikaci uzavřenou.
Tahám z mladíka jednu informaci za druhou a s překvapením zjišťuji, že je to taky pisálek.
Má stejně jako já rozepsaný román. Byl velmi překvapený, že jsem psal poezii a že jsem blogger.
Dávám mu odkaz na mé webovky a za chvíli už čte na mobilu moje články několik studentů.
To neuniklo pozornosti skupince z mojí věkové kategorie a tak dostávají odkaz i oni a čtvrtina osazenstva drží v ruce mobil.
Někteří chtějí i mojí vizitku, ale mám je i se svými věcmi v cateringovém stanu.
Dostanou je až po večeři.
Mobily jsou tu zapovězené, hlavně se nesmí nic fotit. Jedna paní byla přistižena při focení a byla donucena fotky vymazat.
Já jsem si stejně potají nějaké pořídil, ale budu je mít pro vlastní potřebu.
Až bude seriál v kinech a televizi, tak už to nevadí a fotky se smějí publikovat.
Jinak už bych si asi do konce života nezahrál.
Zvláštní bylo že frantíci fotili jak diví a když jsem se na to Davida ptal, řekl mi, že by neměl odvahu jim něco říct, mohl by si tím u jejich štábu dost zavařit.
Inu, „co je dovoleno bohům, není dovoleno volům“.
Správně bych prý neměl ani žádnou reportáž psát.
Ale je demokracie a svoboda projevu a při natáčení jsme byli všichni ponížení až dost.
Už jen těch našich 19 stovek za den natáčení oproti 30 až 50 tisíc co mají frantíci o ledasčem vypovídá.
Docela mě mrzí, že jsem nemohl vzít 3 denní natáčení v Mnichově ve stejnou dobu, jednalo se taky o historický seriál, za 3× větší peníze, s ubytováním v luxusních jednolůžkových pokojích a strava 5× denně. Holt Němci si našich herců dost považují.
Jak jsem se dozvěděl od svých hereckých kolegů kteří tam byli točit počátkem ledna, nechyběla prý k obědu ani kachna s knedlíky a červeným zelím a další česká kuchyně.
Bohužel ten poslední den se překrýval s rodinnou oslavou 60.tých narozenin, kde jsem pochopitelně nemohl chybět a podmínkou natáčení byla účast na všechny dny natáčení.
Když to shrnu, tak jediným přínosem tohoto natáčení Hraběnky byla spolupráce se světoznámými herci, zejména Audrey Fleurot.
Dostal jsem už další nabídku na pokračování v tomto seriálu kterou ještě zvážím.
Ale už nikdy více v zimě pod hradem!
