Článek
Třetí páteční den nového roku byl jedním z několika dnů mojí náročné životní zkoušky a pevných nervů. Byl i fyzicky náročný.
Byl už od božího rána ve znamení nervozity.
Ještě že jsem si nechal v pondělí přezout zimní gumy u svého auta.
Myslel jsem, že už do jara jezdit nebudu, maximálně tak s autem mojí ženy.
Ale nerada mi ho půjčuje, prý jí vyjezdím benzín na mé kraviny, a ještě ani nedělám nákupy pro rodinu.
Asi má pravdu, moje nákupy a mé aktivity s mojí rodinou až tak úzce nesouvisí.
V pátek mělo být nad nulou, a tak jsem spekuloval o tom, jestli jsem auto nepřezouval zbytečně.
Ale zamrzlá okna a nutnost oškrábat led ze všech skel dalo za pravdu mé prozíravosti.
Už jsem povýšil z obyčejného komparzisty na epizodního herce.
Zde se už přímo režií provádí pečlivější výběr všech hlavních aktérů.
Nejčastěji rozhodují zkušenosti s předchozími rolemi, tělesné markery a celkový vzhled.
Většinou to jsou výraznější herecké typy, které diváka musí něčím zaujmout, jinak film bude působit nudně a jakoby bez šťávy.
Nemohl jsem dospat rána a v hlavě mi šrotila spousta nezodpovězených otázek ohledně dnešního natáčení.
Jedná se o natáčení nového seriálu Nemocnice 24/7 (24 hodin denně a 7 dní v týdnu).
Je to nový seriál, který bude ukazovat náročnou práci záchranářů, lékařů a zdravotních sester při jejich každodenní práci.
Dlouhý seriál, který poběží na Primě od 15. února, a ještě 3 dny po uvedení premiéry na televizních obrazovkách se bude dotáčet poslední díl.
Celkem má být natočeno 60 dílů a poběží v 5. sériích.
Každý díl o délce něco přes půl hodiny.
V případě pozitivního ohlasu u televizních diváků se má dotočit ještě dalších 20 dílů.
Lokace v nemocnici Neratovice nebyla vybrána náhodně.
V této nemocnici probíhá rozsáhlá rekonstrukce.
Budova už svému účelu přestala sloužit před 2 lety a po rekonstrukci by zde měla být léčebna pro dlouhodobě nemocné.
Veškerý personál byl přesunut do nemocnice Mělník, případně jiných zdravotnických zařízení.
Samozřejmě za nižší plat, takže když jim byla nabídnuta role herců, s radostí ji přijali.
Pacienti byli přeloženi jinam nebo v méně závažných případech byli propuštěni do domácí péče.
Znamenalo to ale pro filmový štáb zajistit herecké pacienty.
Jak už jsem uvedl, profesionální herecký tým zdravotnického personálu tvořili skuteční lékaři a zdravotní sestry.
Ne všichni si ale mohli dovolit v seriálu ve svém volnu zahrát.
I lékaři a zdravotní sestry mají své rodiny, svůj krátký čas vymezený na odpočinek a taky své denní a noční směny.
A taky pohotovosti které jim zasahují do života uprostřed rodinného života i mimo nemocnici.
Po hodině jízdy autem kde mi společnost dělala syntetická žena uvězněná v mé navigaci, jsem konečně zaparkoval auto v jedné vedlejší ulici hned u nemocnice.
Ještě asi 200 metrů pěšky, vchod je přesně jako na potvoru z druhé strany.
Zde potkávám asistenty z 3. filmového štábu.
„Musíte chvíli počkat, zrovna točíme, máme vykládku pacienta ze sanitky“.
Po několika minutách procházím hlavní bránou s označením Emergency.
Ujímá se mě koordinátorka a na můj dotaz, zda jsem přijel hrát roli pana Vodičky mlčky přikyvuji a dodávám, že je tu nějak moc lidí.
Všude běhají pracovníci ze všech 3. filmových štábů a připomíná to trauma plán vyhlášený po velkém zemětřesení nebo vlně tsunami.
„Jsem tu jen pro Vás, dostala jsem Vás na starost a cokoliv budete potřebovat, tak se vám budu snažit vyhovět“.
Vede mě k výtahu a jedeme do prvního patra.
V ruce svírá papírové složky pro jednotlivé obrazové scény a taky scénáře.
„Pročetl jste si váš scénář?“
Na mojí kladnou odpověď odpovídá „Tak to už vám nemusím nic vysvětlovat, jsme před maskérnou, kde si vás převezme maskérka, která vás musí upravit“. „Až budete hotový, běžte hned vedle za paní kostýmerkou, ta vám vybere vhodné pyžamo“.
Usedám do plastového křesla a po zdvořilostních frázích jsem byl požádán, abych jí podal svoje pacičky, nejdřív pravou a po 15 minutách levou.
Mladá slečna, které není více než 30 let provádí svá kouzla se štětcem.
Je jako Michelangelo, jen vytváří můj nový obraz muže na pokraji života a smrti.
Její obří paleta je plná nejrůznějších platíček s barvami celého viditelného spektra.
Iluze musí být dokonalá.
Jemnými a naučenými pohyby vede svůj štětec po mých vysportovaných žilách na mých rukou.
„Cyanóza“, říká a já vidím že dnes bude dominovat modrá barva.
Připadám si jako ptáček ledňáček, a stejně jako dopadly moje ruce, tak dopadly i prsty na obou mých nohou.
Výraz obličeje je nejdůležitější, proto ho dělá až nakonec.
Promodralé rty ukončují modrou epochu.
Teď přijde poslední barva.
Bledý výraz umírajícího člověka vytváří pomocí make upu, zvláštní směsice pudrů a olejů.
Pak vchází vizážistka a dodává.
„Nezapomeňte na petechie“.
Nevím co to je ale maskérka naučenými pohyby namáčí svůj štětec do roztoku který je cítit lihem.
Pak do červené barvy a pomocí tónovací pasty na paletě vytváří reálný odstín pupínků.
Celkem jsem zde strávil asi 50 minut.
Pak jdu do vedlejší improvizované místnosti, kde jsou kostýmy, a dostávám pyžamo na převlečení.
Byl jsem požádán abych se nevzdaloval příliš daleko a počkal v místnosti pro epizodní herce.
Kromě asi 15 komparzistů nás herců je tu asi jen 5 a každý má na dnešek svou roli.
Znamená to ale mít perfektně nastudovaný scénář, každý dostal text ke svým filmovým obrazům.
Po 20 minutách přichází koordinátorka společně s pomocnou režisérkou.
„Tak se mi ukažte“ prohlíží si pečlivě moje šmoulí zabarvení a taky obličej.
„Můžete vyjít na chodbu, tam si vás převezmou záchranáři a připoutají na vozík“.
V nemocniční chodbě stojí dva záchranáři v červených overalech, jeden saniťák a druhý lékař.
Jeden z nich mačká tlačítko a elektromotor spouští lůžko níž a níž.
„Tak si tam vlezte, my vám teď dáme oboustrannou kanylu a připevníme masku na obličej“.
Po několika minutách je vše hotovo, a ještě zbývá mě přikurtovat k lůžku.
Pak se ozve opět zvuk elektromotoru a já se zvedám asi o půl metru výš.
„Jste připraveni?“ ptá se asistentka režie záchranářů.
„Ano můžete začít točit“.
Pak vše nabírá rychlý spád.
Najednou je v chodbě asi 10 lidí.
„Kamera připravit, světla, zvuk a klapka!“ zavelí režisér a od této chvíle už nesmí mluvit nikdo jiný.
„Zkusíme si to nanečisto!“
„Akce!“
Záchranáři dlouhými kroky tlačí můj vozík směrem k urgentnímu sálu.
Pak následuje ostrá zatáčka vlevo přímo do sálu.
„Stop!“
Tato akce se ještě asi 4× opakuje.
Režisér má v ruce stopky a trvá na tom, že scéna musí být asi o 15 vteřin kratší.
Na klapce se při každé scéně na barevném displeji zvyšuje skóre.
Konečně režisér vítězoslavně zakřičí „dobrý, bereme!“.
Další scéna je na ambulantním sále.
Je tu malý operační stůl, peristaltické pumpy a monitory základních životních funkcí.
A je tu taky ale menší technický problém.
Sálová sestra nemůže EKG monitor zprovoznit.
Je to starší typ, který se už několik let nepoužívá.
Sestra, která pracuje na ambulanci v Motolské nemocnici už je z celé situace dost nervózní.
Po 20 minutách je přivolaný technik.
Ani jemu se ale nedaří.
Konečně sestra uvádí monitor do chodu.
Mě mezitím odkurtovali z vozíku.
Ještě se zkoušejí detaily scénáře a asistent měří čas jednotlivých záběrů.
Nesedí ale pořadí některých úkonů.
Je zde i lékařský koordinátor a vysvětluje režii, že přesně podle scénáře to být nemůže, pokud mají být úkony provedeny ve správné posloupnosti.
Znovu se pročítá scénář a provádějí se poslední úpravy textů.
Posílají mne asi po 15 minutách znovu na vozík, znovu kanyly a znovu přikurtovat a zaintubovat.
Znovu zkouška a čtení upraveného scénáře.
Zkouška se opakovala asi 5×.
Jednou byl dlouhý čas, jindy zase chyba v textu.
Režisérovi vadil i jiný obchodní název noradrenalinu, jediné jiné slovíčko které lékař řekl.
Konečně se jede naostro.
V tuto chvíli je na sále 9 členů filmového štábu, 3 lékaři já a 2 sestry.
„Obraz 16.1 poprvé. Připraví se kamera A a kamera B!“
„Akce!“
Dr. Summer přijímá hlášení z dispečinku.
„Summer, rozumím, jsme připraveni“.
„Renato, vezou nám septický šok, připravte odběry. Rychle, jsou tu hned“.
Monika otvírá dveře, záchranáři rychle tlačí lůžko.
Na obličej Vodičky je nasazena kyslíková maska.
Vypadá bledě, zmateně, dýchá mělce a rychle.
Monitory pípají rychle.
Renata již má připraveny infuzní pumpy s medikací.
Dr. Summer.
„Sem! Rychle! Tři, dva, jedna – přesun!“
„Davide, poslouchám!“
Přendávají Vodičku na lůžko.
Renata připojuje pacienta na monitory urgentu.
Monika dělá odběry.
Záchranář Dr. David.
„Pan Vodička, ročník 1962, diabetik, pneumonie v domácím léčení. Poslední hodiny rapidní zhoršení. Vědomí GCS 8. Tlak 80/40, tep 130. Saturace na masce 88 %. Už jsme mu pustili litr krystaloidů, bez reakce. Suspektní septický šok“.
Dr. Summer.
„Díky Davide“.
David se záchranáři balí lehátko a odjíždí.
Dr. Summer.
„Potvrzený septický šok. To je priorita 1“. „Renato, potřebujeme kanylu 14G, pokud tam nemáme dostatečné vstupy. Pusťte mu další rychlou bolusovou infuzi 500 ml Ringer - latátu, teď hned“. „A připravte noradrenalin. Tlak 80/40 neudržíme“.
Urgentní sestra Renáta.
„Dvě kanyly máme, pane doktore. Ringer pustím“. „Noradrenalin připravuji na pumpu“.
Dr. Summer.
„Moniko, jdeme na první balík septického šoku. Odběry teď hned! Krevní plyny, laktát, biochemie, plus kultivace krevní – aerobní i anaerobní“.
„Dejte mi vědět, jaký je první laktát“.
Urgentní sestra Monika.
„Ano pane doktore“.
Sestra Renáta.
„Kultivace a základní odběry jdou do laboratoře“. „Až bude tlak nad 90, pustíme antibiotika?“.
Dr. Summer.
„Ne, nečekáme. Antibiotika okamžitě po odběru kultivací!“
„Potřebujeme široké spektrum. Připravte Tazocin, dvě ampule!“.
Sestra Renáta.
„Pane doktore, klesá saturace“.
Dr. Summer.
„Volejte anesteziologa. Možná budeme muset intubovat k zajištění dýchacích cest a kyslíku“. „Pokračujeme v monitoringu vitálních funkcí a čekáme na laktát“.
Zvoní telefon, bere ho Monika.
Sestra Renáta.
„Noradrenalin běží 5 mikrogramů/min. Tlak stoupá, máme 85/45“.
Sestra Monika.
„Z laboratoře hlásí – laktát je 6,5 mmol/l“.
Dr. Summer.
„6,5? To je hodně špatné“.
„Zdvojnásobte rychlost noradrenalinu a pokračujte s infuzemi“.
„Jakmile budeme stabilnější, musíme ho převézt na JIP“.
Tým stabilizuje pacienta, pracují soustředěně.
„Stop! Bereme!“ křičí režisér a já konečně po roli Vodičky asi po 1.5 hodině slézám z vozíku.
Mám teď asi hodinu času než se dokončí obrazy dalších pacientů. Sotva lezu, jsem už z vozíku otlačený a ještě se nemůžu ani pořádně narovnat.
Využívám čas k doplnění živin a tekutin.
Ale čas neúprosně běží a zase za mnou přichází asistentka režie.
Je z jiného štábu a posílá mě převléct do andělíčka, což je kus bílé látky, která vypadá jako posmrtný rubáš a zavazuje se na zádech.
Venku už se začalo stmívat a záběry nejsou ani zdaleka u konce.
V doprovodu několika asistentek a zdravotních sester jedeme do druhého patra výtahem. Zde vcházíme do dvoulůžkového pokoje, který je zařízený jako jednotka intenzivní péče.
Jsem požádán, abych si lehl do čerstvě ustlaného a čistého lůžka. Už jsem v roli pacienta skoro 8 hodin.
Kdyby mě tu nechali o samotě, tak usnu jako špalek.
Postel je anatomicky tvarovaná a velmi příjemně se na ní leží. Ale iluze o zaslouženém odpočinku se rozplývá jak pára nad hrncem.
Po deseti minutách přichází sestra v civilu a začne mě připojovat na dýchací ventilátor. I když budu dýchat sám, iluze musí být dokonalá, a tak dostávám průhledné hadice i s maskou na obličej. Ještě zbývá je přilepit páskou, aby nepadaly.
V tomto stavu jsem připravený asi půl hodiny, než přijde moje pracovní manželka, paní Vodičková. Byla mi představena několika členy štábu a já se zmůžu jen na to podat jí ruku a zachrochtat.
Je to atraktivní dáma asi v mém věku, a i o ní platí, že je výrazný typ stejně jako lékaři a sestry. Znovu se zkouší jednotlivé obrazy scén nanečisto.
Přichází dojemná scéna, kdy vchází zdravotní sestra a kontroluje přístroje, které mě mají udržet při životě.
„Neboj chlape, to dáš“ šeptá mi sestra do ucha a hladí mé rameno.
Už začínám být nějak naměkko. Ale nával emocí měl teprve přijít.
Přichází i moje pracovní manželka a má zahrát nejdojemnější scénu celého dne. Už při první scéně nanečisto dostává moje psychika dost zabrat.
Moje manželka se při setkání se mnou začne psychicky hroutit, plakat a něžně mě hladit po obličeji. Už po první zkoušce mám dost a teprve teď mi dochází, jak těžká role to je pro nás oba.
Pro mě je to o to horší v tom, že se mi loni na litrové mašině BMW dost rozsekal mladší syn. Položil to nedaleko Příbrami v zatáčce do protisměru a vyletěl na polní cestu. Stačilo málo, auto v protisměru nebo pád o 20 metrů vedle, kde nebyla polní cesta a už tu nebyl. Měl svého anděla strážného. Ale vrtulník, který pro něj letěl, tak musel jinam k vážnější nehodě s více lidmi. Pak cesta sanitou, která byla nekonečně dlouhá.
I jeho první cesta vedla na urgent, kde si ho přebral perfektně sehraný tým. Tady se žádná chyba týmu neodpouští, tady se jede naživo a hned od první chvíle.
Tenkrát nám asi 5 hodin od nehody do telefonu nechtěl nikdo nic říci, stav byl velmi vážný. Nikdo nechtěl být oznamovatelem špatných zpráv. Bezesnou noc ukončil v 6 hodin ráno telefonát ošetřující lékařky.
„Přijeďte, vašemu synovi zkolabovala levá plíce, má 7 zlomených žeber a pneumotorax“.
„Zatím odsáváme vzduch z mezižeberního prostoru“.
Slova, která nechtějí slyšet žádní rodiče na světě. První dva dny byly kritické a syn měl v hrudníku, páteři a rukou asi 7 hadic a vypadal jak robocop. Musel dostat do páteře epidural kvůli bolesti, protože běžné léky by nezabíraly. Celkem 10 hrozných dnů, než se dostal na normální pokoj. Vybavilo se mi to v tu nejnevhodnější chvíli.
Paní Vodičková dostává instrukce, aby myslela na něco hodně smutného, režie potřebuje špičkový výkon a pravé slzy.
Tady se scéna opravdu nedá dvakrát opakovat.
Na jipce je zase asi 10 lidí a dva kameramani. A já už jsem emočně dost načatý.
„Akce!“
Obě kamery běží, zvukař drží na dlouhé štangli mikrofon, osvětlovači, asistenti, režisér, technik, odborný poradce a vcházející sestra do mého pokoje.
„Panebože, tolik hadiček, uslyší mě vůbec?“ ptá se paní Vodičková sestry.
„No víte…já myslím že Vás určitě uslyší.“
„Nebojte se, můžete se ho dotýkat, pojďte.“
Obě ženy přicházejí k mému lůžku. Moje manželka mě něžně chytá za ruku.
„Vašíku prosím tě vydrž“ říká žena, hladí mě něžně po tváři a z očí jí tečou proudy pravých slz.
V ten moment jsem K.O. Takový doják jsem nezažil ani s oscarovým filmem „Americká krása“. Takovou nálož emocí by neustál ani tvrďák Vémola.
Pevně svírám víčka, abych ustál emoční inferno. Jenže moje slzy si hledají jinou cestu nosohltanem a odborně se tomu říká „globus pharyngeus“.
Připadám si jako u zubaře, kdy mám najednou plný krk slz a nemůžu polykat ani dýchat. Kamera B zabírá můj detail a nemůžu si dovolit polknout ani dýchat abych se nerozkašlal a nezkazil záběr.
Začínám počítat vteřiny. Ještě tak 5 vteřin, déle už to nevydržím. Situace začíná být dost kritická.
„Stop! Perfekt!“
Rejža dává lajk pomocí zvednutého palce. Já rychle polykám a zrychleně dýchám, mám kyslíkový dluh.
Štáb děkuje a koordinátorka mě posílá se převléct a vyřídit si finanční záležitost. Jenže osud tomu chtěl, že moje role v tuto chvíli ještě nekončí.
Už jsem si zavázal poslední tkaničku a velká ručička mých hodinek právě překročila 19 hodinu. Najednou vstupuje asistentka režie do místnosti pro herce. Jde směrem k mé osobní koordinátorce a ptá se, proč nemá odškrtnutý obraz 2.1 u mé role.
Vkládám se do hovoru a vysvětluji, že to už dnes řešíme po čtvrté a že tenhle obraz se točil už dopoledne venku před nemocnicí a točil ho jiný štáb přesně v okamžiku, když jsem ráno přicházel hrát svou novou roli.
„Ne, to trochu popletli, ten chlap venku hrál bezdomovce, kterého sebrali na ulici“.
„A to točil jiný štáb“ vysvětluje asistentka režie.
„Vás potřebujeme natočit v pyžamu, které jste měl dnes na sobě “.
„Takže se zase můžete převléct do pyžama“.
Myslel jsem, že mi jebne. Chrlím jedno sprosté slovo za druhým a zase rozvazuju tkaničky a stahuju gatě. Mám už toho lidově řečeno plné kecky, bylo toho na mě za celý den dost, jak fyzicky, tak i emočně.
Už jsem dávno chtěl být doma, cesta je dlouhá 40 kilometrů, a ještě napříč celou metropolí. Teď znovu do maskérny, znovu nabarvit nehty na rukou i nohou na modro a taky rty. Znovu nasimulovat můj mrtvolně bledý výraz v obličeji, výraz mezi životem a smrtí.
Nevím jestli mají mrtvolky „nasraný“ výraz ve tváři, ale já jsem ho měl. Tentokrát líčení nezabralo víc než 15 minut. Zase se nasoukat na emergency vozík a zase přikurtovat. Zase elektrickým zvedákem na vozíku zvednout do pracovního prostoru záchranářů. Znovu kanyly, hadičky, elektrody a monitor.
Chybí průhledná kyslíková maska. Stejní záchranáři, na kterých už je patrná velká únava mě sváží na emergency vozíku do přízemí.
Přichází kameraman a režisér.
„Máme průšvih“.
„Ta scéna se měla točit venku před nemocnicí za bílého dne a venku je tma jak v pytli a tohle nenasvítíme“ říká režisér a spekuluje, jak se scéna natočí.
„Musíme to natočit na chodbě v emergenci bráně“.
„Ale máme jiný problém. Máme jen černou kyslíkovou masku a v záběrech byla průhledná“.
„Bohužel tu průhlednou mají půjčenou z jiného štábu ve 2 patře a teď s ní točí“.
Já ležím na vozíku u hlavního vchodu a ani se nesnažím slézt, je tu zima, jsem jen v pyžamu ale přikrytý. Konečně přibíhá asistentka s maskou. Doktor mi jí připevňuje a říká že už to bude opravdu poslední záběr.
Ale chybí kameraman, a tak se zase čeká. Ležím na zádech s maskou a do očí mi svítí zářivka na stropě. Přivírám oči a najednou se mi chce strašně, strašně moc spát.
„Haló pane, není vám špatně?“ říká lékař a třese se mnou jako o život.
Nechápu, co se děje, jen jsem si trochu dáchnul. Lékař mi ukazuje digitální saturátko, které mám připevněné na prostředníčku.
„Máte saturaci jen 87 % kyslíku“ říká lékař a pouští mi do masky kyslík z bomby přes připojené hadice.
„Asi jste si vydýchal kyslík v hadicích, když byla bomba zavřená“.
Několik hlubokých nádechů a saturátko přestalo varovně blikat, stoupající hodnota kyslíku se ustálila na 98 %.
Konečně přichází kameraman a běžící kamera zabírá dlouhý záběr od hlavního vchodu až po jedoucí výtah do prvního patra.
„Máme hotovo“ říká kameraman a já koukám na hodinky, které ukazují půl deváté večer, a ještě zbývá hodina cesty autem domů.
Tady se jede na 3 směny.
Celou noc se budou záběry ve střižně v laboratoři upravovat a synchronizovat zvuk. Produkce dost spěchá, už zbývají asi 3 týdny do uvedení na televizní obrazovky.
Dnešní natáčení mi dalo novou zkušenost. Dalo mi nahlédnout na hranice mých limitů. Pochopil jsem, jak je práce lékařů a sester náročná.
Jsou to opravdoví hrdinové, jsou to andělé bez křídel, kteří tu žijí na zemi s námi. Jim vděčím i za záchranu svého syna, který je dnes zcela bez následků.
Zvláštní poděkování dávám scénáristům i filmovému štábu: Good TV Production a castingové agenture: Cinemacasting.cz
A na závěr musím poděkovat mé filmové manželce paní Vodičkové.
„Byla jste přesvědčivá, byla jste boží, byla jste prostě COOL!“
