Článek
Jsem těžký introvert, nesnáším přebujelou společnost a emoce ovládají mou mysl.
Potřebuji často meditovat a můj mozek tak zaplavují zdánlivé maličkosti, nad kterými pak dlouhé hodiny přemýšlím.
Rozhovory bez obsahu ze mne totálně dokáží vysát energii.
Již po několika minutách rozhovoru s člověkem, který bezduše tlachá, způsobí u mě obranný reflex a přecházím do defenzívy.
V ten moment vypínám mozek za současného zavírání očních víček.
Stejně tak rychle ale dokážu přejít do ofenzívy, pokud mě někdo dokáže totálně vytočit.
To pak startuju jak Mig 21 a přecházím do protiútoku.
Budu dnes filozofovat na téma sociální sítě a jejich vliv na lidskou psychiku.
Ale pubescenti, teenageři a středoškoláci ať můj blog raději přeskočí, protože na nich dnes nenechám niť suchou.
Jsem dost vytočený a právem.
Velmi si vážím toho, že zde mohu svobodně psát a vážím si i toho, že jsou moje články publikovány na stránkách s přednostním výpisem.
Jsem navýsost poctěn, že jsem byl dnes redakcí Médium zařazen mezi VIP bloggery, kteří dávají obsahu hlubší smysl.
Ano, objektivita, smyslnost a hlubší význam obsahu, který má podnítit čtenáře k zamyšlení a sebereflexi, to je přesně můj cíl.
Moje články se sice čtou až na Slovensku, ale přání redakce, abych se dostal na hlavní stranu Seznamu.cz v nejbližších měsících a možná i letech, asi nesplním.
Magické kvóta 100 000 čtenářů je pro mne vzdálená tak asi jako souhvězdí Velkých Taurid.
Ale co mohu slíbit všem, kteří mé články čtou, je, že se pro to pokusím udělat maximum a nepodlehnout prvnímu hlavnímu hříchu superbia = pýcha.
Docela to povzbuzení přišlo v pravou chvíli.
Už jsem po několika negativních reakcí na mé články, mojí vizáž, životopis a snad i trochy uměleckého štěstí chtěl se psaním skončit.
Ano mluvím o hejtrech, kteří svou nenávistnou kampaní ztěžují život nám, normálním lidem.
Facebook je hejtry proslulý.
Nedávno se u veřejných komentářů na mém profilu objevil dotaz adresovaný široké veřejnosti se zněním „Znáte někdo toho …?“ Hodně vulgární slovo začínající písmenem z.
S Facebokem jsem měl problémy už krátkou dobu po registraci.
Ale abych objasnil, proč jsem se na sociálních sítích objevil poprvé někdy v září minulého roku, musím začít hezky od začátku.
Někdy koncem minulého léta přišel odkudsi nebo snad od někoho impuls, který převrátil můj život naruby.
Dostal jsem se do dalšího milníku svého života a začal jsem rekapitulovat, meditovat a taky filozofovat.
Abyste se sebekriticky podívali na svůj dosavadní život, musíte se dostat do správného úhlu pohledu.
To znamená dívat se zpětně z míst, kde jste nikdy nebyli a dělat věci které jste nikdy předtím nedělali.
A pak možná dostanete i věci, které jste nikdy předtím neviděli, necítili ani neslyšeli.
Možná za to může karma, neviditelná síla, která ovládá naše tělo, mysl i duši.
Měl jsem koncem léta nepopsatelné nutkání začít hledat odpovědi na všechny otázky života, smrti a poznání.
Bylo to něco jako hledání Svatého grálu.
Onoho osudného dne jsem se probíral hromadou starých fotografií a nořil jsem se stále hlouběji a hlouběji do své minulosti.
Zvláštní bylo, že u každého obrazu minulosti vyplouvaly na povrch i emoce.
Nostalgické vzpomínky vyvolávaly pocity jako příliv tepla, hlasů, vůní, šum moře, vánek větru a taky radost, smutek i touhu.
Otevřel jsem i šuple, kde leželo nepřeberné množství básnických sbírek z Alisy, mého mateřského nakladatelství.
Také došlo i na almanachy, kam jsem kdysi přispíval svou poezií.
Napadlo mne, že se podívám na web Databáze knih, kde už jsem léta nebyl.
Rychle nacházím v seznamu autorů své jméno a koukám na svůj profil.
Stránky už se trochu změnily, ale chybí to podstatné, moje fotografie.
Už jsem začal se svým rebirthem a měl jsem i čerstvě nastřelenou pecku v levém uchu a nové gogo, můj dvoubarevný guru melír.
Měl jsem i pár fotek mé proměny v mailu, s kterými jsem se pochlubil vzdálenějším členům rodiny.
Napadlo mě aktuální fotku použít právě u profilu autorů.
No a od té doby byl můj osud zpečetěn.
Netrvalo dlouho a přišel mi mail, že jsem natolik výstřední, že bych měl jít k filmu.
Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, ale neustálé reakce žen a úsměvy všech přítomných s pozitivními reakcemi změnily mé rozhodnutí.
Korunu tomu všemu dala podzimní cesta do Egyptské Hurghady.
Neustálé mávání na mě a pokřikování „Hello“ emancipovaných a dobře situovaných a snědých Egypťanek ověšených tunami zlata přiváděly moji manželku k šílenství.
Pak i neustálé prohrabávání mých vlasů mužskými kadeřníky a anglickým dotazem kde že mi to dělali, zase deptalo mne.
Ale naštěstí jsem se po 3 dnech okoukal a byl klid.
Doma po návratu jsem pak navštívil první castingovou agenturu a pak druhou, třetí a pátou.
Už ani nevím, kolik jich vlastně bylo.
Všude oceňovali mou originalitu a můj trochu exotický zjev.
Mám totiž ve svém genofondu o trochu víc pigmentu než ostatní, ale hnědo Čech nejsem, na zimu pigment mizí.
Pamatuju si ještě ve Spartaku Radotín, kde jsem potil krev v posilce, tak po návštěvě Chorvatska nechtěl se mnou v hospodě nikdo sedět a říkali mi Vajda.
Když jsem pak vyšisoval, tak mne vzali na milost, ale klubová přezdívka mi už zůstala.
Castingy mají své manažery, každá filmová společnost má svou castingovou agenturu.
Práce manažerů spočívá v obsazování potencionálních herců do konkrétních rolí.
Na všechno jsou lidi, kteří s asistenty režie provádí výběry podle konkrétních tělesných markerů.
Ale komunikace a nabídky rolí chodí výhradně na Facebook a někdy i na Instagram.
Já jsem pochopitelně žádné sociální sítě do té doby nepoužíval a ani jsem to nepovažoval za nutné.
Jako správný introvert jsem si užíval svého soukromí.
Byl jsem postaven před volbu, buď žít svůj dosavadní a nudný život, nebo přijmout výzvu, kterou mi karma nabídla jako poslední možnost něco ve svém nezajímavém životě změnit.
Byl jsem sice už v minulosti známý elektronik, radioamatér, který komunikoval na CB pásmu s celými Čechami v době, kdy první mobily byly v kufru s anténou, a byl jsem i jedním z prvních lidí kteří měli doma počítač.
Byl jsem jedním asi z 5 výrobců selektivní volby pro radiostanice v celé Praze a středních Čechách.
Ke mně chodily nakupovat i osobnosti, jakým byl například hledač Štěchovického pokladu pan Mužík.
Pak i jeden nechvalně známý politik, který se nechal chytit s melouny v krabici od vína.
Byl jsem na začátku milénia už v 10 státech světa.
Někdo by mohl namítnout, že jsem rozmazlený frocek, kterému nic nestačí.
Ale spokojenost nespočívá v tom, kolik máte peněz nebo kolik zemí jste navštívili.
Pravé štěstí spočívá v tom, jakou máte rodinu, kolik máte přátel, jak vycházíte v pracovním kolektivu, jak vás práce naplňuje a s tím jde ruku v ruce sounáležitost, seberealizace, stres, přizpůsobivost ke změnám a odměna za vykonanou práci. U mě byly nejdůležitější mezilidské vztahy jak na pracovišti, tak i mimo něj.
Taky jsem měl velký problém s autoritami, a když jsem často nechtěl ustoupit špatnému rozhodnutí vedení, byl jsem označen za „průseráře“ a osobu „persona non gráta“.
První nabídky rolí na sebe nenechaly dlouho čekat.
Od nabídnuté role dr. Lasíka ve filmu „Benigue bastard“ v americké NYU, nepovedené roli politika Rudolfa a nakonec malá rolička se psem v seriálu „Bratři a sestry“.
Pak mohly být i historické role, ale nebyla na mě uniforma.
Minulý týden mi přišla nabídka na roli pacienta v nemocnici Neratovice.
Tedy ne jen mě, členů v nejmenované castingové agentuře bylo 690 a na nabídku zareagovalo několik desítek zájemců.
Podmínkou bylo poslání několika aktuálních fotografií z různých úhlů pohledu, přesně podle požadavků režie. Taky bylo nutné natočit asi 30 vteřin trvající Real, přesně podle scénáře, který každý obdržel mailem.
Jednalo se o improvizaci pacienta se septickým šokem, který byl v ohrožení života.
Dost mi s tím pomohla žena, která dělá celý život v nemocnici a kterou jsem pověřil funkcí hlavní kameramanky.
Na mě už pak bylo správně funět, sípat a hekat.
Pak po odeslání přes uloženku volal asi za 4 hodiny asistent režie, že jsou nadšení a v pátek mám přijet do Neratovic na jipku na epizodní roli.
No, slíbil jsem, že to závislákům na Facebooku a Instagramu pěkně osladím.
Pokud by mi na sociální sítě nechodily nabídky na natáčení, asi bych se bez nich obešel.
Ale členské základny některých castingovek čítají i 7000 členů.
A to se mailem rozesílat opravdu hromadně nedá.
Facebook funguje v tomto případě jako nástěnka, kde se každých několik hodin informace mění. Kdo zaváhá, má smůlu.
Ale ani pak nemá vyhráno. Z celkové kvóty si pak provádí ještě osobní výběr režie.
Můžou dodatečně chtít doplňující foto nebo i Real.
Mně se Facebok začal nekontrolovaně plnit rádoby přáteli.
Mohly za to pochopitelně moje extravagantní fotky.
Z 90% to byly ženy v nejlepších letech.
Manželka údajně ze zvědavosti můj profil sledovala a dělá to pořád.
Nechápu, proč mají ženské ve svých genech zakódovánu přirozenou zvědavost.
A taky nechápu, proč mají ženské potřebu všechno okomentovat a hledat viníka který za všechno může.
Chlapi mi asi dají za pravdu, že není horší věc než mít doma žárlivou manželku.
A kdo byl ten viník? No samozřejmě já, protože je svým zjevem provokuju a ještě jim potvrzuju přátelství.
Za měsíc jsem jich tam měl asi 600.
Pak ale začaly chodit nabídky na členství do privátních klubů a od profesionálek.
Tady jsem nic nepotvrzoval a hned jsem to mazal.
Ráno stává žena v 5 hodin do práce.
První co udělá je, že vezme do ruky mobil a sjede moje profily.
Pochopitelně těch nabídek tam za noc minimálně tak 10 naskáče.
To není fér!
Za to já opravdu nemůžu!
Na to bych musel mít agenturu aby to někdo za mě mazal celou noc.
Vrcholem všeho bylo, že mi začaly chodit nabídky na přátelství od gejů a ještě mi dávaly lajky za každou mojí fotku.
Naposled nějaký Ind začal dávat lajky jak o život, pak pusinkové smajlíky a nakonec to vygradovalo červenými srdíčky.
Ale vysvětlujte Indovi na druhé straně zeměkoule, že mezi muži a ženami jsou jisté anatomické rozdíly a že zkrátka klacek do klacku nevleze i kdyby mi těch srdíček poslal třebas tisíc.
Neustálé sebe obhajování u mě způsobilo emoční výbuch.
Vymazal jsem všechny fotky, bio, kariéru i přátele.
Ani jsem neměl po těchto zkušenostech výčitky.
Jak může někdo nazývat přítele někoho, koho nikdy neviděl a který se k vám hlásí jen na základě toho, jak vypadáte?
Mě to došlo celkem brzy, ale dnešní mladá generace tohle vůbec nebere v potaz.
Soutěží v tom, kdo bude mít větší sledovanost na svých Realech a ještě prosí své kamarády, aby daly co nejvíce komentářů.
Za co největší množství laiků a komentářů pak systémový algoritmus jejich videa nabízí dalším a dalším degradujícím mladým mozkům.
Další žalostnou stránkou je obsahová část videa.
Po umělecké a estetické stránce absolutní nula.
Už jsem viděl spoustu nic neříkajících videí, kde se za vrchol umění považuje natočení reklamy na obžerství někde v Egyptě, Turecku nebo jiné tramtárii.
Taky stahování a přeposílání animovaných vtípků a krátkých příběhů.
Pak mávání do mobilu s mořem v pozadí.
Jedna kravina větší než druhá.
Občas se objeví zajímavá videa někde z hor nebo sjezd náročného trialu či peřejí, ale těch videí je žalostně málo.
Rozšiřuje se ale nový nešvar.
A to je natáčení velmi nebezpečných videí.
Už jsem viděl spoustu šílenců, kteří visí za ruku nad propastí nebo přeskakují vagóny u jedoucího rychlíku.
Už jsem ale viděl i poslední záběry rádoby hrdinů. A hrdinové umírají většinou mladí.
Nejhorší je, že čím větší a nebezpečnější hovadinu takový dement natočí, tím víc bude za hrdinu na sociálních sítích a provozovatelé sítí jako například Meta nebo YouTube si budou mnout ruce.
Je to hnusný svět byznysu a peněz.
Účel světí prostředky.
Co na tom že se občas někdo zabije? Sociální sítě vytvoří podmínky ještě lepší, například reposty aby ty hovadiny mohly sdílet i další stejně postižení jedinci a chlubili se cizím peřím.
Stavy se rychle doplní a co hůř, přibývají noví a ještě mladší jedinci.
Ztráty jsou povolené a je jedno jestli se jedná o život, izolaci na psychiatrii nebo doživotní závislost v běžném životě.
Chodím do barrandovského Gymu. Zde se to závisláky jen hemží.
Už vidím že digitální technologie začínají mladé lidi ničit a vytváří stejné závislosti jako drogy.
Vidím dvacetileté kluky a holky, které drží v ruce mobil a sedí na místech, kde jsou stroje na cvičení. Ani jim nevadí, že původně přišly za úplně jiným účelem.
Sedí i 15 minut, bleskově píšou do displeje bezvýznamný text a blokují místo. Ani neregistrují mé několikaminutové postávání u stroje, který je na cvičení a ne chatování.
Instagram je silnější než jejich vůle se ovládnout. Stejný obraz můžeme vidět v tramvajích, autobusech, kavárnách ale i u řidičů v autech a kamionech.
Meta může být na své algoritmy hrdá.
Už teď se jim podařilo vytvořit z mladé generace stádo ovcí, které může ovládat.
V takové míře se to nepodařilo ani církvi svaté v dobách nejtemnějšího středověku.
Nechci se dožít doby, kdy bude další následovník Jiráska psát o nové době Temna.
Už teď se i vážné známosti řeší převážně přes sociální média.
Jaksi už ani tělesný kontakt není bezpodmínečně nutný. Taky na co. I virtuální sex je sex, splní svůj účel a navíc je i bezpečný, levnější a ještě můžete být doma v teple.
Některé dívky mají prvního kluka ve 20 letech a některé až po vysoké škole a ani jim to nevadí. Kupodivu ani kluci s tím moc nepospíchají.
Taková akční digi hra nebo pořádné porno je možná i lepší. A bez závazků.
Jen doufám, že si holky pro lidský genetický materiál nebudou posílat drony ke svému vysněnému ideálu, s kterým se viděli jen přes videokameru.
Máme se na co těšit.
Nastává nová éra „Doby digitální“.
Bůh s námi.
Amen.
