Článek
V době, kdy má téměř každý v kapse chytrý telefon a neustálý přístup k internetu, by se mohlo zdát, že jsme ve zlaté éře informovanosti. Nikdy dříve nebylo tolik dat, zpráv, názorů a komentářů na dosah ruky. A přesto – nebo právě proto – je stále těžší odlišit pravdu od manipulace. Z původně osvobozující digitální revoluce se pomalu stává nástroj nátlaku, kontroly a umlčování „nepohodlných“ hlasů.
Dotace a neziskovky – dvojsečný meč, který řeže jen jedním směrem
Neziskové organizace a různé „občanské iniciativy“ mají v ideálním světě pozitivní roli – slouží jako pojistka demokracie, pomáhají slabším, upozorňují na korupci a chrání základní svobody. Realita je však často komplikovanější. Zahraniční dotace často proudí do projektů s jasně ideologickým zaměřením. Pod rouškou boje za demokracii se mnohdy skrývá snaha o změnu kulturních a společenských hodnot, které nemusí odrážet skutečné přání obyvatel.
Mnohé neziskové organizace přitom nejsou nezávislé. Jsou finančně závislé na zahraničních vládách, nadnárodních fondech či politických strukturách, které chtějí formovat veřejný prostor podle svých zájmů. Když pak tyto organizace spolupracují s médii na definování „správného“ myšlení, vzniká nebezpečný mix státem podporované ideologie bez demokratického mandátu.
V poslední době došlo k významným změnám i ve financování neziskových organizací, zvláště těch, které se angažují ve formování veřejného mínění. Například vláda USA pod prezidentem Trumpem po jeho návratu v roce 2025 omezila či zcela zastavila dotace některým neziskovkám, které dříve podporovaly kampaně v zahraničí, včetně České republiky. Tyto finanční prostředky často směřovaly k šíření progresivních narativů – od genderových reforem přes klimatický alarmismus až po prosazování migrace jako „obohacení společnosti“.
Omezení těchto dotací může znamenat zásadní posun nejen v oblasti financování, ale i v podobě veřejné debaty. Některé neziskovky totiž už dávno nejsou nezávislými aktéry občanské společnosti, ale spíše nástrojem ideologického boje, živeného z veřejných i zahraničních peněz.
Trollí farmy – problém, ale ne ten hlavní
Ruské trollí farmy jsou často zmiňovány v médiích jako významný zdroj dezinformací. Jejich existence není sporná, avšak výzkumy ukazují, že jejich přímý vliv na volby, veřejné mínění či protesty je relativně omezený – odhady se pohybují kolem 1–2 %. Přesto je tento fenomén často zveličován, což vede k zavádění přísnějších opatření, která mohou omezovat svobodu projevu.
Zákony zaměřené proti šíření „dezinformací“ jsou prezentovány jako ochrana společnosti, avšak v praxi mohou sloužit i k omezení kritiky vůči vládním institucím. Zatímco zahraniční trollové píší často nevýznamné komentáře na sociálních sítích, mnohem závažnější vliv mají experti, moderátoři a tzv. „fact-checkeři“, kteří rozhodují, co je pravda, často bez dostatečné transparentnosti a možnosti kontroly.
Cenzura pod záminkou bezpečí
Pamatujeme si, jak kdysi svoboda projevu znamenala právo říci cokoliv, pokud to není výslovně nelegální. Dnes se do hry dostávají nové kategorie: „škodlivý obsah“, „nepravdivé tvrzení“, „zavádějící kontext“. A kdo rozhoduje, co do těchto škatulek spadá? Úředníci, aktivisté a často algoritmy sociálních sítí.
Tohle je nebezpečné. Ne kvůli samotným zákazům – ale kvůli strachu, který to vyvolává. Když lidé cítí, že jejich názory mohou být snadno označeny za nevhodné, raději mlčí. Autocenzura je tišší než státní zásah, ale o to účinnější.
Viceprezident Vance měl pravdu – Evropa zapomíná na svobodu
Americký viceprezident J. D. Vance v únoru 2025 na bezpečnostní konferenci v Mnichově řekl, že Evropa podkopává hodnoty, na kterých byla Západní civilizace postavena – především svobodu slova. A že pokud má být americké vojenské spojenectví udrženo, musí stát na sdílených principech. To vyvolalo paniku v evropských redakcích – přitom to byla jen nepříjemná pravda.
Britský The Economist v květnu s překvapivou upřímností přiznal: „Vance měl pravdu.“ Denně je v Británii zatčeno přes 30 lidí za vyjádření na internetu. V Německu zažil soudní postih každý, kdo si dovolil „urazit“ vládní činitele nebo pochybovat o vládních opatřeních. Ve Francii jsou blokovány celé účty bez vysvětlení. A to všechno ve jménu boje proti nenávisti a dezinformacím. Jenže kde je hranice? A kdo ji kreslí?
Strach jako nástroj kontroly
Nedávné průzkumy v Česku ukazují, že více než polovina obyvatel se bojí vyjádřit názor, pokud je v rozporu s oficiálním diskurzem. Tato autocenzura není náhoda – je to výsledek dlouhodobé manipulace. Pojmy jako „dezinformátor“, „proruský troll“ nebo „extrémista“ jsou dnes používány bez jasných definic, jen jako nálepky, které mají někoho zdiskreditovat a umlčet.
Veřejná debata už není o hledání pravdy. Je o kdo má právo mluvit. A pokud si dovolíte mít odlišný názor, nejste „jiný“ – jste „nebezpečný“.
Češi se bojí volebních podvodů
Podle únorového průzkumu STEM/MARK pro Ministerstvo vnitra:
- 60 % respondentů se domnívá, že korespondenční volba povede k volebním podvodům.
- 54 % má obavu, že volby může zmanipulovat samotná vláda nebo její příznivci.
- 78 % se bojí manipulací skrze sociální sítě a lži.
- Jen 39 % se obává ruského vlivu – méně než těch, kteří se bojí vlastního státu.
To je obrovský signál ztráty důvěry občanů. Pokud více lidí věří, že je ohrožují domácí elity než cizí mocnosti, je nejvyšší čas zamyslet se, kdo tu vlastně ohrožuje demokracii.
Společnost na hraně
Více než 80 % respondentů se domnívá, že nadcházející volby společnost ještě více rozštěpí. A přes 50 % připouští, že by dali přednost „silnému vůdci“, který by věci „dal do pořádku“.
Tato atmosféra strachu, rozdělení a nedůvěry je přímým důsledkem toho, jak se dnes uplatňuje moc – skrze média, neziskový sektor, platformy a státní aparát.
Proč na tom záleží?
Protože bez svobodné výměny názorů nemůže žádná demokracie přežít. Všechna velká selhání dějin – totality, války, čistky – začínala tím, že byl umlčen jiný pohled. Není to přehnané přirovnání. Když místo debaty přichází nálepky, místo faktů cenzura, a místo dialogu strach, směřujeme ke společnosti, kde pravda bude určována shora – a ne hledána zdola.
Svoboda slova – iluze nebo skutečnost?
Svoboda slova je často prezentována jako jedno ze základních práv, které u nás – na rozdíl od jiných režimů – bezpochyby existuje. Můžeme si doma zanadávat na vládu, vyjádřit svůj názor na migraci nebo genderovou problematiku, napsat kritický komentář na sociálních sítích či si postěžovat v hospodě. Na první pohled tedy máme pocit, že svoboda slova platí.
Problém však nastává ve chvíli, kdy naše slova začnou mít dopad a začnou být slyšet i mimo okruh nejbližších známých. Když mluvíme „do zdi“ nebo anonymně, nikdo nás nemusí brát příliš vážně. Pokud ale máme svůj blog, profil nebo podcast s větším dosahem a náš názor je podložený fakty, může se situace výrazně změnit.
Systém totiž umí „usměrňovat“ názory, které překračují nepsanou hranici přijatelnosti. Dochází k různým formám postihů – od upozornění a „fact-checků“, přes omezení dosahu (shadowban), ztrátu reklamních příjmů, až po mediální útoky a označování za extremisty. Nejde přitom o přímou cenzuru ze strany státu, ale o kontrolu ze strany velkých technologických platforem a „nezávislých“ agentur, které rozhodují, které názory budou slyšet a které ne.
Tato forma svobody slova je ve skutečnosti iluzorní. Lidé smí říct cokoliv, dokud jejich slova nezískají vliv a nezmění něco v reálném světě. Jakmile se stanou „nebezpečnými“ právě tím, že je někdo začne skutečně poslouchat, hrozí jim sankce.
Svoboda slova tak přestává být právem mluvit a stává se právem být slyšen – což je úplně něco jiného.
Co můžeme dělat?
- Nebuď pasivní příjemce. Ptej se, ověřuj, zpochybňuj. Nepodlehněte tlaku – mluvte, pište, diskutujte. I když se bojíte, právě proto je to důležité.
- Hledejte zdroje. Nespoléhejte na jeden kanál. Sledujte různé pohledy, klidně i ty, se kterými nesouhlasíte. Kritické myšlení není souhlas, ale schopnost pochybovat.
- Chraňte svobodu slova. I když s někým nesouhlasíte, odmítejte nátlak a nechte si právo myslet a mluvit po svém.
- Podporujte svobodná média. Ne ta nejbohatší a nejhlasitější, ale ta, která se nebojí jít proti proudu. Často bojují s minimálními prostředky, ale odvádějí obrovskou práci.
- Rozlišujte pomoc od manipulace. Ne každá dotace znamená dobro.
- Odhalte manipulaci. Naučte se rozpoznat argumentační fauly, emocionální vydírání, selektivní práci s fakty a „fact-checking“, který kontroluje jen to, co se mu hodí.
Závěr:
Pravda není v rukou algoritmu ani ministerstva. Současná mediální masáž, tlak na cenzuru, selektivní dotace a ideologická kontrola názoru vytvářejí prostředí, ve kterém se pravda stává relativní. Svoboda slova už není automatická – musíme ji vědomě bránit.
Pokud si chceme svobodu zachovat, nesmíme mlčet. Není „extrémní“ chtít slyšet i nepříjemné názory, hájit vlastní suverenitu nebo bránit právo mluvit otevřeně. Právě tyto hodnoty jsou pilíři Západu. Pokud je Evropa zapomene, nebude potřeba žádný vnější nepřítel – zničí se zevnitř sama.
A pokud dnes nebudeme stát za svobodou slova, možná zítra zjistíme, že nesmíme říct vůbec nic. To nebude konspirace. To bude tvrdá realita.
Zdroj informací:
hlavní obrázek generován pomocí SoraAI
https://www.nytimes.com/2015/06/07/magazine/the-agency.html
